Jaderná zbraň

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Hřibovitý mrak po výbuchu atomové bomby svržené 9. srpna 1945 na Nagasaki

Jaderná zbraň nebo též atomová zbraň je zbraň hromadného ničení, založená na principu neřízené řetězové reakce jader těžkých prvků. Mezi jaderné zbraně se někdy řadí i zbraně založené na slučování jader lehkých prvků (termonukleární zbraň), zatímco zbraně, kde radioaktivní materiál slouží jen jako zdroj radioaktivního zamoření cílové oblasti, se označují jako radiologické (tzv. špinavá bomba).

Historie[editovat | editovat zdroj]

Jaderná bomba byla poprvé vyvinuta ve Spojených státech v rámci vojenského projektu Manhattan, který probíhal v laboratořích v Los Alamos za vedení Roberta Jacoba Oppenheimera. Výsledkem projektu byl první pokusný jaderný výbuch, který proběhl 16. července 1945 v poušti White Sands poblíž města Alamogordo.

Další vyrobené bomby Little Boy a Fat Man byly o několik týdnů později svrženy z bombardérů B-29 na japonská města Hirošimu a Nagasaki. Letoun B-29 Enola Gay svrhl 6. srpna 1945 v 8:16 na Hirošimu uranovou jadernou pumu s ekvivalentem mezi 13 a 18 kilotunami TNT. Letoun B-29 Bock's Car svrhl 9. srpna 1945 v 11:02 plutoniovou bombu na Nagasaki. Obě pumy zabily okamžitě zhruba 130 000 lidí. Dalších 100 000 umíralo na následky výbuchu v dalších měsících a letech, postiženy byly i další generace. Tyto dva výbuchy dosud představují jediné použití jaderných zbraní proti civilistům či v ozbrojeném konfliktu obecně.

Počty jaderných zbraní USA a SSSR.

Druhou atomovou mocností se v roce 1949 stal Sovětský svaz výbuchem zařízení RDS-1 označováno na západě jako Joe-1. V té době Američané sovětský jaderný vývoj tajně zkoumali projektem Mogul. Sovětská první atomová bomba byla de-facto pouze okopírovaná americká implozivní plutoniová bomba, jejíž plány SSSR získal díky špionážní práci jaderného fyzika Klause Fuchse podílejícího se na projektu Manhattan. Další vývoj jaderných zbraní vedl akademik Igor Kurčatov a Andrej Dmitrijevič Sacharov. Zejména pozdní 50. a raná 60. léta byla obdobím testování jaderných zbraní obou supervelmocí, v rámci jejich závodů ve zbrojení. Sovětský svaz v roce 1961 otestoval největší jadernou bombu v historii (car-bomba, rusky: Царь-бомба). Podle původních plánů měla být třífázová (z toho dvě fáze byly vodíkové), s celkovou silou přes 100 Mt. Od původních plánů se však ustoupilo a třetí fáze (kde měl být U238) byla při experimentálním výbuchu nahrazena olovem. Výbuch car-bomby zjitřil na mezinárodní scéně napětí, Nikita Sergejevič Chruščov byl obviněn z ohrožování životního prostředí a lidstva jako takového. Monstrózně velké jaderné bomby a pumy postupně nahradili mezikontinentální balistické střely s jadernými hlavicemi. V 70. letech došlo k řadě diplomatických dohod o omezení atomových zbraní (SALT), následující desetiletí se nese ve znamení jaderného odzbrojování, zejména v éře Michaila Gorbačova a Ronalda Reagana. Obratem byla jejich schůzka v roce 1986 v Reykjavíku.[1] 24. října 1990 Sovětský svaz provedl poslední jaderný pokus, po kterém upustil od testování jaderných zbraní. Spojené státy (24. září 1996) a další země se přidaly později. V 90. letech byly podepsány smlouvy START I a II, v roce 2010 pak v Praze START III.

V průběhu 20. století se jadernou zbraň podařilo získat Velké Británii, Francii, Číně, Indii a Pákistánu. Severní Korea se k vlastnictví jaderných zbraní přiznala 10. února 2005. Izrael pravděpodobně jaderné zbraně vlastní, avšak oficiálně to nepřiznal. O výrobu jaderné zbraně se v minulosti pokoušely i další státy. Na počátku 21. století je z výroby jaderných zbraní obviňován Írán.[2][3] Některé země svůj jaderný program zastavily či zrušily na základě smluv o nešíření jaderných zbraní, JAR se rozhodla své jaderné zbraně zničit. Některé státy východní Evropy získaly po rozpadu Sovětského svazu jeho jaderné zbraně, následně je však předaly zpět Rusku. Jaderné zbraně představovaly hlavní odstrašující prostředek studené války, stejně jako dualistického pojetí světa dvou soupeřících supervelmocí a jejich „vzájemně zaručeného zničení“.

