Kartágo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kartágo
Republika Kartágo
Kartaginská říše
Qart Hadašt
 Fénicie 650 p.n.l.–146 p.n.l. Římská republika 
Numidie 
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
geografie
Mapa
Kartágo a jeho provincie roku 264 př.n.l.
hlavní město:
Kartágo
obyvatelstvo
národnostní složení:
Punové (Kartáginci), Libyjci, Numiďané, Berbeři
kartaginský polyteismus
státní útvar
království, republika / oligarchie
Státní útvary a území
Předcházející:
Fénicie Fénicie
Nástupnické:
Římská republika Římská republika
Numidie Numidie

Kartágo, často psáno také Karthágo (řecky: Καρχηδών; arabsky: قرطاج také قرطاجة; latinsky: Carthago), bylo jak starověké město v Severní Africe u pobřeží Středozemního moře, tak civilizace, která se ve sféře vlivu tohoto města rozvinula. Město Kartágo leželo na východ od Tuniského jezera, na druhé straně než leží centrum moderního Tunisu v Tunisku. Založeno bylo přibližně v roce 814 př. n. l.[1] Féničany jako kolonie Tyru, kterému odvádělo tribut. Postupem času Kartágo vyrostlo v obrovskou ekonomickou mocnost ve Středomoří, shromažďující bohatství a vliv díky své ekonomické obratnosti.

Kartágo bylo ve 3. a 2. stol. př.n.l. velmocí, současně s Římskou republikou, a bylo jejím rivalem v nadvládě nad západním Středomořím. Posléze právě tato rivalita vedla k sérii válek, známých jako punské války, v nichž Kartágo vždy utrpělo porážku. Tyto prohry vedly k úpadku politické a ekonomické síly Kartága, zvláště kvůli krutým sankcím uvaleným Římem, jako podmínek k zastavení války. Třetí a poslední z punských válek skončila úplným zničením města Kartágo a anektováním posledních zbytků kartáginského území Římany. Ačkoli svébytná kartáginská civilizace zanikla, její pozůstatky přispěly pozdějším středomořským kulturám.

Jméno Kartágo je odvozeno z fénického QRT HDŠT neboli Qart Hadašt znamenající „Nové město“. Více fénických sídlišť neslo toto jméno, ačkoli jen jedno město má tu čest být Kartágem starověkého světa.

Zatímco termín „kartáginský“ je užíván spoustou současných autorů, mnoho starověkých spisů užívá přídavné jméno „punský“ k popsání čehokoli, co mělo co dělat s kartáginskou civilizací, jelikož latinský termín punicus (dříve poenicus), sám propůjčen z řeckého Φοινίκη, znamená „Fénicie“.

Otázka Kartága[editovat | editovat zdroj]

Studia historie Kartága je problematické. Kvůli podrobení civilizace Římany na konci třetí punské války se zachovalo jen pár historických pramenů původní kartaginské provenience. Existuje několik starověkých překladů punských textů do řečtiny a latiny, stejně jako nápisy na monumentech a budovách objevených v severní Africe. Nicméně většina dostupných původních materiálů o Kartáginské civilizaci byla napsána řeckými a římskými historiky, jako např. Livius, Polybios, Appiános, Cornelius Nepos, Silius Italicus, Plútarchos, Dio Cassius a Hérodotos.

Tito autoři pocházeli z kultur, které byly téměř vždy v konkurenci, a často i v konfliktu, s Kartágem. Řekové např. zápolili s Kartágem o Sicílii, a Římané vedli proti Kartágu již zmíněné punské války. Zmínky o Kartágu napsané cizinci tak nevyhnutelně obsahují zaujaté soudy a hodnocení.

Nedávné vykopávky starých Kartáginských míst přinesly na světlo mnohem více původních materiálů. Některé z těchto nálezů popírají nebo naopak potvrzují aspekty tradičních obrazů Kartága, ale spousta materiálu je stále ještě nejasná.

