Johann Sebastian Bach

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Johann Sebastian Bach
Johann Sebastian Bach
Johann Sebastian Bach
Narození 21. března 1685
Eisenach
Úmrtí 28. července 1750 (65 let)
Lipsko
Příčina úmrtí cévní mozková příhoda a Zápal plic
Alma mater Škola svatého Michaela
Povolání hudební skladatel, varhaník, cembalista, houslista, violista a dirigent
Zaměstnavatel Johann Ernst III, Bachkirche Arnstadt, Divi Blasii, Leopold, Thomasschule zu Leipzig a August III. Polský
Manželka Anna Magdalena Bachová a Maria Barbara Bach
Děti Wilhelm Friedemann Bach, Carl Philipp Emanuel Bach, Johann Christian Bach, Johann Gottfried Bernhard Bach, Johann Christoph Friedrich Bach, Gottfried Heinrich Bach, Catharina Dorothea Bach a Elisabeth Juliana Friderica Bach
Rodiče Johann Ambrosius Bach a Maria Elisabeth Lämmerhirt
Příbuzní bratři Johann Christoph Bach a Johann Jacob Bach
Podpis
Johann Sebastian Bach - podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Místa, kde Bach během svého života pobýval

Johann Sebastian Bach (21. března 1685 Eisenach28. července 1750 Lipsko) byl německý hudební skladatel a virtuóz hry na klávesové nástroje, považovaný za jednoho z největších hudebních géniů všech dob a završitele barokního hudebního stylu. Bachovo dílo mělo a má značný vliv na další vývoj hudby počínaje Mozartem a Beethovenem až po Schoenberga nebo Goreckého.

Ve své době proslul především jako interpret a improvizátor, jako skladatel však nebyl příliš uznáván. Bachova hudba byla vnímána jako konzervativní a po jeho smrti upadla na padesát let téměř v zapomenutí. Až počínaje Felixem Mendelssohnem Bartholdym se od první poloviny 19. století začala postupně opět více hrát.

Bach působil ve světských i církevních službách na různých místech Německa, nejvýznamnější jeho působiště byla Výmar, Köthen a Lipsko. Mezi jeho nejznámější kompozice patří Braniborské koncerty, Dobře temperovaný klavír, Mše h moll, Matoušovy pašije, Umění fugy, Hudební obětina a Goldbergovy variace.

Fakta a zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Bach nežil v ideálním světě a svou hudbu netvořil bez kontaktu s tehdejší hudební komunitou. V jeho díle jsou čitelné vlivy italské hudby (forma kantáty), přímým vzorem při komponování instrumentálních koncertů mu byl italský skladatel Vivaldi, kterého obdivoval.

Navázal a propracoval formu taneční suity, v jejichž pomalých větách jsou patrné vlivy francouzské hudby. Velmi si vážil umění svých současníků, v mládí usiloval o to být žákem Buxtehudeho a nelitoval ujít pěšky (v říjnu 1705) 320 kilometrů dlouhou cestu, jen aby si jej vyposlechl. Faktem je, že Bachovo nepopiratelně originální a hluboké dílo je jeho vlastní svébytnou a vědomou syntézou a rekapitulací předchozího vývoje německé, italské a francouzské hudby.

Život[editovat | editovat zdroj]

Dětství a mládí[editovat | editovat zdroj]

Johann Sebastian Bach se narodil roku 1685 v duryňském Eisenachu ve středovýchodním Německu jako čtvrtý syn dvorního městského hudebníka Johanna Ambrozia Bacha. Hudební tradice rodu byla dlouhodobá, jeho předkové byli hudebníky téměř po dvě století.

