Láska v křesťanství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Arturo Michelena 46.JPG

Láska je v křesťanství základní charakteristikou vztahu jednak mezi Bohem a člověkem, jednak mezi lidmi navzájem, a je tedy také základním požadavkem kladeným na každého křesťana.[1] Na rozdíl od erotické lásky, která po milovaném především touží (řecké erós a latinské amor), případně si s ním chce i užít, rozumí se zde láskou vztah, v němž jde především o dobro milovaného, jak to vyjadřuje řecké slovo agapé nebo latinské caritas. Křesťanská láska má tedy být především aktem vůle, který chce dobré pro druhého kvůli Bohu.[2] Augustin ji charakterizuje jako „směřování mysli ke stavu, v němž se těší jednak z Boha kvůli němu samému, jednak ze sebe samé a z bližního kvůli Bohu"[3] a Katechismus katolické církve jako „božskou ctnost, kterou milujeme Boha nade všechno pro něho samého a svého bližního jako sebe z lásky k Bohu".[4]

Všechny ostatní stránky lásky – citová náklonnost, erotická přitažlivost, touha a další – tím nemají být potlačeny, ale mají být tomuto chtění podřízeny. Vlastním původcem lásky je totiž Bůh sám a projevy jeho lásky křesťanství označuje pojmem milost. Paradoxní křesťanské učení o jediném Bohu jako o nejsvětější Trojici se snaží vyjádřit, že v Bohu samém jsou vztahy, a to vztahy lásky,[5] které se obracejí „navenek“ ke světu a k člověku v Božích aktech Stvoření, Zjevení a Vykoupení. Lidská láska je pak vždy jen odrazem a odpovědí na tuto Boží milost – a to i když bloudí a když se své vlastní povaze zpronevěří.

Starý zákon[editovat | editovat zdroj]

Obě složky této lásky uvádí už hebrejská bible (Starý zákon). Přikázání lásky k Bohu, které se věřící Izraelité denně modlí jako součást modlitby Šema Jisra'el, zní: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.“ Dt 6, 4-5 (Kral, ČEP) Přikázání lásky k bližnímu je ve Třetí knize Mojžíšově:„...budeš milovat svého bližního jako sebe samého.“ [6]

Téma lásky se pak objevuje i v řadě dalších textů, například v Žalmech, ale zejména ve sbírce, která se v Bibli nazývá Píseň písní nebo také Píseň Šalomounova. Tato sbírka, vzniklá patrně ze svatebních písní, vyjadřuje výrazně erotickou lásku a její zařazení do souboru biblických knih dává zřetelně najevo, že i tato podoba k lásce patří. Píseň se ovšem už od starověku vykládala alegoricky, vztažená na lásku k Bohu či vztah Krista a církve.

Nový zákon[editovat | editovat zdroj]

Na otázku, čím se má věřící především řídit čili „které přikázání je největší“, cituje Ježíš v Markově evangeliu právě tato místa:

'První je toto: 'Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!' Druhé pak je toto: 'Miluj bližního svého jako sám sebe!' Většího přikázání nad tato dvě není.'
— Mk 12, 29-31 (Kral, ČEP)

V závěru Janova evangelia dává Ježíš svým žákům „nové přikázání“: „Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná.' 'To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás...'“ J 15, 9-12, (Kral, ČEP)

Spojení „přikázání lásky“ zní na první pohled paradoxně: jak je možné přikazovat lásku? Biblická a křesťanská láska ale není především cit, nýbrž vědomé rozhodnutí, motivované tím, že láska nejdřív přichází od Boha. O lásce Boha k člověku mluví například Janovo evangelium: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ [7] První list Janův shrnuje téma lásky takto:

Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat. Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle.
— 1J 4, 7-12 (Kral, ČEP)

Milujte své nepřátele[editovat | editovat zdroj]

Aby zřetelně odlišil tuto „božskou“ lásku od přirozené lidské vzájemnosti, ukládá Ježíš svým žákům těžko splnitelný požadavek milovat i nepřátele:

Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.' Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují... Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž?
— Mt 5, 43-44 a 46 (Kral, ČEP)

Naopak ale ti, kdo se o to snaží, mohou doufat, že jim Bůh odpustí jejich provinění. Tak Ježíš o klečící hříšnici říká: „'...Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.'“[8] Když pak Ježíš v Matoušově evangeliu mluví o posledním soudu, jeví se skutky lásky jako rozhodující:

Tehdy řekne král těm po pravici: 'Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.'... 'Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.'
— Mt 25, 34-36 a 40 (Kral, ČEP)

Tento citát kromě toho dobře charakterizuje podobu a projevy této lásky jako péče o ty, kdo to potřebují, a následující verše s odsouzením těch, kdo lásku zanedbali, vyjadřují vážnost tohoto nároku.

Pravděpodobně nejznámějším biblickým místem o lásce však zůstává 13. kapitola Pavlova Prvního listu Korintským:

Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všechno poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.

Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne. Proroctví - to pomine; jazyky - ty ustanou; poznání - to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. A tak zůstává víra, naděje, láska - ale největší z té trojice je láska.

— 1Kor 13, 1-8 a 13 (Kral, ČEP)

Teologická vymezení[editovat | editovat zdroj]

První list Janův charakterizuje samého Boha jako lásku: „Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.“[9] Sv. Hilarius z Poitiers vykládá vztah první (Otec) a druhé (Syna) osoby Trojice jako lásku a ztotožňuje ji s Duchem svatým.