Založení Kartága[editovat | editovat zdroj]

Kartágo
Světové dědictví
Trosky Kartága
Trosky Kartága
Smluvní stát Tunisko Tunisko
Souřadnice:
Typ Kulturní dědictví
Kritérium ii, iii, vi
Odkaz 37 (anglicky)
Zařazení do seznamu
Zařazení 1979 (3. zasedání)

Kartágo bylo založeno roku 814 př. n. l. fénickými osadníky z města Týros, kteří s sebou přinesli i městského boha Melqarta. Podle pověsti založila město královna Dídó (nebo Elissa příp. Elissar), která utekla z Tyru poté, co byl její manžel zavražděn během pokusu jejího mladšího bratra o posílení své vlastní moci. Několik mýtů o založení města se dochovalo skrze řeckou a římskou literaturu (viz např. Byrsu).

V roce 509 př. n. l. byla mezi Kartágem a Římem podepsána smlouva udávající rozdělení vlivu a obchodních aktivit. Toto je první známý zdroj oznamující, že Kartágo získalo kontrolu nad Sicílií a Sardinií.

Začátkem 5. století př. n. l. se Kartágo stalo komerčním centrem západního středomoří. Tuto pozici si udrželo, dokud nebylo svrženo Římem. Město dobylo většinu starých fénických kolonií, tj. Hadrumentum, Utica a Kerkouane, podrobilo si libyjské kmeny a převzalo kontrolu nad celým pobřežím severní Afriky od současného Maroka až k hranicím Egypta. Jeho vliv se také rozšiřoval ve Středozemním moři; převzalo kontrolu nad Sardinií, Maltou, Baleárskými ostrovy a západní polovinou Sicílie. Důležité kolonie byly také založeny na Pyrenejském poloostrově.

Legendy o založení Kartága[editovat | editovat zdroj]

Královna Elissar[editovat | editovat zdroj]

Královna Elissar (známá také jako „Alissa“, nebo arabským jménem اليسار, nebo اليسا, nebo عليسا) byla princeznou z Tyru, která založila Kartágo. Během jejího vrcholu byla její metropole nazývána „zářící město“, vládnoucí dalším 300 městům kolem západního Středozemního moře a vedoucí fénický punský svět.

Bratr Elissary, král Pygmalion z Týru, zavraždil jejího manžela, vrchního kněze Sychaea. Elissar utekla před tyranií své vlastní země a založila Kartágo a následovně jeho pozdější území. Podrobnosti jejího života jsou útržkovité a matoucí, ale jejich posloupnost může být odvozena z různých zdrojů. Podle Justina byla princezna Elissar dcerou krále Mattena z Tyru (známého také jako Muttoial nebo Belus II). Když zemřel, odkázal trůn jí a jejímu bratrovi, Pygmalionovi. Ona se provdala za svého strýce Acherbase (známého též jako Sychaeus), vrchního kněze boha Melqarta, muže s autoritou a bohatstvím srovnatelným s králem. Pygmalion byl tyran, milovník zlata a intrik, a požadoval autoritu a jmění z kterého se těšil Acherbas. Pygmalion v chrámu Acherbase zavraždil a dlouhou dobu dokázal svůj zločin před svou sestrou skrývat, klamající ji lží o smrti jejího manžela. Ve stejnou dobu volali lidé z Tyru po jednom panovníkovi, což způsobilo rozpory v královské rodině.

Královna Dido[editovat | editovat zdroj]

Rozsah říše podle období (fialově, modře, zeleně)

Podle legendy založila Kartágo v roce 814 př. n. l. fénická princezna Dido. Starověké báje vyprávějí, že její bratr Pygmalión zabil jejího manžela Sychaea a ji sesadil z trůnu. Nešťastná Dido opustila rodný Týros, ležící na východním břehu Středozemního moře, a se svými přátely vyrazila na západ. Zastavuje se u pobřeží severní Afriky, kde zakládá Nové Město, fénicky Kart Hadašt, latinsky Karthago.

Než ale mohla Dido založit město, musela se ještě dohodnout s numidským králem Jarbasem, který ji dal nabídku: "Užívej pozemek tak velký, jaký pokryje volská kůže." Chytrá Dido ale Jarbase přelstí. Kůži rozřezává na tenké proužky, které svazuje dohromady, a obkládá tak jimi velké území, které zahrnuje jak budoucí město, tak přístav i skálu, na níž později vyroste hrad. Na památku této události získává zmíněný hrad, centrum Kartága, jméno Byrsa, což odkazuje ke "stažené kůži".

