Nobelium

Nobelium
Atomové číslo	102
Relativní atomová hmotnost	259 amu
Elektronová konfigurace	[Rn] 5f14 7s2
Skupenství	Pevné
Teplota tání	827 °C (1100 K)
Elektronegativita (Pauling)	1,3
Registrační číslo CAS	10028-14-5
Ionisační energie No→No+	642 kJ/mol

Nobelium, chemická značka No (lat. Nobelium), je čtrnáctým členem z řady aktinoidů, desátým transuranem, silně radioaktivní kovový prvek, připravovaný uměle ozařováním jader curia. Svůj název získal na počest Alfreda Nobela.

Nobelium je radioaktivní kovový prvek, který doposud nebyl izolován v dostatečně velkém množství, aby bylo možno určit všechny jeho fyzikální konstanty. Vyzařuje α a γ záření a je silným zdrojem neutronů, proto je nutno s ním manipulovat za dodržování bezpečnostních opatření pro práci s radioaktivními materiály. O jeho sloučeninách a jejich chemickém chování je známo velmi málo.

Výskyt, historie přípravy

Nobelium se v přírodě nevyskytuje. Je to uměle připravený kovový prvek z řady transuranů.

Nobelium bylo poprvé připraveno v dubnu roku 1958 v laboratořích kalifornské university v Berkeley za pomoci nového lineárního urychlovače částic. Při uvedeném experimentu byl bombardován terč složený z izotopů curia (95 % ²⁴⁴Cm + 4,5 % ²⁴⁶Cm) jádry uhlíku ¹²C a bylo získáno nobelium ²⁵²No s poločasem rozpadu 2,4 sekund.

244
96Cm + 12
6C → 256
102No → 252
102No + 4 1
0n

Alfred Nobel

Za jeho objevitele jsou pokládáni Albert Ghiorso, Glenn T. Seaborg, John R. Walton a Torbjørn Sikkeland. Prvek byl pojmenován na počest švédského chemika a vynálezce dynamitu Alfreda Nobela.

Další umělá příprava nobelia byla oznámena roku 1966, kdy byl bombardován terčík z uranu ²³⁸U jádry neonu ²²Ne

238
92U + 22
10Ne → 260
102No → 254
102No + 6 1
0n

Izotopy

Je známo celkem 17 izotopů nobelia, z nichž je nejstabilnější jsou ²⁵⁹No s poločasem rozpadu 58 minut, ²⁵⁵No s poločasem rozpadu 3,1 minuty a ²⁵³No s poločasem 1,62 minuty. Zbývající izotopy mají poločas rozpadu menší než jednu minutu.

Izotop	Rok objevu	Použitá reakce	Poločas rozpadu
250Nom	2001	204Pb(48Ca,2n)	0,043 ms
250Nog	2006	204Pb(48Ca,2n)	0,0037 ms
251No	1967	244Cm(12C,5n)	0,76 s
252Nog	1959	244Cm(12C,4n)	2,44 s
252Nom	~2002	206Pb(48Ca,2n)	110 ms
253Nog	1967	242Pu(16O,5n), 239Pu(18O,4n)	1,62 min
253Nom	1971	249Cf(12C,4n)	0,0435 ms
254Nog	1966	243Am(15N,4n)	51 s
254Nom1	1967 ?	246Cm(13C,5n), 246Cm(12C,4n)	275 ms
254Nom2	~2003	208Pb(48Ca,2n)	0,198 ms
255No	1967	246Cm(13C,4n),248Cm(12C,5n)	3,1 min
256No	1967	248Cm(12C,4n), 248Cm(13C,5n)	2,91 s
257No	1961 ?, 1967	248Cm(13C,4n)	25 s
258No	1967	248Cm(13C,3n)	1,2 ms
259No	1973	248Cm(18O,α3n)	58 min
260No	?	254Es + 22Ne,18O,13C – transfer	160 ms
262No	1988	254Es + 22Ne – transfer (EC of 262Lr)	5 ms

Literatura

• N. N. Greenwood – A. Earnshaw, Chemie prvků II. 1. díl, 1. vydání 1993 ISBN 80-85427-38-9

---