Humanismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Humanismus nebo také humanizmus (z latinského humanus, lidský) označuje různé myšlenkové směry a postoje, zaměřené na člověka a lidstvo. Zhruba je lze rozdělit takto:

  • Postoj, který vychází z uznané hodnoty každého lidského života.
  • Myšlenkový směr, který zdůrazňuje univerzální lidství, solidaritu všech lidí, a staví se tak proti různým partikularismům, rasovým, jazykovým, národním nebo náboženským.
  • Kulturní a duchovní hnutí pozdního středověku a raného novověku, který se od nebeských věcí obrací více k věcem pozemským a lidským, od věčnosti k pozemskému životu.
  • Historické období na přechodu středověku a novověku, humanismus a renesance.

Tomáš Halík doporučuje označovat za humanismus takový „pohled na svět, který vychází z poznání, že člověk je právě jen člověk, není Bůh, má k dispozici jen lidské síly a lidskou (omezenou, konečnou) perspektivu“ [1].

Většina humanistů se s tímto názorem neztotožňuje, protože nemají potřebu se vymezovat vůči Bohu. Naopak zdůrazňování omezenosti člověka je základním postulátem křesťanství.

Předchůdci[editovat | editovat zdroj]

Pojem humanismus vznikl sice až v novověku, zájem o člověka a lidskou společnost však charakterizuje už klasické období řeckého myšlení. Jeho vznik, často spojovaný s tzv. Sókratovským obratem od zkoumání prapříčin světa u předsókratiků k člověku a společnosti, souvisí s postupnou individualizací zejména městských lidí: člověk se už nechápe jako především součást rodu, kmene nebo obce, ale jako samostatná bytost, která žije také svým vnitřním životem. Tento obrat se v antice vyjadřuje pojmem duše.

V této souvislosti se často cituje Prótagorův výrok

"Mírou všech věcí je člověk: jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou."[2]

Prótagoras ale patrně nepřikládá člověku svrchovanou moc určovat hodnotu věcí, nýbrž jen říká, že je na člověku, aby to, co poznává, vyslovoval v soudech; nikdo jiný to totiž dělat nemůže.[3] Také Platón a Aristotelés jsou pevně přesvědčeni, že člověk „patří“ své obci, na níž závisí a za niž je tedy povinen i položit život. Větší příklon k hodnotě jednotlivého života můžeme sledovat u stoiků a epikurejců, kteří více přemýšlejí o povaze lidského štěstí a o tom, co mu překáží.

Podstatnou změnu v chápání a hodnocení člověka přineslo křesťanství, a to hned v několikerém ohledu:

  • lidský život má nekonečnou cenu, protože v něm jde o věčnost, o níž každý člověk rozhoduje tím, jak jedná a žije;
Jaký prospěch má člověk, který získá celý svět, ale sám sebe ztratí nebo zmaří?“ (L 9,25)
  • vztah člověka k Bohu nelze oddělit od jeho jednání vůči druhým lidem;
Řekne-li někdo, ´Já miluji Boha´, a přitom nenávidí svého bratra, je lhář.“ (1J 4,20)
  • každý člověk je Boží tvor, takže společenské, politické či národnostní rozdíly už nehrají podstatnou roli.
Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ (Ga 3,27-28).

Vznik humanismu[editovat | editovat zdroj]

Anděl (Katedrála v Remeši, 13. stol.)

Společenský vývoj vrcholného a pozdního středověku, zejména rozvoj měst a soukromé zbožnosti, výrazně podpořil jistou emancipaci jednotlivého člověka, která se nejprve projevuje v křesťanském umění. Tváře andělů a světců, dříve vznešené a přísné, jsou od 12. století spíše krásné a někde dokonce i s úsměvem (například sochy v katedrále v Chartres, v Remeši, dóm v Naumburgu). Humanistický program pak pregnantně vyjádřil Dante; když se s ním na konci Očistce loučí jeho pohanský průvodce Vergilius, vybízí ho k plné emancipaci člověka takto:

Slov ani pokynů už ode mne nečekej,
tvá vůle je svobodná, je zdravá i pravá;
tu poslouchej. A ode mne teď přijmi
korunu i mitru, vládu nad sebou.“ [4]