Římský básník Vergilius přidává do báje ještě příběh Aenea, uprchlíka z Tróje, jehož loď bouře zahnala přímo do právě založeného Kartága. Princezna se do něj zamiluje a prožijí spolu krátký románek. Aeneas se ale nestane jejím manželem, ani kartaginským králem, jak si ona představuje. Podle bohů má založit Římskou říši. Aeneas tedy tajně vyplouvá na moře k italským břehům. Zoufalá Dido se pak z nešťastné lásky sama upálí na hranici a ještě před smrtí proklíná Aenea a všechny jeho potomky. "Odsud pramení nepřekonatelná nenávist mezi Kartaginci a Římany," vysvětluje Vergilius.

Fénická kolonizace[editovat | editovat zdroj]

Kartágo bylo jednou z mnoha fénických osad. V 10. století př. n. l. bylo pobřeží Středozemního moře osídleno rozmanitou semitsky mluvící populací. Lidé obývající oblast současného Libanonu nazývali svůj jazyk kanaánštinou, ale Řekové je uvádějí jako Féničany. Féničtina byla velmi podobná starověké hebrejštině do té míry, že hebrejština je často používána jako pomůcka při překladech fénických nápisů.

Fénická města byla vysoce závislá na obchodu a obsahovala mnoho důležitých přístavů. Fénické hlavní město byl Týros, který kolem Středozemního moře založil spoustu obchodních stanic. Kartágo a mnoho dalších osad se později rozvinulo v samostatná města.

Rozsah fénického osídlení[editovat | editovat zdroj]

Trosky Kartága

Aby poskytli místo k odpočinku pro obchodní flotily udržující fénický monopol v oblasti přírodních surovin, nebo aby sami vedli obchod, založili Féničané podél břehů Středozemního moře mnoho koloniálních měst. K zakládání svých měst byli povzbuzováni potřebou k oživení obchodu aby mohli zaplatit poplatky vyžadované Tyrem, Sidonem a Byblem následované říšemi, které jim vládly, a ze strachu kompletní řecké kolonizace těch částí Středozemního moře, které jsou vhodné k obchodu. Féničané postrádali dostatek populace a potřebovali v cizině založit soběstačná města. Většina měst měla méně než 1000 obyvatel, ale Kartágo a pár dalších měst se rozrostlo v ohromné metropole.

Nějakých 300 kolonií bylo založeno v Tunisku, Maroku, Alžírsku, Ibérii a v mnohem menším rozsahu také na vyprahlých březích Libye. Féničané kontrolovali Kypr, Sardínii, Korsiku a Baleárské ostrovy a také minoritní oblasti na Krétě a Sicílii. Pozdější osídlení se dostala do ustavičných konfliktů s Řeky. Féničané na omezenou dobu dokázali ovládnout celou Sicílii. Celá oblast později přešla pod vedení a ochranu Kartága, které obratem odeslalo své vlastní kolonisty k založení nových měst nebo k posílení těch, které odmítaly Tyros a Sidon.

První kolonie byly vytvořeny na dvou cestách k iberskému minerálnímu bohatství - podél afrického pobřeží a na Sicílii, Sardínii a Baleárských ostrovech. Centrum Fénického světa by Tyros, sloužící jako ekonomické a politické jádro. Moc tohoto města ubývala následkem mnoha obléhání a jeho následném zničením Alexandrem Velikým. Role vůdce pak přešla na Sidon, a případně Kartágo. Každá kolonie sice platila poplatky buď Tyru, nebo Sidonu, ale žádný z nich neměl kontrolu nad koloniemi. To se změnilo s nástupem Kartága, jakmile Kartáginci ustanovili své vlastní starosty k vládě nad městy a samo Kartágo si ponechalo mnoho přímé kontroly nad koloniemi. Tato politika vedla nakonec k přeběhnutí iberských měst k Římanům během punských válek.

Život v Kartágu[editovat | editovat zdroj]

Jazyk[editovat | editovat zdroj]

Kartáginci mluvili punsky, dialektem féničtiny.

Topografie[editovat | editovat zdroj]

Kartágo bylo vybudováno na útesu s přístupem k moři na jihu a severu. Pozice města z něj učinila mistra středomořského námořního obchodu. Všechny lodě přeplouvající moře musely proplout mezi Sicílií a pobřežím Tuniska, kde bylo Kartágo postaveno, což dopřálo městu obrovskou moc a vliv.

