Ludwig van Beethoven

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo Beethoven. Další významy jsou uvedeny v článku Beethoven (rozcestník).
Ludwig van Beethoven (17701827)

Ludwig van Beethoven (pravděpodobně 17. prosince 1770, Bonn26. března 1827, Vídeň) byl významný německý hudební skladatel, dovršitel první vídeňské školy klasicistní hudby. V průběhu svého života rozvinul klasicistní slohové a formové prostředky do svého individuálního hudebního stylu a otevřel tak dveře nové hudební epoše – romantismu.

K jeho nejslavnějším dílům patří 3., 5., 6., 7. a 9. symfonie, monumentální mše Missa solemnis, opera Fidelio, houslový koncert D dur op. 61, řada klavírních skladeb (Císařský koncert, sonáty Měsíční svit, Appassionata, Patetická, skladba Pro Elišku) a další skladby.

Život[editovat | editovat zdroj]

Beethovenův rodný dům v Bonnu

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Ludwig van Beethoven se narodil pravděpodobně 17. prosince 1770[zdroj?] v Bonnu. Přesné datum jeho narození není známo, pouze datum pokřtění dne 17. prosince. Byl druhorozeným synem Johanna van Beethovena a ovdovělé Marie Magdaleny Leym roz. Keverich. Z jejich sedmi dětí se dožili dospělosti pouze Ludwig a jeho dva mladší bratři Kaspar Karl a Johann.[1][2] Ludwigova rodina byla hudebně založená; jeho děd, rovněž Ludwig, byl kapelníkem v rodném městě Mechelen ve Vlámsku,[3] odkud později odešel do Bonnu. Rodina splynula s německým životem ve službách kurfiřta arcibiskupa kolínského.[1] Beethoven prožil dětství v neradostném ovzduší: jeho otec, který byl dvorním tenoristou, propadl alkoholu.[3] Beethovenovo vzdělání bylo zanedbáváno, přičemž otec využíval jeho hudebního talentu jako zdroje příjmů.[1]

Prvním učitelem mladého Ludwiga byl jeho otec, po několika letech despotické výchovy a nucení do hraní na klavír dostal Ludwig větší volnost. Pro rozvoj jeho talentu bylo klíčové, že i přes zkušenosti s otcovou krutostí získal k hudbě i ke hře na klavír velmi pozitivní vztah. Teprve v devíti letech dostal řádného a zodpovědného učitele, byl jím Christian Gottlob Neefe,[1] tehdy dvorní varhaník v Bonnu, který se později stal jeho přítelem a rádcem. Uvedl ho zejména do umění Johanna Sebastiana Bacha a umožnil vydání jeho prvních skladeb. Tento svobodomyslný protestant v něm také silně podporoval touhu po umělecké a tvůrčí svobodě, která se neslučovala se slepou poslušností vůči mecenášům.

V období dospívání nalezl Beethoven azyl u vdovy po bonnském archiváři a dvorním radovi Emanuelu Josefu Breuningovi, která k němu byla velmi laskavá a chápavá. V jejím domě nacházel přátele, vyučoval hře na klavír její děti a později se i scházel s uměnímilovnou mladou bonnskou společností. Zde také objevoval a napravoval své nedostatky ve vzdělání a společenském chování.

V sedmnácti letech v roce 1787 se Ludwig van Beethoven odebral do Vídně, a to poté, co Neefe vymohl tuto cestu u kurfiřta Maxmiliána Františka Habsbursko-Lotrinského. Zde se Beethoven snad setkal s Wolfgangem Amadeem Mozartem (o jejich setkání však neexistují písemné dokumenty), někteří autoři uvádějí, že se nakrátko stal jeho žákem.[4] Mladý nadějný Beethoven se ovšem brzy musel vrátit zpět do Bonnu, neboť jeho matka umírala na tuberkulózu. Po její smrti připadla starost o výživu rodiny včetně výchovy dvou mladších bratrů sedmnáctiletému Ludwigovi.[1]

