Sedm hlavních hříchů

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Hieronymus Bosch, Sedm smrtelných hříchů, r. 1485

Sedm hlavních hříchů (též sedm kardinálních hříchů či sedm smrtelných hříchů) vypočítává katolická tradice od časů Řehoře I. Velikého (asi 540 - 12. březen 604).

Pojmem hlavní hřích se nemyslí hřích, který je před Bohem nejvážnější, nejtěžší či „nejsmrtelnější“. Hlavní znamená, že hřích vychází z hlavy (lat. caput), proto se v jiných jazycích nazývají „kapitální hříchy“. Podobně kardinální hřích (lat. cardo = pant) znamená stavy mysli, okolo kterých se „otáčí“ celá hříšnost člověka. Jde tedy o hříchy a lidské slabosti, ze kterých vychází další hříšné činy. Zavádějící význam slova smrtelný v tomto případě (viz smrtelný hřích) je důvodem, proč by se tradiční označení sedm smrtelných hříchů nemělo používat.

Původ a vývoj[editovat | editovat zdroj]

Výčet sedmi hlavních hříchů zavedl na konci 6. století papež Řehoř I. Veliký, ovšem otázka jejich vzniku je nejasná. Podle některých autorů jde o upravenou verzi seznamu osmi zlozvyků, vytvořeného ve 4. století Evagriem z Pontu.[1]

Jednotlivé položky sice už zůstaly od vzniku seznamu neměnné (maximálně v některých jazycích se měnily termíny za účelem lepšího vystižení podstaty daného hříchu, v češtině např. nestřídmost-obžerství), pořadí však stálé nebylo. Jako první je dnes standardně uváděna pýcha a většinou tomu tak bylo i dříve, jak ukazují díla sv. Tomáše Akvinského nebo i Dantova Božská komedie,[2] nicméně nebylo tomu vždy tak: na počátku 14. století byla na prvním místě uváděna nestřídmost (resp. obžerství).[3]

V moderní době se vyskytly i návrhy na zavedení nového výčtu, žádný z nich však výrazněji neuspěl. Tomlin zmiňuje jako příklad návrh filosofa Juliana Bagginiho, přičemž konstatuje, že tyto moderní seznamy mají sklon zaměňovat příčiny s příznaky.[4] Zvláštním případem je novinářská kachna z března 2008, podle níž měla katolická církev seznam aktualizovat, viz sekce „Nové smrtelné hříchy“.

Seznam sedmi hlavních hříchů[editovat | editovat zdroj]

Matyáš Bernard Braun
Pýcha (Neřesti)
lapidárium Kuks
Matyáš Bernard Braun
Obžerství (Neřesti)
lapidárium Kuks

Pýcha (latinsky superbia)[editovat | editovat zdroj]

Pýcha je definována jako touha po vyšší atraktivitě a důležitosti než mají ostatní. Slovo pýcha se dá také vyjádřit jako: nadutost, domýšlivost, vyvýšenost, přehnaná sebeúcta, nerozumná nadřazenost kvůli kráse, bohatství, postavení ve společnosti nebo nadání. Pýcha se projevuje nadřazeným chováním. Jedná se o chorobný stav srdce. Opakem pýchy je pokora.

Lakomství (latinsky avaritia)[editovat | editovat zdroj]

Matyáš Bernard Braun
Lakomství (Neřesti)
lapidárium Kuks
Matyáš Bernard Braun
Lenost (Neřesti)
lapidárium Kuks

Lakomství, též lakota, se vyznačuje touhou samoúčelně navyšovat majetek.

Závist (latinsky invidia)[editovat | editovat zdroj]

Závist vzniká tehdy, kdy určitá osoba vášnivě touží po majetku (nebo vlastnostech) druhé osoby. Závist může vyústit v poškozování druhé osoby, ke krádeži, nebo k sabotáži.

