Zvracení

Zvracení na staré malbě

Zvracení (latinsky: vomitus, řecky: emesis) je nervově řízený, koordinovaný reflex, při kterém je obsah žaludku evakuován ústním otvorem ven.

Nervové řízení

Zvracení je ovládáno centrem zvracení v dorzální části retikulární formace prodloužené míchy. Neurony tohoto centra dostávají signály z:

• gastrointestinálního traktu, při zánětech břišních orgánů, rozšíření a dráždění stěny trávicí trubice;
• mozkové kůry;
• vestibula (statokinetického ústrojí) při kinetóze, onemocněních vestibulárního systému (např. Meniérově chorobě);
• chemoreceptorů area postrema na spodině IV. mozkové komory - ty jsou aktivovány různými léky, toxiny (endogenními i exogenními), hypoxií, neurotransmitery.

Na přenosu informace o vyvolání zvracení se podílí řada neurotransmiterů - acetylcholin, histamin, serotonin, dopamin.

Průběh

Zvracení je zpravidla předcházeno nevolností a může být doprovázeno závratěmi, poklesem krevního tlaku a bradykardií. Na začátku zvracení dochází k hlubokému nádechu, uzavření dýchacích cest, poté následuje silná kontrakce bránice a svaloviny břicha a zároveň ochabnutí dolního svěrače jícnu.

Chronické zvracení

Chronické zvracení má za následek hypovolemii, hyponatremii, alkalózu, hypokalemii, dále může při zvracení dojít k tvorbě trhlin ve stěně jícnu (Mallory-Weisův syndrom) až protrhnutí žaludku, zvyšuje se riziko vzniku zubního kazu a zánětů dutiny ústní. Život ohrožující je aspirační pneumonie.

Symptom

Zvracení není jenom obranný reflex, kdy se snižuje možnosti poškození organismu požitou škodlivou látkou, ale také důležitý symptom. Posuzují se okolnosti vzniku zvracení, vzhled a zápach zvratků.

Terapie

Při zvracení se dbá především na rehydrataci organismu. K dispozici jsou rehydratační roztoky, které nahradí i ztracené ionty. Při gastroenteritidě bývá toto opatření dostačující.

Potlačit zvracení lze působením na receptory neurotrasmiterů podílejících se na nervovém řízení zvracení.

• H₁-antagonisté (receptoru pro histamin) - obecně využití při kinetózách, vestibulárních poruchách, účinná látka např. cylizin, moxastin, prometazin;
• muskarinoví antagonisté (receptoru pro acetylcholin) - při kinetózách, např. skopolamin, hyoscin;
• D₂-antagonisté (receptoru pro dopamin) - při zvracení vyvolaném urémií, radiací, cytostatiky, např. metoklopramid, domperidon;
• 5-HT₃-antagonisté (receptoru pro serotonin) - účinné i při terapii velmi silně emetogenními cytostatiky, tzv. setrony.

Odkazy

Literatura

• SILBERNAGL, Stefan. Atlas patofyziologie člověka. Praha : Grada, 2001. 390 s. ISBN 80-7169-968-3. (česky) 
• LÜLLMAN, Heinz. Farmakologie a toxikologie. Praha : Grada, 2004. 725 s. ISBN 80-247-0836-1. (česky) 
• MARTÍNKOVÁ, Jiřina. Farmakologie pro studenty zdravotnických oborů. Praha : Grada, 2007. 379 s. ISBN 978-80-247-1356-4. (česky) 
• Essentials of Pathophysiology. 2003.