Libanon

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Libanonská republika
الجمهوريّة البنانيّة
al-žumhúríja al-Lubnáníja
Vlajka Libanonu
vlajka
Znak Libanonu
znak
Hymna: Kulluna lil-watan lil 'ula lil-'alam
Geografie

Poloha Libanonu

Hlavní město: Bejrút
Rozloha: 10 452 km² (166. na světě)
z toho 1,6 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Kurnat as-Saudá (3088 m n. m.)
Časové pásmo: +2
Poloha: 33° 50′ s. š., 35° 46′ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 3 727 703 (123. na světě, 2005)
Hustota zalidnění: 356 ob. / km² (28. na světě)
HDI: 0,796 (střední) (78. na světě, 2007)
Jazyk: arabština
Náboženství islám 55 %, křesťanství 45 %
Státní útvar
Státní zřízení republika
Vznik 22. listopadu 1943 (nezávislost na Francii)
Prezident Michel Sulajmán
Předseda vlády Tammám Salám
Měna libanonská libra (LBP)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1 422 LBN LB
MPZ RL
Telefonní předvolba 961
Národní TLD .lb

Libanon (arabsky Lubnán لبنان) je stát (a stejnojmenné pohoří) na Blízkém Východě, při východním pobřeží Středozemního moře. Hraničí na východě se Sýrií, na jihu s Izraelem.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Dějiny Libanonu

Osmanská říše a první světová válka[editovat | editovat zdroj]

Libanon byl od roku 1516 do roku 1918 součástí Osmanská říše. Roku 1861 Libanon získává autonomii. Během první světové války dochází v roce 1915 k nastolení vojenské diktatury v zemi, a to pod vedením Džamala Paši. Spolu s porážkou centrálních mocností dochází také k rozpadu Osmanské říše.

Spojené království a Francie podepisují tajnou Sykes-Picotovu dohodu, kterou si rozdělují arabské provincie Osmanské říše. Libanon spolu se Sýrií se mají stát sférou vlivu Francie. Na konci první světové války v říjnu roku 1918, po porážce tureckých vojsk, obsazuje Spojené království Libanon. Poté Libanon opouští a přichází zde Francie a Libanon okupuje (Francie se přitom odvolává na uzavřené Sykes-Picotovy dohody).

Spojené království, Francie a USA navrhují mandátní formu uspořádání země – tento mandát měl zemi připravit na získání nezávislosti. Roku 1920 je tak Libanon prohlášen mandátním územím Společnosti národů. Správa země je svěřena Francii a Libanon se tak stává francouzskou kolonií. Roku 1920 dochází k vyhlášení Velkého Libanonu pod francouzským mandátem.

Roku 1925 je Libanon oddělen od Sýrie. V následujícím roce pak dochází k vyhlášení libanonské ústavy (dochází např. k přejmenování Velkého Libanonu na Libanonskou republiku, Libanon je definován jako stát nezávislý, jednotný apod.). I přesto však nadále zůstává francouzským mandátním územím.

Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

Mandátní Sýrie před rokem 1937

Během druhé světové války je Libanon pod dozorem vichystické kolaborantské vlády, avšak již roku 1941 do Libanonu přichází jednotky Spojeného království a Svobodné Francie. Konečně roku 1943 je oficiálně zrušen francouzský mandát a formálně je uznána nezávislost země. Jednotky Francie jsou však zcela staženy až roku 1946, to znamená po konci druhé světové války.

V roce 1943 dochází v zemi k důležité dohodě mezi jejími hlavními představiteli, tzv. Národnímu paktu. Jde o dohodu nepsanou, jejíž součástí je rozdělení moci v zemi mezi hlavní náboženské skupiny – prezidentem se tak stává maronita, premiérem sunnita a předsedou parlamentu šíita.

