Sicílie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o autonomní oblasti a o ostrově Sicílie. O zaniklém království pojednává článek Království obojí Sicílie.
Regione Siciliana
Vlajka Sicílie
Stát Flag of Italy.svg Itálie
Hlavní město Palermo
Provincie Agrigento
Caltanissetta
Catania
Enna
Messina
Palermo
Ragusa
Siracusa
Trapani
Počet obcí 390
Rozloha 25 703 km²
Obyvatelstvo (2006)
Počet obyvatel 5 108 000
Hustota zalidnění 199/km²
Mapa Itálie s vyznačenou polohou Sicílie
Oblast Sicílie na mapě Itálie

Sicílie (italsky Sicilia) /ˈsɪtʃɪʎja/ je autonomní oblast Itálie a největší ostrov ve Středozemním moři. Její břehy omývá Středozemní moře, na východě ji od Kalábrie dělí Messinská úžina. Před sjednocením Itálie v 19. století byla oblast součástí Království obojí Sicílie. Region má rozlohu 25 703 km², 5 miliónů obyvatel a dělí se na 9 provincií. Hlavním městem je Palermo. Na ostrově se kromě italštiny mluví i sicilštinou.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Starověk[editovat | editovat zdroj]

Sicílie prošla dlouhou a trnitou cestu k podobě, ve které ji můžeme nalézt dnes. Prvními historicky doloženými obyvateli Sicílie byli od 3. tisíciletí př. n. l. domorodí Sikané. Národ, svými zvyky se podobající americkým indiánům, žil v počátcích na celé ploše ostrova, ale pod náporem dalších vln osídlení byl nucen přesunout se do lesů. V jejich životech hrálo velmi významnou roli náboženství, které bylo orientováno na živočišnou říši.

Po 1 700 letech sikanské vlády na ostrov připluli noví osadníci, Sikulové. Ti byli národem o něco rozvinutějším a na rozdíl od Sikanů, kteří se živili převážně lovem, si obživu zajišťovali zemědělstvím. Postupem času se jim podařilo původní sikanské obyvatelstvo vytlačit převážně do lesů a hornatých oblastí. Třetím významným sicilským národem ve starověku byli Elymové, pocházející původně z Anatolie v Malé Asii. Postupem času se tento národ helenizoval. Jedním z nejvýznamnějších politických center Elymů bylo město Segesta.

V 8. století př. n. l. se na Sicílii dostala dvě velmi silná starověká impéria. Byla to aliance řeckých městských států[1], které založily města jako Messina, Naxos, Zancle nebo Syrakusy. Druhými osadníky byla námořní velmoc Kartágo. Tento národ největších mořeplavců a průkopníků námořního obchodu své doby založil na Sicílii město Palermo. Pravlast Kartáginců nebo chcete-li Foiničanů můžeme specifikovat jako území dnešního Libanonu. Centrem jejich obchodu se však později stalo město Kartágo. Roku 480 př. n. l. ve velké námořní i pozemní bitvě aliance sicilských řeckých měst porazila Kartágince a stala se vládcem velké části ostrova. Většina řeckých tyranů na Sicílii byla po tomto vítězství podřízena Syrakuskému tyranovi Gelónovi. Následující kartáginský odvetný útok na Sicílii byl částí dlouho připravovaného plánu perského krále Xerxa I., jež chtěl tímto manévrem zabránit tomu, aby sicilská města přispěchala na pomoc mateřskému pevninskému Řecku proti vpádu Peršanů. Perský plán však na všech frontách selhal a po prohrané námořní bitvě u Salamíny museli Peršané utéci zpět do Malé Asie.

V letech 264241 př. n. l. bojovalo Kartágo s Římským impériem v 1. punské válce. Výsledkem této války byl i přesun Sicílie do správy Říma. Tady začíná šest století vlády Římského impéria na Sicílii, která byla Římu neocenitelnou předsunutou základnou během 2. punské války, v které nakonec porazil Kartágo. Řím spravoval Sicílii až do roku 440, kdy byla dobyta Vandaly, kteří předtím vytlačili Řím i z jeho držav v severní Africe. V roce 479 zaútočil na Řím ostrogótský král Theodorich a za dva roky dobyl Sicílii, kterou v tu dobu Vandalové pronajali italskému šlechtici a králi Odoakerovi. Theodorich poté začal platit Vandalům stálý tribut za dohodu o neútočení.