Renesanční humanismus přináší pronikavou změnu v pohledu člověka na sebe a na vlastní postavení na světě:

  • život není jen příprava na věčnost, ale má vlastní cenu;
  • aby jej mohl odpovědně vést, potřebuje člověk svobodu;
  • k ceně života podstatně přispívá krása, kterou lze vidět a slyšet;
  • člověk však musí smyslovou skutečnost pečlivě zkoumat;
  • krása je také v jazyce, kterým mluvíme, zejména v poezii;
  • člověk ji objevuje také v dílech antických básníků a umělců.

Humanismus si vynutil daleko větší míru autonomie, i když jen pro zámožné a svobodné. V bohatých městech se rozvinulo peněžní hospodářství, finance i právo. Humanismus přinesl jiný ideál krásy a umění, rozvinul znalost klasické antiky a zároveň se přičinil o rozvoj národních jazyků: po italském vzoru začali básníci používat lidový jazyk, který se tak stával spisovným. Pozornost věnovaná světu se projevila i v nové orientaci vědy, v počátcích moderní fyziky, astronomie i biologie. Humanistický program emancipace a svobody narazil pochopitelně na odpor, ale vyvolal také prudké spory a násilné konflikty, které vyvrcholily v občanských a náboženských válkách. Ty znamenaly konec renesančního humanismu.

Moderní humanismus[editovat | editovat zdroj]

Po období občanských a náboženských válek, vyvolaných konflikty mezi vznikajícími národními státy i rozpadem náboženské jednoty, následovalo období absolutismu a pevné konsolidace státní moci. Humanistické myšlenky nicméně žily dál mezi vzdělanci a šlechtici, dostávaly však polemičtější ráz a zejména ve Francii vedly až k výbuchu revoluce. Po pádu revoluce se však začal v Evropě ustavovat jakýsi obecně sdílený nenáboženský nebo i protináboženský humanismus, navazující hlavně na Rousseaua, Goetha a Kanta, a díky Hegelovu objevu dějinnosti se soustředil kolem myšlenky pokroku.

Humanismus 19. století dosáhl velkolepých výsledků v podobě rozvoje lidských svobod, právní a sociální ochrany jednotlivců, pokroků lékařství i dalších věd, byl však také kritizován za jistou průměrnost a mělkost. Těžkou ránu zasadily humanistickým nadějím obě světové války, Šoa a Gulag, které prakticky diskreditovaly optimistické představy o pokroku lidstva. Nicméně společný široký základ humanismu v podobě lidských práv, svobody, lidského univerzalismu, demokracie a snahy o lepší sociální postavení chudých nebo znevýhodněných zůstává myšlenkovým základem současných společností a jejich snah o omezování násilí po celém světě.

Zejména v USA se výraz humanismus často používá v polemickém, protináboženském významu; v Evropě je toto spojení méně obvyklé, i když slovo v tomto smyslu užívali marxisté.[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. HALÍK, Tomáš. Vzdáleným nablízku. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2011. ISBN 978-80-7106-907-2. S. 112-113.  
  2. Zlomek B1 ze Sexta Empirika.
  3. Heslo Protagoras na IEP
  4. Dante, Očistec 27, v. 139-142.
  5. Viz například L. Hrzal, S. I. Popov, Reálný socialismus je humanismus. Praha: Horizont 1976.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • J. Carroll, Humanismus: zánik západní kultury. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 1996 - 199 s. ISBN 80-85959-13-5
  • I. Hlobil – E. Petrů, Humanismus a raná renesance na Moravě. Praha: Academia, 1992 - 273 s. ISBN 80-200-0385-1
  • M. Kopecký, Český humanismus. Praha: Melantrich 1988
  • M. Heidegger, Dopis o humanismu. 1949
  • J.-P. Sartre, Existencialismus je humanismus. Praha: Vyšehrad, 2004 - 109 s. ISBN 80-7021-661-1
  • R. Seltenreich, Právní humanismus jako výraz evropského právního vývoje. Praha: Univerzita Karlova, 1996 - 270 s. ISBN 80-7184-160-9

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]