Fénicie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Fénicie (vpravo) a obchodní cesty Féničanů po moři

Fénicie, řecky Foiníkie bylo historické území mořeplavců a obchodníků semitského původu (podle jazykové skupiny) na jihovýchodním pobřeží Středozemního moře, v místech dnešního Libanonu. Jejími hranicemi bylo na západě pobřeží Středozemního moře, na východě pohoří Libanon, na severu město Ugarit a na jihu město Akko. Fénicie (následně její kolonie) prakticky existovala od 3. tisíciletí př. n. l. až do roku 146 př. n. l., kdy její nejdůležitější kolonii Kartágo porazili a zničili Římané.

Uspořádání[editovat | editovat zdroj]

Fénicie nebyla nikdy celistvým státem, spíše jakousi konfederací měst (Byblos, Arad, Bérytos, Sidón, Týros), přičemž vůdčí úlohu hrál Týros (dnešní Súr). Féničané tuto oblast osídlili už ve 3. tisíciletí př. n. l., v 8. století př. n. l. ztratila Fénicie svoji nezávislost a byla pod nadvládou okolních říší. Týros dobyl a zničil Alexander Veliký roku 322 př. n. l. a těžiště fénické kultury se přeneslo do Kartága, fénické kolonie, založené v 9. století př. n. l. S palestinským Kanaánem tvořili Féničané jedinou kulturní, náboženskou i etnickou oblast. Kannanejci vlastně hovořili fénickými dialekty a uctívali tytéž bohy. Dá se uvažovat o totožném či velmi blízkém národu.

Popis země[editovat | editovat zdroj]

Řecký název Foiníkia znamená v překladu "Červená země", od řeckého slova foiníkiein - barvit na červeno. Féničané se tak sami nenazývali, pro Řeky to však byla země, odkud pocházelo purpurové barvivo. Fénicie byl úzký pruh země mezi Středozemním mořem a Libanonským pohořím, asi 220 km dlouhý a 15-20 km široký. Zasahovala z části i do Syrské vysočiny a v podstatě se kryje s územím dnešního Libanonu. Celé pobřeží má četné výběžky, kde se tvoří mysy se zátokami a celou zemi to dělí na řadu malých, dobře odvodněných a úrodných údolí. Dařilo se zde vinné révě, fíkům a moruším. Na stráních se nacházely šťavnaté pastviny, husté cedrové lesy, cypřišové háje, v horách byla hojná naleziště železné a měděné rudy, v moři spousta ryb a u pobřeží nachoví měkýši.

Hospodářství[editovat | editovat zdroj]

Féničané se proslavili jako zdatní řemeslníci, zejména těžbou a zpracováním cedrového dřeva a výrobou purpurového barviva z mořských měkýšů Haustellum brandaris a Hexaplex trunculus a ovšem i barvením látek. Rozvinuli také výrobu skla, včetně čirého. Všechny tyto produkty byly velmi žádané zboží v Egyptě, v Řecku i po celém Středomoří. O obchodnících a řemeslnících ze Sidónu se několikrát zmiňuje Homér, [1] o libanonských cedrech mluví Bible na desítkách míst. [2] Nejstarší zprávy o vývozu cedrového dřeva do Egypta jsou z roku 2750 př. n. l., o 300 let mladší jsou zprávy z Mezopotámie. Dřevo se užívalo ke stavbě lodí, k výzdobě chrámů a paláců i k výrobě luxusního nábytku. Z původních asi půl milionu hektarů cedrových lesů však zbylo už za Alexandra Velikého velmi málo a dodnes jen asi 2000 ha.

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Nejvýznamnějším fénickým kulturním činem však bylo vytvoření prvního abecedního či hláskového písma o 22 znacích, které se stalo základem pro řeckou i latinskou abecedu. Z fénické literatury se nic nedochovalo a jejich jazyk je znám jen z nápisů, mincí a citátů u římských autorů.

Kolonie[editovat | editovat zdroj]

Féničané si vytvořili systém námořních cest a od 11. století i kolonií (šlo zejména o obchodní osady, přístavy, kotviště a opěrné body) na Kypru, ostrovech Egejského moře, Maltě, Sicílii, Sardinii, na jihu Iberského poloostrova a na severním pobřeží Afriky až po Tanger v Maroku. Nejvýznamnější kolonií bylo Kartágo, založené v 9. století př. n. l. Podle Hérodota měli dokonce Féničané z pověření faraona Neka II. kolem roku 600 př. n. l. obeplout z Rudého moře celou Afriku a vrátit se Středozemním mořem. Tato zpráva není sice archeologicky potvrzena, je však známo, že se dostali až na Azory a později do Guinejského zálivu. Naproti tomu zprávy o tom, že dopluli do dnešní Británie a dokonce do Ameriky jsou mylné.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ilias XXIII, 740 aj., Odysseia XV,414 nn.
  2. Např. Ez 27, 12-25 (Kral, ČEP) aj.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Encyklopedie antiky. Praha : Academia, 1973. Heslo Foinikie, str. 204.
  • Ottův slovník naučný, heslo Foinikie. Sv. 9, str. 333.
  • Moscati, Sabatino. Foiničané. Praha : Orbis, 1975. 238 s.
  • Slovník antické kultury. Praha : Svoboda, 1974. 717 s. s. 222

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Tento článek využívá informace z odpovídajícího článku anglické a německé Wikipedie.