Jako jediná arabská země podepisuje Libanon v roce 1957 Eisenhowerovu doktrínu. Roku 1958 dochází ke spojení sousední SýrieEgyptem. Vzniká tak Sjednocená arabská republika. Je výsledkem panarabské vlny, která se tou dobou šíří mezi arabskými zeměmi. Libanonští křesťané se přirozeně obávají možnosti sloučení Libanonu se Sýrii v rámci této Sjednocené arabské republiky. Toto totiž požadují především libanonští muslimové. Vzhledem k této situaci se maronitský prezident Šamún obrací s prosbou o pomoc na USA. Ty vysílají do oblasti své jednotky. Po uklidnění situace je zvolen nový prezident a následně jsou staženy jednotky USA.

S postupným příchodem Palestinců (OOP) do Libanonu (již od roku 1948) dochází mezi nimi a libanonskou armádou ke střetům. OOP také podniká útoky z libanonského území proti Izraeli. Ten provádí odvetné akce, při nichž proniká na libanonské území.

Občanská válka[editovat | editovat zdroj]

Demarkační linie Green Line, která dělila východní a západní Bejrút, 1982
Související informace naleznete také v článcích Libanonská občanská válka a První libanonská válka.

Na vzrůstu napětí měli značný podíl palestinští uprchlíci, kteří do země přišli hlavně po vyhlášení státu Izrael a prvním arabsko-izraelském konfliktu v roce 1948, po šestidenní válce v roce 1967 a v roce 1970, kdy se OOP „přestěhovala“ do Libanonu a na jihu začala budovat stát ve státě.

Palestinci se střetávali s místními obyvateli, kteří se cítili utlačováni (nespokojení byli především křesťané), a tak v polovině sedmdesátých let stáli proti sobě křesťanští falangisté a palestinští uprchlíci spolu se sunnitskými muslimy.

Na počátku války stálo několik konfliktů. První atentát byl spáchán 13. dubna 1975, útok byl namířen na autobus převážející členy křesťanské Falangy. Velitel falangy obvinil z tohoto činu Palestince, a jako odvetu falangisté napadli autobus převážející palestinské dělníky do uprchlického tábora.

Na žádost libanonské vlády do země v dubnu 1976 přicházejí syrské jednotky. Křesťané spolu se syrskou armádou vytlačili palestinské bojovníky na jih země. Příměří ovšem dlouho nevydrželo. Již v roce 1978 vypukají další boje, ale Syřané jsou již na straně Palestinců.

OOP ostřeluje z jihu Libanonu sever Izraele, a tak se do války zapojují i izraelské síly a podporují křesťanské jednotky plukovníka Haddáda. V březnu 1978 překročila, v rámci operace Lítání, izraelská vojska hranice Libanonu a obsadila jih Libanonu. Reagovala tak na opětovné ostřelování severu Izraele. Na základě rezolucí Rady bezpečnosti se v červnu izraelské jednotky stáhly.

Libanon byl fakticky rozdělen na východní část (ovládanou Sýrií), Tripolis, jižní Libanon a východní Bejrút (v rukou muslimů) a západní Bejrút (v rukou křesťanů podporovaných Izraelci).

Od léta 1981 do léta 1982 jsou přítomny mezinárodní jednotky a dochází k relativní stabilizaci. Poté, ovšem Palestinci pokračovali v ostřelování Izraele a byla zahájena operace Mír pro Galileu, tj. první libanonská válka. Izraelské jednotky překročily na třech místech hranici s Libanonem a obsadily třetinu Libanonu. Pak obklíčili i Bejrút, protože obklíčení ze strany Izraele trvalo, nejvyšší představitel OOP Jásir Arafat se rozhodl, že Libanon se svými jednotkami opustí a hlavní stan OOP přestěhuje do Tunisu.

16. září 1982 byl spáchán masakr v uprchlických táborech Šabra a Šatíla, kde křesťanští falangisté napadli uprchlické tábory v západním Bejrútu. Reagovali tak na atentát spáchaný na velitele Falangy Bašíra Džamáíla. Falangisté napadli Palestince na území kontrolovaném Izraelem, aniž by proti tomu izraelští vojáci zasáhli. Kvůli tomu byl tvrdě kritizován i ministr obrany Ariel Šaron.

