Passacaglia

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bernardo Storace, poslední takty Passagagli sopra A la mi re a začátek Passagagli sopra C sol fa ut, ze Selva di varie compositioni (Benátky, 1664)

Passacaglia (čti passakalja) je hudební forma vzniklá v barokním období původně ve Španělsku.

Passacaglia svého největšího rozkvětu dosáhla právě v barokní době, můžeme se s touto formou setkat i u skladatelů 20. století. Používali ho i skladatelé atonální hudby (např. Arnold Schönberg). Jedná se o skladbu zpravidla vážného charakteru a je často, ale ne vždy, vystavěná na ostinátním basu a třídobém taktu. Jde obvykle o kontrapunktické variace, které vznikají tak, že skladatel neustále opřádá „tvrdošíjné“ (ostinátní) téma v basu novými a novými kontrapunkty. Kontrapunktické variace jsou tedy opakem variací, jejichž téma se mění po stránce melodické, rytmické, stylizační (tzv. formální variace), nebo též po stránce harmonické a formální (tzv. charakteristické variace).

Původ[editovat | editovat zdroj]

Výraz “passacaglia” (španělsky pasacalle, francouzsky passacaille, italsky: passacaglia, passacaglio, passagallo, passacagli, či passacaglie) má svůj původ ve španělských slovech pasar (jít, procházet) a calle (ulice). Tato forma vznikla ve Španělsku na počátku 17. století jako rytmická mezihra mezi instrumentačně doprovázenými tanci či písněmi. Navzdory španělského původu této formy (což potvrzují odkazy v dobové španělské literatuře), první psané příklady passacaglií pocházejí z italského zdroje kolem roku 1606.[1] Tyto skladby, podobně jako další z italského zdroje z počátku století, jsou prosté, krátké sekvence akrodů nastiňující kadenci skladby.[2]

Na konci 20. let 17. století passacagliu přehodnotil italský skladatel Girolamo Frescobaldi, který ji přetvořil do sledu variací na basové téma (které samo může variovat).[3] Pozdější skladatelé tento model převzali a v 19. století již výraz představoval sérii variací na ostinátní téma, obvykle vážnějšího charakteru.[4] Frescobaldi rozvinul také velmi podobnou formu, ciacconu. Obě formy jsou vzájemně úze spjaty, ale jelikož "skladatelé často užívali výrazů chaconne a passacaglia nahodile[...] moderní pokusy o přesné rozlišení obou pojmů jsou nepřesné a historicky nepodložené".[5] V počátcích hudební vědy proběhly pokusy o formální rozlišení mezi historickými útvary ciacconou a passacaglií, ale badatelé často došli k protichůdným výsledkům. Například Percy Goetschius došel k názoru, že ciaccona je obvykle založena na harmonické sekvenci s opakováním sopránové melodie, a passacaglia se tvoří nad základním basovým tématem,[6] zatímco Clarence Lucas obě formy definoval přesně opačně.[7] Nicméně později došlo k pokroku směrem k rozlišení pro užití v 17. a na počátku 18. století, kdy někteří skladatelé (zejména Frescobaldi a François Couperin) záměrně smísli oba žánry v jedné skladbě.[8]

Skladatelé[editovat | editovat zdroj]

První stránka autograph manuscript Passacaglia a fuga c-moll, BWV 582 od Johanna Sebastiana Bacha

Jedním z nejznámějších příkladů passacaglie v západní klasické hudbě je Passacaglia a fuga c-moll, BWV 582 pro varhany od Johanna Sebastiana Bacha. Francouzští clavecinisté, zejména Louis Couperin a jeho synovec François Couperin, byli známi svým užitím formy passecaille, ačkoli se často odchylovali od formy passacaglie, nejčastěji v případě opakovaných rondových částí.

Také Biberova "Passacaglia", poslední část z jeho věhlasných Růžencových sonát, je jednou z nejranějších známých skladeb pro sólové housle.

Další příklady varhanních passacaglií od Dietericha Buxtehudeho, Johanna Pachelbela, Sigfrida Karg-Elerta, Johanna Kaspara Kerlla, Daniela Gregory Masona, Georga Muffata, Gottlieba Muffata, Johanna Kuhnaua, Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, Juana Bautisty Cabanillese, Bernarda Pasquiniho, Maxe Regera, Ralpha Vaughana Williamse (Passacaglia on B–G–C, 1933), či Lea Sowerbyho.

Ústřední motiv Monteverdiho madrigalu "Lamento della Ninfa" je passacaglia na sestupném tetrachordu. Úvodní dvě věty 4. sonáty od Johanna Heinricha Schmelzera Sonatæ unarum fidium jsou passacaglie na sestupném tetrachordu, ovšem v neobvyklé durové tónině.