Johann Sebastian projevoval výrazné hudební nadání již od útlých let. Jeho rodiče zemřeli velmi brzy (matka v roce 1694, otec 1695) a jeho oporou se stal starší bratr Johann Christoph Bach, který jej zasvětil do základů varhanní a klavírní hry i do hudební teorie. Základy ostatního vzdělání získal Johann Sebastian na protestantské škole v Eisenachu, odkud však velmi brzy odešel za svým starším bratrem Johannem Christophem do Ohrdrufu. Bratr, který tam působil jako varhaník, mu předal další hudební zkušenosti, ale vzhledem ke špatné finanční situaci své rodiny byl Johann Sebastian nucen ve svých 15 letech odejít do Lüneburgu, kde se stal sborovým sopranistou. Celkem zde strávil dva roky, dokončil humanisticko-teologické středoškolské vzdělání a rozšířil si své hudební znalosti.

Arnstadt[editovat | editovat zdroj]

Nejpozději od března 1703 Bach pracoval jako lokaj a houslista soukromé kapely výmarského spoluregenta Johanna Ernsta von Sachsen-Weimar. 9. srpna téhož roku pak byl přijat na místo varhaníka Nového kostela (Neue Kirche, nyní Bachkirche) v Arnstadtu a dostal k dispozici nový dvojmanuálový nástroj, sestrojený významným stavitelem varhan Johannem Friedrichem Wenderem.Zde se stal poté soudcem+

V říjnu 1705 dostal Bach třítýdenní dovolenou, aby navštívil jednoho z nejvýznamnějších skladatelů a varhaníků té doby Dietricha Buxtehuda. Bach si pobyt u Buxtehuda bez dovolení prodloužil na tři měsíce, za což byl po návratu do Arnstadtu napomínán tamní konzistoří pro „nedbalost ve službě“. Buxtehude se však pro Bacha stal cenným učitelem a hudebním vzorem, jehož vliv se dá vysledovat na řadě Bachových kompozic, například chorálních předehrách jako je Wie schön leuchtet der Morgenstern (BWV 739), preludiích, tokátách a fantaziích.

Ačkoli finanční podmínky služby v Arnstadtu byly dobré, Bach se často dostával do konfliktu s tamní konzistoří. Kromě zmíněného svévolného prodloužení studijního pobytu u Buxtehuda nebo stížnosti na to, že Bach dovolil přístup na kůr „cizí dívce“, snad své budoucí ženě, šlo především o to, že Bachova novátorská a emotivní hudba působila na místní posluchače rušivě a rozptylovala je při bohoslužbě. Proto se komponista rozhodl utéct ze stísněných arnstadtských poměrů a vyhledat si nové místo.

Mühlhausen a Výmar[editovat | editovat zdroj]

24. dubna 1707 hrál Bach na zkoušku v Mühlhausenu a od 1. července nastoupil místo varhaníka ve zdejším kostele Divi Blasii. V Mühlhausenu setrval zhruba rok – o propuštění ze služby požádal 25. června 1708. Výmarský vévoda Wilhelm Ernst, který skladatele při jeho návštěvě Výmaru slyšel hrát, mu totiž nabídl lépe placené místo. Mezitím se Bach 17. října 1707 oženil s Marií Barbarou Bachovou, svou vzdálenou sestřenicí.

Bach se svou těhotnou ženou přesídlil do Výmaru v první polovině července 1708 a nastoupil zde jako dvorní varhaník a komorní hudebník. Výmarský kulturní život byl mnohem inspirativnější a bohatší než v předchozím působišti a Bachův zaměstnavatel, vévoda Wilhelm Ernst, byl velkorysým a uměnímilovným panovníkem. Z doby výmarského působení pochází velká část Bachova varhanního díla a řada dalších skladeb, například Lovecká kantáta BWV 208, nejstarší dochovaná Bachova světská kantáta. Bachům se ve Výmaru také narodilo jejich prvních šest dětí, z nichž dvě ovšem brzy zemřely.