V návaznosti na Ježíšův výrok, že člověk má pomáhat „ve skrytu“[10] rozlišuje sv. Aurelius Augustinus mezi

  • láskou nedokonalou, která se stará o potřebné jen v naději na odměnu, že se jí prokázané dobré vrátí zpět, případně ze strachu před Božím hněvem,
  • a lásku dokonalou, která dělá dobré pro dobro samo a nemyslí na vlastní prospěch.[11] Podobně jeho současník sv. Basileios Veliký:
Buď se odvrátíme od zla ze strachu před trestem a jsme v postavení otroka, nebo se dáme strhnout vyhlídkou na odměnu a jsme podobni námezdným dělníkům. Nebo posloucháme pro dobro samo a z lásky k tomu, který přikazuje, abychom poslouchali ... a tehdy jsme v postavení synů.
— Sv. Basileios Veliký[12]

Křesťanská praxe[editovat | editovat zdroj]

Dějiny křesťanství jistě nejsou jen dějinami takto pochopené lásky. Je v nich mnoho násilí, nenávisti a krve. Přesto se v nich Ježíšův požadavek lásky jako péče o potřebné trvale uplatňoval. Organizovaná péče o sirotky, o staré, nemocné a osamělé lidi začíná už v prvním století[13] a od 3. století vznikají první nemocnice, které pak byly po staletí v rukou křesťanských institucí, zejména řeholních řádů.[14] Totéž platí o chudobincích a sirotčincích a teprve v posledních staletích jejich činnost postupně nahrazuje veřejná sociální a zdravotní péče. Křesťanský pohled na otroctví silně přispěl k jeho odstranění a také chudoba se v křesťanských zemích nechápala jako osobní hanba.

Láska a sexualita[editovat | editovat zdroj]

Pozdní židovství i rané křesťanství se setkávalo s kulty, v nichž hrála značnou roli sexualita, až po tzv. posvátnou prostituci,[15] a muselo se vůči nim vymezovat. Tak si lze vysvětlit, proč jinak běžné slovo erós se v řeckém překladu Starého Zákona vyskytuje pouze dvakrát a v Novém Zákoně ani jednou.[16] Už v raném křesťanství byly také asketické proudy, které lidské tělo pokládaly za „hrob duše“, jak zní gnostická formule, a sexualitu vůbec odmítaly. Jejich dědictví se ve východním i západním křesťanství udržovalo přinejmenším do reformace a jeho stopy se vyskytují dodnes.[zdroj?]

Mystická láska[editovat | editovat zdroj]

Zvláštní formu křesťanské lásky k Bohu představuje mystika, krajní vnitřní usebrání, často spojené s asketickým způsobem života, v němž někteří lidé podle vlastního svědectví osobně zažili blízkost a přítomnost samého Boha. Mezi významné křesťanské mystiky, kteří byli často průkopníky změn a naráželi na ortodoxii svých církví, patřil sv. Pavel z Tarsu, sv. František z Assisi, sv. Bernard z Clairvaux, sv. Hildegarda z Bingenu, sv. Brigita Švédská, sv. Kateřina Sienská, Tomáš Kempenský, Jakob Böhme, sv. František Saleský, Emanuel Swedenborg, Jakob Lorber a další.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Aurelius Augustinus: De doctrina christiana III, 15; Apoštolský list Jana Pavla II.: Tertio millennio adveniente čl. 50; Benedikt XVI.: Deus caritas est, čl. 1
  2. Tomáš Akvinský: Summa Theologica: II-II q. 23 a. 1 co. I q. 20 a. 1 co.
  3. De doctrina christiana: III, 16
  4. KKC 1822
  5. Aurelius Augustinus: De Trinitate; Tomáš Akvinský: Summa Theologica: I q. 37
  6. Lv 19, 18 (Kral, ČEP)
  7. J 3, 16 (Kral, ČEP)
  8. Lk 7, 47 (Kral, ČEP)
  9. 1J 4, 16 (Kral, ČEP)
  10. Mt 6, 2 (Kral, ČEP)
  11. Aurelius Augustinus:O boží obci; česky Karolinum: Praha 2007
  12. Regulae fusius tractatae [1]
  13. Viz Sk 6, 1 (Kral, ČEP)
  14. Religion in Geschichte und Gegenwart. Tübingen 1960. Heslo Krankenpflege, sv. 4., str. 33nn.
  15. Deus caritas est, 3-8; online zde [2]
  16. Deus caritas est, 3.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Benedikt XVI.: Encyklika Deus Caritas Est (Bůh je Láska), Paulínky: Praha 2006 (Oficiální text a řada překladů)
  • Tomáš Akvinský: O lásce, výběr otázek z Teologické summy; Krystal OP: Praha 2005
  • Clive Staples Lewis: Čtyři lásky, Návrat domů: Praha 1997
  • Ladislav Tichý: Chvála lásky. Interpretace a účinky 13. kapitoly Prvního listu Korinťanům. Univerzita Palackého: Olomouc 2008
  • Josef Zvěřina, Teologie agapé I./II. Praha: Zvon 1992-1994
  • Aurelius Augustinus: Výklad k prvnímu listu sv. Jana in Šestá patristická čítanka, Česká katolická charita: Praha 1989

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]