Uran (prvek)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Nd

U

ProtaktiniumUranNeptunium

[Rn] 5f3 6d1 7s2

238 U
92
↓Periodická tabulka prvků↓
Obecné
Název (lat.), značka, číslo Uran (Uranium), U , 92
Registrační číslo CAS 7440-61-1
Umístění v PSP n/a skupina,

7. perioda, blok f

Char. skupina Aktinoidy
Hmotnostní zlomekzem. kůře 4,0 ppm
Konc. v mořské vodě 3,3×10-3 mg/l
Počet přírodních izotopů 3
Vzhled stříbrobílý, vlivem oxidace našedlý kov
Vysoce obohacený uran
[[Soubor:{{{spektrum}}}|255px|Emisní spektrum]]
Atomové vlastnosti
Rel. at. hmotnost 238,029
Atomový poloměr 138,5 pm
Kovalentní poloměr 153 pm
van der Waalsův poloměr 186 pm
Elektronová konfigurace [Rn] 5f3 6d1 7s2
Elektronů v hladinách 2, 8, 18, 32, 21, 9, 2
Oxidační číslo III, IV, V, VI
Fyzikální vlastnosti
Skupenství pevné
Krystalová struktura α - modifikace
kosočtverečná bazálně centrovaná
a= 285,360 pm
b= 586,984 pm
c= 495,552 pm
β - modifikace
čtverečná
a= 1 075,9 pm
c= 565,6 pm
γ - modifikace
krychlová tělesně centrovaná
a= 352,5 pm
Hustota 19,01 g/cm3 (mod. α, 25 °C)
18,108 g/cm3 (mod. β)
18,06 g/cm3 (mod. γ)
17,27 g/cm3 (kapalina při tt)
17,00 g/cm3 (1 300 °C)
16,68 g/cm3 (1 500 °C)
Kritická hustota {{{kritická hustota}}} g cm−3
Tvrdost 6,0 (Mohsova stupnice)
Magnetické chování paramagnetický
Měrná magnetická susceptibilita 1,72 cm3/g
Teplota tání 1 132,3 ± 0,8 °C (1 405,5 ± 0,8 K)
Teplota varu 3 818 °C (4 091 K)
Kritická teplota {{{kritická teplota c}}} °C ({{{kritická teplota k}}} K)
Teplota trojného bodu {{{teplota trojného bodu c}}} °C ({{{teplota trojného bodu k}}} K)
Teplota přechodu do supravodivého stavu {{{teplota supravodivosti}}}
Teplota změny krystalové modifikace 667 °C (α → β)
772 °C (β → γ)
Tlak trojného bodu {{{tlak trojného bodu}}} kPa
Kritický tlak {{{kritický tlak}}} kPa
Molární objem 12,49 · 10−6 m3/mol
Dynamický viskozitní koeficient {{{dynamický viskozitní koef.}}}
Kinematický viskozitní koeficient {{{kinematický viskozitní koef.}}}
Tlak nasycené páry {{{tlak nasycené páry}}}
Rychlost zvuku (20 °C) 3 155 m/s
Index lomu {{{index lomu}}}
Relativní permitivita {{{relativní permitivita}}}
Elektrická vodivost (20 °C) 3,24×106 S·m−1
Měrný elektrický odpor 32×10-8 Ω m (20 °C)
Teplotní součinitel el. odporu 0,002 1 K-1
Tepelná vodivost (0 °C) 27,0 W m-1 K-1
(25 °C) 27,5 W m-1 K-1
(100 °C) 29,1 W·m−1·K−1
Povrchové napětí 1 500 mN/m
Termodynamické vlastnosti
Skupenské teplo tání {{{skup. teplo tání}}}
Specifické teplo tání 82,67 J/g
Skupenské teplo varu {{{skup. teplo varu}}}
Specifické teplo varu 1 877 J/g
Molární atomizační entalpie 527 ± 13 kJ/mol
Entalpie fázové přeměny modifikace 11,7 kJ/mol (α → β)
20,5 kJ/mol (β → γ)
absolutní entropie 50,20 J K-1 mol-1
199,66 J K-1 mol-1 (plyn)
Měrná tepelná kapacita 0,116 2 J K-1 g-1
0,099 5 J K-1 g-1 (plyn)
Molární tepelná kapacita {{{molární tepelná kapacita}}}
Spalné teplo na m³ {{{spalné teplo na m3}}}
Spalné teplo na kg {{{spalné teplo na kg}}}
Různé
Van der Waalsovy konstanty {{{van der Waalsovy konstanty}}}
Teplotní součinitel délkové roztažnosti {{{součinitel délkové roztažnosti}}}
Redoxní potenciál (U3+ → U0) -1,789 V
(U4+ → U3+) -0,607 V
Elektronegativita 1,38 (Paulingova stupnice)
Ionizační energie první 6,08 eV
druhá 12,01 eV
třetí 20,5 eV
čtvrtá 36,9 eV
Iontový poloměr (U3+) 104 pm
(U4+) 89 pm
(U5+) 84 pm
(U6+) 80 pm
Izotopy
izo výskyt t1/2 rozpad en. MeV prod.
232U umělý 68,9 let α 5,414 228Th
233U umělý 159 200 let α 4,909 229Th
234U 0,004 % 245 500 let α 4,859 230Th
235U 0,718 % 7,038×108 let α, SR 4,679 231Th
236U umělý 2,342×107 let α, SR 4,572 232Th
237U umělý 6,75 dne β 0,519 237Np
238U 99,276 % 4,468×109 let α 4,270 234Th
Bezpečnost
Symboly nebezpečí
Vysoce toxický
Vysoce toxický (T+)
R-věty R26/28, R33, R53
S-věty (S1/2), S20/21, S45, S61
Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky SI a STP.