Roku 1713 se Bach z dnes již neznámých důvodů ucházel o místo varhaníka v Halle, odmítl však nakonec podepsat smlouvu s odůvodněním, že nabízená mzda neodpovídá jeho očekávání. Vévoda Wilhelm Ernst jmenoval Bacha v roce 1714 koncertním mistrem, a ačkoli toto místo bylo v hierarchii dvorních hudebníků až třetí po kapelníkovi a jeho zástupci, Bach dostával ze všech nejvyšší plat. Nová pozice znamenala i nové povinnosti, mezi jiným musel Bach každé čtyři týdny komponovat jednu církevní kantátu pro nedělní bohoslužby – jako první vznikla kantáta Himmelskönig, sei willkommen BWV 182. Bachovým hudebním přítelem byl v té době drážďanský hudební ředitel Johann Georg Pisendel (1687–1755), který Bachovi zprostředkoval italskou hudbu, zvláště vliv svého učitele Antonia Vivaldiho.

Bach ve Výmaru setrval do roku 1717, kdy podepsal smlouvu na post kapelníka v Köthenu, aniž by ovšem předem požádal svého pána o uvolnění z místa. Došlo proto k otevřenému konfliktu s panovníkem a Bach byl dokonce na několik týdnů uvězněn a poté 2. prosince 1717 v nemilosti propuštěn z vězení i ze služby.

Köthen[editovat | editovat zdroj]

Bach v Köthenu získal výjimečné postavení, a to i díky svému osobnímu přátelství s hudbymilovným knížetem Leopoldem von Anhalt-Köthen, svým zaměstnavatelem. Měl zde titul kapelníka a ředitele komorní hudby a k dispozici dostal kvalitní sedmnáctičlennou kapelu. Kníže nešetřil ani na nástrojovém vybavení, a Bach tak roku 1719 cestoval do Berlína zakoupit nové cembalo. V Berlíně poznal hudbymilovného braniborského markraběte Christiana Ludwiga (1677-1734), pro něhož pak zkomponoval slavné instrumentální skladby dnes známé jako Braniborské koncerty.

V červenci 1720, právě když byl Bach s knížecím dvorem na dvouměsíčním pobytu v Karlových Varech, v Köthenu onemocněla a náhle zemřela jeho první žena Marie Barbara. 3. prosince 1721 si Bach vzal za ženu Annu Magdalenu rozenou Wilcke, dceru dvorního hudebníka. Ta se mu stala vzornou manželkou, která mu dala dalších třináct z jeho celkem dvaceti dětí, z nichž většina ovšem zemřela již v útlém věku. Anna Magdalena Bachová byla i nejbližší spolupracovnicí svého muže, opisovala jeho skladby a podporovala jeho tvůrčí aktivity až do konce jeho života.

V Köthenu Bach zkomponoval mimo jiné Dobře temperovaný klavír (1 díl, BWV 846–869), šest houslových partit a sonát a řadu dalších závažných kompozic, ale i díla spíše pedagogického určení, jako je Klavírní knížka Anny Magdaleny Bachové.

Přes uznání, kterého se mu v Köthenu dostalo, odešel Bach v roce 1723 do Lipska. O důvodech lze jen spekulovat, snad šlo o změnu hudebního vkusu dvora a změnu postojů knížete k Bachovi.

Lipsko[editovat | editovat zdroj]

Smrtí předchozího varhaníka Johanna Kuhnaua se 5. června 1722 uvolnilo místo kantora Tomášského kostela v Lipsku. Bach se o místo ucházel, ale byl vybrán jiný slavný kandidát, Georg Philipp Telemann. Telemann ovšem místo vzápětí odmítl - protože dostal zvýšení platu, rozhodl se zůstat v Hamburku. Bylo tedy vypsáno druhé výběrové řízení, v němž byl Johann Sebastian Bach opět poražen, tentokrát kapelníkem z Darmstadtu Johannem Christophem Graupnerem. Ani tentokrát však nebyla volba úspěšná, protože Graupnerovi nebylo uděleno povolení opustit dosavadní místo. Nakonec tedy bylo místo nabídnuto „jako třetí volbě“ Bachovi, a ten je zastával až do konce svého života. Přitom si nadále podržel titul knížecího dvorního kapelníka v Köthenu a pro tamní dvůr i nadále dodával skladby k slavnostním příležitostem.