Roku 535 vyslal byzantský císař Justinián svou armádu, aby znovu získala Sicílii pod vládu tehdy už Východořímské říše neboli Byzantské říše. Po získání vlády nad Sicílií zde Byzantská říše vládla po tři století.[1] V době rychlého šíření islámu po zemích severní Afriky a Blízkého východu nezůstala ani Sicílie, ležící přes moře, stranou saracénských zájmů. První Arabové se na Sicílii vylodili v roce 655 a přijeli z Damašku v Sýrii. Později zaútočil další arabský kontingent na Syrakusy a v roce 827 Saracéni ze severní Afriky začali mohutnou invazi na Sicílii. Za dva roky získali Arabové pod svou kontrolu Agrigento a další města, ale Syrakusy odolaly. V roce 831 se na severozápadě ostrova vylodila mnohem silnější arabská armáda plující z Pyrenejského poloostrova. V prvním roce dobyli Palermo, v roce 843 Messinu a získali kontrolu nad úžinou mezi Sicílií a Apeninským poloostrovem. Poslední sicilská výspa, Syrakusy, padla roku 877. Arabové tedy dobyli celou Sicílii během 50 let.

Středověk[editovat | editovat zdroj]

Dalšími vládci Sicílie se stali Normané, kteří započali válku v roce 1060 pod vedením bratří d’Hauteville. Měli svolení a dobrozdání papeže k vytlačení Arabů z ostrova. Po 30 letech bojů se Normané stali neomezenými vládci na ostrově a v roce 1130 udělil papež Sicílii v léno Rogeru II., ten pak ke svému ostrovnímu království připojil i pevninskou část jižní Itálie a stal se prvním sicilským králem. Normanští králové dědili titul sicilského panovníka po tři generace, než Vilém III. zemřel bez následníka. Na trůn pak usedl manžel dcery Rogera II. Konstancie, Jindřich VI., císař Svaté říše římské. Jejich následníkem se stal syn Fridrich I.

Roku 1266 se vyhrotil spor mezi Normany a papežem, který vedl k vyslání armády vedené Karlem I., vévodou z Anjou, na Sicílii. Nejasných poměrů využil aragonský král Petr III. a Sicílii dobyl. Jako nezávislé království, které spravovali příbuzní krále Aragonského, vydržela Sicílie až do roku 1409, kdy byla připojena k Aragonii. Po krátké době vlády Savojské a Habsburské dynastie Sicílie v roce 1734 vstoupila do aliance s Královstvím Neapolským. V roce 1816 se obě království spojila pod názvem Království obojí Sicílie.

Novověk[editovat | editovat zdroj]

K Itálii byla Sicílie připojena v roce 1860 Giuseppem Garibaldim. Obyvatelstvo ostrova neneslo připojení k Itálii příliš dobře a podnikalo časté rebelie, které však byly vždy rychle a důsledně potlačeny. Mnoho Sicilanů se proto i díky zhoršující se hospodářské situaci rozhodlo vystěhovat do zámoří, především do USA, kde jsou dodnes fungující sicilské čtvrti v široké oblasti New Yorku nebo Chicaga. Na konci 19. století začala svůj vliv na sicilském území budovat Cosa Nostra, která právě přesahovala až do USA, kde se vytvořila mafie, která se svou mocí prosadila i do tamější politiky. Za druhé světové války stála Sicílie, coby součást Itálie, na straně nacistického Německa. Byla jeho základnou pro akce ve Středomoří. V roce 1943 byla osvobozena spojeneckým vojskem. I díky vlivu mafie, která chtěla zlepšit svou pověst spoluprací z USA, se američtí a britští vojáci vyloďovali na italské pevnině právě odsud. Vliv mafie zůstal silný i v pozdějším demokratickém období, ale ostrov se začal rychle modernizovat. Velký vliv má zdejší těžba ropy a zemního plynu.

Geografie a klima[editovat | editovat zdroj]

ostrov/souostroví provincie rozloha
(km²)
vlastní Sicílie všech 9 25 426
Liparské ostrovy Messina 114,6
Pantelleria Trapani 83
Egadské ostrovy Trapani 37,45
Pelagické ostrovy Agrigento 26,83
Stagnonské ostrovy Trapani 20,12
Ustica Palermo 8
Capo Passero Siracusa 0,34
Satelitní fotografie ostrova. Hora s bílou čepičkou v pravé části ostrova je sopka Etna.

Oblast zahrnuje hlavní ostrov Sicílie, který tvoří 98,9 % rozlohy autonomního regionu, a okolní ostrovy.

Sicílie je jednou ze seizmicky nejaktivnějších oblastí Evropy. Nejvyšší horou je Etna (3 370 metrů). Další dnes už nečinné sopky tvoří souostroví Liparských ostrovů.[1] Další aktivní sopkou je Stromboli.