Uran je radioaktivní chemický prvek stříbrobílé barvy, která díky oxidaci po čase přechází k šedé barvě. Patří mezi kovy, přesněji do skupiny aktinoidů. Prvek objevil v roce 1789 Martin Heinrich Klaproth a v čisté formě byl uran izolován roku 1841 Eugene-Melchior Peligotem.[zdroj?]

Prvek byl pojmenován podle tehdy nově objevené planety Uran, která dostala jméno podle boha Urana v řecké mytologii (otec Titánů a první bůh nebes, manžel bytosti Gaia). Uran se tak stal prvním prvkem pojmenovaným podle nově objevené planety – později následovaly ještě neptunium a plutonium.

Základní fyzikálně-chemické vlastnosti[editovat | editovat zdroj]

Vzhled, základní vlastnosti[editovat | editovat zdroj]

Uran je v čistém stavu stříbrobílý lesklý kov, který na vzduchu pozvolna nabíhá – pokrývá se vrstvou oxidů. Rozmělněný na prášek je samozápalný. Není příliš tvrdý a dá se za obyčejné teploty kovat nebo válcovat. Při zahřívání se stává nejprve křehkým, při dalším zvyšování teploty je však plastický. Za teplot pod 0,68 K se stává supravodičem I typu.

Hustota[editovat | editovat zdroj]

Hustota (specifická hmotnost) uranu při 25 °C je 19,01 g.cm−3, uran tak patří k nejtěžším prvkům vůbec, je o asi 70 % těžší než olovo.

Z dalších prvků je těžší pouze iridium (22,50 g×cm−3), osmium (22,48 g×cm−3), platina (21,45 g×cm−3) či rhenium (20,50 g×cm−3); jen o málo menší hustotu má wolfram (19,30 g×cm−3). Vysoká hustota uranu je důvodem pro mnohá jeho nejaderná využití.

Elektronová konfigurace (podrobný rozpis)[editovat | editovat zdroj]

Elektronová konfigurace atomu: K: 2, L: 8, M: 18, N: 32, O: 5s2, 5p6, 5d10, 5f3 P: 6s2, 6p6, 6d1 Q: 7s2; celková konfigurace: 1s2 2s2 2p6 3s2 3p6 3d10 4s2 4p6 4d10 5s2 5p6 4f14 5d10 6s2 6p6 5f3 6d1 7s2.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Historie do objevu radioaktivity[editovat | editovat zdroj]

Uran se už v roce 79 př. n. l. používal k barvení glazur (nálezy poblíž Neapole s 1% výskytem oxidu uranu).

První laboratorně izolovanou sloučeninou uranu byla uranová žluť 1789 izolovaná lékárníkem a profesorem chemie Martinem Heinrichem Klaprothem, jenž objevil nebo spoluobjevil i několik dalších prvků – (zirkonium, titan, cer a tellur). Objev oznámil v projevu před Pruskou akademií věd 24. září 1789. Pojmenován byl podle planety Uran objevené krátce předtím (1781), původní název ovšem byl uranit, v roce 1790 přejmenován na uranium. Klaproth analyzoval rudu z dolu George Wagsfort ve Wittingshalu u Johanngeorgstadtu v Sasku. Vystavil ji působení kyseliny a silně zahřál a získal žlutý prášek, uran, jak se domníval. Ve skutečnosti šlo o jeho síran, čistý uran se podařilo získat až v roce 1841 Francouzi Eugene-Melchior Peligotovi.

Uran se pak používal k barvení skla a glazur, kterým dodává zelenou barvu (v Jáchymově od roku 1826), těžen byl v českém Jáchymově a v britském Cornwallu. Toto použití podstatně kleslo v 2. polovině 20. století. Podle Ottova slovníku naučného bylo v roce 1904 vytěženo 17 193 kg uranu.

Historie po objevu radioaktivity[editovat | editovat zdroj]

V roce 1896 zjistil Henri Becquerel, že uran je radioaktivní a – pokud nepočítáme objev rentgenových paprsků krátce předtím – vlastně tím radioaktivitu objevil. Marie Curie-Sklodovská se svým manželem Pierrem Curie poté z uranové rudy (jáchymovského smolince) izolovala 2 nové prvky: nejdřív polonium a o něco později pak i radium. Uranové rudy pak byly až do 30. let (objev umělých izotopů) používány pro výrobu radia v něm obsaženého (radia se velmi brzo po objevu začalo v malých množstvích používat pro lékařské účely). Podle Františka Běhounka bylo ovšem za celou tuto dobu izolováno jen kolem 1,5 kg radia.

