Fénicie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Phoenician nun.svgPhoenician ayin.svgPhoenician nun.svgPhoenician kaph.svg
Φοινίκη
Fénicie
 Kanaán 1200 př.n.l.–539 př.n.l. Achaimenovská říše 
Kartágo 
geografie
Mapa
Fénicie a její obchodní cesty
hlavní město:
Byblos (1200 př.n.l.–1000 př.n.l.), Týros (1000 př.n.l.–332 př.n.l.)
obyvatelstvo
počet obyvatel:
200 000 (1200 př. n. l.)
národnostní složení:
státní útvar
Státní útvary a území
Předcházející:
Kanaán Kanaán
Nástupnické:
Achaimenovská říše Achaimenovská říše
Kartágo Kartágo
Mapa Fénicie

Fénicie, řecky Φοινίκη "Foiníkie" bylo historické území mořeplavců a obchodníků semitského původu (podle jazykové skupiny) na jihovýchodním pobřeží Středozemního moře, v místech dnešního Izraele, Libanonu a Sýrie. Jejími hranicemi bylo na západě pobřeží Středozemního moře, na východě pohoří Libanon, na severu město Ugarit a na jihu město Akko. Fénicie (následně její kolonie) de facto existovala až do roku 146 př. n. l., kdy její nejdůležitější kolonii Kartágo porazili a zničili Římané.

Uspořádání[editovat | editovat zdroj]

Fénicie nebyla nikdy celistvým státem, spíše jakousi konfederací měst (Byblos, Arad, Bérytos, Sidón, Týros), přičemž vůdčí úlohu hrál Týros (dnešní Súr). Féničané tuto oblast osídlili už ve 3. tisíciletí př. n. l., v 8. století př. n. l. ztratila Fénicie svoji nezávislost a byla pod nadvládou okolních říší. Týros dobyl a zničil Alexander Veliký roku 322 př. n. l. a těžiště fénické kultury se přeneslo do Kartága, fénické kolonie, založené v 9. století př. n. l. S palestinským Kanaánem tvořili Féničané jedinou kulturní, náboženskou i etnickou oblast. Kannanejci vlastně hovořili fénickými dialekty a uctívali tytéž bohy. Dá se uvažovat o totožném či velmi blízkém národu.

Popis země[editovat | editovat zdroj]

Řecký název Foiníkia znamená v překladu "Červená země", od řeckého slova foiníkiein - barvit na červeno. Féničané se tak sami nenazývali, pro Řeky to však byla země, odkud pocházelo purpurové barvivo. Fénicie byl úzký pruh země mezi Středozemním mořem a Libanonským pohořím, asi 220 km dlouhý a 15-20 km široký. Zasahovala z části i do Syrské vysočiny a v podstatě se kryje s územím dnešního Libanonu. Celé pobřeží má četné výběžky, kde se tvoří mysy se zátokami a celou zemi to dělí na řadu malých, dobře odvodněných a úrodných údolí. Dařilo se zde vinné révě, fíkům a moruším. Na stráních se nacházely šťavnaté pastviny, husté cedrové lesy, cypřišové háje, v horách byla hojná naleziště železné a měděné rudy, v moři spousta ryb a u pobřeží nachoví měkýši.

Hospodářství[editovat | editovat zdroj]

Féničané se proslavili jako zdatní řemeslníci, zejména těžbou a zpracováním cedrového dřeva a výrobou purpurového barviva z mořských měkýšů Haustellum brandaris a Hexaplex trunculus a ovšem i barvením látek. Rozvinuli také výrobu skla, včetně čirého. Všechny tyto produkty byly velmi žádané zboží v Egyptě, v Řecku i po celém Středomoří. O obchodnících a řemeslnících ze Sidónu se několikrát zmiňuje Homér, [1] o libanonských cedrech mluví Bible na desítkách míst. [2] Nejstarší zprávy o vývozu cedrového dřeva do Egypta jsou z roku 2750 př. n. l., o 300 let mladší jsou zprávy z Mezopotámie. Dřevo se užívalo ke stavbě lodí, k výzdobě chrámů a paláců i k výrobě luxusního nábytku. Z původních asi půl milionu hektarů cedrových lesů však zbylo už za Alexandra Velikého velmi málo a dodnes jen asi 2000 ha.

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Nejvýznamnějším fénickým kulturním činem však bylo vytvoření prvního abecedního či hláskového písma o 22 znacích, které se stalo základem pro řeckou i latinskou abecedu. Z fénické literatury se bohužel nic nedochovalo a jazyk je znám jen z nápisů, mincí a citátů u římských autorů.

Kolonie a zámořské objevy[editovat | editovat zdroj]

Féničané si vytvořili systém námořních cest a od 11. století i kolonií (šlo zejména o obchodní osady, přístavy, kotviště a opěrné body) na Kypru, ostrovech Egejského moře, Maltě, Sicílii, Sardinii, na jihu Iberského poloostrova a na severním pobřeží Afriky až po Tanger v Maroku. Nejvýznamnější kolonií bylo Kartágo, založené v 9. století př. n. l. Podle Hérodota měli dokonce Féničané z pověření faraona Neka II. kolem roku 600 př. n. l. obeplout z Rudého moře celou Afriku a vrátit se do Středozemního moře Gibraltarským průlivem. Při obeplouvání jižního cípu Afriky, dnešního mysu Dobré naděje prý viděli slunce na pravé straně, to znamená na severu. Tento údaj byl příčinou toho, že Hérodotos i jiní antičtí historikové zprávě nevěřili, pro dnešní historiky však toto tvrzení představuje důkaz, že se Féničané octli opravdu až na jihu Afriky a pokračovali do Guinejského zálivu. Je téže známo, že se dostali až k břehům britských ostrovů a na Azory.

Udržovali také kontakty s jižní Amerikou. Jsou o tom nezvratné důkazy. V roce 1994 doktorka Světla Balabanová z Ústavu soudního lékařství v Ulmu (odbornice na toxikologii) dokázala přítomnost nikotinu a kokainu v egyptských mumiích starých přes tři tisíce let. Z toho lze předpokládat, že Féničané ve službách Egypťanů přiváželi do středomoří tabák a koku. V Brazílii byly nalezeny fénické inskripce datované do roku 590 př. n. l.. Nejlepším důkazem o kontaktu Féničanů s americkým kontinentem je banán. Banány jsou známé v Americe, Asii i Africe celá tisíciletí, přičemž pramatkou pěstovaných druhů je pacoba, která roste pouze v Brazílii. Féničané po sobě zanechali materiální stopy i v USA v oblasti státu Massachusetts.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ilias XXIII, 740 aj., Odysseia XV,414 nn.
  2. Např. Ez 27, 12-25 (Kral, ČEP) aj.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Encyklopedie antiky. Praha : Academia, 1973. Heslo Foinikie, str. 204.
  • Ottův slovník naučný, heslo Foinikie. Sv. 9, str. 333.
  • Moscati, Sabatino. Foiničané. Praha : Orbis, 1975. 238 s.
  • Slovník antické kultury. Praha : Svoboda, 1974. 717 s. s. 222

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Tento článek využívá informace z odpovídajícího článku anglické a německé Wikipedie.