Na Sicílii se rozkládají čtyři pohoří. Prvními jsou Sicilské Apeniny, které se táhnou podél severu ostrova od Messinské úžiny až po řeku Torto. Jejich nejvyšší vrcholy se vypínají do výše 2 000 m n. m. Druhý masiv se nalézá na západě ostrova a třetí, ve tvaru ohnutého luku, se nachází v samém srdci ostrova. Tím čtvrtým je masiv samotné Etny. Sicílie je země především hornatá. Procentuálně vyjádřeno, povrch ostrova zabírá ze 62 % kopcovitá krajina. Dalších 24 % tvoří pohoří a jen 14 % zbývá na nížiny. Nejúrodnější část země se rozkládá mezi Etnou a Syrakusami a její rozloha se blíží 430 km². V provincii Trapani je velmi úrodná půda vhodná pro pěstování vinné révy. Největšími řekami jsou Salso a Platani, ale v létě téměř vysychají.

Klima[editovat | editovat zdroj]

Podnebí na Sicílii je typicky středomořské. Léto je horké, zima krátká a mírná s občasným deštěm. Například v Syrakusách je průměrně 130 slunečných dnů za rok. Průměrná teplota je na Sicílii 17 °C.

Hospodářství a průmysl[editovat | editovat zdroj]

V zemědělství pracuje 12 % obyvatel. Mezi nejrozšířenější plodiny pěstované na sicilském území patří oliva, mandle, vinná réva, citrusy a pistácie. Můžeme zde nalézt i aleje korkových dubů. Plemenářství a chov zvířat nehraje v sicilském hospodářství velkou úlohu. Zmínit lze snad odchov ryb v sádkách a řídce se vyskytující chov koz (převážně v hornatých oblastech).

Průmysl zaměstnává na Sicílii 20 % obyvatelstva. Ostrov lze rozdělit na industriálně rozvinutější části, například Messina, Syrakusy, Caltanissetta a Catania a na oblasti s tradičním a méně technicky rozvinutým průmyslem. V rozvinutých oblastech najdeme převážně průmysl petrochemický, strojírenský a elektrotechnický. V ostatních oblastech jde o technologicky méně náročnou výrobu olivového oleje, těstovin nebo vína. V menší míře můžeme registrovat také těžbu nerostných surovin, jako je kamenná sůl nebo methan.

Sicilská kuchyně[editovat | editovat zdroj]

Největší ostrov ve Středozemí je protkaný velkým množství kultur, od aragonské, turecké až po řeckou. Sicilská kuchyně je však ovlivněna i francouzskou a africkou kuchyní. Víno Malvázie z Liparských ostrovů, vůně mandlovníků, pistáciových stromů, olivových hájů, citrusovníků, pínií se snůbí s kulinářskou jednoduchostí. Každý kousek sicilského jídla je zážitkem. Pestrá jídla jsou dochucené vlastní solí z Marsaly a využitím bylinek, které tvoří základ sicilské kuchyně. K sicilské kuchyni neodmyslitelně patří i mořské ryby a vynikající sladké zákusky.

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Na Sicílii je v oblasti obchodu a služeb zaměstnáno 68 % obyvatel.

  • Palermo je město ležící na severozápadě ostrova, které založili Kartáginci. Architektonicky je velmi různorodé díky častým změnám na sicilském trůně. Za nejzajímavější památky můžeme jmenovat Normanský palác, Teatro Maximo nebo kostel San Cataldo.
  • Taormina, někdy také nazývaná sicilské Monte Carlo, je jedním z nejoblíbenějších sicilských letovisek. Z Taorminy je jeden z nejkrásnějších výhledů na Etnu z celé Sicílie.

K nejznámějším památkám patří Palazzo Santo Stefano. Město Taormina bylo založeno obyvateli ostrova Naxos.

  • Selinunte, ležící na západě ostrova, je dnes opuštěné starořecké město. Nalezneme zde zbytky akropole a rozsáhlý chrámový komplex. Byl založen řeckými osadníky z města jménem Megara kolem roku 730 př. n. l.
  • Agrigento leží nedaleko již zmiňovaného Selinuntu. Původem také řecké město bylo založeno koncem 6. století př. n. l. osadníky z řecké Gely. Nejznámější památkou je Chrám svornosti, který se nachází v takzvaném Údolí chrámů.
  • Sicilská sopka Etna se vypíná do výše 3 300 m n. m. a je jednou z největších činných sopek na světě a tou nejvyšší evropskou. V překladu bychom jí česky mohli nazývat „Horoucí“. Jméno je trefné, jelikož naposledy ohrožovala obyvatele tohoto středomořského ostrova v blízké minulosti, v roce 2001.
  • Hora Eryx, dnes známá jako Monte St. Giuliano se nachází na severozápadě ostrova a je 750 metrů vysoká. Je z ní nádherný výhled na blízké okolí a na jejím vrcholu se nachází malebné městečko Erice.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c AUTORSKÝ KOLEKTIV. Itálie. Praha : Olympia, 1990. ISBN 80-7033-101-1. Kapitola Sicilia, s. 27.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu