Jaderná velmoc

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
     Signatáři Smlouvy o nešíření jaderných zbraní vlastnící jaderné zbraně.      Státy sdílející jaderné zbraně v rámci NATO.      Státy vlastnící jaderné zbraně, kteří nejsou signatáři Smlouvy o nešíření jaderných zbraní.      Státy podezřelé z vlastnictví jaderných zbraní.      Státy, které se vlastnictví jaderných zbraní vzdaly.

Jaderná velmoc je země, která disponuje jadernými zbraněmi, a je schopná je vyrábět. Země patřící do tohoto tzv. jaderného klubu tím typicky získávají vyšší prestiž a význam v mezinárodní politice.

Podle smlouvy o nešíření jaderných zbraní (Nuclear Non-Proliferation Treaty, NPT) je v současné době uznáváno pět jaderných velmocí: Spojené státy americké, Rusko, Spojené království, Francie a Čínská lidová republika. Dva další státy, Indie a Pákistán, které nebyly signatáři Dohody o nešíření jaderných zbraní, provedly jaderné testy - Indie v roce 1974 a Pákistán v devadesátých letech. Severní Korea odstoupila od dohody o jaderném odzbrojení v roce 2003, následně provedla vlastní jaderné testy. Z vlastnictví jaderných zbraní je podezříván Izrael, který se k tomu však nikdy oficiálně nevyjádřil a k dohodě o jaderném odzbrojení se nepřipojil.

Jadernou zbraň v minulosti vyvinula také Jihoafrická republika, ale vlastnictví jaderných zbraní se vzdala a veškeré zásoby zničila. Ze snahy vyrobit jaderné zbraně jsou podezříváni také Írán a Sýrie.

Státy vlastnící jaderné zbraně[editovat | editovat zdroj]

Indická raketa středního doletu Agni-II
Foto: Antônio Milena/ABr

Mezi jaderné velmoci patří Spojené státy americké, které za druhé světové války atomovou bombu vyvinuly a 16. července 1945 uskutečnily první pokusnou jadernou explozi (viz projekt Manhattan). Druhou jadernou mocností se v roce 1949 stal Sovětský svaz, který při vývoji využíval také informace získané špionáží amerického programu. V roce 1953 Sovětský svaz předběhl Spojené státy americké a jako první vyvinul a otestoval termonukleární zbraň (vodíkovou bombu); Spojeným státům se tak podařilo až v roce 1954. Sovětské jaderné zbraně přešly po rozpadu SSSR oficiálně do vlastnictví Ruska. Převážně díky informacím získaným spoluprací s USA vyvinula a v roce 1952 otestovala jadernou zbraň Velká Británie; v roce 1957 provedla také test vodíkové pumy. V roce 1960 uskutečnila svůj první jaderný test Francie, v roce 1968 pak uskutečnila i pokusný termonukleární výbuch. Poměrně překvapivě se jaderným testem v roce 1964 do jaderného klubu zařadila Čínská lidová republika; v roce 1967 pak otestovala i termonukleární pumu. Ve spolupráci se SSSR vyvinula jaderné zbraně Indie, která první pokusný výbuch uskutečnila v roce 1974. V roce 1998 uskutečnil jaderný test Pákistán. V roce 2003 od NPT odstoupila Severní Korea, která v únoru 2005 oznámila, že vlastní jaderné zbraně; bez uskutečnění testu však o tomto tvrzení panovaly pochyby. Uskutečnění zkoušky jaderné zbraně oznámila Severní Korea 9. října 2006.

Státy podezřelé z vlastnictví jaderných zbraní[editovat | editovat zdroj]

V roce 1986 zveřejnil britský tisk rozsáhlé informace o izraelském jaderném programu, které získal od Mordechaie Vanunu, který v tomto programu pracoval jako technik. Izrael není signatářem NPT a oficiálně se odmítá k vlastnictví jaderných zbraní jakkoli vyjádřit. Obvykle je však považován za de facto jadernou velmoc, podle Federace amerických vědců vlastní zhruba 300–400 jaderných bomb.

Írán je signatářem NPT a označuje svůj jaderný program za ryze civilní. Západní státy, hlavně USA, však Írán podezřívají ze snahy o zbrojní využití a v poslední době se objevují i spekulace o možných důraznějších prostředcích, jak Íránu ve vojenském jaderném programu zabránit.

Státy, které vlastnily jaderné zbraně v minulosti[editovat | editovat zdroj]

Mnoho států mělo v historii na svém území dočasně umístěny jaderné zbraně cizích mocností, zvláště v období studené války. Krátce po sametové revoluci provedla československá armáda měření ke zjištění, zda byly sovětské jaderné zbraně umístěny i na území ČSSR (na základě dohody, kterou uzavřely SSSR a ČSSR, ve skladech, které byly pod správou sovětských jednotek[1]). Toto měření nic takového nenaznačovalo, což vedlo k závěru, že se jaderné hlavice v Československu nenacházely.[2] V roce 2007 však historik Petr Luňák přišel se studií, podle které ve skladech jaderné zbraně byly.[3]

Také existovalo několik států, které se dobrovolně vzdaly vlastnictví jaderných zbraní, které měly pod svou kontrolou. Největším takovým případem je rozpad Sovětského svazu v roce 1991, po kterém zůstalo na území Ukrajiny, Běloruska a Kazachstánu velké množství jaderných zbraní. Všechny tyto tři státy všechny tyto zbraně předaly do roku 1996 Rusku; všechny jsou také signatáři NPT.

V 80. letech vyvinula jaderné zbraně Jihoafrická republika, přičemž existuje podezření, že v roce 1979, možná s Izraelem, uskutečnila jaderný pokus (viz incident Vela). JAR se, jako jediný stát, dobrovolně statutu jaderné velmoci zřekl a na počátku 90. let veškeré jaderné zbraně demontoval. 10. července 1991 podepsal NPT.

Počty jaderných hlavic[editovat | editovat zdroj]

Stát Počet hlavic Počet nesených hlavic
Rusko Rusko 2 800 1 100
USA USA 2 400 1 200
Velká Británie Spojené království 800 500
Francie Francie 600 300
ČLR Čína 500 300
Indie Indie 200 100
Izrael Izrael 150 100
Pákistán Pákistán 60  ?
Severní Korea Severní Korea méně než 10  ?

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Petr Blažek: Jaderné hlavice, Československo a Varšavská smlouva po karibské krizi, 3. 12. 2002. In: Pražský web pro studenou válku, Vol. 1 No. 3
  2. Pavel Minařík: Odpověď na dotaz č. 23 na webu vojenstvi.cz
  3. Jan Gazdík: V ČSSR byly jaderné zbraně, armáda plánovala 130 úderů, iDnes, 13. 9. 2007

Související články[editovat | editovat zdroj]