Dospělost[editovat | editovat zdroj]

Beethovenův portrét ve věku 33 let

Ludwig van Beethoven žil od roku 1792 trvale ve Vídni a studoval zde u významných hudebních skladatelů: Josepha Haydna, Antonia Salieriho, Johanna G. Albrechtsbergera a Johanna Schenka.[5] Díky své oblibě u aristokracie ze zemí Habsburského mocnářství (v neposlední řadě u českých aristokratů) a díky jejich finanční podpoře se mohl živit jako svobodný umělec,[5] což bylo ještě značně neobvyklé. V té době byli hudebníci většinou zaměstnaní na dvoře určitého šlechtického rodu či u církevních hodnostářů (např. Joseph Haydn byl dlouhou dobu kapelníkem u šlechtické rodiny Esterházy, Wolfgang Amadeus Mozart část svého mládí strávil ve službách arcibiskupa salcburského). Beethovenovými nejvýznamnějšími patrony se stali Lichnovští, Kinští, Esterházyové a především Lobkovicové. Měl také příjmy z honorářů za koncerty a z výuky žáků.

Přibližně od roku 1795 se začínaly projevovat jeho problémy se sluchem:[5] trpěl závažnou formou tinnitu (ušního šelestu), kdy mu v uších neustále zněly nepříjemné zvuky. Používal řadu pomůcek, od různých druhů naslouchátek po speciální tyč připevněnou k ozvučné desce klavíru, kterou skousl a mohl tak lépe vnímat zvukové vibrace. Sluch se mu však neustále zhoršoval, podle výpovědi jeho žáka Carla Czerného mohl bez větších obtíží slyšet hudbu a konverzaci pouze do roku 1812,[6] podle jiných zdrojů ale již v roce 1816 úplně ohluchl.[5] Jeho mimořádný hudební génius mu však umožnil vytvořit největší díla v době, kdy už byl zcela hluchý.

Od roku 1815, po smrti bratra Carla, vedl dlouhodobé soudní spory se svou švagrovou Johannou o poručnictví nad synovcem Karlem. Ten se nakonec stal jeho jediným dědicem.

Příčina smrti[editovat | editovat zdroj]

Existuje mnoho domněnek o Beethovenových chorobách. Odborníci uvažují o syfilidě, cirhóze jater nebo chronickém zánětu tračníku. Po laboratorní analýze vzorku vlasů, který patrně odstřihl mrtvému skladateli Ferdinand Hiller, se jeví jako reálná otrava olovem.[7]

Po dlouhodobých potížích podstoupil Beethoven v prosinci 1826 operaci břicha a o čtyři měsíce později zemřel (ve věku 56 let). Na pohřeb přišlo 10–20 000 lidí, nosítka s jeho rakví nesli významní hudebníci: Eybler, Gänsbacher, Hummel, Jírovec, Kreutzer, Seyfried, Weigl a Würfel.[8] Jeho ostatky uložili na hřbitově ve Währingeru. Roku 1888 byly exhumovány a přemístěny na Vídeňský ústřední hřbitov Wiener Zentralfriedhof.

Vztah ke Goethemu[editovat | editovat zdroj]

Johann Wolfgang von Goethe patřil mezi Beethovenovy oblíbené básníky i přes jejich rozdílné názory na vztahy s aristokracií.[9] V jeho básních cítil sílu a vůli po svobodě a vzpouře. Mimo jiné napsal roku 1810 hudbu k jeho tragédii Egmont a věnoval mu zhudebnění básně Klidné moře a šťastná plavba.[10] Od roku 1808 pomýšlel na zhudebnění Fausta; bezúspěšně hledal někoho, kdo by mu dílo upravil pro divadlo.

Oba umělci se setkali pouze jednou, v lázních Teplicích roku 1812.

