Írán

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo Persie. Tento článek pojednává o současném státu dříve takto nazývaném. O zaniklých státech s tímto názvem pojednává článek Perská říše.
Íránská islámská republika
جمهوری اسلامی ایران
(Džomhúrije islámije Írán)
Vlajka Íránu
vlajka
Znak Íránu
znak
Hymna: Sorúd-e mellí Džomhúrí-je islámí-je Írán
Geografie

Poloha Íránu

Hlavní město: Teherán (تهران)
Rozloha: 1 873 959 km² (16. na světě)
z toho 0,7 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Damávand (5671 m n. m.)
Časové pásmo: +3:30
Poloha: 32°0′ s. š., 53°0′ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 77 176 930 (2013) [1] (18. na světě, )
Hustota zalidnění: 41 ob. / km² (128. na světě)
HDI: 0,777 (střední) (84. na světě, 2007)
Jazyk: perština (úřední), lúrština, kurdština, ázerbájdžánština, arabština, arménština
Náboženství: šíitští muslimové 90 %, sunnitští muslimové 8 %, křesťané, židé, zoroastriáni
Státní útvar
Státní zřízení: islámská republika
Vznik: 11. února 1979 (islámská revoluce)
Prezident: Hasan Rúhání
Duchovní vůdce: Sajjid Alí Chameneí
Měna: íránský riál (IRR)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 364 IRN IR
MPZ: IR
Telefonní předvolba: +98
Národní TLD: .ir
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Írán (persky ایران, původně Árjan, neboli země Árjů) je muslimský státPřední Asii, dříve nazývaný Persie. Na západě sousedí s Irákem, na severozápadě s Tureckem, Arménií a Ázerbájdžánem, na severu s Turkmenistánem, na východě s Afghánistánem a Pákistánem. Na jihozápadě je omýván vodami Perského zálivu a Arabského moře, na severu je to moře Kaspické. Počtem 71 milionů obyvatel a rozlohou cca 1,6 milionu km² náleží Írán mezi 20 nejlidnatějších a nejrozlehlejších zemí světa.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Íránu.
Ruiny města Persepolis

Dnešní Írán se rozkládá na území, v českém prostředí dříve označovaném termínem Persie, podle dominantního etnika. Geografická poloha země, vymezená Kavkazem na severu, Arabským poloostrovem na jihu, Indií a Čínou na východě a Mezopotámií a Sýrií na západě, byla od nepaměti natolik exponovaná, že z oblasti učinila dějiště významných historických zvratů a událostí.

Ve starověku zde vznikly rozlehlé říše Médů a perských Achaimenovců, o nichž často píší klasičtí řečtí spisovatelé, poté si teritorium podmanil Alexandr Veliký, makedonští Seleukovci, parthští Arsakovci a perští Sásánovci, až nakonec Persii obsadili a islamizovali kočovní Arabové, politicky sjednocení vystoupením Mohamedovým.

Arabští chalífové z rodu Umajjovců a později Abbásovců začlenili íránské kraje do své nadnárodní říše sahající od Maroka až do střední Asie, ale již v 9. století se jejich stát začal rozpadat – proces, který byl završen zhruba během sta let. V Persii poté vládly různé dynastie, většinou cizího původu (např. Seldžukové), a již ve 13. století přišli noví dobyvatelé: Mongolové v čele s Čingischánem. Ti v oblasti založili tzv. říši ílchánů, zahrnující i Irák s částí Afghánistánu, Pákistánu a Turkmenistánu, avšak již po století následovalo nové období partikularismu. Po přechodné nadvládě Tamerlána a jeho nástupců se staly vlastními tvůrci novodobého Íránu dynastie Safíovců a Kádžárovců, za nichž také počíná evropské pronikání na Střední východ.

Dynastie Pahlaví[editovat | editovat zdroj]

Muhammad Rezá Pahlaví při návštěvě petrochemického komplexu Kharg

Z evropských koloniálních mocností získaly v 19. století největší vliv Velká Británie a Rusko, jež si Persii postupně rozdělily na zájmové sféry. Slabá ústřední vláda v Teheránu jim v tom nebyla schopná zabránit a ani perská revoluce z let 19051911, která zemi zajistila parlamentarismus, nevedla k důkladné reformě mnohdy archaických správních struktur. V roce 1921 povstal proti kádžárovskému šáhu Ahmadovi kozácký důstojník, plukovník Rezá Chán, a poté, co soustředil veškerou moc ve svých rukou, dal se zvolit roku 1925 novým šáhem pod jménem Rezá Šáh Pahlaví. Za jeho vlády nastala překotná a místy neuvážená modernizace země podle evropského vzoru, prosazovaná diktátorskými metodami. Po vypuknutí druhé světové války okupovaly Írán Velká Británie a SSSR, což souviselo jednak s vojenskou strategií Londýna i Moskvy, jednak s šáhovou proněmeckou politikou. Obě velmoci také dosadily Íráncům nového vládce – dosavadního korunního prince Muhammada Rezu Pahlavího, absolventa internátní školy ve Švýcarsku. Pod dohledem okupačních vojsk se ve dnech 28. listopadu1. prosince 1943 konala v íránském hlavním městě Teheránská konference za účasti Roosevelta, Churchilla a Stalina.

Muhammad Rezá Pahlaví po válce umožnil jisté uvolnění politických poměrů a v Íránu se tak na legální bázi zformovaly politické strany. V roce 1951 se stal ministerským předsedou vůdce Národní fronty Muhammad Mosaddek, jehož vláda znárodnila íránský ropný průmysl, kontrolovaný od počátku století Brity. Toto opatření vyvolalo mezinárodní krizi ve vztazích s Velkou Británií (viz íránská krize) a vyústilo ve státní převrat, zorganizovaný šáhem za podpory CIA. Od té doby vládl Muhammad Rezá Pahlaví diktátorsky pomocí tajné policie SAVAK, přičemž zahraničněpoliticky se orientoval na spojenectví s USA. Jeho autokratické metody a přílišné prosazování západní kultury postavily proti monarchii téměř celou společnost.

Islámská republika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Íránská islámská revoluce.

V roce 1978 vypukly v celém Íránu rozsáhlé protivládní demonstrace, které přerostly v revoluci a skončily svržením starého režimu. Šáh musel 16. ledna 1979 odejít do exilu a mocenské vakuum vyplnil charismatický duchovní, ájatolláh Rúholláh Chomejní, který se naopak z exilu vrátil. V následujících měsících byly demontovány všechny pilíře šáhovy světské diktatury, referendem schváleno ustavení islámské republiky a do ústavy zakomponovány teokratické prvky. Chomejní postupně prosadil svou politickou doktrínu „o nadvládě teologa“, jež v praxi znamenala, že moc převzalo šíitské duchovenstvo. Jedna diktatura nahradila druhou.

Zahraničněpoliticky se nový režim dostal téměř ihned do konfliktu s USA (viz Americká rukojmí v Íránu), dosavadním nejužším spojencem, a se sousedním Irákem ovládaným světskou stranou Baas Saddáma Husajna. V roce 1980 překročila irácká armáda hranice Íránu a začala íránsko-irácká válka, jež trvala osm let a stála zhruba milion lidských životů. Vnější ohrožení Chomejnímu a jeho okolí umožnilo ještě více omezit svobodu ve vnitropolitickém smyslu – popravy byly na denním pořádku.

Uzavření míru v roce 1988 a Chomejního smrt o rok později nevedly k zásadní změně kursu islamistického vedení Íránu, dílčí korektury ve vnitřní politice však přece jen proběhly. V osobě Alího Chameneího, nového vůdce země, se dostala do popředí osobnost, jež neměla zdaleka takovou autoritu jako Chomejní, což umožnilo vzrůst reálné moci formální hlavy státu – prezidenta. V politice se začali více angažovat lidé spíše pragmatičtí, zaměření na ekonomiku a poválečnou obnovu infrastruktury, a sami Íránci projevovali nyní mnohem hlasitěji nespokojenost s vývojem své země – jejich mínění musel brát režim vážně.

V roce 1997 byl zvolen prezidentem umírněný duchovní Muhammad Chátamí, pod jehož vedením započal pokus o liberalizaci režimních struktur. Byla zmírněna cenzura, v tisku se po dlouhé době objevovaly kritické hlasy na adresu vlády a reformní strany navíc triumfovaly v parlamentních volbách v roce 2000. Konzervativní kruhy kladly tomuto vývoji od počátku silný odpor, a protože moc prezidenta i parlamentu je v Íránu omezená, podařilo se reálně docílit jen málo změn. V roce 2004 nakonec vládnoucí konzervativci eliminovali volebními manipulacemi oponenty v parlamentu a o rok později získali vítaného spojence v novém konzervativním prezidentu Mahmúdu Ahmadínežádovi, známém svými výpady proti Izraeli. Současná situace v Íránu je komplikovaná – velká část společnosti si přeje změny, není však prozatím sil, které by je politicky mohly prosadit. V oblasti zahraničních vztahů vzrostlo poslední dobou napětí se Spojenými státy, především kvůli podezření, že Írán usiluje o získání jaderné zbraně.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Hora Damávand – nejvyšší bod v Íránu
Topografická mapa Íránu

Írán je šestnáctou největší zemí světa po Súdánu a před Libyí. Sdílí hranice s Ázerbájdžánem (432 km) a Arménií (35 km) na severozápadě, s Turkmenistánem (992 km) na severovýchodě, s Pákistánem (909 km) a Afghánistánem (936 km) na východě a s Tureckem (499 km) a Irákem (1458 km) na západě. Jeho hranice dále vymezuje Kaspické moře na severu a Perský a Ománský záliv na jihu.

Nejsevernější bod Íránu leží na 39°47' severní šířky a nachází se tak zhruba na stejné úrovni jako Palma de Mallorca ve Španělsku. Nejjižnější bod je na 25° severní šířky, což odpovídá poloze města DoháKataru. Íránské krajině dominují rozlehlá horstva, mezi nimiž je spousta různých proláklin a náhorních plošin. Nejhornatější je zalidněná západní část s pohořími jako Kavkaz, Zagros a Elborz (nejvyšší hora Íránu: Damávand s 5671 m). Východní část země tvoří hlavně neobydlené pouště jako Dašt-e Kavír, občas zpestřené slaným jezerem. Jediné rozlehlejší roviny se rozkládají na pobřeží Kaspického moře a na severním konci Perského zálivu. Vodních toků je především ve vnitrozemí málo, většina z nich ústí do bezodtokových jezer a některé z nich v létě úplně vysychají.

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

Levhart perský

Pro Írán je typické subtropické podnebí s výraznou kontinentalitou, na jihu pak horké a suché podnebí tropického charakteru. Průměrná teplota činí v lednu 2–19 °C, v červenci 25–32 °C. Srážky od západu k východu ubývají, nejvíce jich spadne v oblastech u Kaspického moře (ročně až 2.000 mm). Nejsušší jsou kraje u slaných jezer ve vnitrozemí, zatímco v pouštích při jižním pobřeží dochází v noci ojediněle k tvorbě mlhy. Na horách v severních oblastech země a náhorních plošinách na severozápadě v zimě sněží.

Fauna a flora[editovat | editovat zdroj]

Zhruba 53 % území Íránu zabírají pouštní oblasti, 27 % pastviny, 9 % zemědělská půda (75.620 km² je zavlažováno), 11 % lesy. Mezi stromy převažuje dub, jalovec, habr, jasan a javor, na jihu myrta, mandloň a ořešák. Z živočichů je běžná antilopa středoasijská, gazela perská, jelen maral, rys ostrovid, vlk, muflon, koza bezoárová, sysel, frček, dikobraz, netopýr a varan. K tomu přistupuje řada druhů ptáků, hmyzu a hadů. Za posledních sto let byli zcela vyhubeni někteří typičtí zástupci savců – mj. i perské národní zvíře lev. Teprve poslední dobou se podnikají opatření v oblasti ochrany životního prostředí.

V Íránu je 16 národních parků o celkové rozloze 1.649.771 ha, přičemž první národní park vznikl již v roce 1957. Rezervací je v celé zemi celkem 33.

Demografie[editovat | editovat zdroj]

Etno-náboženská mapa Íránu

V Íránu žijí lidé mnoha vyznání a etnického původu, stmelení perskou kulturou. Peršané, tvůrci starověké perské říše, jsou nejpočetnější složkou populace. Sedmdesát procent Íránců je potomky árjských (indoevropských) kmenů, které začaly do dnešního Íránu migrovat ze Střední Asie v 4. tisíciletí př. n. l. Většina obyvatel hovoří jedním z íránských jazyků, mezi které patří i oficiální jazyk země, perština. Nejvýznamnějšími etnickými skupinami jsou Peršané (51 %), Ázerbájdžánci (24 %), Gílánci a Mázanderánci (8 %), Kurdové (8 %), Arabové (3 %), Lúrové (2 %) a Turkmeni (2 %). Počet obyvatel Íránu dramaticky vzrostl během druhé poloviny 20. století a roku 2007 překročil hranici 71 milionů. Gramotnost je 79 %.

Íránci se v průměru dožívají 70,56 let, u žen je toto číslo 72,07, u mužů 69,12. Průměrný věk činí v současnosti 26 let u žen a 25,6 let u mužů (celkový průměr 25,8 let). V roce 2007 vzrostl počet obyvatelstva o zhruba 0,66 %.

Problémem do budoucnosti se jeví být na rozvojovou zemi nízká porodnost (úhrnná plodnost kolem 1,6 dítěte na ženu). Přitom ještě v 80. letech to bylo 6,5 dítěte na ženu. Tento prudký pokles byl zčásti způsoben politikou íránské vlády, která např. rozdávala zdarma kondomy, platila vasektomie a všichni novomanželé museli povinně navštívit přednášku o antikoncepci. Vláda ale v poslední době obrátila a naopak se snaží porodnost podporovat.[2][3]

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Většina obyvatel Íránu je muslimského vyznání, 90 % Íránců se hlásí k šíitské větvi islámu, 8 % k sunnitské větvi. Zbylá dvě procenta tvoří vyznavači nemuslimských náboženství: Bahá'í, mandaeismu, hinduismu, jazídismu, jarsánismu, zoroastrismu, judaismu a křesťanství. Poslední tři zmíněná náboženství jsou oficiálně uznávaná a chráněná a mají vyhrazená místa v íránském parlamentu. Íránská židovská komunita je největší na středním východě (mimo Izrael), navzdory několika vlnám emigrace po vzniku Izraele a po pádu šáha je dnes populace stabilní, kolem 25 000. Na rozdíl od arabských zemí zde totiž mezi obyvatelstvem nepanuje taková nenávist vůči Židům (i přes anti-sionistickou rétoriku íránské vlády).

Státní zřízení[editovat | editovat zdroj]

Duchovní vůdce Íránu, ájatolláh Alí Chameneí

Od revoluce v roce 1979 je Írán islámskou republikou v čele s titulární hlavou státu – prezidentem (v současnosti je jím Hasan Rúhání). Skutečnou moc v zemi má však v rukou rahbar, tedy duchovní vůdce, jehož volí tzv. Rada expertů na doživotí (od roku 1989 je jím Sajjid Alí Chameneí). Duchovní vůdce má právo jmenovat nejvyšší soudce, je vrchním velitelem ozbrojených sil a jmenuje Radu dohlížitelů, instituci, již lze označit za jakýsi ústavní soud s rozšířenými pravomocemi. Prezident, volený obyvatelstvem na čtyři roky, stojí v čele vlády, avšak duchovní vůdce má právo jej z úřadu odvolat. Zákonodárnou moc má jednokomorové Islámské poradní shromáždění (Madžlis-e šúrá-je islámí), jehož 290 členů je voleno obyvatelstvem (kromě let 20002004 v něm vždy dominovaly konzervativní síly). Shromáždění je nezávislé na výkonné moci a nelze ho zásahem prezidenta rozpustit. Volební právo mají občané již od 15 let věku, kromě poslanců a prezidenta se volí ještě 86 členů Rady expertů.

Rozložení sil v madžlisu (parlamentu)
po volbách ze 14. března a 26. dubna 2008

Politická příslušnost Počet křesel Procenta
Radikální konzervativci 117 40,3
Kritičtí konzervativci 53 18,3
Reformisté 46 15,8
Nezávislí 71 24,5
Arménská menšina 2* (k Nezávislým)
Chaldejská a asyrská menšina 1
Židovská menšina 1
Zarathuštrovci 1
Celkem 290 100

Správní členění[editovat | editovat zdroj]

Írán se dělí na 31 provincií (ostán), z nichž každou spravuje guvernér (استاندار, ostándár). Provincie se dále dělí na okresy (šahrestán), okrsky (bachš) a podokrsky (dehestán).

Íránské provincie.

Mapa nezobrazuje nejjižnější ostrovy provincie Hormozgán (číslo 20).

1. Teherán (تهران Tehrān)
2. Qom (قم Qom)
3. Markazí (مرکزی Markazī)
4. Kazvín (قزوین Qazvīn)
5. Gílán (گیلان Gīlān)
6. Ardabíl (اردبیل Ardabīl)
7. Zandžán (زنجان Zanjān)
8. Východní Ázerbájdžán (آذربایجان شرقی Āzarbāījān-e Sharqī)
9. Západní Ázerbájdžán (آذربایجان غربی Āzarbāījān-e Gharbī)
10. Kurdistán (کردستان Kordestān)
11. Hamadán (همدان Hamadān)
12. Kermánšáh (کرمانشاه Kermānshāh)
13. Ílám (ایلام Īlām)
14. Lorestán (لرستان Lorestān)
15. Chúzistán (خوزستان Khūzestān)
16. Čahármahál a Bachtijárí (چهارمحال و بختیاری Chahārmahāl va Bakhtiyārī)
17. Kohgíluje a Bójer-Ahmad (کهگیلویه و بویراحمد Kohgīluyeh va Bōyer-Ahmad)
18. Búšehr (provincie) (بوشهر Būshehr)
19. Fárs (فارس Fārs)
20. Hormozgán (هرمزگان Hormozgān)
21. Sístán a Balúčistán (سیستان و بلوچستان Sīstān va Balūchestān)
22. Kermán (کرمان Kermān)
23. Jazd (یزد Yazd)
24. Isfahán (اصفهان Esfahān)
25. Semnán (سمنان Semnān)
26. Mázandarán (مازندران Māzandarān)
27. Golestán (گلستان Golestān)
28. Severní Chorásán (خراسان شمالی Khorāsān Shamālī)
29. Chorásán Razaví (خراسان رضوی Khorāsān Razavī)
30. Jižní Chorásán (خراسان جنوبی Khorāsān Janūbī)
31. Alborz (استان البرز Alborz)

Ozbrojené síly[editovat | editovat zdroj]

Jedna z ponorek třídy Kilo, nakoupených v Rusku

Íránská armáda se stále ještě nachází ve fázi budování, jejímž smyslem je vyrovnat ztráty z dob íránsko-irácké války v osmdesátých letech. Podle odhadů amerických expertů zničil Irák během osmi let válčení 20 až 40 % íránských vojenských kapacit, technických i lidských. V oblasti početního stavu úderných jednotek je proces obnovy již dávno ukončen a totéž se patrně týká pozemních obranných systémů, kde jde spíše o otázku jejich modernizace než o jejich množství. Naopak v případě íránského vojenského letectva, jehož ztráty za války byly značné, a ještě více námořnictva je situace opačná – na tomto poli je Írán vzhledem ke svému regionálnímu významu dosud vyzbrojen nedostatečně. Jednou z příčin je embargo řady států na vývoz špičkové vojenské techniky do země, což vládu nutí nakupovat zbraně jinde, především v Rusku, Číně a Severní Koreji.

Z organizačního hlediska se vojsko dělí na regulérní armádu, arteš, a revoluční gardy, pásdárán. Celkový počet vojáků v aktivní službě se odhaduje na 545 000, k tomu přistupuje ještě kolem 350 000 osob v záloze. Vrchním velitelem je od dob islámské revoluce duchovní vůdce a v součinnosti s ním působí Nejvyšší rada národní bezpečnosti, která je vrcholným grémiem zabývajícím se bezpečnostní problematikou; ministerstvu obrany přísluší hlavně správní záležitosti.

Kosmický program[editovat | editovat zdroj]

Dne 4. února 2008 prezident Mahmúd Ahmadínežád slavnostně otevřel vesmírné kontrolní středisko,[4] které o rok později, 3. února 2009, vyslalo do vesmíru první družici Omid vlastní výroby (první družici vyslal Írán na oběžnou dráhu již v roce 2005, ta byla ruské výroby).[5]

Hospodářství[editovat | editovat zdroj]

Odhaduje se, že je v Íránu 1,2 mil. tkalců, kteří vyrábí koberce pro domácí trhy i vývoz.[6]

Íránské hospodářství podléhá z větší části státní kontrole, v soukromých rukou se nacházejí pouze menší podniky. Nejdůležitějším ekonomickým odvětvím je těžební průmysl, zpracovávající bohatá ložiska ropy a zemního plynu na západě země. Kromě toho mají význam ještě textilní průmysl, zemědělství a produkce cementu a stavebních hmot.[7]

V Íránu je zhruba 23,68 milionu obyvatel v produktivním věku, ale úroveň vzdělání je dosud nízká. Dle oficiálních údajů dosahuje nezaměstnanost zhruba 15 % (stav z roku 2007), ve skutečnosti je však nezaměstnaností tak či onak postiženo přes 50 % obyvatel.[zdroj?] Sektor služeb včetně početného správního aparátu zahrnuje 45 % pracovních míst, v zemědělství a průmyslu je tento poměr 30, resp. 25 %.

Energetika a jaderný program[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Íránský jaderný program.
Írán vyrábí 60–70% svých průmyslových zařízení na domácí půdě, včetně rafinerií, tankerů, těžebních věží, ropných plošin a výzkumných zařízení.[12]

V roce 2005 dosahovala kapacita íránských elektráren 41 000 megawatthodin elektrické energie. Jako palivo se využívá především ropa, tedy cenný vývozní artikl, proto se plánuje výstavba cca 20 jaderných elektráren a zařízení na produkci jaderného paliva. Podle prohlášení nového prezidenta Íránské organizace pro atomovou energii Ferejdúna Abbásího Daváního z jara 2011 postaví Írán v nejbližších letech čtyři až pět výzkumných reaktorů (výkon 10 až 20 MW), které budou spalovat uran obohacený na 20 %. Je tedy nutné postavit i zařízení na obohacování uranu. Účelem těchto jaderných zařízení bude získat zkušenosti pro stavbu a provoz elektráren.[13] Dostatek uranu pro trvalý provoz výzkumného reaktoru TRR v Teheránu (původně americká konstrukce, později upravená pro použití paliva obohaceného na 20 %) bude pravděpodobně vyroben v průběhu jednoho roku, továrna na výrobu palivových článků v Isfahánu je rovněž schopna zahájit provoz.[14]

Těžební průmysl[editovat | editovat zdroj]

Na íránském území se podle odhadů nachází 10–11 % světových zásob ropy.[15] Země disponuje zásobami černého zlata v celkovém množství zhruba 18 miliard tun, což ji řadí na třetí místo ve světovém měřítku. U zemního plynu je to dokonce místo druhé (27 bilionů m³, podle některých pramenů dokonce 940 bilionů m³). V těžbě ropy a zemního plynu byl Írán v roce 2005 na čtvrtém, resp. šestém místě na světě (200 milionů tun ropy, 80 miliard m³ plynu). Velká část tamních ropných polí byla objevena ve čtyřicátých a padesátých letech, a jakmile Spojené státy dosáhly roku 1972 ropného vrcholu, získala postupně ložiska v Íránu i v celé oblasti Blízkého východu velký geopolitický význam. Po vážném ochromení v důsledku druhého ropného šoku v polovině sedmdesátých let a islámské revoluci v roce 1979 zajišťuje dnes těžební průmysl denní produkci v průměru 3,979 milionů barelů ropy, což obnáší zhruba 632,7 milionů litrů. Z toho je určeno 1,425 milionu barelů (226,6 milionů litrů či 0,194 milionu tun) pro vlastní potřebu (ročně to je asi 71 milionů tun), zbylých 2,5 milionů barelů (ročně 910 milionů barelů) se vyváží do zahraničí. Spotřeba ropy pro vlastní potřebu se od roku 1980 ztrojnásobila a odpovídajícím způsobem rostl i export – výdaje s tím spojené dosáhly roku 2006 částky 4 miliardy dolarů. Nadále jsou subvencovány ceny benzínu (litr stojí v přepočtu 8 eurocentů), parlament však vzhledem k finanční krizi již rozhodl o změnách.

Dne 17. února 2008 byla na ostrově Kiš v provincii Hormozgán otevřena Íránská ropná burza (IOB), na níž se místo obvyklých petrodolarů začíná obchodovat v petroeurech – trend, související se stabilním postavením eura jako mezinárodního platidla, ale i s krizí ve vztazích s USA v poslední době.

Rozložení ložisek ropy v Íránu
Nejvýznamnější íránská ropná pole na pevnině
Lokalita bbl/d
Ahváz-Asmarú 700.000
Gačsarán 560.000
Márún 520.000
Bangestán (produkce má vzrůst na více než 550.000) cca 245.000
Ághádžarí 200.000
Karandž-Pársí 200.000
Rag-e Safíd 180.000
Bibi-Hakímé 130.000
Pázanán 70.000

Zemědělství[editovat | editovat zdroj]

Navzdory tomu, že íránská krajina je velmi hornatá, zahrnuje zemědělsky využívaná půda 9 % rozlohy země, přičemž ovšem třetina ploch musí být uměle zavlažována. Nejdůležitějšími produkty jsou pšenice, rýže, cukr, bavlna, ovoce, ořechy, datle, vlna a kaviár. Od revoluce v roce 1979 se na 200.000 hektarech půdy pěstují vzhledem k islámskému zákazu alkoholu především stolní odrůdy vinné révy, nevhodné k výrobě vína; vzrostla rovněž produkce rozinek, kde je Írán po Turecku druhým největším exportérem na světě.

Export a import[editovat | editovat zdroj]

V roce 2005 vyvezl Írán do zahraničí produkty a zboží v hodnotě 55,25 miliard dolarů. Největšími obchodními partnery byly v roce 2004 Japonsko (kam směřovalo 18,4 % exportu), Čína (9,7 %), Itálie (6 %), Jihoafrická republika (5,8 %), Jižní Korea (5,4 %), Čínská republika (4,6 %), Turecko (4,4 %) a Nizozemsko (4 %). Mezi exportními artikly převažuje ropa, jejíž současné vysoké ceny dovolují íránské vládě subvencovat průmysl a snižovat schodek státního rozpočtu.

Íránský import dosáhl v roce 2005 částky zhruba 42,5 miliard dolarů. Hlavními dovozci byly v roce 2004 Německo (12,8 %), Francie (8,3 %), Itálie (7,7 %), Čína (7,2 %), Spojené arabské emiráty (7,2 %), Jižní Korea (6,1 %) a Rusko (5,4 %).

15. ledna 2013 prohlásil íránský ministr ekonomiky Sejed Šamsedí Hosejní, že íránská republika hodlá postupně zcela vyloučit ze zahraničních obchodních transakcí západní měny, zejména euro a americký dolar.[16] Zejména ve zbavování se vlivu dolaru jde o dlouhodobější trend.

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Městské divadlo v Teheránu, nevětší auditorium v západní Asii
Íránská kinematografie
Rok Počet filmů
1975 68
1985 42
1995 nezjištěno
2005 26

Od středověku je Persie známa především díky svým básníkům, ať už jde o Firdausího, Háfize či Sa'dího. Také pohádky Tisíce a jedné noci spojuje většina Evropanů jednoznačně s perským prostředím, třebaže jejich nejstarší vrstva je indického původu – Peršané jen celý soubor rozšířili a zprostředkovali západu. V malířství je proslulá perská miniatura, která zvláště za Safíovců dosáhla dokonalosti forem a barev. Sakrální architektura vychází z arabských i perských vzorů a její stylové prvky lze najít od Indie až po středoasijské republiky bývalého SSSR.

Moderní íránská literatura se do širšího povědomí zapsala méně, ačkoli ji reprezentují takové osobnosti jako např. Nímá Júšídž (18971960), novátorský básník, jenž zavrhl časomíru a prosazoval volný verš. V současnosti je zejména u mladé generace populární autorka komiksů Marjane Satrapiová (* 1969), žijící v exilu ve Francii (autobiografický komiks Persepolis, který byl posléze i zfilmován[17]).

Íránská kinematografie, jejíž počátky jsou spjaty s osobou režiséra Abdulláha Sepanty, je často ceněna více v zahraničí než doma a její produkce má co do počtu filmů spíše klesající úroveň (viz tabulka). V sedmdesátých letech existovalo v Íránu 14 studií, kde se natáčelo kolem 70 filmů ročně; kin bylo v zemi zhruba 500. Islámská revoluce měla na celý žánr negativní dopad. K hlavním poválečným osobnostem, které ovlivnily vývoj íránského filmu, patří Ismá’íl Kúšán a Farroch Ghaffárí.

V oblasti hudby byl Írán od 19. století vystavován západním vlivům – první vojenskou hudbu evropského střihu měli již kádžárovští šáhové. Moderní pop music se výrazněji rozvinula až v sedmdesátých letech a po islámské revoluci byla rychle zakázána. Její nejznámější představitelkou byla zpěvačka Kúkúš (Gúgúš). Rock se stal ve větší míře populární koncem let devadesátých, kdy vznikla celá řada skupin, působících zprvu uvnitř podzemní subkultury. Vládě nakonec nezbylo nic jiného než se s existencí některých těchto těles smířit, takže skupiny jako např. 127 a The Technicolor Dream již natočily i písně nazpívané anglicky. V současné době existuje i íránský heavy metal.

Sport[editovat | editovat zdroj]

Nejoblíbenějším druhem kolektivního sportu v Íránu je fotbal. Íránská fotbalová reprezentace se zúčastnila mistrovství světa v Argentině (1978), mistrovství světa ve Francii (1998) a mistrovství světa v Německu (2006), nikdy však nepostoupila do osmifinále a vyhrála jediný zápas – v roce 1998 s USA (2:1). Kromě toho Íránci dvakrát remizovali (1978 1:1 se Skotskem a 2006 1:1 s Angolou) a šestkrát prohráli (1978 0:3 s Nizozemskem a 1:4 s Peru, 1998 0:1 s Jugoslávií a 0:2 s Německem, 2006 1:3 s Mexikem a 0:2 s Portugalskem). Třikrát vyhrál Írán mistrovství Asie ve fotbale (1968, 1972 a 1976).

Z dalších disciplín jsou populární zejména volejbal, basketbal a vodní pólo. Ve volejbalu se Íráncům nejnověji podařila kvalifikace na mistrovství světa v Japonsku (2006), jejich mužstvo však při utkáních nezaznamenalo ani jeden úspěch.

Významná města[editovat | editovat zdroj]

Celkem 60 % íránské populace žije ve městech. Městské aglomerace trpí přelidněností, nedostatečnou dopravní obslužností a smogem. V první řadě to platí o metropoli Teheránu, která je svými téměř 8 miliony obyvateli zdaleka největším městem země. Z historického hlediska jsou vedle Teheránu nejvýznamnějšími středisky Mašhad, Isfahán, Tabríz a Šíráz.

Pořadí Transkripce Persky SL 1986 SL 1991 SL 1996 SL 2006 Provincie
1. Teherán تهران  6.042.584 6.475.527 6.758.845 7.797.520 Teherán
2. Mašhad مشهد  1.463.508 1.559.155 1.887.405 2.427.316 Chorásán Razaví
3. Isfahán اصفهان  986.753 1.127.030 1.266.072 1.602.110 Isfahán
4. Tabríz تبريز  971.482 1.088.985 1.191.043 1.398.060 Východní Ázerbájdžán
5. Karadž كرج  275.100 442.387 940.968 1.386.030 Alborz
6. Šíráz شيراز  848.289 965.117 1.053.025 1.227.331 Fárs
7. Ahváz اهواز  579.826 724.653 804.980 985.614 Chúzistán
8. Qom قم  543.139 681.253 777.677 959.116 Qom
9. Kermánšáh كرمانشاه  560.514 624.084 692.986 794.863 Kermánšáh
10. Orumíje اروميه  300.746 357.399 435.200 583.255 Západní Ázerbájdžán
11. Záhedán زاهدان  281.923 361.623 419.518 567.449 Sístán a Balúčistán
12. Rašt رشت  290.897 340.637 417.748 557.366 Gílán
13. Kermán كرمان  257.284 311.643 384.991 515.114 Kermán
14. Hamadán همدان  272.499 349.653 401.281 479.640 Hamadán
15. Arák اراك  265.349 331.354 380.755 446.760 Markazí
16. Jazd يزد  230.483 275.298 326.776 432.194 Jazd
17. Ardabíl اردبيل  281.973 311.022 340.386 418.262 Ardabíl
18. Bandar Abbás بندر عباس  201.642 249.504 273.578 379.301 Hormozgán
19. Islámšahr اسلامشهر  215.129 230.183 265.450 357.389 Teherán
20. Kazvín قزوين  248.591 278.826 291.117 355.338 Kazvín

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.populationdata.net/index2.php?option=pays&pid=102&nom=iran
  2. IRAN TRIES TO REVERSE A SLUMPING BIRTH RATE. AP [online].  [cit. 2014-03-29]. Dostupné online.  
  3. Iran’s plunging birth rate causes serious concerns for economic future. South China Morning Post [online].  [cit. 2014-04-06]. Dostupné online.  
  4. Írán provedl test odpalovací rampy a otevřel vesmírné kontrolní středisko
  5. Írán vyslal do vesmíru první satelit vlastní výroby
  6. Iran to form carpet export consortium [online]. PressTV, 9 November 2008, [cit. 2009-03-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. Ekonomické údaje o Íránu jsou zveřejněny v BusinessInfo.cz
  8. "Iran blocks share price gains", BBC News, 6 August 2003. Ověřeno k 15 February 2010. 
  9. Tehran Exchange Trades Futures to Attract Investors [online]. 2009, [cit. 2010-07-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. MehrNews.com – Iran, world, political, sport, economic news and headlines
  11. CSIS: The US, Israel, the Arab States and a Nuclear Iran
  12. SHANA: Share of domestically made equipments on the rise. Retrieved July 26, 2010.
  13. Blízká budoucnost íránského jaderného výzkumu
  14. Írán dokončí obohacování uranu pro potřeby výzkumných reaktorů do března příštího roku | Atomová energie, zpravodajství – portal Atominfo.cz
  15. Ropu v Persii objevil v roce 1908 britský podnikatel William Knox D'Arcy, který následujícího roku založil Anglo-Persian Oil Company – pozdější Anglo-Iranian Oil Company a dnešní British Petroleum. Viz Farah Pahlaví, Paměti, Praha 2004, s. 371–372, pozn. 7.
  16. Iran plans to exclude dollar, euro from foreign transactions: minister
  17. Persepolis / Persepolis (2007) | ČSFD.cz

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • AXWORTHY, Michael. Dějiny Íránu. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 9788071069942.  
  • BAER, Robert. Jak naložit s ďáblem: íránská velmoc na vzestupu, VOLVOX GLOBATOR, Praha 2010
  • CVRKAL, Zdeněk. Írán. Praha : Libri, 2007. ISBN 978-80-7277-337-4.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]