Pokračovala i jednání o příměří a 17. května 1983 Libanon, Izrael a USA podepsaly dohodu o izraelském stažení, které bylo podmíněno odchodem syrských jednotek ze země, což ovšem Sýrie odmítla. Přesto se izraelské jednotky postupně do roku 1985 stáhly. Izrael zasahoval do války jen podporou křesťanských jednotek generála Aúna, který v roce 1989 zahájil boj za vyhnání syrských jednotek ze země. Po krátkém úspěchu byl Aún obklíčen Syřany a musel uprchnout na francouzské velvyslanectví.

Občanskou válku ukončila Taífská dohoda. Byl to dokument přijatý libanonskými poslanci v říjnu 1989 na zasedání v saúdskoarabském Taífu. Byla přijata tzv. Charta národního usmíření – ústavní a správní reforma, jež poněkud omezila privilegované postavení maronitů v zemi, dohoda o vládě národní jednoty a legalizace pobytu syrských jednotek v Libanonu. Taifská dohoda ukončila patnáctiletou občanskou válku v Libanonu.

Libanon od počátku 90. let[editovat | editovat zdroj]

Částu ulice Rue Minet al Hosn, kde byl 14. února 2005 zavražděn Rafik Hariri
Související informace naleznete také v článku Druhá libanonská válka.

V roce 1990 začíná poválečná obnova země (jih je přesto nadále okupován Izraelem, na zbylém území se nachází 40 000 syrských vojáků, Sýrie má zajištěnu politickou nadvládu). V květnu 1992 vedly sociální nepokoje vyvolané tíživou hospodářskou situací k odstoupení vlády a následným parlamentním volbám v srpnu 1992. V nich zvítězila prosyrská většina. Je ustavena vláda Rafíka Harírího, jež prosazuje ekonomickou obnovu země. S tím roste také zadlužování. Po celá devadesátá léta pokračují útoky Hizballáhu na Izrael z jižní části Libanonu, na něž reaguje Izrael odvetnými útoky.

Místa, která byla mezi 12. a 13. červencem 2006 bombardovaná Izraelem

Až v květnu 2000 ukončuje Izrael okupaci jižního Libanonu a naplňuje rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 425 stažením svých vojsk. Po stažení Izraele převzaly milice Hizballáhu moc v oblasti farem Šibáa.

Od roku 2001 křesťanská komunita s různě dlouhými přestávkami protestuje proti přítomnosti syrských jednotek a proti vměšování Sýrie do vnitřních záležitostí Libanonu. Konečně v červnu 2001 stahuje také Sýrie svá vojska z Bejrútu a okolí a vyhovuje požadavkům Libanonců. Syrská vojska a zpravodajské služby začínají opouštět území Libanonu.

14. února 2005 je proveden atentát na bývalého libanonského premiéra Harírího, který představuje symbol poválečné obnovy Libanonu i jeho ekonomické liberální politiky. Tento akt vyvolává vlnu protisyrských demonstrací, které se už tentokrát neomezují pouze na křesťanskou komunitu. Je to počátek tzv. cedrové revoluce. 26. 4. 2005 je dokončeno stahování syrských vojsk z Libanonu. Syrskému stažení předcházel intenzivní tlak jak ze strany mezinárodního společenství, tak od libanonské opozice, která otevřeně obvinila Damašek z podílu na únorovém atentátu. Sýrie sice popírá, že by s vraždou měla cokoliv společného, většina Libanonců je však přesvědčena o opaku.