Napoleon[editovat | editovat zdroj]

V průběhu let zaujímal Beethoven k francouzskému císaři Napoleonu Bonapartovi protichůdné postoje.[11] Kolem roku 1803 uvažoval o věnování své Symfonie č. 3 (Eroica) právě Napoleonovi. Existují názory, že to měla být záminka k možnému osobnímu setkání.[12] Nakonec tuto symfonii věnoval svému nejdůležitějšímu mecenášovi, knížeti Josefu Františku Maxmiliánovi z Lobkovic. V roce 1809 mu Napoleonův bratr, vestfálský král Jerome Bonaparte, nabídl místo v Kasselu, které však Beethoven odmítl.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Beethovenovo dílo je možné rozdělit do tří hlavních období.[13] V prvním z nich, trvajícím přibližně do roku 1800, navázal Beethoven na tradici Haydna a Mozarta, v jeho dílech převládalo klasické schéma, vyvážená melodika a často divertimentový charakter skladeb.[4] Do této doby spadají mj. jeho rané klavírní koncerty a symfonie č. 12.

Ve středním období, které končí okolo roku 1815, se Beethovenův sloh vyhranil k naprosté individualitě. Dospěl k novým strukturám a formám, záměrně rušil zavedené hudební konvence a pracoval s ostrými kontrasty melodiky, rytmiky i dynamiky, přesto jeho skladby vytváří vyvážený celek.[4] Nejvýznačnější díla tohoto období jsou mj. symfonie Eroica, Osudová a Pastorální, 3.–5. klavírní koncert, opera Fideliohouslový koncert D dur op. 61.

Populární klavírní skladbu Pro Elišku (Für Elise) napsal Beethoven v roce 1810 v tónině a moll. Je to tzv. dílo bez očíslování (Werk ohne Opuszahl), a jako takové je 59. v pořadí (WoO 59). Podle muzikologa Ludwiga Nohla byl na (ztraceném) originále nadpis: „Für Elise am 27 April zur Erinnerung von L. v. Bthvn“ (Pro Elišku 27. dubna v upomínku na L. v. Bthvn).

V pozdním období vyvrcholilo Beethovenovo tvůrčí úsilí, chtěl dát svým myšlenkám co největší intenzitu, jeho díla se stávala stále komplikovanější jak ze skladatelského, tak z interpretačního pohledu.[13] Nejvýznamnější díla pozdního období jsou Missa solemnis, 9. symfonie, Variace na Diabelliho valčík, poslední klavírní sonáty či pozdní smyčcové kvartety.

Operní tvorba[editovat | editovat zdroj]

Komponování oper bylo pro Beethovena problematické.[14] Dokončil pouze velmi ceněnou operu Fidelio s věčným tématem lidské touhy po svobodě, kterou několikrát revidoval. Celkem projevil zájem o dalších 54 témat.[15] Jednalo se mimo jiné o tato témata: Macbeth (1809, libreto Heinrich Joseph von Collin), Jana z Arku (1823, libreto Friedrich Kind a Carl Joseph Bernard), Brutus (1816, libreto Eduard von Bauernfeld) a Klaudina z Villy Bella (1826, libreto Johann Wolfgang von Goethe).

Přehled nejvýznamnějších skladeb[editovat | editovat zdroj]

Originál partitury 5. symfonie

Orchestrální díla[editovat | editovat zdroj]

Vokální díla[editovat | editovat zdroj]

  • dvě mše:
  • árie Ah, perfido op. 65
  • opera Fidelio op. 72
  • oratorium Kristus na hoře Olivetské op. 85
  • předehra Egmont a scénická hudba op. 84
  • kantáta Meeresstille und glückliche Fahrt (Klid moře a šťastná plavba) op. 112
  • slavnostní hra Die Ruinen von Athen (Ruiny Athénské) op. 113
  • kantáta Der glorreiche Augenblick (Slavný okamžik) op. 136

Sólové a komorní skladby[editovat | editovat zdroj]

