Sofisté

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Sofisté je označení pro starořecké učitele a filosofy působící v 5. a 4. století př. n. l. Jméno pochází z řeckého sofos ("moudrý") a sofistai („učitelé moudrosti“) a charakterizuje tak jejich činnost – sofisté obcházeli města a profesionálně vyučovali nejrůznějším naukám, jako například počtářství, astronomii, geometrii, hudbě a zejména rétorice. Zabývali se psaním ŕečí pŕed soudem (kde sofisté případně také sami vystupovali) a mluvení řečí k lidu (Platón, Faidros 261b4).

Dnes je sofista hanlivé označení člověka, který provozuje sofistiku, tj. záměrně používá klamavé a logicky nekorektní úsudky a argumenty k vyvozovaní chybných závěrů, kterými zdánlivě dokazuje něco nesprávného, nepravdivého.


Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Sofisté netvořili jednotnou školu a navzájem si byli spíše konkurenty. Jejich výskyt v různých obcích antického Řecka v určité době naznačuje, že jejich způsob myšlení a vyučování odpovídal tehdejší společenské situaci v Řecku. Od tehdejších filosofů se odlišovali tím, že se moudrostí a výřečností zabývali pro výdělek. Platónův Gorgias charakterizuje své umění jako "schopnost přemlouvat na soudě, v radě i ve sněmu"[1] a i z jiných náznaků je patrné, že sofisté nabízeli řečnické služby u soudů a slibovali také svým žákům, že budou mít před soudem úspěch. Zejména v demokratických obcích to zřejmě mnozí uvítali.

Někteří významní sofisté a jejich výroky[editovat | editovat zdroj]

Sofisty lze chronologicky rozdělit na starší, mladší a tak zvanou druhou sofistiku.

Prótagorás z Abdér (asi 481-411 př. n. l.), žák Démokritův. Podle vlastních slov do úst mu vložených Platónovým dialogem Protágoras(319a, překlad F.N.) učil toho, kdo se stane jeho žákem "rozvážnost i v soukromých věcech, aby co nejlépe spravoval své hospodářství, i ve věcech obecních, aby byl co nejschopnější činem i slovem říditi věci obce."

Člověk je mírou všech věcí; jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou. (zl. B 1 ze Sexta)
O bozích nelze věděti ani že jsou, ani že nejsou, ani jakou mají podobu. (zl. B 4 z Diogena, Eusebia aj.)

Gorgiás z Leontín (asi 483-375 př. n. l.), žák Koraxe ze Syrakús, rétor.

Nic není, a je-li něco, je to nepoznatelné, a je-li něco poznatelné, je to nesdělitelné a nevysvětlitelné.

Thrasymachos z Chalkedónu (asi 459 př. n. l. – 400 př. n. l.), který vystupuje jako postava v Platónově Ústavě.

Já tvrdím, že spravedlivé není nic jiného než to, co je prospěšné pro silnějšího.(Platón, Ústava 338.)

Hippias z Elidy Podle Platónova dialogu(Protágoras) vyučoval počtárství, astronomii, geometrii a hudbě, všem či některé z těchto nauk.

Neboť ti jiní týrají mladé lidi; kteří utekli od odborných nauk, ty proti jejich vůli vodí zase nazpět a vrhají je do odborných nauk, učíce je počtářství a astronomii a geometrii a hudbě — při tom pohlédl na Hippiu —... (Platón, Protágoras 318e)

Mezi další sofisty patří např. Prodikos z Keu, Lykofrón, Kalliklés, Antifón či Kratylos.

Druhá sofistika je oživení sofistické argumentace v Římě ve 2. století: Dio Chrysostomos, Herodes Atticus a další.

Sofisté, Sókratés a Platón[editovat | editovat zdroj]

Hlavním zdrojem našich vědomostí o sofistech jsou Sókratovy polemiky s nimi, jak jsou zapsány v Platónových dialozích Gorgias, Protagoras, Hippias Větší, Hippias Menší, a dialog Sofistés.

V Platónově dialogu Protágoras (313c,d) upozorňuje Sókratés Hippokrata (osoba odlišná od Hippokrata z Kóu), na užívání řečnictví - úlisného lahodění, jak ošklivý druh řečnictví označuje v dialogu Gorgias -, při získávání svých žáků sofisty:

Sókr. Není-li pak, Hippokrate, sofista jakýsi obchodník nebo kupec se zbožím, kterým se živí duše? Mně aspoň se zdá, že to je někdo takový.
Druh. A čím se živí duše, Sókrate?
Sókr. Zajisté naukami, děl jsem já. A jen ať nás, příteli, sofista neoklame vychvalováním toho, co prodává, jako to dělají prodavači tělesných potravin, obchodník a kupec.

V dialogu Sofistés Platón vypočítává na více místech, jelikož jedno jméno sofista bylo dáno různým uměním(sofistés 232a), kdo je to vlastně sofista, například jeden ze závěrů:

Theaitétos: Říci o něm, že je moudrý, je asi nemožné, když jsme ho prohlásili za neznalého; ale protože je napodobitelem moudrého, dostane patrně jakési pojmenování podle něho a je mi už skoro jasné, že o tom muži je třeba říci, že to je doopravdy ten docela skutečný sofista.
Host z Eleje: Je tu tedy napodobovací činnost, projevující se v umění zaplétati do rozporů, které náleží k záludné části umění pracujícího se zdáním, rodu přeludového, kejklířství v řečech, ne božská, nýbrž lidská část tvoření, oddělená od umění obrazotvorného. Kdo řekne, že skutečný sofista pochází z takého původu a krve, vysloví, jak se podobá, čistou pravdu.
(překlad Františka Novotného 268 b,c,d)

Je ovšem třeba říct, že například k Prodikovi z Kéu nebývá Platón příliš kritický, avšak i Gorgiu v dialogu Gorgias líčí jako mírného člověka, schopného naslouchat; snad proto, že některým sofistům přisuzoval určitou míru vědění.