12. července 2006 dochází ke konfliktu na libanonské hranici. Jedná se o ozbrojenou akci Hizballáhu – raketový útok na město Šlomi, při níž je 8 vojáků zabito a 2 uneseni. Libanon požaduje jejich propuštění a Hizballáh požaduje propuštění svých zajatců v Libanonu. Také OSN vybízí k propuštění a vybízí také vládu Libanonu ke zlepšení kontroly nad jižním územím. Spory se vedou o to, zda byli zajati na izraelském nebo libanonském území.

Izrael zahajuje letecké útoky, přestože Kofi Annan vybízí ke zdrženlivosti a vysílá sbor 3 vyjednávačů. Útoky přesto pokračují. OSN vyzývá k ukončení konfliktu a 16. 7. přijíždí do Bejrútu hlavní vyjednávač OSN Vijay Nambiar, aby vyjádřil solidaritu a podporu libanonské vládě. Je zničena infrastruktura a trvá vojenská blokáda Libanonu. Humanitární podmínky se nadále zhoršují a OSN není schopná pomáhat. Kofi Annan navrhuje opatření k zastavení krveprolití. 25. 7. umírají 4 příslušníci mírové mise UNIFIL při útoku na pozorovatelské mise OSN. Pozice UNIFIL se stávají terčem útoků z obou stran. 30. 7. je proveden nálet na město Kana, při němž přijde o život přes 50 lidí, převážně dětí. OSN posílá humanitární konvoje, přes 800 tisíc osob je vysídleno, 100 tisíc utíká do Sýrie. OSN prodlužuje mandát mise UNIFIL o 1 měsíc do 31. srpna 2006. Útoky pokračují i 2 týdny v srpnu. 11. srpna přijímá RB OSN rezoluci č. 1701. 14. srpna dochází k zastavení vojenských útoků a je udržováno příměří. Izraelská armáda se stahuje za modrou linii a libanonští vojáci se rozmisťují po celém jižním území. V sídle OSN v New Yorku probíhají jednání a jednotky UNIFIL jsou rozšířeny ze 2000 příslušníků na cca 15 000.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Geografie Libanonu
Hory poblíž venice Barouk

Libanon je malá hornatá země ležící ve východním středomoří (pobřežní hranice je dlouhá 225 km). Ačkoliv se země nachází u moře a nedaleko je syrská poušť, v libanonském pohoří jsou v zimě vhodné podmínky pro lyžování, hlavně díky až 3000 m vysokým horám. Tento hornatý pás se dělí na pohoří Libanon a Antilibanon. První z nich leží rovnoběžně s pobřežím v celé jeho délce. Antilibanon se táhne podél hranice se Sýrií. Zasněžené hory daly zemi také jméno (aramejské slovo laban znamená „bílý“). V pohořích Libanon a Antilibanon, rozdělených údolím Bikáa se vyskytují vzácné a chráněné zbytky cedrových lesů. Libanonu se říká země cedrů a cedr je zobrazen na státní vlajce. Více než polovina území je položena výše než 1000 m n. m. (AFRISOU,Bajer)

Města[editovat | editovat zdroj]

Další sídla: Baalbek, Džizín, Džubajl, al-Hirmíl, Mardžajún, al-Miná, Nabatíja, az-Zahrání.

Správní členění[editovat | editovat zdroj]

Libanon se člení na 6 provincií (arabsky مُحَافَظَة muḥāfaẓat, plurál محافظات muḥāfaẓāt).

  • Bejrút محافظة بيروت (Bajrút; území hlavního města)
  • Bikáa محافظة البقاع (al-Biqáa)
  • Horský Libanon محافظة جبل لبنان (džabal Lubnán)
  • Jižní Libanon محافظة الجنوب (al-Džanúb)
  • Nabatíja محافظة النبطية (an-Nabatíja)
  • Severní Libanon محافظة الشمال (aš-Šamál)

Demografie[editovat | editovat zdroj]

Vývoj populace

Odhaduje se, že v Libanonu žije 4,1 mil. obyvatel, z toho je 95 % Arabů. Existují také nejpočetnější arménská a jiné menšiny. 60 % Libanonců jsou muslimové a 40 % křesťané, hlavně maronité. Při posledním sčítání lidu v roce 1932 bylo křesťanů 55 %. Porodnost muslimů je vyšší od 19. století. Gramotných je 89 % obyvatel země. Úředním jazykem je arabština, většina nápisů ve městech je ale pro jistotu ještě anglicky nebo francouzsky.

V Libanonu žije 3,8 mil. obyvatel, z toho je 95 % Arabů, 4 % Arménů, 1 % jsou Palestinci, Turkmeni aj. Šedesát procent Libanonců jsou muslimové a 40 % křesťané, toto je stále udávané oficiální rozdělení, které vychází ze situace při vzniku státu; nyní je ve skutečnosti muslimů 70 %, možná i více; křesťanů asi 30 %. Přesná čísla nejsou známá díky nepřehledné situaci a občanským válkám. Ve skutečnosti je však Palestinců až 12 %, nemají zde ovšem přiznané občanství, mnoho z nich nemá ani pas, nemohou proto vycestovat ze země pryč. Podle údajů UNRWA bylo v prosinci roku 2003 v Libanonu více než 390 000 palestinských uprchlíků. Pokud jde o Armény, tak jejich počet se v Libanonu zvýšil především z důvodu arménské genocidy v Turecku v roce 1915. Mimo to je zde i určité procento Syřanů a Kurdů (dohromady však pouze 3 %). V případě Syřanů se jedná zejména o sezónní pracovní migraci. Z dalších důležitých menšin jsou i Egypťany, kterých bylo v roce 2003 na 45 tisíc, dále pak několik desítek tisíc občanů Šrí Lanky, Filipín a Malajsie, kteří do Libanonu přicházejí rovněž za prací.

K muslimům (70 %) se řadí Šíité (30 %), Sunnité (20 %), Drúzové (10 %), dále Alavité (Nusairové, náboženství starší než islám, přijali šíitský islám, ale i prvky z křesťanství, žijí i v Sýrii), Ismailité (šíitská sekta)

Ke křesťanům (30 %) největší skupina Maronitská katolická církev, dále Římští katolíci, Řečtí katolíci, Řecká pravoslavná, Arménská apoštolská církev, Syrská pravoslavná, aj.

Poznámka: oficiálně uznávaných je 17 náboženských sekt

Gramotných je 89 % obyvatel země.

Osídleno je zejména pobřeží a pohoří Libanon kolem Bejrútu (90 % obyvatelstva žije ve městech nebo v jejich okolí). Významná zahraniční diaspora přesahující 12 mil. Libanonců (dle některých údajů až 15 mil.) v zahraničí. Emigrace proběhla v několika vlnách, v současnosti probíhá další její významná fáze. Podle závěru studií UNPF a ministerstva sociálních záležitostí se odhaduje, že v letech 2000 a 2002 emigrovalo mezi 8 až 15 tis. Libanonců měsíčně a tento trend pokračoval i v roce 2003. Jedná se hlavně o muže – křesťany - mezi 25 a 35 lety. Důvodem je nejistá situace v regionu, vědomí ekonomické krize v zemi a nezaměstnanost, což je varující zejména u mladých absolventů vysokých škol

Konkrétní demografická data:

  • Přírůstek obyvatelstva (2004): 1,2 % (dle „Emerging Lebanon 2005“)�(1990–2002): 2,4 % (dle UNICEF)
  • Průměrná domácnost (2000): 4,1 členů v Bejrútu�(dle demografické konference 2001) 5,5 členů ve venkovských oblastech
  • Počet dětí v rodině (2004): průměrně 2 děti (dle „Emerging Lebanon 2005“)

Počet obyvatel ve městech (2004): 90 % (dle „Emerging Lebanon 2005“)

