Dopamin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Dopamin
Vzorec
Obecné
Systematický název 4-(2-aminoethyl)benzen-1,2-diol
Triviální název Dopamin
Sumární vzorec C8H11NO2
Identifikace
Vlastnosti
Molární hmotnost 153,18 g/mol
Teplota tání 128 °C
Hustota 1,26 g/cm3
R-věty R36/37/38
S-věty S26 S36
NFPA 704
Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky
SI a STP (25 °C, 100 kPa).

Dopamin je chemická látka ze skupiny katecholaminů, která přirozeně vzniká v mozku obratlovců, ale i v nervové soustavě většiny bezobratlých živočichů.[1] Dopamin funguje jako neuropřenašeč, který v jistých částech mozku umožňuje přenos impulsů. Poškození dopaminových drah je úzce spojeno se vznikem Parkinsonovy choroby, jiné poruchy dopaminového systému se dávají do souvislosti se vznikem schizofrenie.[2]

Dopamin funguje také jako neurohormon, jako takový je vytvářen v hypotalamu a označuje se tam též jako prolaktin inhibující hormon (PIH), v malém množství ho tvoří také dřeň nadledvinek.[2]

Objev[editovat | editovat zdroj]

Funkci dopaminu v nervové soustavě odhalil v polovině 50. let 20. století švédský neurobiolog a biochemik Arvid Carlsson. V roce 2000 za tento objev dostal Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství.[3]

Funkce[editovat | editovat zdroj]

Oblasti mozku, v nichž figuruje dopamin (modře) − čelní kůra, striatum, nucleus accumbens, substantia nigra, VTA (ventrální tegmentum) a hipokampus

Dopamin má v nervové soustavě poměrně rozmanité spektrum funkcí. V lidské centrální nervové soustavě se váže na pět základních typů tzv. dopaminových receptorů (D1, D2, D3, D4, D5).[3] Zjednodušeně řečeno, dopamin je v určitých nervových drahách uvolňován nervovými buňkami na tzv. synapsích, kde se váže na příslušné receptory a umožňuje přenos nervových impulsů z jedné nervové buňky na druhou. Udává se nejméně šest nervových drah, v nichž dopamin hraje důležitou funkci[3] (tzv. dopaminergní dráhy). Produkující buňka uvolňuje dopamin klasickým způsobem závislým na vápenatých iontech; dopamin se rozlije do tzv. synaptické štěrbiny a váže se na dopaminové receptory, následně je však velmi rychle vstřebáván zpět do produkující buňky. Uvolnění dopaminu může však způsobit také dávka amfetaminů.[4]

Centra odměny[editovat | editovat zdroj]

Pravděpodobně nejznámější funkce plní dopamin v tzv. mezolimbické dopaminové dráze vedoucí ze středního mozku přes nucleus accumbens až do čelní kůry. Tato dráha hraje zásadní roli ve vzniku motivace, emocí, ale hlavně v systému potěšení a „odměn“. Způsobuje vznik příjemných pocitů buď v reakci na různé události či aktivity, nebo vlivem požití jistých drog, např. kokainu. Drogová závislost je dávána do souvislosti právě s touhou jedince po příjemných pocitech navozených dopaminem.[2]

Pohyb[editovat | editovat zdroj]

Důležitou dopaminergní drahou je spojení mezi substantia nigra a oblastí zvanou striatum. Substantia nigra je součástí bazálních ganglií a hraje roli v plánování a programování pohybu – v procesu, kdy se abstraktní myšlenka mění na vůlí řízenou akci. Oblast je bohatě propojena s dalšími pohybovými centry. Degenerace dopaminových center v oblasti substantia nigra může způsobit Parkinsonovu chorobu, která se projevuje právě poruchami pohybu.[5]

Farmakologie[editovat | editovat zdroj]

Pokud je dopamin uměle vpraven do organismu, tak působí na vegetativní nervovou soustavu – například povede ke zrychlení tepu nebo zvýšení krevního tlaku. Nicméně dopamin se nemůže vstřebat přímo z krve do mozku, a proto dopamin podaný jako lék neovlivní centrální nervovou soustavu. Ke zvýšení hladiny dopaminu např. v mozku pacientů trpících Parkinsonovou chorobou je možné přispět nepřímo, například podáním prekurzoru dopaminu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KERKUT, G. A.. Catecholamines in invertebrates. Br Med Bull.. 1973, roč. 29, čís. 2, s. 100-3. Dostupné online. ISSN 0007-1420.  
  2. a b c VANDER, Arthur J.. Human Physiology: The Mechanism of Body Function. 8. vyd. [s.l.] : The McGraw−Hill Companies, 2001.  
  3. a b c BINDER, Marc D.; HIROKAWA, Nobutaka; WINDHORST, Uwe. Encyclopedia of Neuroscience. Berlin Heidelberg : Springer-Verlag GmbH, 2009. ISBN 978-3-540-23735-8.  
  4. SMITH, C. U. M.. Elements of Molecular Neurobiology. 3. vyd. Chichester : John Wiley & Sons, 2002. ISBN 0-470-84353-5.  
  5. GANONG, William F.. Review of Medical Physiology. 21. vyd. [s.l.] : Lange Medical Books/McGraw-Hill.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]