Pro účely jaderného průmyslu se začal uran využívat až během (resp. po) druhé světové války.

První umělá jaderná řetězová reakce (tzv. Fermiho reakce) byla spuštěna 2. prosince 1942 italským fyzikem E. Fermim na hřišti Chicagské univerzity. Prostřednictvím jaderného reaktoru (EBR-1) byl poprvé vyroben proud 20. prosince 1951, první jaderná elektrárna byla zprovozněna v roce 1954 v Obinsku v SSSR.

Izotopy[editovat | editovat zdroj]

V přírodě se uran nachází v nejrůznějších rudách, ovšem jen v nízkých koncentracích 0,04 – 3 %. Vyskytuje se zde jako směs izotopů238U (99,276 %) a 235U (0,718 %) a jen ve velmi malé míře 234U (0,004 %).

Uměle bylo syntetizováno mnoho dalších izotopů, včetně přirozeně se vyskytujících tak byla dosud (2011) objevena celá souvislá řada s nukleonovými čísly 217 až 242:[1]

Izotop Poločas rozpadu Druh rozpadu Produkt rozpadu
217U 16 ms α 213Th
218U 510 ms α 214Th
219U 42 μs α 215Th
220U  ? ε/ α 220Pa/ 216Th
221U 700 ns  ?  ?
222U 1 μs α 218Th
223U 18 μs α (99,80 %)/ ε (0,20 %) 219Th/ 223Pa
224U 900 μs α 220Th
225U 95 ms α 221Th
226U 350 ms α 222Th
227U 1,1 min α 223Th
228U 9,1 min α (95 %)/ ε (5 %) 224Th/ 228Pa
229U 58 min ε (80 %)/ α (20 %) 229Pa/ 225Th
230U 20,8 d α 226Th
231U 4,2 d ε (100,00 %)/ α (4,0·10−3 %) 231Pa/ 227Th
232U 68,9 r α 228Th
233U 159 200 r α 229Th
234U 245 500 r α 230Th
235U 7,04·108 r α 231Th
236U 2,342·107 r α 232Th
237U 6,75 d β- 237Np
238U 4,468·109 r α 234Th
239U 23,45 min β- 239Np
240U 14,1 h β- 240Np
241U  ? β- 241Np
242U 16,8 min β- 242Np

Minerály a rudy[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší, nejznámější a patrně nejdůležitější rudou je uraninit (jeho ledvinitá forma se nazývá smolinec) neboli nasturan. Chemicky jde o UO2 s příměsemi oxidů olova, thoria a radia. Patrně druhou nejdůležitější rudou je mikroskopický koffinit U(SiO4)1-x(OH)2, který často doprovází uraninit. Další důležité rudy uranu (a zároveň i rudy vanadu) jsou carnotit K2(UO2)2(VO4)2·3H2O a ťujamunit Ca(UO2)2(VO4)2·xH2O. Dále např. ulrichity, což jsou minerály s různým poměrem oxidu uraničitého a oxidu uraničito-uranového, chemicky UO2.U3O8. Další méně významné minerály uranu jsou bröggerit, cleveit, nivenit (Norsko) či zippeit (skupina minerálů), autunit a johannit.

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Výskyt ve světě[editovat | editovat zdroj]

10 států, které dohromady těží přes 90 % uranu

Uranové rudy se ve velkém množství vyskytují v Kanadě, Austrálii, USA, Nigeru, Nigérii, Kongu, Zairu, Namibii, Gabonu, Rusku, Uzbekistánu, Kazachstánu a Jihoafrické republice. Nové významné ložisko bylo nedávno (oznámeno v roce 2007) objeveno v Guineji.[2]

V Evropě se uran těží nebo těžil v Sasku, v anglickém Cornwallu, v Rumunsku, na Ukrajině a v Česku (viz dál Výskyt, těžba a zpracování v Česku). Probíhají jednání o možné těžbě na Slovensku. Těžba v Evropě však v současnosti[kdy?] z celosvětového hlediska není příliš významná.

Podle[3] ve světe existují hospodářsky využitelné zásoby ve výši mezi 1,73 až 9,4 mil. tun, při připočtení zásob předpokládaných činí celkové zásoby 16,9 mil. tun, při současné spotřebě by tak zásoby vystačily na 260 let; nedostatek uranu se nepředpokládá ani v případě masivního rozvoje jaderné energetiky.[4]

Velikost těžitelných zásob uranu přesahuje 20 Mt, společně s uranem z moří, z hornin a z thoria dosahují těžitelné zásoby dokonce nejméně 160 Mt.[5]

Značné rezervy navíc existují v recyklaci vyhořelého paliva (zásoby by se pomocí recyklace, která se dosud nevyplatí, zvýšily o 1/3) a ve využití rychlých množivých reaktorů. V případě využití rychlých množivých reaktorů by zásoby vystačily na tisíce let.