  • smyčcové kvartety:
    • smyčcové kvartety op. 18, č. 1 - 6
    • smyčcový kvartet č. 12 Es dur op. 127
    • smyčcový kvartet č. 13 B dur op. 130
    • smyčcový kvartet č. 14 cis moll op. 131
    • smyčcový kvartet č. 15 a moll op. 132
    • Velká fuga B dur op. 133 (původně součást op. 130)
    • smyčcový kvartet č. 16 F dur op. 135
  • klavírní sonáty - celkem 32
    • op. 13 c moll „Patetická“
    • op. 27, č. 2 cis moll „Měsíční svit“
    • op. 53 C dur „Valdštejnská“
    • op. 57 f moll „Appassionata“
    • op. 81 Es dur „Les Adieux“
    • poslední sonáty (op. 101 „für das Hammmerklavier“, 106, 109, 110 a 111)
  • klavírní tria:
    • dvě tria (D dur, Es dur) op. 70
    • trio B dur op. 97
  • houslové sonáty:
    • sonáta F dur op. 24 „Jarní“
    • sonáta A dur op. 47 „Kreutzerova“
    • sonáta G dur op. 96

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e ČERNUŠÁK, Gracian. Dějiny evropské hudby. Praha : Panton, 1972. S. 196.  
  2. Beethoven-Haus [online]. Bonn: [cit. 2008-08-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b HOLZKNECHT, Václav, a kol. Kniha o hudbě. Praha : Orbis, 1962. S. 287.  
  4. a b c MICHELS, Ulrich. Encyklopedický atlas hudby. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2000. S. 399.  
  5. a b c d Malá encyklopedie hudby. Praha : Supraphon, 1983. S. 59.  
  6. EALY, George Thomas. Of Ear Trumpets and a Resonance Plate: Early Hearing Aids and Beethoven's Hearing Perception. 19th-Century Music. 1994, roč. 17, čís. 3, s. 262-273. Dostupné online.  
  7. LOCKWOOD, Lewis. Beethoven: Hudba a život. Praha : BBart, 2003. S. 516.  
  8. LOCKWOOD, Lewis. Beethoven: Hudba a život. Praha : BBart, 2003. S. 568.  
  9. LOCKWOOD, Lewis. Beethoven: Hudba a život. Praha : BBart, 2003. S. 284-285.  
  10. LOCKWOOD, Lewis. Beethoven: Hudba a život. Praha : BBart, 2003. S. 286.  
  11. LOCKWOOD, Lewis. Beethoven: Hudba a život. Praha : BBart, 2003. S. 199-200.  
  12. LOCKWOOD, Lewis. Beethoven: Hudba a život. Praha : BBart, 2003. S. 200.  
  13. a b ČERNUŠÁK, Gracian. Dějiny evropské hudby. Praha : Panton, 1972. S. 197.  
  14. WARRACK, WEST, John, Ewan. Oxfordský slovník opery. Praha : IRIS, 1998. S. 37.  
  15. PECMAN, Rudolf. Jevištní dílo Ludwiga van Beethovena. Brno : Masarykova univerzita, 1999. S. 271–273.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HOLZKNECHT, Václav. Beethovenovy klavírní sonáty. Praha : Státní hudební vydavatelství, 1964. ISBN (Brož.).  
  • HRONEK, Miloslav; PULKERT, Oldřich; NEJEZCHLEB, Zdeněk. Beethoven: osobnost génia v korespondenci. Praha : Vyšehrad, 2004. ISBN 80-7021-736-7.  
  • LOCKWOOD, Lewis. Beethoven: Hudba a život. Praha : BBart, 2003. ISBN 80-7341-409-0.  
  • PECMAN, Rudolf. Jevištní dílo Ludwiga van Beethovena. Brno : Masarykova univerzita, 1999. ISBN 80-210-2223-X.  
  • ROLLAND, Romain. Život Beethovenův. Praha : SNKLHU, 1956. ISBN (Váz.).  
  • KÜTHEN, Hans-Werner. Ludwig van Beethoven im Herzen Europas .... In Nové Strašecí, Praha : České lupkové závody A.G., Edition Resonus, 2000. ISBN 80-901907-9-0.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]