Svou službu v Lipsku Bach nastoupil koncem května 1723. Ve své funkci byl Bach jako městský hudební ředitel zodpovědný za hudební život ve městě a v jeho čtyřech kostelích, připravoval skladby pro bohoslužby, nejrůznější církevní a společenské příležitosti, vyučoval a působil též jako vedoucí a hráč souboru Collegium musicum, který byl složen z jeho žáků a městských hudebníků. Hráli díla soudobých skladatelů (např. významného českého skladatele Jana Dismase Zelenky). V tomto období života Bach vytvořil další závažné kompozice, např. Janovy pašije, Matoušovy pašije, Mši h moll nebo Umění fugy. Pro církevní provoz komponoval pravidelně kantáty, zpočátku jednu každý týden, takže jich celkem napsal kolem tří set.

Přes veškerou aktivitu Bacha postupně začala unavovat snaha o veřejné uznání, proto se postupně uzavíral více do kruhu rodiny, ve kterém se cítil nejšťastnější. Posledních deset let Bachova života bylo naplněno tvorbou, ale i relativním klidem. Bachův syn Carl Philipp Emanuel se stal hudebníkem pruského krále Bedřicha Velikého (též aktivního hudebníka), který otce Bacha pozval v roce 1747 na svůj dvůr a přijal ho s poctami. Johann Sebastian Bach se mu odvděčil improvizacemi na králem zadané téma, zpracované později v Hudební obětině, dílu dokonalé kontrapunktické architektury. Koncem roku 1749 Bach ztratil zrak a pomalu se zhoršoval i jeho celkový zdravotní stav. Zhoršení kulminovalo nezdařenou oční operací na jaře následujícího roku. Bach zemřel v tichosti, avšak obklopen milující rodinou, 28. července 1750. Posledním dílem, na němž Bach před svou smrtí pracoval, byl slavný cyklus Umění fugy (nedokončen). Z dvaceti Bachových dětí se čtyři staly skladateli: Wilhelm Friedemann, Carl Philipp Emanuel, Johann Friedrich ChristophJohann Christian.

Od roku 1950 se na jeho počest koná v Lipsku Mezinárodní hudební soutěž J. S. Bacha.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Johann Sebastian Bach byl mistrem polyfonie a přivedl k dokonalosti hudební formu fugy. Ve své bohaté tvorbě dokázal vyjádřit hluboké myšlenky umělecky přesvědčivým způsobem. Jeho hudební myšlení je pronikavé a jasné, přitom však nepostrádá výraznou citovost. Bach nebyl extravagantním umělcem, ale spořádaným otcem rodiny, praktickým a zároveň hluboce věřícím člověkem, který měl zároveň smysl i pro běžné pozemské radosti, což se vše odráží i v jeho díle. Jeho hudba se povznáší do dimenzí téměř nadpozemských a zároveň stojí pevnýma nohama na zemi, najdeme v ní pokoru a soucit s lidským utrpením i vřelou oslavu světského života. Přestože většina jeho skladeb byla psána na objednávku, Bach je dokázal naplňovat hlubokým obsahem.

Houslová sonáta No. 1 G minor (BWV 1001) Bachův rukopis.

Z Bachova díla víme o celkem 1126 hudebních kompozicích (označují se zkratkou BWV a pořadovým číslem) nejrůznějších forem. Přitom se velké množství dalších skladeb nedochovalo a do celkového počtu nejsou započítány ani autorem revidované verze skladeb a nejrůznější hudební kusy sloužící k výuce (etudy apod.) - celkově tak Bach složil nejméně kolem 1400 děl. Zde uvádíme ta nejvýznamnější.

Klávesové skladby[editovat | editovat zdroj]

Největší podíl ve skladatelově odkazu mají skladby pro klávesové nástroje, především

  • Fugy
    • Fuga h-moll (Fuge h-moll), BWV 951 a 951a
  • Fantazie
    • Fantazie c-moll (Fantasie c-moll), BWV 1121
    • Chromatická fantazie a fuga (Chromatische Fantasie und Fuge), BWV 903
  • Preludia
    • Preludium c-moll (Präludium c-moll), BWV 999
    • Preludium a fuga (Präludium und Fuge), BWV 552
    • Preludium, fuga a Allegro (Präludium, Fuge und Allegro), BWV 998
  • Tokáty
    • Tokáta a fuga d-moll (Toccata und fuge d-moll), BWV 565 (nejznámější a nejpopulárnější varhanní skladba všech dob)
    • Tokáta g-moll (Toccata g-moll), BWV 915
  • Chorální skladby (je jich kolem 260)
    • Při řekách babylónských (An Wasserflüssen Babylon), BWV 653
    • Otče náš v nebeské říši (Vater unser im Himmelreich), BWV 682 a 683
    • Kristus vstal z mrtvých (Christ ist erstanden), BWV 627
  • Chorální předehry
    • Chorální předehra G-dur (Choral Vorspiel G-dur), BWV 95
  • Pasacaglie
    • Passacaglia a fuga v c-moll, BWV 582

Jiná duchovní hudba[editovat | editovat zdroj]

Rozsáhlou částí skladatelovy tvorby jsou též další duchovní skladby, např.

  • Mše
    • Mše G-dur (Messe G-dur / Kyrie-Gloria Messe), BWV 24
    • Mše h-moll (Messe h-moll), BWV 232
    • Mše F-dur (Messe F-dur), BWV 233
  • Oratoria, moteta a kantáty, kterých napsal přes 200 (včetně světských)
    • Oratorium Nanebevstoupení „Lobet Gott in seinen Reichen“ (Himmelfahrts-Oratorium), BWV 11
    • Matoušovy pašije (Matthäus-Passion), BWV 244
    • Janovy pašije (Johannes-Passion), BWV 245
    • Markovy pašije (Markus-Passion), BWV 247
    • Vánoční oratorium (Weihnachts-Oratorium), BWV 248
    • Velikonoční oratorium (Oster-Oratorium), BWV 249, a další díla tohoto typu, např. Magnificat, BWV 243

Koncertní a orchestrální skladby[editovat | editovat zdroj]

Dalšími hudebními útvary, které měly své důležité místo v Bachově tvorbě, jsou koncertní a koncertantní skladby, např.:

  • Braniborské koncerty č. 1–6 (Brandenburgische Konzerte Nr. 1-6), BWV 1046-1051
  • Koncert pro cembalo a-moll (Cembalokonzert a-moll), BWV 1065
  • Ouvertury (Suity pro orchestr)
  • Cembalové (klavírní) koncerty
    • Italský koncert (Italienisches Konzert), BWV 971

Suity a sonáty[editovat | editovat zdroj]

Varhany v arnstadtském kostele Bach-Kirche.

Nejznámější z nich jsou

  • Anglické suity 1-6 (Englische Suite Nr. 1-6), BWV 806-811
  • Francouzské suity (Französische Suite Nr. 1-6), BWV 812-817
  • Sinfonia, BWV 1046 a 1071
  • Violoncellové suity
  • Triové sonáty
    • Sonáta pro dvě flétny a continuo (Sonate für Zwei Flauti traversi und Basso continuo), BWV 1039
  • Varhanní sonáty
    • Varhanní sonáty č.1-6 (Orgelsonaten Nr. 1-6), BWV 525-530
  • Houslové sonáty
    • Sonáty a partity pro housle (Sonaten und Partiten für Violin Solo)
  • Sonáty pro flétnu
  • Sonáty pro violu da gamba a cembalo, BWV 1027-1029

Skladby pro sólové nástroje[editovat | editovat zdroj]

Ze skladeb pro sólové nástroje (s výjimkou varhan) jsou nejznámější klavírní skladby, z nichž nejvýznačnějšími jsou komplety Dobře temperovaný klavír 1 a 2 (Wohltemperiertes Klavier Nr. 1 und 2). Sem lze také zařadit i již zmíněné varhanní skladby nebo cellové a houslové suity.

Polyfonní cykly[editovat | editovat zdroj]

Vrcholem kontrapunktického umění jsou polyfonní cykly (bez nástrojové specifikace):

  • Umění fugy (Die Kunst der Fuge), BWV 1080; jedno z nejvýznamnějších děl hudební historie jak po stránce obsahové, tak formální
  • Hudební obětina (Musikalisches Opfer), BWV 1079

Ostatní tvorba[editovat | editovat zdroj]

V menším, nikoli však zanedbatelném počtu najdeme ve skladatelově tvorbě také

Ukázky hudby[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Socha J. S. Bacha v Lipsku.
  • Christoph Wolff: Johann Sebastian Bach. Praha: Vyšehrad 2011
  • Václav Holzknecht: J. S. Bach a jeho synové. Panton: Praha, Bratislava 1968

Zahraniční

  • Hans Heinrich Eggebrecht: Geheimnis Bach. Nötzel, Wilhelmshaven 2001, ISBN 3-7959-0790-X
  • Klaus Eidam: Das wahre Leben des Johann Sebastian Bach. Piper Verlag GmbH 2005, ISBN 3-492-24435-1
  • Arno Forchert: Johann Sebastian Bach und seine Zeit. Laaber Verlag, Neuaufl. 2005, ISBN 3-89007-531-2
  • Johann Nikolaus Forkel: Über Johann Sebastian Bachs Leben, Kunst und Kunstwerke. Bärenreiter-Verlag, Kassel 2004, ISBN 3-7618-1472-0 (Repr. d. Ausg. Leipzig 1802)
  • Martin Geck: Johann Sebastian Bach. Rowohlt, Reinbek 2002, ISBN 3-499-50637-8
  • Maarten 't Hart: Bach und ich. Piper Verlag 2003, ISBN 3-492-23296-5 (s CD)
  • Friedrich von Hausegger, Johann Sebastian Bach - Im Kontext der Musikgeschichte. ABOD 2006, CD ISBN 3-8341-0171-0
  • Michael Heinemann (Hg.) Das Bach-Lexikon. Laaber-Verlag 2000, Band 6 des Bach-Handbuch, ISBN 3-89007-456-1
  • Konrad Küster (Hg.): Bach Handbuch. Bärenreiter-Verlag, Kassel 1999, ISBN 3-7618-2000-3
  • Ludwig Prautzsch: Die verborgene Symbolsprache Johann Sebastian Bachs, 1. - Zeichen- und Zahlenalphabet der kirchenmusikalischen Werke. Merseburger Verlag, Kassel 2004, ISBN 3-87537-298-0
  • Wolfgang Schmieder: Bach-Werke-Verzeichnis (BWV). Thematisch-systematisches Verzeichnis der musikalischen Werke von Johann Sebastian Bach. Breitkopf & Härtel, Wiesbaden 1990, ISBN 3-7651-0255-5
  • Gottfried Scholz: Bachs Passionen. Ein musikalischer Werkführer. Beck, München 2000, ISBN 3-406-43305-7
  • Albert Schweitzer: Johann Sebastian Bach. Breitkopf & Härtel, Wiesbaden 1990, ISBN 3-7651-0034-X
  • Philipp Spitta: Johann Sebastian Bach, DOVER PUBN INC Vol. 1 1992 ISBN 0-486-27412-8, Vol. 2 2000 ISBN 0-486-27413-6, Vol. 3 1992, ISBN 0-486-27414-4
  • Philipp Spitta: Johann Sebastian Bach. 2 Bde, Breitkopf & Härtel, Wiesbaden 1964
  • Charles Sanford Terry: Johann Sebastian Bach. Insel Verlag 1999, ISBN 3-458-34288-5
  • Arnold Werner-Jensen: Reclams Musikführer Johann Sebastian Bach. Bd. 1: Instrumentalmusik, Bd. 2: Vokalmusik, Philipp Reclam jun., Stuttgart 1993
  • Christoph Wolff: Johann Sebastian Bach. Fischer, Frankfurt/M. 2000, ISBN 3-10-092584-X

Noty a texty[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Česky[editovat | editovat zdroj]

V cizích jazycích[editovat | editovat zdroj]