Velkou výhodou při těžbě uranu je to, že v řadě jeho nalezišť ho je možné těžit současně s jinými surovinami (např. australský megadůl Olympic Dam).[4]

Výskyt v mořské vodě[editovat | editovat zdroj]

Uran se vyskytuje rovněž v mořské vodě a to v relativně velké koncentraci kolem 3,3 mikrogramů na litr. Odhaduje se, že v mořské vodě jsou celkově obsaženy 4 miliardy tun uranu, zatím však jeho získávání z vody není efektivní. V sladkovodních vodách je obsah uranu velmi proměnný.

Výskyt v uhlí[editovat | editovat zdroj]

Uran je obsažen mimo jiné rovněž v uhlí, což je důvod, proč tepelné elektrárny do prostředí uvolňují celkově mnohem víc radioaktivity než elektrárny jaderné. Z uhlí by dokonce v budoucnu mohla být získávána podstatná část světové spotřeby uranu.[6][7]

Výskyt, těžba a zpracování v Česku[editovat | editovat zdroj]

Pozůstatky hlubinné těžby uranu v okolí Stráže pod Ralskem

V minulosti byla významná těžba v Česku, zde zejména v Jáchymově (do 2. poloviny 20. století zdaleka nejvýznamnější zdroj), v Horním Slavkově, v Příbrami a v křídových pískovcích v okolí Stráže pod Ralskem. V Česku se dosud uranová ruda těží poblíž Dolní Rožínky u Žďáru nad Sázavou, jde o jedinou probíhající těžbu v Evropské unii. Těžba zde byla v květnu 2007 prodloužena na dobu neurčitou, po dobu ekonomické výhodnosti.[8][9][10] [11] těžba se v současnosti[kdy?] rozšiřuje.

Australská firma Uran Limited usiluje o získání práv na průzkum uranových ložisek na Jihlavsku[12] Spor o případnou těžbu uranu probíhá také v Podještědí na Liberecku, kde o těžbu v ložisku Osečná-Kotel má zájem společnost Urania Mining, jejímž 100% vlastníkem je australská firma Discovery Minerals Pty Ltd. Firma požádala o průzkumné vrty na ložiscích Osečná-Kotel a Ploužnice, ministerstvo životního prostředí sice žádost v květnu 2008 zamítlo, ale firma Urania Limited se odvolala.[13] Na jaře roku 2010 začalo Ministerstvo průmyslu a obchodu opět uvažovat o těžbě uranu v Libereckém kraji. Hlavním důvodem je snížení závislosti na dovozu paliva ze zahraničí. Odpůrci argumentují především nedostatkem zkušeností se sanací uzavřených dolů a tím, že ložiska leží v chráněné krajinné oblasti Jizerské hory.[14]

Hlubinná těžba uranu se v okolí Stráže pod Ralskem prováděla po léta za pomocí vhánění silných kyselin do podzemí, což vedlo ke značnému zamoření podzemních vod. Nyní se po skončení vlastní těžby zamořená podzemní voda odčerpává, aby se chemická kontaminace nešířila do přiléhající zásobárny pitné vody. Těžba zde v současností[kdy?] dobíhá a získávání uranu je vedlejším produktem odstraňování starých škod.

V bývalém Československu se v minulosti zpracovávala uranová ruda v mydlovarském podniku MAPE. Areál bývalé zpracovny představuje jednu z vážných ekologických zátěží v České republice.

Těžba a úprava[editovat | editovat zdroj]

Uranová ruda obsahující smolinec se nejprve vylouží kyselinou sírovou, dusičnou nebo chlorovodíkovou. K roztoku se poté k vysrážení hliníku, železa, kobaltu a manganu přidá přebytek Na2CO3 a Ca(OH)2; při tom vzniklý rozpustný uhličitan uranylo-sodný se rozloží kyselinou chlorovodíkovou a uran se vyloučí ze získaného roztoku soli uranylu zaváděním amoniaku jako (NH4)2U2O7, který se potom žíháním převede na oxid U3O8.

Jde-li o rudy obsahující měď a arsen, vylučuje se uran z uhličitanového roztoku po okyselení kyselinou chlorovodíkovou obvykle nejdřív přidáním NaOH jako Na2U2O7. Tato sloučenina se opět rozpustí v kyselině chlorovodíkové a do roztoku se zavádí H2S, čímž se srazí CuS a As2S3. Z filtrátu zbaveného varem sirovodíku se potom při přidání amoniaku vylučuje uran jako (NH4)2U2O7. Vychází-li se z carnotitu, musí být použito metod, které umožňují dělení vanadu a kyseliny fosforečné od uranu. Také pro zpracování rud na uran se užívá zvláštních postupů, například zahřívání v proudu chloru nebo s jinými chloračními činidly SCl2, SOCl2, COCl2, CCl4, přičemž uran sublimuje jako UCl4.

Jak zjistil už Moissan v roce 1883, může se redukce oxidu U3O8 na kov provádět zahříváním s uhlím v elektrické obloukové peci, avšak kov připravený touto cestou obsahuje karbid. Příprava čistého kovu je ztížena nejen sklonem uranu tvořit karbidy, ale i jeho velkou afinitou ke kyslíku a dusíku.