  • Věková struktura (2000): 0 - 14 let: 31,1 % (dle ESCWA), 15 - 64 let: 62,8 %, 64+ let: 6,1 %
  • Průměrná délka života (2000): 71,3 roku (muži: 68,87 let; ženy: 73,74 let)(viz www.abacci.com/atlas)
  • Negramotnost (2004): 10 % (dle „Emerging Lebanon 2005“)
  • Poměr mužů a žen (2000): 49 % : 51 % (dle ESCWA)
  • Úmrtnost (2002): 5 na 1000 obyvatel (dle UNICEF)
  • Kojenecká úmrtnost (2002): 28 na 1000 porodů (dle UNICEF)

Palestinci[editovat | editovat zdroj]

Palestinci jsou dodnes libanonským bolavým místem, někteří z nich zde žijí padesát let a mnoho se jich v Libanonu narodilo, jejich přítomnost však snáší většina Libanonců velmi těžce, jsou omezováni řadou vyhlášek a nařízení, žijí v uprchlických táborech, do značné míry závislí na darech od Spojených národů. Vedle počtu uprchlíků žijících v zemi je také důležitá početní velikost populace země, která uprchlíky přijímá a v Libanonu je uprchlíkem každý desátý člověk(v Jordánsku každý pátý). Data z roku 2000 potvrzují, že uprchlíci tvoří významný podíl celkové populace v Súdánu a pak v Jordánsku, Libanonu, Sýrii a v Pásmu Gazy.

Struktura náboženského vyznání obyvatel[editovat | editovat zdroj]

Hlavní náboženské skupiny v Libanonu (2010)
  • šíité 32 % - hl. jih země, v údolí Bikáa a na jižním předměstí Bejrútu
  • maronité 24,5 % - Mount Lebanon a východní Bejrút
  • sunnité 21 % - žijí hlavně v Tripolisu, Sidónu a Bejrútu
  • drúzové 7 % - obývají pohoří Chouf
  • řečtí pravoslavní 6,5 %
  • řečtí katolíci 4 %
  • arménští křesťané 4 %
  • ostatní 1 %
    • Poznámka: asi 1000 obyvatel Libanonu se hlásí k židovskému vyznání

Náboženské skupiny[editovat | editovat zdroj]

  • 5 legálně uznaných muslimských skupin (abecedně): alawité, drúzové, ismailité, šíité, sunnité (cca 60 % obyvatelstva)
  • 11 legálně uznaných křesťanských skupin: 4 ortodoxní, 6 katolických, 1 protestantská (oficiálně přiznáváno cca 39 % obyvatelstva, ve skutečnosti asi 25 %)
  • Maronité - Odvozují svůj původ od mnicha Marona, který žil ve 4. století. 1182 unie s římskou církví – zachování jiných liturgii a zvyklostí. V období turecké nadvlády (15-19.stol.) značná autonomie a politický vliv. Dnes velmi v Libanonu politicky aktivní. Mimo Libanon rozsáhlá komunita. Po celém světě asi 3 mil. věřících.
  • Drůzové - pojmenovaní po Muhammadu al-Darazím, se odštěpili r. 1017 od šíitského směru Ismáílíjcù a žijí dnes v Sýrii, v Libanonu a v Izraeli, přísné členění společnosti na „moudré“ a „nevědomé“, přístup k učení mají jen moudří (AFRISOU, Bajer)

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Vývoz v roce 2006

V občanské válce z let 19751990 ztratil Libanon mnoho ze svého bohatství. Dříve se mu přezdívalo „Středomořské Švýcarsko“, ale dnes je situace jiná. V 90. letech ustálil ekonomickou i politickou situaci Rafík Harírí (který byl roku 2005 zavražděn). Libanon vykazuje velikou míru zadlužení – 170 % HDP. Ekonomika dnes roste tempem 4 %, ale HDP na osobu dosahuje pouhých 5 000 USD a čtvrtina obyvatelstva žije pod hranicí chudoby.