Uvnitř města byly vybudovány dva velké umělé přístavy - jeden jako kotviště obrovské městské flotily 220 válečných lodí a druhý pro obchod. Oba přístavy přehlížela obezděná pevnost.

Město mělo pevné hradby, 37 km na délku, delší než hradby srovnatelných měst. Většina hradeb se nacházela na pobřeží a tak mohlo být méně působivé jak kartáginská kontrola nad mořem ztěžuje útok z tohoto směru. 4-5 km dlouhé hradby v mořské úžině na západě byly skutečně neproniknutelné.

Město mělo také velké pohřebiště, náboženskou oblast, tržiště, radnici, pevnosti a divadlo a bylo rozděleno do čtyř stejně velkých sídlišť se stejným rozložením. Zhruba v centru města stála vysoká citadela nazývaná Byrsa. Bylo to jedno z největších měst helénistického období (dle některých odhadů byla větší pouze Alexandrie) a až do průmyslové revoluce patřilo mezi největší města v historii.

Rozložení města.

Obchod[editovat | editovat zdroj]

Říše Kartága byla silně závislá na obchodu s Tartéssem a jinými městy na pyrenejském poloostrově, od kterých získávala obrovské množství stříbra, olova, a mnohem důležitější cínovou rudu, která byla přísadou k výrobě bronzových předmětů. Její obchodní vztahy s Ibery a námořní síla, která zajistila kartaginský monopol v obchodu s Británií bohatou na cín a Kanárskými ostrovy, jí umožnily stát se jediným významným překupníkem cínu a výrobcem bronzu. Udržování tohoto monopolu bylo jedním z hlavních zdrojů kartáginské síly a prosperity a kartáginský obchodník by raději rozbil svou loď o skalnaté břehy Británie, než aby odhalil kterémukoli rivalovi, jak se k nim bezpečně přiblížit. Navíc, když bylo Kartágo jediným významným dodavatelem cínu, jeho pozice v centru Středozemního moře a kontrola nad vodami mezi Sicílií a Tuniskem mu umožňovaly kontrolovat zásobování východních národů tímto kovem. Kartágo bylo také největším středomořským producentem stříbra, těženého v Ibérii a na pobřeží severní Afriky, a po monopolu s cínem bylo stříbro jedním z jeho nejvýdělečnějších podniků. Jeden důl ve Španělsku poskytoval Hannibalovi 300 římských liber (98,235kg) stříbra denně.

Kartáginská ekonomika vznikla jako rozšíření hospodářského vlivu svého mateřského města, Tyru. Jeho početná obchodní flotila putovala po obchodních trasách zmapovaných Tyrem, a Kartágo po Tyru zdědilo i umění vyrábět velmi hodnotné barvivo - tyrský purpur. Ve starověkém Středomoří to bylo jedno z nejcennějších zboží, mající cenu 15-20násobku jeho váhy ve zlatě. Vysocí římští úředníci si mohli dovolit tógy pouze s úzkým proužkem v této barvě. Kartágo také vyrábělo méně hodnotné karmínové pigmenty z šarlatu.

Kartágo vyrábělo jemně vyšívané a barvené textilie z bavlny, lnu, vlny a hedvábí, uměleckou i užitnou keramiku, fajáns, kadidla a parfémy. Jeho řemeslníci pracovali se sklem, dřevem, alabastrem, slonovinou, bronzem, mosazí, olovem, zlatem, stříbrem a drahými kameny, aby vytvářeli široký sortiment zboží, včetně zrcadel, vysoce ceněného nábytku a postelí, ložního prádla a polštářů, šperků, zbraní, nástrojů a kuchyňského nádobí. Přiváželo nasolené ryby z Atlantiku a rybí omáčky a zprostředkovávalo prodej řemeslných, zemědělských a přírodních produktů všem obyvatelům Středomoří.

Punský přívěsek v podobě vousaté hlavy, 4.-3. století př. n. l.

Vedle průmyslové výroby mělo Kartágo vysoce pokročilé a produktivní zemědělství, používající železné pluhy, zavlažování a střídavé obhospodařování. Mago napsal slavné pojednání o zemědělství, které Římané po dobytí Kartága nařízením přeložili. Po druhé punské válce Hannibal upřednostnil zemědělství, aby pomohl obnovit kartáginskou ekonomiku a aby Římu zaplatil válečné odškodné 800 000 římských liber (261 960kg) stříbra a z většiny byl úspěšný.

