Sonáta

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Výraz sonáta (z italského s(u)onare = hrát) se začal používat na začátku 17. století nejprve k odlišení instrumentální skladby od vokální (z ital. cantata = zpívaná). Sonátová forma, jako taková se vyvíjela současně s instrumentální hudbou baroka a raného klasicismu. Od poloviny 18. století už měla ustálený charakter jako třídílná forma, kde

  • první část (expozice) představuje hlavní, vedlejší a závěrečné téma
  • druhá část (provedení) je zpracováním a rozvinutím
  • třetí část (repríza) se vrací k původním tématům, často ve stejném pořadí jako v části první. V této podobě se se sonátovou formou setkáváme v klasických sonátových cyklech hudby komorní i symfonické. Sonátovou formu najdeme nejčastěji v první větě symfonie, koncertu apod., často ale i ve větách závěrečných a občas ve větách druhých, pomalých. Objev klasické sonátové formy je dílem vynikajícího českého skladatele Jana Václava Antonína Stamice.

Klasická sonátová forma měla přísně vymezenou strukturu, ovšem skladatelé ji ne vždy respektovali. Co však bylo vždy důsledně dodržováno, byla zásada kontrastu témat a harmonických vztahů. Tím se vlastně sonátová forma - na rozdíl od hudebních forem předchozích - stala schopnou vyjádřit dramatický obsah. V této podobě lze sonátovou formu nalézt v klasických cyklech komorní i symfonie.

Druhy sonát[editovat | editovat zdroj]

  • Sonatina je drobnější a interpretačně snazší sonáta. Existují ovšem i formy, které, jakkoli ve svém názvu obsahují výraz sonáta, klasickému vymezení tohoto pojmu neodpovídají.
  • Sonata da camera, skladba nejčastěji tanečního charakteru, podobná suitě, pro sólový nástroj doprovázený generálbasem
  • Sonata da chiesa, což je skladba rovněž podobná suitě pro dva sólové nástroje a generálbas.
  • Tzv. triová sonáta je hudební forma, oblíbená v době barokní, pro tři hlasy - dva vyšší sólové nástroje a generálbasový doprovod. Hrají jí však čtyři hudebníci, bas je podpořen ještě jedním hlubokým nástrojem, kterým je violoncello nebo kontrabas. Tato forma nemá opět nic společného s klasickou sonátovou formou.

Partita[editovat | editovat zdroj]

Sólová sonáta pak bývá označována jakožto partita, což je speciální hudební forma, která se objevuje v klasické hudbě již od 16. století.