Svatý Ambrož

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Svatý Ambrož
{{{název}}}
Učitel církve
Narození kolem 340, Trevír
Úmrtí 4. dubna 397, Milán
Svátek 7. prosinec
Pohřben Milán
Úřady milánský biskup
Uctíván církvemi římskokatolická církev; pravoslaví; východní pravoslavné společenství; anglikáni; lutheráni
Významné zasvěcené kostely Bazilika svatého Ambrože v Miláně
a další
Atributy úl, kniha, pero, holub, důtky, dítě v kolébce, model kostela
Patronem Milána, Bologně, včelařů, voskařů, včel, domácích zvířat

Svatý Ambrož, lat. Aurelius Ambrosius (kolem 340 v Trevíru4. duben 397 v Miláně) byl latinský církevní otec, od roku 374 biskup v Miláně. Ambrož je považován za obratného politika, který i díky svému vlivu na císaře Gratiana a Theodosia významně napomohl vítězství nauky nikajského koncilu na Západě. Roku 1295 jej papež Bonifác VIII. jmenoval jako prvního učitele církve.

Ambrož byl plodným autorem v oblasti teologie, biblické exegeze a katecheze. Svými promluvami ovlivnil sv. Augustina a také ho pokřtil.

Život a vliv[editovat | editovat zdroj]

Ambrož byl po svém otci jmenován správcem provincií v Itálii. V roce 374 došlo ke sporům o jmenování nového milánského biskupa a na tento stolec byl zvolen právě – v té době ještě nepokřtěný – katechumen Ambrož, jakožto neutrální člověk[1]. Tohoto nového úkolu se zhostil se vší vervou a brzy se z něj stal největší vůdce západního křesťanstva 4. století. Podporoval mnišský asketismus, kult ostatků mučedníků (kolem Milána jim stavěl svatyně)[2] a zasazoval se i o přijetí Nikajského vyznání víry v době, kdy byli císařové otevřenější vůči ariánským myšlenkám, proti kterým Ambrož bojoval a odmítal je stejně jako pohanství[1]. Kristovo božství pro něj bylo zásadním kamenem víry. Z Východu přejal jednak alegorickou metodu výkladu Bible ovlivněnou novoplatonismem (tím pomohl svatému Augustinovi k jeho konverzi,[3] nakonec jej i pokřtil), jednak důraz na proměnu chleba a vína při eucharistické modlitbě, což postupem času vedlo k učení o transsubstanciaci definovanému na Čtvrtém lateránském koncilu (r. 1215)[3]. Svatého Augustina ovlivnil i tím, že mu připravil půdu pro nauku o pádu a prvotním hříchu[3].

Ambrož nejvíce proslul obranou nikajské ortodoxii a vztahy k císařskému dvoru. Položil základ významným principům nezávislosti církve a povinností křesťanského panovníka, které byly dále rozvinuty ve středověku. V duchu teokracie neměla politická moc zasahovat do oblasti církevní a náboženské, ale naopak připisoval církvi povinnost ovlivňovat politickou scénu. Církevní majetek bránil dle hesla: „věci Boží náleží Bohu, nikoli císaři[4]“ a při různých potyčkách s autoritami zavedl[3] na Západě chrámový zpěv hymnů, které si společenství křesťanů zpívalo pro povzbuzení. Když např. roku 390 císař Theodosius I., s kterým se Ambrož často dostával do sporů ohledně pravomocí, nařídil krvavý masakr tisíců Soluňanů jako odplatu za tamní nepokoje, Ambrož mu jakožto členu své obce napsal soukromý dopis, v němž žádal, aby konal pokání nebo se připravil na to, že bude vyobcován z církve[5]. Císař se nejprve zdráhal, ale pak se v chrámu objevil jako kajícník. Přijal Ambrožovy výtky, skutku litoval a jejich vztahy tak byly nadále přátelské[6]. Za zmínku stojí i jejich vzájemná intervence o dva roky dříve, tj. r. 388, kdy srocení křesťané vypálili synagogu ve městě Kallinikum na řece Eufratu. Theodosius I., ač příznivce křesťanství, Židy respektoval pro jejich starobylost a loajálnost vůči řádně ustanoveným úřadům. Nařídil, aby byla synagoga znovu postavena, a to z církevních peněz. Ambrož však toto rozhodnutí napadl a v dopise císaře upozornil, že by to podrylo autoritu a prestiž církve a že důležitější je náboženská věc než občanské právo[7].

Byl to nadaný kazatel a rovněž velmi oblíbený, třeba i proto, že respektoval lokální zvyky církve: „Pokud nechceš způsobit pohoršení, zachovávej místní praxi kterékoliv církve, již navštívíš.[8]“ Svoji oblibu u prostých a chudých lidí získával i svým silným sociálním cítěním: „Těšíš se ze svých drahocenných ozdob, zatímco ostatním se nedostává obilí,[9]“ a bohatství proto viděl jako zlo, neboť tvrdil, že to, co bylo Bohem dáno k užívání všem, se většinou kumuluje u několika málo jedinců.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Exegetické spisy[editovat | editovat zdroj]

  • Hexameron (Šestero dní stvoření) – sbírka šesti homilií věnovaným prvním kapitolám knihy Genesis
  • De Paradiso (Ráj)
  • De Cain et Abel (Kain a Ábel)
  • De Noe (Noe)
  • De Abraham (Abrahám)
  • De Isaac et Anima (Izák a duše)
  • De bono mortis (Dobrodiní smrti)
  • De fuga saeculi (Útěk před světem)
  • De Iacob et vita beata (Jákob a blažený život)
  • De Joseph (Josef)
  • De Patriarchis (Patriarchové)
  • De Helia e ieiunio (Eliáš a půst)
  • De Nabuthae Historia (Příběhy o Nábotovi)
  • De Tobia (Tobiáš)
  • De interpellatione Iob et David (O tázání Jobově a Davidově)
  • Apologia David (Obrana Davidova)
  • Apologia David altera (Další obrana Davidova)
  • Ennarrationes in XII Psalmos Davidicos (Výklad 12 davidovských žalmů)
  • Expositio Psalmi CXVIII (Výklad 118. žalmu)
  • Expositio in Lucam (Výklad Lukášova evangelia)

Dogmatické spisy[editovat | editovat zdroj]

  • De Fide ad Gratianum (O víře)
  • De Spiritu Sancto (O Duchu svatém)
  • De incarnationis dominicae sacramento (O svátosti vtělení Páně)
  • Explanatio Symboli ad initiandos (Výklad křestního symbolu)
  • Expositio fidei (Výklad víry)
  • De mysteriis (O tajemstvích)
  • De sacramentis (O svátostech)
  • De paenitentia (O pokání)
  • De sacramento regenerationis vel de philosophia (O svátosti znovuzrození aneb o filosofii) – dochováno pouze fragmentárně

Etické a asketické spisy[editovat | editovat zdroj]

  • De officiis (O povinnostech), první křesťanský etický traktát, originální přepracování Ciceronových De officiis
  • De virginibus (O pannách)
  • De viduis (O vdovách)
  • De virginitate (O panenství)
  • De institutione virginis (O ustanovení panny)
  • Exhortatio virginitatis (Pobídka k panenství)

Ostatní spisy[editovat | editovat zdroj]

  • De obitu Theodosii (O smrti Theodosiově)
  • Epistulae (Listy)
  • Hymny

Zajímavost[editovat | editovat zdroj]

Legenda o milánském biskupovi Ambrožovi dokazuje, jaký význam měly včely a med pro staré křesťany. Když byl sv. Ambrož ještě malý chlapec, usedl mu jednou na obličej včelí roj. Včelky mu vlétly do úst a krmily chlapce medem. To bylo považováno za boží znamení a předpověď slavné budoucnosti. Na základě této legendy je světec zobrazován s pleteným včelím úlem. Také používání voskových svíček při bohoslužbách svědčí o významu včel v křesťanské víře.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Lane, Tony. Dějiny křesťanského myšlení. Praha: Návrat domů 1996, s. 41.
  2. Hazlett, Ian. Rané křesťanství: počátky a vývoj církve do roku 600. Brno: CDK 2009, s. 105.
  3. a b c d Lane, Tony. Dějiny křesťanského myšlení. Praha: Návrat domů 1996, s. 42.
  4. "Lk 20, 25" in Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona, český ekumenický překlad, Praha 2008.
  5. Dopis 17:3, 13 Valentianovi.
  6. Lane, Tony. Dějiny křesťanského myšlení. Praha: Návrat domů 1996, s. 43.
  7. Johnson, Paul. Dějiny židovského národa. 1. vyd. Praha: Rozmluvy, 1995, s. 160.
  8. Hazlett, Ian. Rané křesťanství: počátky a vývoj církve do roku 600. Brno: CDK 2009, s. 202.
  9. Hazlett, Ian. Rané křesťanství: počátky a vývoj církve do roku 600. Brno: CDK 2009, s. 238 - 239.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4.  
  • LANE. Dějiny křesťanského myšlení. Praha : Návrat domů, 1996. (čeština) 
  • HORYNA, Břetislav; PAVLINCOVÁ, Helena. Judaismus, křesťanství, islám. Olomouc : Nakladatelství Olomouc, 2003. (čeština) 
  • HAZLETT, Ian. Rané křesťanství: Počátky a vývoj církve do roku 600. Brno : CDK, 2009. (čeština) 
  • Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona, český ekumenický překlad. Praha : [s.n.], 2008. (čeština) 
  • NOVÁK, Josef J.. Patristická čítanka. Praha : Česká katolická Charita, 1988. (čeština) 
  • JOHNSON, Paul. Dějiny židovského národa. Praha : Rozmluvy, 1995. (čeština) 