Princip[editovat | editovat zdroj]

Princip činnosti
Princip činnosti implozní pumy

Nejjednodušší jaderná bomba se obvykle skládá ze dvou oddělených podkritických množství štěpného materiálu, která v součtu tvoří množství nadkritické (typicky několik kilogramů). Ta jsou proti sobě vymrštěna explozí klasické výbušniny. Síla výbuchu zajistí, že obě části od sebe nebudou během prvních několika milisekund odhozeny teplem počínající řetězové reakce a tlakem vylétajících neutronů. V nadkritickém množství štěpného materiálu je pak nastartována řetězová reakce, která uvolní velké množství různých druhů energie.

Nejpoužívanějším typem je implozní puma (například Fat Man, shozený na Nagasaki, síla výbuchu 21 Kt). Liší se zejména tím, že zde bývá obvykle použito plutonium namísto uranu 235. Po výbuchu konvenční trhaviny (směs pomalé a rychlé trhaviny) je podkritická konfigurace plutonium stlačena, podkritické části masy plutonia se dostanou k sobě a dosáhne se kritického množství. Výbuch konvenční trhaviny zároveň udrží masu plutonia déle u sebe, řetězová reakce může probíhat déle, čímž se uvolní podstatně větší množství energie (rychlý průběh jaderného výbuchu by jinak příliš rychle rozmetal masu plutonia a rozptýlil by ji na podkritické části). Uvnitř jaderné zbraně je zdroj neutronů, které ve vhodném okamžiku zahájí řetězovou reakci. Dále bývá puma vylepšena vnějším pláštěm z odražeče neutronů (Be), které takto neunikají mimo štěpný materiál. Tato konfigurace je výhodná tím, že postačuje daleko menší množství štěpného materiálu, každé vylepšení snižuje jeho další množství a zvyšuje účinnost pumy.

Výbuch jaderné zbraně odpovídá obvykle několika tisícům až miliónům tun klasické výbušniny TNT (největší známá bomba byla ekvivalentní 57 Mt TNT (Car-bomba). Součástí jsou obvykle i inicializační neutronové zářiče, případně neutronové odražeče, které zajišťují zachycení co nejvyššího množství neutronů pro další štěpení.

Byl vyvinut a otestován též typ zbraně označovaný jako neutronová bomba, která je konstruována za účelem co největší emise neutronového záření a tím likvidace živé síly nepřítele bez rozsáhlých materiálních škod. Výbušná síla takové bomby je nižší, ale neutronové záření má mnohem drtivější dopad na živé organismy v zasažené oblasti.[4]

Energie uvolněná atomovým výbuchem[editovat | editovat zdroj]

Energii uvolněnou atomovým výbuchem je možno rozdělit na následující kategorie:

  • tlaková vlna — 40–60 % celkové uvolněné energie
  • tepelné záření — 30–50 % celkové uvolněné energie
  • ionizující záření — 5 % celkové uvolněné energie
  • radioaktivní látky — 5–10 % celkové uvolněné energie
  • elektromagnetický impuls

Zatímco první tři typy energie jsou vyzářeny okamžitě, část radioaktivního záření je uvolněna postupně, ve formě radioaktivního spadu.

Roku 1962 vznikl při testu 104 kt bomby sto metrů hluboký kráter

Celkové množství energie uvolněné jaderným výbuchem záleží na typu bomby. Většina energie je uvolněna ve formě tlakové vlny a tepelného záření. Ionizující záření je silně absorbováno vzduchem a tedy je nebezpečné pouze v případě menších typů jaderných bomb. Tepelné záření je tlumeno nejpomaleji se vzdáleností od epicentra, a tedy způsobuje největší škody u větších bomb. U jaderné bomby shozené na Hirošimu (explodovala ve výšce 550 m) byla teplota v epicentru přibližně 4 000 °C (povrch slunce má teplotu 5 000 °C), na několik sekund byla dosažena teplota asi půl milionu °C, na velmi malou dobu (v řádu několika milisekund) i několik (desítek) milionů °C.

Co hlavně odlišuje jadernou zbraň od klasických (chemických) výbušnin, je přítomnost elektromagnetického impulsu, ionizujícího záření, a hlavně uvolnění množství radioaktivních látek. Ačkoliv procentuální zastoupení radioaktivity na celkově uvolněné energii není velké, dávka záření, které jsou oběti atomového útoku vystaveny, má devastující účinky na jejich zdraví (včetně zdraví jejich případných potomků).

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://studena.valka.cz/pozice_sily.htm - Pozice síly – Reagan a Gorbačov
  2. ŠŤÁSTKA, Tomáš. Írán se opravdu snaží o jaderné zbraně, uvádí zpráva MAAE. iDNES.cz [online]. 2011-11-08 [cit. 2013-07-26]. Dostupné online.  
  3. Netanjahu: Írán dělí půl roku od výroby jaderné zbraně. ČT24 [online]. 2012-09-16 [cit. 2013-07-26]. Dostupné online.  
  4. http://www.trivia-library.com/b/military-and-war-weapons-neutron-bomb.htm

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PITSCHMANN, Vladimír. Jaderné zbraně: nejvyšší forma zabíjení. Praha : Naše vojsko, 2005. ISBN 80-206-0784-6. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]