Redukce UCl4 kovovým vápníkem probíhá podle rovnice:

UCl4 + 2 Ca → U + 2 CaCl2

Redukce UCl4 kovovým draslíkem:

UCl4 + 4 K → U + 4 KCl

Běžný způsob přípravy čistého kovového uranu pro použití v atomových reaktorech je založen na redukci fluoridu uraničitého kovovým vápníkem:

UF4 + 2 Ca → U + 2 CaF2

Využití[editovat | editovat zdroj]

Z ekonomického a technologického hlediska je důležité především jaderné využití uranu, ostatní možnosti využití jsou spíš vedlejší.

Jaderné využití uranu[editovat | editovat zdroj]

Nádoba jaderného reaktoru

obohacení uranu (zvýšení koncentrace izotopu 235U) používá jako palivo v jaderných reaktorech nebo jako náplň jaderných bomb. Pro využití uranu jako jaderného paliva je nutné zvýšit koncentraci izotopu 235U z 0,72 % většinou na 2 – 4 %. Pro použití v jaderné bombě je koncentraci třeba zvýšit na hodnotu přes 95 %.

Jako jaderné palivo se dá v tzv. těžkovodních reaktorech využít rovněž přírodní uran, je to však mnohem náročnější, proto se tato možnost zatím v praxi příliš nevyužívá.

Z izotopu 238U se v rychlých množivých reaktorech dá vyrábět plutonium, zejména štěpitelný izotop 239Pu. Tento postup se však zatím příliš nepoužívá kvůli vysokým investičním nákladům a vyšší technologické náročnosti.

Štěpitelný je rovněž izotop 233U, který lze množit z thoria.

Výhody energetického využívání uranu[editovat | editovat zdroj]

Velkou výhodou energetického využívání uranu je skutečnost, že cena samotného uranu tvoří jen malý podíl v nákladech na výrobu elektřiny z něho (v Česku v roce 2009 kolem 17 %), cena elektřiny je dána především náklady na výstavbu elektrárny. K výrobě elektřiny je třeba o několik řádů menší množství jaderného paliva než fosilních paliv, je proto relativně snadné a levné i shromažďování zásob uranu a jeho skladování. To je vlastnost velmi výhodná pro zajištění energetické nezávislosti státu dokonce i v případě, že nemá vlastní zdroje uranu. Na rozdíl od ropy je navíc většina zemí vyvážejících uran politicky stabilní a demokratická.

Nevýhody energetického využívání uranu[editovat | editovat zdroj]

Těžba uranu představuje vážný zásah do krajiny, ať už jde o rozsáhlé povrchové doly, hlubinnou těžbu nebo těžbu chemickým loužením (metoda in situ). Ta spočívá v pumpovaní obrovského množství roztoku kyseliny sírové nebo uhličité, případně hydrogenuhličitanu sodného, do podzemí s cílem uran rozpustit a následně jej chemicky extrahovat.

Kromě vlastní devastace těžbou představují problém také vytěžené horniny kontaminované radioaktivním či toxickými rozpadovým produkty. V okolí mnoha uranových dolů došlo ke kontaminaci okolí. V případě špatně provedeného chemického loužení uranu mohou být ohroženy zásoby podzemní vody.

Těžba uranu také ohrožuje zdraví pracovníků, zejména v případě historických špatně větraných hlubinných dolů hrozilo zvýšené riziko rakoviny plic (radon).

Nejaderné využití uranu[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Ochuzený uran.
Uranové sklo pod UV zářením

Jako odpad po obohacování uranu zbude tzv. ochuzený uran (ochuzený proto, že byl zbaven podstatné části izotopu 235U využitelného jako palivo pro jaderné reaktory). V angličtině se často označuje zkratkou DU (depleted uranium) nebo řidčeji tuballoy.

Uran je pro svou vysokou hustotu využíván všude tam, kde je žádoucí vysoká hmotnost (vyvážení, nutnost dosáhnout vysoké kinetické energie při malém objemu).

Ve starším, ale ještě používaném Boeingu 747 je používán jako vyrovnávací závaží na zádi. Uvádí se, že bylo vyrobeno kolem 600 exemplářů tohoto modelu obsahujícího ochuzený uran, přičemž jednotlivé exempláře obsahují 400–600 kg ochuzeného uranu (jiný pramen uvádí dokonce 400–1 500 kg). Podobným způsoben je využíván rovněž v amerických letadlech McDonnell Douglas DC-10. Jako zátěž je využíván rovněž v plachetnicích, rotorech gyroskopů, ropných vrtných soupravách, údajně dokonce i ve vozech Formule 1. V některých amerických tancích (např. M1 Abrams) je používán jako součást pancíře. Ochuzený uran může být použit rovněž jako stínění před radioaktivitou.

Sloučeniny hexahydrát diurananu sodného (Na2U2O7.6H2O) a hexahydrát diurananu draselného (K2U2O7.6H2O) se dosud označují jako uranová žluť používající se k barvení skla, glazur a porcelánu (barví na žluto až žlutozeleno, přičemž fluoreskuje). Zřejmě se jím však dá barvit i oranžově až rudě. Míra tohoto použití se však v minulosti výrazně snížila. V Česku jsou podle Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB) 2 výrobci skla barveného uranem, podle[15] je v Česku vyráběné sklo zdravotně zcela neškodné i při silně konzervativním přístupu hodnocení zdravotního rizika.

Ve fotografii se sloučenin (solí) uranu (např. UO2(NO3)2dusičnan uranylu) používá k zesilování negativů, do tónovacích lázní, zesilovač světlotisku. Kvůli chemické toxicitě se dusičnan uranylu používá pro experimentální vyvolání patologického stavu ledvin u pokusných zvířat.

Octan uranylu UO2(C2H3O2)2.2H2O, NaUO2(C2H3O2) a diuranan amonný (NH4)2U2O7 má význam v analytické chemii.

Uran s obsahem karbidu je vhodným katalyzátorem pro syntézu amoniaku Haberovým způsobem.

Nejaderné využití ve vojenství[editovat | editovat zdroj]

Ochuzený uran se používá jako vysoce průrazný projektil

Využívá se vedle wolframu pro výrobu protipancéřových projektilů (tzv. šípové, přesněji podkaliberní střely – průměr střely je menší než průměr hlavně, ze které je vystřelena). Působí zde sice především vysoká kinetická energie střely, účinek však zesiluje i to, že po průniku projektilu za pancíř se tlakem a třením rozžhavené úlomky uranu vznítí, což zvyšuje ničivý účinek uvnitř obrněného prostoru. Střely z ochuzeného uranu též mají výhodnější mezní úhel, pod kterým se po zásahu do svého opancéřovaného cíle neodrazí.

Je třeba důrazně upozornit na to, že toto použití jako takové nemá absolutně žádnou souvislost s jaderným využíváním uranu pro výrobu nukleárních zbraní. Důvodem je zde pouze vysoká hustota uranu, pevnost srovnatelná s jeho konkurenčním materiálem wolframem, snadná vznětlivost a relativně nízká cena. Přes poměrně nízkou radioaktivitu 238U však přesto dochází k slabému radioaktivnímu zamoření, míra jeho neškodnosti nebo škodlivosti není dosud dořešena. V posledních letech padlo na Valném shromáždění OSN několik návrhů na prozkoumání účinků zbraní a munice z ochuzeného uranu,[16] které byly přes odpor několika zemí (USA, Izrael, Francie, Česká republika, …) schváleny.[17]

Větší roli přitom hraje ani ne tak radioaktivita ochuzeného uranu (která je nízká, ovšem pokud se dostane dovnitř těla, její účinky jsou vyšší), jako jeho celková toxicita, protože uran stejně jako většina těžkých kovů je pro živé organizmy jedovatý. Jeho velké rozptýlení v prostředí poskytuje možnost dostat se přímo do těla živých organizmů (potravou, pitím nebo vdechnutím).

Tyto střely byly použity spojenci v první válce v Iráku v roce 1991,[18] v Kosovu v roce 1999, pravděpodobně rovněž v Afghánistánu v roce 2001 a od března 2003 i v Iráku během operace Irácká svoboda, kdy bylo podle irácké ministryně zdravotnictví Nermin Othman bombardováním kontaminováno přes 350 míst. Počet rakovinných onemocnění údajně činí 140 tisíc a každý rok je registrováno 7 až 8 tisíc případů rakoviny.[19] Tato data však nebyla potvrzena nezávislými zdroji, naopak podle Světové zdravotnické organizace (WHO) by pro vyvolání rakoviny plic bylo nutné vdechnout velké množství uranového prachu. U jiných typů rakoviny je riziko ještě mnohem menší.[20]

31. října 2007 první výbor OSN schválil většinou hlasů návrh rezoluce požadující přezkoumání zdravotních rizik zbraní používajících ochuzený uran. Pro bylo 122 zemí, proti 6 (včetně Česka,[17] které proti jednáním o omezení zbraňových systémů s ochuzeným uranem hlasovala i 5. prosince[21]).

Obohacený uran a jeho výroba[editovat | editovat zdroj]

Pro jaderné využití uranu je vhodný především izotop 235U s poměrně nízkým zastoupením (okolo 0,73 %) v přírodním uranu. Například pro výrobu paliva pro jaderné reaktory se obvykle používá uran, obsahující kolem 3–4 % 235U. Při výrobě jaderné zbraně je toto obohacení naprosto nedostatečné. Minimální nutný obsah 235U zde činí přibližně 90 %, obvykle se však pro konstrukci atomové bomby využívá uran s ještě vyšším stupněm obohacení.

Oddělení hlavních izotopů uranu – 238U a 235U je poměrně značně obtížné. Z hlediska chemického chování jsou oba izotopy prakticky identické a i jejich odlišnosti ve fyzikálních vlastnostech jsou velmi malé. Nicméně oba izotopy vykazují poněkud dostatečně odlišné fyzikální vlastnosti, aby je moderními technologiemi bylo možné oddělit.

Mezi základní technologické postupy patří:

Elektromagnetická separace[editovat | editovat zdroj]

Calutron, Oak Ridge laboratories

Technické zařízení pro elektromagnetickou separaci se nazývá calutron a jde vlastně o zvětšenou verzi hmotnostního spektrometru. Letící elektricky nabité ionty separovaného materiálu jsou zde oddělovány působením magnetického pole, které zakřivuje jejich dráhu podle hmotnosti příslušné částice. Zařízení poskytuje vynikající separační schopnosti, avšak jeho praktická účinnost je velmi nízká. Je schopno pracovat pouze s velmi nízkými koncentracemi dělených iontů, z nichž je ještě značná část ztracena uvnitř dělicího bloku. Výsledně je pak spotřeba energie, nutná pro výrobu jednotkového množství obohaceného uranu, vyšší než u méně účinných separačních technik, které však vykazují mnohem nižší energetickou náročnost.

Difuze[editovat | editovat zdroj]

Rozdílných difuzních koeficientů plynů se často využívá pro oddělování molekul s výrazně odlišnými hmotnostmi. V případě oddělování plynných sloučenin 238U a 235U je rozdíl hmotností obou molekul (UF6) velmi malý a pro dosažení vysokého stupně separace je třeba tento postup opakovat až několika tisícinásobně. Provozní zařízení pak obsahuje stovky kaskád jednotlivých separačních stupňů, kdy v každém z nich prochází dělený plyn porézní přepážkou, která zpomaluje těžší molekuly a lehčí tak postupují kaskádou o něco málo rychleji. Tato technika byla použita například pro přípravu štěpného materiálu pro výrobu první atomové bomby na světě v USA.

Obdobně lze využít i rozdílu difuzních koeficientů molekul rozpuštěných v kapalině. Platí zde obdobné závislosti jako pro difuzi v plynech a hlavním ekonomickým problémem pro separaci uranu je v tomto případě mimořádná energetická náročnost, protože navržené technologie bylo nutno provozovat za poměrně vysokých teplot.

Centrifugální separace[editovat | editovat zdroj]

Kaskády plynových centrifug slouží k obohacení uranové rudy

V centrifuze o vysokých otáčkách dochází k dělení molekul podle jejich hmotnosti na základě rozdílného momentu hybnosti pohybujících se částic. Tento systém pracuje poměrně efektivně i pro poměrně hmotné částice s pouze mírně odlišnými hmotami a jeho účinnost je závislá především na rychlosti otáčení centrifugy.

Pro dělení izotopů uranu se tento systém prakticky výlučně prosadil v 70. letech 20. století a je dnes hlavním průmyslovým zdrojem obohaceného uranu. Dříve se obvykle používaly rotačky s ocelovými lopatkami, dosahujícími rychlosti kolem 330 m/s (rychlost zvuku), v současné době[kdy?] se prosazují materiály z uhlíkových vláken s rychlostí 600 m/s a teoretické možnosti využití vlastností Kevlaru dávají předpoklad dosáhnout až 1 100 m/s.

Pro výrobu kvalitního štěpného materiálu je stále nezbytné použití kaskád odstředivek v řádu několika stovek až tisíc kusů, přesto je energetická náročnost procesu výrazně nižší, než při difuzním dělení izotopů.

Ionizace laserem[editovat | editovat zdroj]

Princip metody spočívá ve skutečnosti, že velmi jemně naladěný laser může svým zářením excitovat pouze plynné atomy jednoho izotopu děleného prvku, zatímco zbývající izotopy zůstávají v základním stavu. Ionizované izotopy potom lze oddělit elektromagneticky nebo po reakci s nějakou chemickou látkou.

Tato teoreticky perspektivní technika je v současné době[kdy?] testována pouze v laboratorním měřítku a nikdy nebyla použita pro skutečnou separaci izotopů uranu v makroměřítku. Základním problémem je přitom skutečnost, že energetické rozdíly potřebné pro vybuzení dvou podobných izotopů jednoho prvku jsou velmi malé a je technicky obtížné vyladit laser do takového stavu, aby excitoval přednostně pouze vybraný izotop. Zkráceně se metoda označuje jako AVLIS (atomic vapor laser isotope separation).

Jedná-li se o molekuly UF6, tak se metoda označuje MLIS (molecular laser isotope separation) či SILEX (Separation of Isotopes by Laser Excitation).

Sloučeniny uranu[editovat | editovat zdroj]

Barvy roztoků solí uranu v různých oxidačních číslech

Uran vytváří sloučeniny s oxidačními čísly U3+ až U6+, z nichž nejstabilnější jsou ty s U6+. Rozpustné soli sloučenin uranu jsou barevné, a pokud jejich barva není ovlivněna barvou aniontu, tak uranité soli U3+ mají hnědočervené zbarvení, uraničité U4+ zelenou, uraničné U5+ se vyskytují v podobě kationtu UO2+, jsou bezbarvé a navíc nestabilní a rozkládají se (disproporcionují) na směs solí uraničitých a uranových a konečně soli uranové U6+ se vyskytují v podobě kationtu UO22+, tzv. uranylový kationt a ten má v roztocích žlutou barvu a je stabilní. Nejběžnější soli, se kterými se dá v praxi setkat (kromě níže popsaných) jsou právě soli, které obsahují kationt uranylu a patří mezi ně např. dusičnan uranylu UO2(NO3)2.

Mezi nejběžnější sloučeniny uranu patří oxid uraničitý UO2, který se v přírodě nachází v podobě minerálu smolince a je základní surovinou pro výrobu kovového uranu. Další z oxidů, který se také vyskytuje v přírodě jako uranová ruda, je směsný oxid uraničito-uranový U3O8 (lze rozepsat na složky – UO2.2UO3 a možno také pojmenovat jako oxid uraničito-diuranový, ale tento název se nepoužívá). Z oxidu uraničitého ho lze připravit žíháním na vzduchu.

K dalším významným sloučeninám uranu patří některé halogenidy – konkrétně chlorid uraničitý UCl4 a fluorid uraničitý UF4, které se používají k výrobě kovového uranu redukcí draslíkem, či vápníkem, a fluorid uranový UF6, který se díky tomu, že fluor se v přírodě vyskytuje pouze jako jeden izotop (je to tedy monoizotopický prvek), využívá k separaci 235UF6 a 238UF6 na základě odlišné hmotnosti těchto dvou izotopických sloučenin (viz výše v sekci o obohaceném uranu a jeho výrobě).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Chart of Nuclides, National Nuclear Data Center, Brookhaven National Laboratory (anglicky)
  2. http://www.novinky.cz/ekonomika/v-guinee-byla-objevena-nova-loziska-uranu_121384_ajkv7.html
  3. http://www.oecdbookshop.org/oecd/display.asp?SF1=DI&CID=&LANG=EN&ST1=5L9T0F7266WF#MultiLingualSummaries
  4. a b http://www.volny.cz/casopis.energetika/e_08906_2.html
  5. http://www.vesmir.cz/clanek.php3?stranka=536&cislo=9&rok=2005&pismeno=
  6. http://techtydenik.cz/tech_zpravy.php?id=1125&part=22
  7. http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/chemie/B6CD91F7F32767A5C12572F2002F7A67?OpenDocument&cast=1
  8. http://www.mpo.cz/dokument36127.html
  9. http://www.mpo.cz/dokument8092.html
  10. http://www.ceskenoviny.cz/regiony/vysocina/index_view.php?id=339075
  11. http://www.ekolist.cz/zprava.shtml?x=2007097
  12. http://jihlavsky.denik.cz/podnikani/20070607uran_pruzkum_vysocina.html
  13. [Lidé dál bojují proti těžbě uranu v Podještědí, MfDnes, 21. listopadu 2008]
  14. MPO chce podpořit těžbu
  15. http://www.sujb.cz/?c_id=159 dobrozdání SÚJB
  16. http://www.un.org/Docs/journal/asp/ws.asp?m=A/C.1/62/L.18/rev.1
  17. a b http://www.un.org/News/Press/docs/2007/gadis3357.doc.htm
  18. Dokument Oil Factor uvádí, že v konfliktu bylo použito přes 325 tun munice s ochuzeným uranem a (na rozdíl od druhé války v Iráku) byla snaha vyhnout se oblastem s civilním obyvatelstvem
  19. Iraqis blame U.S. depleted uranium for surge in cancer, RIA Novosti, 23. červenec 2007
  20. Depleted uranium WHO, Fact sheet N°257, Revised January 2003
  21. http://publica.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=380&Itemid=37

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Cotton F.A., Wilkinson J.:Anorganická chemie, souborné zpracování pro pokročilé, ACADEMIA, Praha 1973
  • Holzbecher Z.:Analytická chemie, SNTL, Praha 1974
  • Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie 1. díl, 1. vydání 1961
  • N. N. Greenwood – A. Earnshaw, Chemie prvků 1. díl, 1. vydání 1993 ISBN 80-85427-38-9
  • VOHLÍDAL, Jiří; ŠTULÍK, Karel; JULÁK, Alois. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]



Periodická tabulka chemických prvků
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18
H (přehled) He
Li Be B C N O F Ne
Na Mg Al Si P S Cl Ar
K Ca Sc Ti V Cr Mn Fe Co Ni Cu Zn Ga Ge As Se Br Kr
Rb Sr Y Zr Nb Mo Tc Ru Rh Pd Ag Cd In Sn Sb Te I Xe
Cs Ba * Hf Ta W Re Os Ir Pt Au Hg Tl Pb Bi Po At Rn
Fr Ra ** Rf Db Sg Bh Hs Mt Ds Rg Cn Uut Fl Uup Lv Uus Uuo
 
*Lanthanoidy  La Ce Pr Nd Pm Sm Eu Gd Tb Dy Ho Er Tm Yb Lu
**Aktinoidy  Ac Th Pa U Np Pu Am Cm Bk Cf Es Fm Md No Lr
 
Skupiny prvků: Kovy · Nekovy · Polokovy | Blok s · Blok p · Blok d · Blok f