Ctnost

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Ctnost (řec. αρετη, areté, lat.virtus; v češtině alternativně i "zdatnost") je vypěstovaný a navyklý (habituální) sklon k dobrému jednání. České slovo ctnost souvisí se slovy ctít, čest, úcta.[1]

Pojem ctnosti v historii[editovat | editovat zdroj]

Platón[editovat | editovat zdroj]

Ústřední otázkou Platónových dialogů je zda se ctnosti a ctnostnému jednání dá učit. Základní ctností je pro Platóna (Ústava IV, 427: „Patrno tedy, že jest moudrá, statečná, uměřená a spravedlivá.“)

Podobné čtveřice ctností s malými obměnami se ve starověku vyskytují ve stoicismu i v lidové moudrosti. V pozdější tradici se o nich často hovoří jako o hlavních či kardinálních ctnostech. Akvinský prohodil pořadí statečnosti, kterou klade na poslední místo, a spravedlnosti, kterou klade na druhé místo (Summa theologiae II(I).61.2.3).

Aristotelés[editovat | editovat zdroj]

Ctnost je pro Aristotela střed mezi dvěma krajnostmi, například štědrost jako střed mezi rozhazovačností a lakotou. „Středem“ jsou však jen co do zaměření, kdežto co do kvality a náročnosti představují vždycky vrchol. Aristotelés rozděluje ctnosti do tří skupin:

  1. etické (mravní),
  2. dianoetické (teoretické znalosti a jednání) a
  3. poietické (praktické dovednosti).

Nejvýše si cení ctností teoretických, rozumových. Každá ze tří skupin obsahuje ještě několik kvalifikačních podskupin - tyto pak jmenují jednotlivé ctnosti jako jednání zlaté střední cesty mezi neřestmi - např. velkorysost jako střed mezi okázalostí a malicherností. Více než k dodržování každé z těchto minimálně sedmnácti ctností jednotlivě však Aristotelés nabádá k obecně uměřenému životu a k hledání toho nejlepšího.

Seneca a stoikové[editovat | editovat zdroj]

Stoikové tvrdili, že lidské chování a jednání nemáme posuzovat podle výsledků, ale podle úmyslu, záměru, s níž něco konáme. Stoikové rozlišovali čtyři ctnosti:

  • rozumnost
  • spravedlnost
  • mírnost
  • statečnost

Nerozumné jsou pudy a vášně, které dělí na:

  • přítomné domnělé dobro = rozkoš
  • přítomné domnělé zlo = žal
  • budoucí domnělé dobro = touha
  • budoucí domnělé zlo = strach.

Seneca považuje za jediné dobro ctnost a pohrdání rozkošemi. Při čemž ctnost a rozkoš definuje takto:

  • "Ctnost je něco vysokého, vznešeného, nepřemožitelného a neúnavného. Rozkoš je něco nízkého a otrockého, slabého a vrtkavého, jejím domovem jsou nevěstince a krčmy. Ctnost nalezneš v chrámu, na náměstí ... pokrytou prachem, opálenou v obličeji, s mozolnatýma rukama. Kdežto rozkoš nalezneš často zalezlou v úkrytu a schovávající se v temnotách, v sousedství očistných a parních lázní, zastihneš ji zchoulostivělou, změkčilou, nasáklou vínem a voňavkami, bledou nebo nalíčenou, nabalzámovanou jako mrtvolu."

Z jeho díla vyplývá, že za ctnost považuje laskavost, cudnost, shovívavost, odpuštění, umírněnost, štědrost, přičinlivost, velkorysost, šetrnost, trpělivost, statečnost, moudrost a spravedlnost.

Ctnosti v křesťanství[editovat | editovat zdroj]

Matyáš Bernard Braun,
Láska (Ctnosti)
lapidárium Kuks

V Novém zákoně se také vyskytují seznamy ctností obdobné stoickým, často vedle odpovídajících seznamů neřestí (např. Ga 5, 22 (Kral, ČEP); 1Tm 6, 11 (Kral, ČEP); 2Pt 1, 5-7 (Kral, ČEP))

Specificky křesťanské pojetí ctnosti se však obvykle odvozuje z výroku apoštola Pavla:

A tak zůstává víra, naděje a láska, ale největší z té trojice je láska.“ (Zkratka biblické knihy není uvedena v požadovaném formátu. Zkratky knih jsou vypsány na stránce Šablona:Citace bible.[[|1K]] 13, 13 (Kral, ČEP))

O těchto třech se pak v křesťanské teologii mluví jako o ctnostech božských či teologických, protože jsou darem (milostí) Boží a převyšují přirozené lidské schopnosti.

Sedmero ctností[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Sedm ctností.

Sedm ctností je koncept, vycházející z alegorické básně Psychomachia ("Zápas duše") Aurelia Clemense Prudentia († po 405), jež popisuje zápas ctností s hříchy. Podle tohoto ve středověku populárního díla se také staly tyto ctnosti protipólem sedmi hlavních hříchů. Prudentiův seznam obsahuje pokoru, štědrost, přejícnost, mírumilovnost, cudnost, střídmost a činorodost.

Tomáš Akvinský[editovat | editovat zdroj]

Tomáš Akvinský rozlišuje čtyři ctnosti přirozené - moudrost, spravedlnost, statečnost a uměřenost (nazývají se kardinální ctnosti) - jako základ přirozeného zákona (lex naturalis), který odráží věčný zákon Boží (lex aeterna). Nad nimi však stojí tři božské čili teologální ctnosti křesťanské - víra, naděje a láska - které vždy pocházejí z Boží milosti.

Novověká filosofie[editovat | editovat zdroj]

Immanuel Kant je vůči ctnostem spíše skeptický a říká, že "to jediné, o čem lze bez omezení říci, že je dobré, je jen a pouze dobrá vůle"[3] Většina novověké filosofie se pak pojmu ctnosti vyhýbá a hovoří raději o hodnotách nebo pravidlech. Také Nietzsche mluví o ctnostech velmi ironicky, ale na jednom místě říká o "pozemské" ctnosti: "...tento pták si u mne udělal hnízdo, proto jej miluji. Sedí teď u mne na zlatých vajíčkách."[4]

Od 80. let 20. století však zažívá pojem ctnosti velkou renesanci u tak různých autorů, jako jsou Bělohradský, Comte-Sponville, MacIntyre nebo Rahner (viz seznam soudobé literatury níže). Také evoluční biolog Matt Ridley bere ctnosti vážně, snaží se je však vysvětlit jakožto evolučně výhodné.

Krishanmurti[editovat | editovat zdroj]

O ctnostech se ve svých úvahách vyjadřoval rovněž Jiddu Krishnamurti, který vnímal ctnost jako překážku k pochopení podstaty života: "K tomu abychom se dobrali pravdy, musíme se zbavit víry, vědomostí, prožívání a hledání ctnosti. Ctnostný člověk, jenž si je svého hledání vědom, nemůže skutečnost nikdy nalézt. Může být slušným člověkem, ale to je něco jiného, než být pravdivým a chápajícím. Pro pravdivého člověka se pravda zrodí. Ctnostný člověk je spravedlivý a ten nikdy nemůže pochopit, co je to pravda. Pro něj totiž ctnost zakrývá nitro, a posiluje jej, protože se ji snaží nalézt."

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. V. Machek, Etymologický slovník, heslo "čest".
  2. Zákony 631b aj.
  3. I. Kant, Základy metafysiky mravů. Praha 1992.
  4. F. Nietzsche, Tak pravil Zarathustra. Praha 1992, str. 30.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • V. Bělohradský, Kapitalismus a občanské ctnosti. Praha 1992
  • E. C. Benfield (vyd.), Občanské ctnosti. Praha 1995
  • A. MacIntyre, Ztráta ctnosti: k morální krizi současnosti. Praha 2004
  • J. Pieper, Ctnosti, Praha 2000
  • K. Rahner a kol., Novou odvahu k ctnosti. Praha 1998
  • M. Ridley, Původ ctnosti: o evolučních základech jednání. Praha 2000
  • Katechismus katolické církve, odst. 1803-1845; online zde

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

(studie Ladislava Vidmana o ctnosti v antice)