Hněv (latinsky ira)[editovat | editovat zdroj]

Hněv se projevuje nekontrolovatelnými pocity zlosti a nenávisti vůči jiné osobě.

Smilstvo (latinsky luxuries)[editovat | editovat zdroj]

Smilstvo označuje jakoukoliv přemrštěnou touhu po sexuálním uspokojení.

Nestřídmost (latinsky gula)[editovat | editovat zdroj]

Nestřídmost, též obžerství, se vztahuje k přílišnému požívání nápojů i potravin.

Lenost (latinsky acedia)[editovat | editovat zdroj]

Lenost, též malomyslnost, duchovní znechucenost. Projevuje se jako absence víry v sebe, víry v Boha, snahy cokoliv zlepšit i jako nezájem uskutečnit svoje dobré úmysly.

Sedm hlavních hříchů podle démonologie Binsfelda[editovat | editovat zdroj]

V roce 1589 přiřadil Petr Binsfeld ke každému z hříchů jednoho z biblických démonů. Jméno každého z nich je uvedeno u příslušného hříchu.

„Nové smrtelné hříchy“[editovat | editovat zdroj]

V březnu 2008 prolétla světovými médii zpráva o tom, že katolická církev (resp. její Apoštolská penitenciatura) rozšířila počet sedmi smrtelných hříchů či že nahradila jejich seznam 7 moderními smrtelnými hříchy, aby vedla věřící k poznání, že svým jednáním zasahují své bližní, své okolí, ale i přírodu. Mělo jít např. o znečišťování životního prostředí, genetické modifikace, pokusy na lidech, sociální nespravedlnost, ožebračování lidí, shromažďování nemravného bohatství a distribuci drog.[5][6]

Zpráva se ukázala jako nepravdivá. Vznikla nepochopením a zkreslením rozhovoru biskupa Gianfranca Girottiho, regenta Apoštolské penitenciatury pro L'Osservatore Romano.[7][8][9] Biskup Girotti žádné nové hlavní hříchy nedefinoval ani nevytvořil žádný seznam, pouze v rozhovoru (mimo jiné) mluvil o sociálních hříších moderního světa, zdůrazňoval jejich závažnost a vyjmenoval některé jejich příklady. Pojem smrtelný hřích v celém rozhovoru vůbec nepadl. Všechny zveřejněné seznamy jsou výtvory novinářů, přičemž některé obsahují položky, které se v rozhovoru vůbec neobjevily (např. „genetické modifikace potravin“).

Sociální hříchy jsou konkrétní projevy sedmi hlavních (smrtelných) hříchů a jejich seznam v žádném případě nerozšiřují. Mohou být ale smrtelnými hříchy ve smyslu závažnosti.[10] Také se nejedná o nic nově definovaného, ale spíše jen o upozornění, že význam tohoto druhu hříchů, která církev odsuzovala už dlouhodobě, roste.

Přestože římskokatolická církev na mnoha místech tvrzení o nových smrtelných hříších dementovala, mimo jiné i oficiálním prohlášením České biskupské konference[9], Česká televize odvysílala reportáž o zavedení nových smrtelných hříchů a doplněnou o zlehčující sekvence ještě jednou, v publicistickém pořadu 168 hodin[11]. Zejména tato prezentace ČT byla chápána řadou katolíků jako útok na církev[12] či příklad nedbalosti při přebírání zpráv z druhé ruky, nekompetence redaktorů v oblasti náboženské problematiky, neochoty médií přiznat vlastní chybu a běžného obrazu našeho zpravodajského světa[13][14], případně obzvlášť okatou kombinaci obojího.[15][16]

Satanistický pohled[editovat | editovat zdroj]

LaVeyův satanismus považuje všech sedm hříchů křesťanství za pozitivní, pokud vedou k uspokojení hříšníka. Označuje je za „takzvané“ hříchy, protože nesouhlasí s názorem na jejich škodlivost, naopak jejich potíraní považuje za zhoubné. Tyto „hříchy“ považuje za projev přirozených instinktů, které není třeba potlačovat. Satanská bible uvádí jako osmý bod svého Devatera: „Satan znamená všechny takzvané hříchy, jelikož vedou k fyzickému, mentálnímu nebo emočnímu uspokojení.“ Namísto sebeničící obětavosti, pokořování a altruismu staví vzájemnost, odpovědnost a společný prospěch, přičemž v křesťanství a jeho morálce tyto hodnoty neshledává.

