Sofisté

Sofisté je označení pro starořecké učitele a filosofy působící v 5. a 4. století př. n. l. Jméno pochází z řeckého sofistai („učitelé moudrosti“) a charakterizuje tak jejich činnost – sofisté obcházeli města a profesionálně vyučovali rétorice, případně vystupovali u soudů.

Charakteristika

Sofisté netvořili jednotnou školu a navzájem si byli spíše konkurenty. Jejich výskyt v různých obcích antického Řecka v určité době naznačuje, že jejich způsob myšlení a vyučování odpovídal tehdejší společenské situaci v Řecku. Od tehdejších filosofů se odlišovali tím, že se moudrostí a výřečností zabývali pro výdělek. Platónův Gorgias charakterizuje své umění jako "schopnost přemlouvat na soudě i v radě i ve sněmu" a i z jiných náznaků je patrné, že sofisté nabízeli řečnické služby u soudů a slibovali také svým žákům, že budou mít před soudem úspěch. Zejména v demokratických obcích to zřejmě mnozí uvítali.

Někteří významní sofisté a jejich výroky

Sofisty lze chronologicky rozdělit na starší, mladší a tak zvanou druhou sofistiku.

Prótagorás z Abdér (asi 481-411 př. n. l.), žák Démokritův.

Člověk je mírou všech věcí; jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou. (zl. B 1 ze Sexta)

O bozích nelze věděti ani že jsou, ani že nejsou, ani jakou mají podobu. (zl. B 4 z Diogena, Eusebia aj.)

Gorgiás z Leontín (asi 483-375 př. n. l.), žák Koraxe ze Syrakús, rétor.

Nic není, a je-li něco, je to nepoznatelné, a je-li něco poznatelné, je to nesdělitelné a nevysvětlitelné.

Thrasymachos z Chalkedónu (asi 459 př. n. l. – 400 př. n. l.), který vystupuje jako postava v Platónově Ústavě.

Já tvrdím, že spravedlivé není nic jiného než to, co je prospěšné pro silnějšího.(Platón, Ústava 338.)

Mezi další sofisty patří např. Prodikos z Keu, Hippias z Elidy, Lykofrón, Kalliklés, Antifón či Kratylos.

Druhá sofistika je oživení sofistické argumentace v Římě ve 2. století: Dio Chrysostomos, Herodes Atticus a další.

Sofisté, Sókratés a Platón

Hlavním zdrojem našich vědomostí o sofistech jsou Sókratovy polemiky s nimi, které tvoří obsah řady Platónových starších dialogů. Sókratés jim zde vytýká, že ztotožňují dobré a příjemné, za nejvyšší dobro pokládají bohatství a moc a že za spravedlivou pokládají vládu silných nad slabými. Jsou to prý "slabí a množství", kteří vymýšlejí zákony, kdežto podle přirozenosti má vládnout síla a moc. Jejich přemlouvání označuje Sókratés jako "úlisné lahodění", jež podle něho lidem i obci škodí.

Athénská žaloba ovšem vytýká právě Sókratovi, "že zkoumá věco pod zemí i nebeské, že slabší důvody činí silnějšími a že tomu učí i jiné", což zní velmi podobně jako tradované učení sofistů. Také Aristofanova satirická komedie Oblaka líčí Sókratovu školu jako místo, kde se mladí muži učí přehádat podivnými argumenty své rodiče, a zároveň líčí, jak učitel i žáci zoufale shánějí něco k snědku. Jeden z největších znalců, W. K. C. Guthrie, proto řadí i Sókrata mezi sofisty a ostře polemický tón přisuzuje Platónovi.

Sofistika

Z výše zmíněného a patrně ne nestranného Platónova vylíčení vychází pozdější hanlivý význam slova sofista a sofistika, totiž na první pohled přesvědčivý způsob argumentace, založený však na dvojznačnostech a jiných tricích, které posluchač v první chvíli neprohlédne. Jako příklad sofistiky v tomto smyslu se tradičně uvádí následující argumentace (sylogismus): "Myš je slabika. - Myš hryže. - Takže slabika hryže." (Nesmysl vzniká tím, že "myš" poprvé znamená slovo "myš", podruhé hlodavce.)

Zhodnocení

Historické hodnocení sofistů tedy musí být opatrné. Byli to patrně první profesionální učitelé, kteří své služby nabízeli každému, kdo je ochoten zaplatit. Někteří moderní badatelé jim proto přisuzují zásluhu o jistou "demokratizaci" vzdělanosti, jež byla dříve privilegiem aristokratů.

Z dochovaných výroků (viz výše) se zdá, že sofisté skutečně byli myslitelé skeptičtí, že dovedli nečekaně zpochybňovat zdánlivé samozřejmosti - například možnosti lidského poznání - a možná i zavedené zvyky, obyčeje a náboženství své obce. Kallikleova obhajoba síly a moci proti právu a spravedlnosti, jež jsou podle něho jen nepřirozené nástroje, jak si otroci a slabí podrobují ty nejlepší a nejsilnější, kterou později rozvinul Nietzsche, možná naznačuje, že sofisté byli ochotni relativizovat morálku a jako řečníci obhajovat u soudu i věci těžko obhajitelné. Jen tak si lze totiž vysvětlit, že byli patrně pronásledováni a vyháněni z měst, protože se občané cítili jejich učením ohroženi. Něco podobného ovšem platilo i o Sókratovi.

Můžeme snad předpokládat, že mezi sofisty byli jak vážní myslitelé, tak také lidé bez skrupulí, ochotní hájit kohokoli a cokoli. Většinou asi působili jako profesionální učitelé, advokáti a popularizátoři. Sofisté však v každém případě měli velký podíl na vývoji rétoriky a patří mezi zakladatele kritiky poznání. Pozdější filosofická tradice, silně ovlivněná dílem Platónovým, je možná hodnotila jednostranně, tím větší efekt pak způsobilo, když například Nietzsche začal jejich stanoviska hájit.

Význam

Sofisté relativizovali vládnoucí názory a hodnoty své doby a lze jim přiznat zásluhu o velký obrat filosofie, k němuž došlo v jejich době a patrně i s jejich přičiněním:

• přenesení pozornosti od přírody k člověku;
• předmětem se stalo myšlení samo, kritické zkoumání podmínek a hranic myšlení;
• kritické zkoumání morálky a její začlenění do filosofie jako etiky;
• rozvoj stylistiky a rétoriky.

Související články

• Antické Řecko
• Antická filosofie
• Předsókratici

Literatura

• Kirk - Raven - Schofield, Předsókratovští filosofové. Praha: Oikumené 2004
• Graeser, Řecká filosofie klasického období. Praha: Oikumené 2000
• Ottův slovník naučný, díl dvacátý třetí. Vydavatel a nakladatel J.Otto v Praze, Praha 1905
• Vojtěch Zamarovský, Řecký zázrak. Praha: Mladá fronta 1972
• H. J. Störig, Malé dějiny filosofie. 5. vyd. Praha: Zvon 1996.