Kartágo pěstovalo víno, které bylo v Římě, Etrurii a Řecku vysoce ceněné. Řím byl hlavním konzumentem rozinek, kartáginské speciality. Bylo pěstováno ovoce, ořechy, obilí, hrozny, datle a olivy a byl vyvážen olivový olej, který konkuroval řeckému. Kartágo také chovalo skvělé koně, podobné dnešním arabským koním, kteří byly značně ceněni a vyváženi.

Kartáginské obchodní lodě, které překonaly dokonce ty z Levanty, navštívily každý důležitý přístav ve Středozemním moři, Británii, na pobřeží Afriky a na Kanárských ostrovech. Tyto lodě byly schopny převážet přes 100 tun zboží. Obchodní flotila Kartága byla velikostí a tonáží srovnatelná s flotilami hlavních evropských mocností z 18. stol.n.l.

Kupci zpočátku dávali přednost východním přístavům: Egypt, Řecko, Kypr a Malá Asie. Ale poté co se Kartágo dostalo do konfliktu s řeckými kolonisty kvůli kontrole Sicílie, zavedlo obchod se západním Středomořím, včetně obchodu s Etrusky.

Kartágo také vypravilo karavany do vnitrozemí Afriky a Persie. Směňovali své zboží a zemědělské výrobky s obyvatelstvem na pobřeží i ve vnitrozemí Afriky za sůl, zlato, dřevo, slonovinu, ebenové dřevo, opice, pávy, kůže a usně. Jejich obchodníci vynalezli aukční prodej a užívali jej k výměně s africkými kmeny. V jiných přístavech se snažili založit trvalé velkosklady nebo prodat své zboží na tržištích. Získávali jantar ze Skandinávie a cín z Kanárských ostrovů. Od Keltiberů, Galů a Keltů získávali jantar, cín, stříbro a kožešiny. Sardínie a Korsika pro Kartágo produkovaly zlato a stříbro a Fénické kolonie na ostrovech, jako Malta a Baleárské ostrovy, produkovaly zboží, které bylo vraceno do Kartága k distribuci ve velkém. Kartágo zásobovalo chudší civilizace jednoduchými věcmi, jako například keramikou, výrobky z kovu a ozdobami, často nahrazujícími místní výrobu, ale jejich nejlepší práce naopak vyváželo k těm bohatším, jako Řekům nebo Etruskům; Kartágo obchodovalo téměř s každým zbožím žádaným ve starověkém světě, včetně koření z Arábie, Afriky a Indie či otroků.

Jeho obchodní lodě se dostaly podél Atlantského pobřeží Afriky až k Senegalu a Nigérii. Jedna zpráva zmiňuje kartáginské obchodní plavidlo prozkoumávající Nigérii, včetně popisu výrazných geografických rysů jako pobřežní vulkán a setkání s gorilami (viz také Hanno Mořeplavec). Nepravidelné obchodní výměny se odehrávaly na západě až na Madeiře a Kanárských ostrovech a na jihu až v jižní Africe. Kartágo také obchodovalo s Indií: cestovali přes Rudé moře a – spíše bájné – země Ofir a Punt (dnešní Somálsko?).

Archeologické nálezy ukazují přítomnost všech druhů výměn, od ohromného množství cínu tolik potřebného pro civilizaci stále používající bronz, až po všechny druhy textilií, keramiky a drobných kovových předmětů. Před a během válek kartáginští kupci byli v každém přístavu ve Středomoří; kupující a prodávající, zakládající skladiště kdekoli to bylo možné, nebo jen smlouvající na otevřených tržištích poté, co vystoupili ze své lodě.

Archeologické vykopávky etruských měst ukázaly, že etruská civilizace byla po několik století zákazníkem i dodavatelem Kartáginců, dlouho před nástupem Říma. Etruské městské státy byly Kartágu občas i vojenskými spojenci.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Carthage na anglické Wikipedii.

  1. TEEPLE, John B. Timelines of World History. New York : DK Publishing, Inc., 2006. 656 s. ISBN 0-7566-1703-0. S. 42.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Carthage ve Wikimedia Commons