Prameny[editovat | editovat zdroj]

  • PAULINUS. Vita Ambrosii.

Česká vydání Ambrožových děl[editovat | editovat zdroj]

  • O pannách. Pohřební chvalořeč O bratru Satyrovi. Zvěřina, J.; Petrů, O. a kol. [tr.]. Olomouc: Krystal, 1948.
  • De Helia et ieiunio. De mysteriis. De sacramentis [ukázky]. Novák, J. J. [tr.]. In: Patristická čítanka. Praha: Česká katolická charita, 1983.
  • O smrti bratra Satyra [II, 1-50]. Nechutová, J. [tr.]. In: Eadem. Úděl a útěcha. Výbor z konsolační literatury antiky, patristiky a středověku. Heršpice: Eman, 1995. ISBN 80-900696-8-1.
  • Vexilla regis. Výbor z latinské duchovní poezie. Koronthályová, M. [ed.; tr.]. Praha: BB/art, 2004, passim.

On-line dostupné Ambrožovy spisy[editovat | editovat zdroj]

Sekundární literatura[editovat | editovat zdroj]

Česká[editovat | editovat zdroj]
  • HUŠEK, V. Peccata haereditaria u Ambrože Milánského. Studia theologica 17 (2004), 29-36. ISSN 1212-8570.
  • HUŠEK, V. Nauka o milosti u Ambrože Milánského. In: Milost podle Písma a starokřesťanských autorů. Karfíková, L.; Mrázek, J. [eds.]. Jihlava: Mlýn, 2004, 136-158. ISBN 80-86498-08-5.
  • KARLÍK, O. Význam panenství v mravním životě podle sv. Ambrože. Olomouc: vlastním nákladem, 1931.
  • MENDELOVÁ, E. Sv. Ambrož. Salve 7, 4 (1997), 37-43. ISSN 1213–6301.
  • PIÁČKOVÁ, G. Sv. Ambrož: Deus creator omnium. Studia theologica 15 (2004), 20-38. ISSN 1212-8570.
  • PIÁČKOVÁ, G. Světelné atributy Krista v hymnu sv. Ambrože Splendor paternae gloriae. Studia theologica 31 (2008), 78-96. ISSN 1212-8570.
  • TUMPACH, J. Hymnus Te Deum. Časopis katolického duchovenstva 55 (1914), 554-562.
  • VODIČKA, T. Svatý Ambrož. In: O pannách... Olomouc: Krystal, 1948, 7-56.
  • VOPŘADA, D. Planus atque suavissimus doctor. Milánský biskup Ambrož coby kazatel. Salve 18, 1 (2008), 17-32. ISSN 1213–6301.
  • VOPŘADA, D. Svatý Ambrož – biskup a občan. In: In Spiritu veritatis. Almanach k 65. narozeninám Dominika Duky OP. Martin, B.; Petráček, T.; Schmidt, N.; Mohelník, B. [eds.]. Praha: Krystal OP, 2008. ISBN 978-80-87183-02-1.
Světová[editovat | editovat zdroj]
  • DASSMAN, E. Ambrosius von Mailand. Leben und Werk. Stuttgart: Kohlhammer 2004.
  • MARKSCHIES, Ch. Ambrosius von Mailand und die Trinitätstheologie. Tübingen 1995.
  • SAVON, H. Ambroise de Milan (340-397). Paris: Desclée, 1997.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Milánský biskup
Předchůdce:
Dionysius Mariani
374-397
Svatý Ambrož
Nástupce:
Simplicianus Soresini