Zemědělství zaměstnává okolo 15 % obyvatel. Pěstuje se vinná réva, rajčata, olivy či citrusy. Během války se rozvinulo pěstování opia a marihuany. Chová se především drůbež méně už kozy či ovce.

Těží se stavební hmoty. Většina energie pochází ze spalování ropy. Vyrábí se cement, oděvy a šperky. Silnice mají většinou pevný povrch, ale během války nebyly udržované. Železnice byla válkou kompletně vyřazena z provozu. Mezinárodní letiště je v Bejrútu.

Vyváží se hlavně potraviny a zemědělské výrobky (pomeranče, olivy, tabák), dováží se stavebniny (pro obnovu), stroje a spotřební zboží, částečně také elektrická energie. Ze Sýrie se dováží ropa. Hlavní obchodní kontakty jsou s Francií, Německem, Itálií a Sýrií.

Vláda a politický systém[editovat | editovat zdroj]

Budova parlamentu na náměstí l'Étoile.

Libanon je republika v čele s prezidentem, sídlícím v hlavním městě Bejrút.

Libanon je parlamentní republika – politické strany organizované většinou na konfesním principu. Platí ústava z 23. 6. 1926 (nejstarší bez přerušení platná ústava v arabském světě), její nejdůležitější revize: Taef Agreement (Taífská dohoda-21.9.1990) → tzv. druhá republika (transformace „prezidentské republiky“ v republiku s dominantním postavením vlády – zase „sektářské dělení moci“ + výhoda pro muslimy na úkor početně ubývajících křesťanů). Od poloviny 70. let 20. stol. do parlamentních voleb v roce 1992 občanská válka znemožnila efektivní fungování centrální vlády a konání voleb. Podle Ústavy: parlamentní volby každé 4 roky (poslední květen - červen 2005) prezident volen Parlamentem max. jednou na 6 let (poslední prezidentské volby v roce 1998) (AFRISOU, Bajer)

V zemi existuje nespočet politických stran, které se dělí podle etnického nebo náboženského klíče, jsou voleny do Národního shromáždění (Assemblee Nationale – francouzsky, Madžlis Alnuwab – arabsky). 64 křesel patří křesťanům a 64 muslimům.

Významnou politickou silou je šiítské hnutí Hizballáh, které je někdy označováno za teroristickou organizaci (pro USA, Kanadu, Izrael je to teroristická organizace – nikoliv však pro EU). Hizballáh páchal v dobách občanské války útoky na Izrael a z Izraele je stále snaha tuto organizaci zlikvidovat.

Hnutí Hizballáh vzniklo v roce 1982 na jihu Libanonu. Hlavní záměr bylo nastolit teokracii íránského typu a boj proti falangistům, izraelské armádě a zahraničním silám (USA). Po skončení občanské války se transformovalo v politickou stranu a v roce 1992 získalo zastoupení v parlamentu (celkem 12 křesel ze 128). Ve volbách v roce 2006 získalo už 16 křesel. Polním velitelem a duchovním je Hasan Nasralláh, duchovním vůdcem je Hussein Fadlallah.

V polovině července 2006 provedl Hizballáh útok na pohraniční stanoviště izraelské armády, zabil 8 vojáků, 2 unesl a podpořil předchozí požadavek extremistického hnutí Hamás na výměnu těchto rukojmí za zhruba 1000 vězněných extremistů a zahájil raketový útok na izraelská města, ten pak de facto opět vyhlásil Libanonu válku – provedl námořní i leteckou blokádu, ostřeloval libanonské cíle, se snahou zničit především Hizballáh a libanonskou infrastrukturu, a provedl pozemní invazi na libanonské území až po příhraniční řeku Litání.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

  • Název Libanonu existuje již 4 000 let
  • Název Libanonu byl 71 krát zmíněn v Bibli
  • Libanon je jediná blízkovýchodní země, která nemá poušť
  • Libanon má 17 náboženských komunit
  • V Libanonu je 15 řek
  • Bejrút byl sedmkrát zničen a znovu postaven

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu