Pravé neštovice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vakcína proti pravým neštovicím.

Pravé neštovice, také černé neštovice, lat. Variola nebo Variola vera je prudce nakažlivé akutní onemocnění, způsobené virem z čeledi Poxviridae. Jedná se o jedno z nejnebezpečnějších onemocnění: jen během 20. století neštovice zahubily 300–500 miliónů lidí a ještě v roce 1967 onemocnělo 15 miliónů lidí a 2 milióny jich zemřely.[1] Díky předchozímu soustředěnému programu očkování byly pravé neštovice 8. 5. 1980 prohlášeny Světovou zdravotnickou organizací za zcela vymýcené.[2]

Po ukončení vakcinačního programu ovšem již nová generace není vůči chorobě imunní a virus sám pravděpodobně stále existuje v některých laboratořích, proto se o něm uvažuje jako o možném nástroji bioterorismu.

Původce[editovat | editovat zdroj]

Patologickým agens, které vyvolává pravé neštovice, je virus pravých neštovic, velký, obalený DNA virus příbuzný dalším virům, které vyvolávají neštovice u zvířat. Vzhledem k vysoké virulenci viru stačí k vyvolání onemocnění u člověka pouze 10–100 virionů. Je hostitelsky specifický, způsobuje onemocnění pouze u člověka - proto také nemá žádný přirozený rezervoár a to umožnilo jeho eradikaci.

Klinický obraz[editovat | editovat zdroj]

Pravé neštovice
Rozmístění lézí typické pro pravé neštovice

Pravé neštovice se klinicky vyskytují ve dvou základních formách, které se nazývají variola major a variola minor. Kožní léze, tedy typické neštovičné změny, jsou podobné, liší se smrtností: variola minor, alastrim, má mírnější průběh a úmrtnost je menší než 1%, v případě variola major však dosahuje až 30 %[3]. Kromě toho se u variola major vyskytují také další dvě, vzácné formy - hemoragická a maligní. Hemoragická forma, purpura variolosa, se objeví asi u 3 % pacientů[4] a je téměř stoprocentně smrtelná a maligní forma, rovněž s vysokou úmrtností.

Vstupní branou viru je sliznice dýchacích cest, inkubační doba se pohybuje kolem 12-14 dnů. V tomto období je pacient bez příznaků a není infekční, nevylučuje virus. Po uplynutí této doby se objevují příznaky podobné chřipce = horečka, malátnost, bolesti hlavy a zad, nemocný také může zvracet.

Po dvou až čtyřech dnech horečka klesne a začínají se objevovat typické neštovičné změny na kůži a sliznici nosu a úst. Nejprve se objevují na obličeji, rukou a předloktích, na trup přecházejí až po několika dnech. Na obličeji a končetinách je vyrážka mnohem výraznější než jinde na těle, toto rozmístění lézí je pro pravé neštovice typické. Neštovičné změny vznikají jako makuly (skvrny na kůži), postupně přechází přes papuly a vesikuly (malé puchýřky), které dále přecházejí v pustuly, hnisavé puchýřky, které se za dva týdny mění na krusty. Všechny vřídky pak přecházejí do dalšího stadia najednou. Jejich sekret obsahuje velké množství viru, pacient je infekční po celou dobu výskytu vyrážky.

Po čtyřech až sedmi dnech trvání vyrážky při opětovném nástupu horečky řada nemocných umírá v důsledku oběhového selhání nebo komplikací, při uzdravení se kožní léze hojí vpadlou, depigmentovanou jizvou.

Hemoragická forma probíhá odlišně, už během prvního stadia nemoci se objevuje krvácení do podkoží, na kůži se objeví tmavě červené až fialové skvrny a pacient umírá kvůli masivní ztrátě krve do podkoží a do vnitřních orgánů. Smrt nastává ještě před vytvořením neštovičných změn. Při maligní formě se kožní léze nezhnisávají v pustuly.

Historie[editovat | editovat zdroj]

První známý popis pravých neštovice pochází ze sedmého století našeho letopočtu od Árona z Alexandrie, ale rozeznat pravé neštovice od spalniček dokázal až Abú Bakr Mohammed ibn Zakaríja ar-Rází v devátém století našeho letopočtu, který také ve svém díle Árona cituje.

Pravé neštovice se považují za jednu z nejvýznamnějších příčin úspěchů bílých kolonizátorů v Americe. Právě fakt, že s sebou na americký kontinent přivlekli svoje nemoci, zejména pravé neštovice, vedl k tomu, že panenská populace Indiánů byla v klíčových oblastech během několika desítek let zredukována o 90 %, což vedlo ke zhroucení jejich sociálních struktur. Pro porovnání např. černá smrt o několik století dříve způsobila úmrtí "pouze" 30-60% obyvatel Evropy. Evropané se rychle chopili příležitosti a v řadě případů použili na podporu svého postupu neštovice jako biologické zbraně (oblíbenou metodou bylo Indiánům prodat či darovat infikované přikrývky). Vysoký úspěch této metody byl dán zejména tím, že se neštovice přenášejí výhradně mezi lidmi a před příchodem Evropanů na americký kontinent byly zde chorobou zcela neznámou. Původní americká populace proto byla vůči nim mnohem citlivější, nežli populace z kontinentů, kde se neštovice vyskytovaly již řadu generací.

Odhaduje se, že jen během 20. století tato choroba zahubila 300–500 milionů lidí. O povinném očkování dětí byl v roce 1919 v Československu vydán zákon. Ještě v roce 1967 onemocnělo 15 miliónů lidí a 2 milióny jich zemřely. Poslední známý případ této nemoci pochází z roku 1977. Po ukončení tohoto eradikačního programu roku 1980, kdy WHO prohlásilo pravé neštovice za zcela vyhubené, bylo rozhodnuto zničit všechny laboratorní vzorky původce choroby, zůstat měly pouze ve dvou laboratořích - jedna v USA (jsou přechovávány v CDC v Atlantě) a jedna v SSSR. Podle svědectví Kanatjana Alibekova však SSSR ještě v 70. a 80. letech prováděl pokusy s cílem ještě zvýšit nebezpečnost tohoto viru a měl vyrobit značné množství biologických zbraní založených na jeho bázi.

Vakcinace a variolizace[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší doložená metoda ochrany proti pravým neštovicím pochází z 10. století z Číny, kde bylo používáno vdechování usušených neštovičných strupů, obsahujících především neaktivní viriony. Tato metoda se nazývá variolizace a v kontrastu s pozdějším očkováním proti pravým neštovicím obsahovala původce pravých neštovic.[5] V Anglii v roce 1721 zavedla první variolizaci proti neštovicím lady Mary Wortley Montagu. Použila přitom metodu již dříve užívanou v Turecku. Očkování spočívalo v záměrném nakažení pacienta sušeným hnisem z puchýřů pravých neštovic, v němž je původce oslabený. Neštovice jsou však velice virulentní a tak i následný lehčí průběh nemoci mohl vést ke znetvoření nebo dokonce smrti pacienta, který byl navíc po celou dobu infekční a mohl šířit nemoc dál.

Edward Jenner, objevitel vakcinace proti variole

Dalším historickým krokem byl objev britského vesnického lékaře Edwarda Jennera z Berkeley v hrabství Gloucestershire. Povšiml si, že lidé, kteří přicházeli často do styku s dobytkem a nakazili se kravskými neštovicemi, téměř nikdy neonemocněli neštovicemi pravými. 14. května 1796 se rozhodl učinit pokus a záměrně naočkoval osmiletému Jamesi Phippsovi hnis z vřídku způsobeného kravskými neštovicemi. Chlapec onemocněl kravskými neštovicemi, ale za šest týdnů se uzdravil. Jenner ho poté infikoval vakcinační dávkou pravých neštovic; podle předpokladu u chlapce nemoc nepropukla. Tento pokus je považován za první skutečnou vakcinaci.

Jenner poté použil tuto metodu ještě mnohokrát a v roce 1798 o svých výsledcích publikoval článek, ve kterém nazval svoji metodu vakcinací (z latinského slova vacca, česky kráva) a rovněž zavedl pro původce nákazy termín virus. V následujících dvou letech vydal ještě 2 články.

Akce SZO k celosvětovému vymýcení neštovic[editovat | editovat zdroj]

Počátkem 60. let 20. století připravila Světová zdravotnická organizace (SZO) největší zdravotnickou akci všech dob - pokus o totální vymýcení (eradikaci) pravých neštovic. Účinnou a originální koncepci této akce vypracoval český epidemiolog Karel Raška (v letech 1963 až 1970 ředitel oddělení přenosných nemocí SZO v Ženevě): místo nákladného plošného očkování navrhl soustředit se na jednotlivá ohniska nákazy a tam zasáhnout s maximální důsledností. Do akce se zapojilo dalších dvacet českých odborníků, riskujících přitom nejen zdraví, ale mnohdy i život v politicky nestabilních oblastech.

Neštovice vymizely nejdříve v Latinské Americe (1971), po značných potížích pak v Indii (1975). Nakonec zůstala Afrika a v ní pak Etiopie a Somálsko, které ovšem spolu v letech 1977 - 1978 vedly válku, jíž padlo za oběť i několik dobrovolníků SZO.

17. dubna 1978 dostává ředitel celé eradikační akce památný telegram: "Pátrání skončeno. Žádné další případy nejsou zjištěny. Ali Maow Maalin, kuchař nemocnice v somálském městě Merca, je posledním známým případem neštovic na světě."

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Slavné oběti neštovic[editovat | editovat zdroj]

Osobnosti, které onemocnění přežily[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. WHO Factsheet
  2. Smallpox eradication: destruction of variola virus stocks
  3. Pravé neštovice: je opravdu minulost minulostí?
  4. Office of epidemiology: Smallpox (Variola)
  5. FENNER, Frank. Smallpox and its eradicatio. Ženeva : World Health Organization, 1988. ISBN 92-4-156110-6. Kapitola 6.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]