Odkazy v kultuře[editovat | editovat zdroj]

  • Ve svém díle Božská komedie využívá Dante Alighieri tyto hříchy jako stupně v očistci, kterými musí projít duše zemřelého a od hříchů se očistit tím, že se naučí protikladné ctnosti. Jsou to: pokora, štědrost, přejícnost, mírumilovnost, cudnost, střídmost a činorodost. Podobně v Ráji jsou z důvodů literární paralely rozděleni ctností podle toho, kterou z těchto ctností nejvíce projevili. Toto pojetí je sice plodem básníkovy fantazie, přesto se nijak nerozchází s oficiálním katolickým pohledem.
  • Ve filmu Sedm byly hříchy použity jako inspirace a scénář činnosti sériového vraha.
  • Sochy hříchů a ctností od Matyáše Brauna zdobí průčelí Hospitalu v areálu Kuksu.
  • Hieronymus Bosch roku 1485 namaloval olejem na dřevě 120 × 150 cm obraz Sedm smrtelných hříchů. Dnes se nachází v Museo del Prado, Madrid.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Graham Tomlin: Sedm hlavních hříchů a jak je překonávat; Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2009; ISBN 978-80-7195-249-7 (str. 22)
  2. Graham Tomlin: Sedm hlavních hříchů a jak je překonávat; Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2009; ISBN 978-80-7195-249-7 (str. 29)
  3. Graham Tomlin: Sedm hlavních hříchů a jak je překonávat; Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2009; ISBN 978-80-7195-249-7 (str. 80–81)
  4. Graham Tomlin: Sedm hlavních hříchů a jak je překonávat; Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2009; ISBN 978-80-7195-249-7 (str. 23–24)
  5. http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/index_view.php?id=301436
  6. http://www.ct24.cz/svet/8386-vatikan-predstavil-novy-seznam-smrtelnych-hrichu/ ČT 24 o tématu
  7. http://newsbusters.org/people/gianfranco-girotti
  8. http://www.americamagazine.org/blog/entry.cfm?blog_id=2&id=9A0A606B-5056-8960-327C219014498879 James Martin na kolaborativním blogu časopisu America
  9. a b http://tisk.cirkev.cz/z-vatikanu/vatikan-nevydal-novy-seznam-sedmi-smrtelnych-hrichu.html Oficiální dementi a vysvětlení České biskupské konference
  10. Smrtelný hřích = závažný hřích, tj. vědomé a dobrovolné překročení Boží vůle v závažné věci, viz Katechismus katolické církve, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2001, ISBN 80-7192-488-1, str. 465–466
  11. Patřičný díl pořadu 168 hodin z 16. října je dostupný na: http://www.ceskatelevize.cz/vysilani/10117034229-168-hodin/208411058250316-16.03.2008-21:30-soudy-musi-rozhodnout-v-otazce-matka-nebo-dite.html
  12. Cyprián Suchánek v dopise Radě ČT, dostupné: http://claritatis.cz/download/2008-06.pdf
  13. http://www.lupa.cz/clanky/smrtelny-hrich-internetove-zurnalistiky/ [Michal Černý: Smrtelný hřích internetové žurnalistiky. Lupa.cz]
  14. Romuald Štěpán Rob v dopise médiím, dostupné na http://claritatis.cz/download/2008-06.pdf
  15. Tomáš Halík: Otevřený dopis Radě České televize. ChristNet.cz
  16. Milan Glaser: Seznam nových smrtelných hříchů?, dostupné na http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=9224

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]