Athénská žaloba vytýká Sókratovi, "že zkoumá věci pod zemí i nebeské, že slabší důvody činí silnějšími a že tomu učí i jiné"[2], podobně jako učení sofistů. Aristofanova satirická komedie Oblaka líčí Sókratovu školu jako místo, kde se mladí muži učí přehádat podivnými argumenty své rodiče, a zároveň líčí, jak učitel i žáci zoufale shánějí něco k snědku. W. K. C. Guthrie, který napsal "Historii řecké filosofie", proto řadí i Sókrata mezi sofisty a ostře polemický tón přisuzuje Platónovi.[3]

Sofistika[editovat | editovat zdroj]

Z výše zmíněného a možná ne nestranného Platónova vylíčení vychází pozdější hanlivý význam slova sofista a sofistika, totiž na první pohled přesvědčivý způsob argumentace, založený však často na dvojznačnostech a jiných tricích - viz Eristika -, které posluchač v první chvíli neprohlédne. Jako příklad sofistiky v tomto smyslu se tradičně uvádí následující argumentace (druhem argumentace je zde sylogismus): "Myš je slabika. - Myš hryže. - Takže slabika hryže." (Nesmysl vzniká tím, že "myš" poprvé znamená slovo "myš", podruhé hlodavce.)

Z Platónova vylíčení pochází či vznikl i nepochází a nevznikl hanlivý význam slova sofista, ač k takovému pohledu jeho dialogy spíše přispívají. Pochází pak ve smyslu, co bylo míněno slovem sofista později, směrem k minulosti. Co se týče té doby, hanlivý význam sofisti získali nikoliv díky Platónovi, alespoň jak plyne z Platónovi Ústavy(492a).

Také v Platónově dialogu Sofistés jeden z výměrů se týká "dobré" sofistiky, ta která zbavuje lidi lichého zdání moudrosti:

Host: Tedy dejme tomu, že druhem umění rozlučovacího je čištění, u čištění budiž oddělena ta část, která se vztahuje k duši, a z té umění vyučovací a z umění vyučovacího umění vzdělávací; a u umění vzdělávacího to usvědčování, které se zabývá lichým zdáním moudrosti, nebudiž od nás nazýváno v úvaze nyní se projevivší nijak jinak než ušlechtilou sofistikou dobrého rodu.
(překlad Františka Novotného 321b)

Zhodnocení[editovat | editovat zdroj]

Historické hodnocení sofistů tedy musí být opatrné. Byli to patrně první profesionální učitelé, kteří své služby nabízeli každému, kdo je ochoten zaplatit. Někteří moderní badatelé jim proto přisuzují zásluhu o jistou "demokratizaci" vzdělanosti, jež byla dříve privilegiem aristokratů.

Z dochovaných výroků (viz výše) se zdá, že sofisté skutečně byli myslitelé skeptičtí, že dovedli nečekaně zpochybňovat zdánlivé samozřejmosti - například možnosti lidského poznání - a možná i zavedené zvyky, obyčeje a náboženství své obce. Kallikleovu obhajobu síly a moci proti právu a spravedlnosti, což jsou podle něho jen nepřirozené nástroje, jak si otroci a slabí podrobují ty nejlepší a nejsilnější, později rozvinul Nietzsche. Možná naznačuje, že sofisté byli ochotni relativizovat morálku a jako řečníci obhajovat u soudu i věci těžko obhajitelné. Jen tak si lze totiž vysvětlit, že byli patrně pronásledováni a vyháněni z měst,[4] protože se občané cítili jejich učením ohroženi. Něco podobného ovšem platilo i o Sókratovi.

Můžeme snad předpokládat, že mezi sofisty byli jak vážní myslitelé, tak také lidé bez skrupulí, ochotní hájit kohokoli a cokoli. Většinou asi působili jako profesionální učitelé, advokáti a popularizátoři. Sofisté však v každém případě měli velký podíl na vývoji rétoriky a patří mezi zakladatele kritiky poznání. Pozdější filosofická tradice, silně ovlivněná dílem Platónovým, je možná hodnotila jednostranně, tím větší efekt pak způsobilo, když například Nietzsche začal jejich stanoviska hájit.

Význam[editovat | editovat zdroj]

Sofisté relativizovali vládnoucí názory a hodnoty své doby a lze jim přiznat zásluhu o velký obrat filosofie, k němuž došlo v jejich době a patrně i s jejich přičiněním:

  • přenesení pozornosti od přírody k člověku;
  • předmětem se stalo myšlení samo, kritické zkoumání podmínek a hranic myšlení;
  • kritické zkoumání morálky a její začlenění do filosofie jako etiky;
  • rozvoj stylistiky a rétoriky.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Platón, Gorgias 454b.
  2. Obrana Sokratova 19b.
  3. W. K. C. Guthrie, History of Greek Philosophy. Cambridge 1969, III. 399.
  4. Platón, Gorgias 456e.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kirk - Raven - Schofield, Předsókratovští filosofové. Praha: Oikumené 2004
  • Graeser, Řecká filosofie klasického období. Praha: Oikumené 2000
  • Vojtěch Zamarovský, Řecký zázrak. Praha: Mladá fronta 1972
  • H. J. Störig, Malé dějiny filosofie. 5. vyd. Praha: Zvon 1996.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]