Čtvrtá věta Boccheriniho Quintettino č. 6, Op. 30, (známá také jako "Musica notturna delle strade di Madrid") nese titul "Passacalle".

Ciaccona 17. století, jak nacházíme ve Frescobaldiho modelu, je zpravidla v durové tónině, zatímco passacaglia je obvykle v moll.[9] Ve francouzské praxi 18. století, se passacaglia více opírá o melodické basso ostinato, zatímco ciaccona, "v italské praxi na sklonku [17. století], je v mnoha ohledech vedena volněji".[10] -->

Existují rovněž sborové skladby jako např. passacaille "Les plaisirs ont choisi" z Lullyho opery Armide (1686) a Didin nářek, "When I am Laid in Earth" z Purcellovy Dido and Aeneas, a další, jako např árie "Piango, gemo, sospiro" Antonia Vivaldiho, či "Usurpator tiranno" a "Stabat Mater" Giovanniho Felice Sancese, ad.

Příklady 19. století zahrnují např. passacaglii c-moll pro varhany Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, nebo finále Rheinbergerovy osmé varhanní sonáty. Pozoruhodné passacaglie nalezneme např. také v poslední větě 4. symfonie Johannese Brahmse, stejně jako v jeho Variacích na Haydnovo téma, v nichž bas po celou skladbu opakuje táž harmonická témata. Poslední věta Händelovy cembalové suity g-moll (HWV 432) je passacaglia, známá jako duo pro housle a violu, upravená norským houslistou Johanem Halvorsenem. První věta Huberova klavírního koncertu č. 3, op. 113 (1899) je passacaglia.[11]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Bukofzer, Manfred. 1947. Music in the Baroque Era. New York: W. W. Norton.
  • Fischer, Kurt von. 1958. "Chaconne und Passacaglia: Ein Versuch". Revue Belge de Musicologie / Belgisch Tijdschrift voor Muziekwetenschap 12:19–34.
  • Goetschius, Percy. 1915. The Larger Forms of Musical Composition: An Exhaustive Explanation of the Variations, Rondos, and Sonata Designs, for the General Student of Musical Analysis, and for the Special Student of Structural Composition. [New York]: G. Schirmer.
  • Handel, Darrell. 1970. "Britten's Use of the Passacaglia", Tempo, nové části č. 94 (podzim): 2–6.
  • Henderson, Lyn. 2000. "Shostakovich and the Passacaglia: Old Grounds or New?" Musical Times 141, č. 1870 (jaro): 53–60.
  • Hudson, Richard. 1970. "Further Remarks on the Passacaglia and Ciaconna". Journal of the American Musicological Society 23, č. 2 (léto): 302–14.
  • Hudson, Richard. 1971. "The Ripresa, the Ritornello, and the Passacaglia." Journal of the American Musicological Society 24, č. 3 (podzim): 364–94.
  • Lucas, Clarence. 1908. The Story of Musical Form. The Music Story Series, edited by Frederick J. Crowest. London: The Walter Scott Publishing Co., Ltd.; New York: Charles Scribner’s Sons.
  • Murtomäki, Veijo. 2008. Pianokonserttoja Lisztin ja Brahmsin välissä. Helsinki: Sibelius-Akatemia. (Finsky), získáno 29. ledna 2008.
  • Schmitt, Thomas. 2010. "Passacaglio ist eigentlich eine Chaconne. Zur Unterscheidung zweier musikalischer Kompositionsprinzipien." Frankfurter Zeitschrift für Musikwissenschaft 13:1–18.
  • Silbiger, Alexander. 1996. "Passacaglia and Ciaccona: Genre Pairing and Ambiguity from Frescobaldi to Couperin". Journal of Seventeenth-Century Music 2, č. 1.
  • Silbiger, Alexander. 2001. "Passacaglia". The New Grove Dictionary of Music and Musicians, second edition, edited by Stanley Sadie and John Tyrrell. London: Macmillan Publishers.
  • Stein, Leon. 1959. "The Passacaglia in the Twentieth Century". Music and Letters 40, č. 2 (duben): 150–53.
  • Walker, Thomas. 1968. "Ciaccona and Passacaglia: Remarks on Their Origin and Early History". Journal of the American Musicological Society 21, č. 3 (podzim): 300–20.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Hudson 1971, 364.
  2. Silbiger 2001.
  3. Silbiger 2001.
  4. Silbiger 2001.
  5. Bukofzer 1947, 42.
  6. Goetschius 1915, 29 and 40
  7. Lucas 1908, 203.
  8. Silbiger 1996.
  9. Silbiger 1996, §6.
  10. Fischer 1968, 34.
  11. Murtomäki 2008.