Kobalt

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání



Co

Rh

ŽelezoKobaltNikl

[Ar] 3d7 4s2

59 Co
27
↓Periodická tabulka prvků↓
Obecné
Název (lat.), značka, číslo Kobalt (Cobaltum), Co , 27
Registrační číslo CAS 7440-48-4
Umístění v PSP 9 skupina,

4. perioda, blok d

Char. skupina Přechodné kovy
Hmotnostní zlomekzem. kůře 23 až 25 ppm
Konc. v mořské vodě 0,00027 mg/l
Počet přírodních izotopů 1
Vzhled Namodralý, tvrdý kov
Kobalt
[[Soubor:|255px|Emisní spektrum]]
Atomové vlastnosti
Rel. at. hmotnost 58,933195
Atomový poloměr 125 pm
Kovalentní poloměr 126 pm
van der Waalsův poloměr pm
Elektronová konfigurace [Ar] 3d7 4s2
Elektronů v hladinách 2, 8, 15, 2
Oxidační číslo -I, I, II, III, IV, V
Fyzikální vlastnosti
Skupenství Pevné
Krystalová struktura Šesterečná
Hustota 8,90 kg/dm3
Kritická hustota {{{kritická hustota}}} g cm−3
Tvrdost 5,0 (Mohsova stupnice)
Magnetické chování Feromagnetický
Měrná magnetická susceptibilita {{{magnetická susceptibilita}}}
Teplota tání 1495 °C (1768 K)
Teplota varu 3100 °C (3473 K)
Kritická teplota {{{kritická teplota c}}} °C ({{{kritická teplota k}}} K)
Teplota trojného bodu {{{teplota trojného bodu c}}} °C ({{{teplota trojného bodu k}}} K)
Teplota přechodu do supravodivého stavu {{{teplota supravodivosti}}}
Teplota změny krystalové modifikace {{{teplota změny modifikace}}}
Tlak trojného bodu {{{tlak trojného bodu}}} kPa
Kritický tlak {{{kritický tlak}}} kPa
Molární objem 6,67 · 10−6 m3/mol
Dynamický viskozitní koeficient {{{dynamický viskozitní koef.}}}
Kinematický viskozitní koeficient {{{kinematický viskozitní koef.}}}
Tlak nasycené páry 100 Pa při 2165K
Rychlost zvuku 4720 m/s
Index lomu {{{index lomu}}}
Relativní permitivita {{{relativní permitivita}}}
Elektrická vodivost S·m−1
Měrný elektrický odpor 62,4 nΩ·m
Teplotní součinitel el. odporu {{{součinitel elektrického odporu}}}
Tepelná vodivost 100 W·m−1·K−1
Povrchové napětí {{{povrchové napětí}}}
Termodynamické vlastnosti
Skupenské teplo tání 16,3 KJ/mol
Specifické teplo tání {{{spec. teplo tání}}}
Skupenské teplo varu 382 KJ/mol
Specifické teplo varu {{{spec. teplo varu}}}
Molární atomizační entalpie {{{molární atomizační entalpie}}}
Entalpie fázové přeměny modifikace {{{entalpie fázové přeměny modifikace}}}
absolutní entropie {{{absolutní entropie}}}
Měrná tepelná kapacita 421 Jkg-1K-1
Molární tepelná kapacita {{{molární tepelná kapacita}}}
Spalné teplo na m³
Spalné teplo na kg
Různé
Van der Waalsovy konstanty {{{van der Waalsovy konstanty}}}
Teplotní součinitel délkové roztažnosti {{{součinitel délkové roztažnosti}}}
Redoxní potenciál -0,277 V
Elektronegativita 1,88 (Paulingova stupnice)
Ionizační energie 1: 760,4 KJ/mol
2: 1648 KJ/mol
3: 3232 KJ/mol
Iontový poloměr 72 pm
Izotopy
izo výskyt t1/2 rozpad en. MeV prod.
56Co umělý 72,27 dne ε 4,566 56Fe
57Co umělý 271,79 dne ε 0,836 57Fe
58Co umělý 70,86 dne ε 2,307 58Fe
59Co 100% je stabilní s 32 neutrony
60Co umělý 5,2714 roků β , γ 2,824 60Ni
Bezpečnost


R-věty R42/43, R53
S-věty S2, S22, S24, S37, S61
Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky SI a STP.

Kobalt (chemická značka Co, latinsky Cobaltum) je namodralý, feromagnetický, tvrdý kov. Používá se v metalurgii pro zlepšování vlastností slitin, při barvení skla a keramiky a je důležitý i biologicky.

Základní fyzikálně-chemické vlastnosti[editovat | editovat zdroj]

Typický kovový ferromagnetický prvek, stříbrolesklý s modrým nádechem. Je velmi pevný, svou tvrdostí a pevností předčí ocel. Kobalt je feromagnetický do teploty 1000 °C, nad touto teplotou své feromagnetické vlastnosti ztrácí. Bod při němž kov ztrácí feromagnetické vlastnosti se nazývá Curieův bod. Kobalt patří mezi přechodné prvky, které mají valenční elektrony v d-sféře. Ve sloučeninách se vyskytuje především v mocenství Co+II a Co+III, vzácně se můžeme setkat i s Co+I, Co+IV a od nedávna také s některými nestabilními sloučeninami v oxidačním stavu Co+V například Na3CoVO4.

Kobalt se vyskytuje v přírodě ve dvou alotropických modifikacích označovaných α-Co a β-Co. První je stabilní za obyčejné teploty a kobalt v ní zaujímá těsné uspořádání v hexagonální mřížce. Druhá modifikace je stabilní nad teplotou 417 °C a kobalt v ní zaujímá uspořádání atomů v plošně centrované kubické mřížce. Přeměna mezi modifikacemi je malá, což má vliv na fyzikální vlastnosti kovu.

V kompaktním stavu je kobalt vůči vzduchu i vodě stabilní. V jemně rozptýleném stavu je kobalt stejně jako železo pyroforický (je samozápalný na vzduchu). Ve zředěných kyselinách, jako je kyselina chlorovodíková, kyselina sírová a kyselina dusičná, se rozpouští, ale velmi neochotně a pomalu. V koncentrované kyselině dusičné se kobalt, stejně jako železo pouze pasivuje.

Při zahřívání shoří kobalt na vzduchu na oxid kobaltnato-kobaltitý Co3O4. Při zahřívání na vzduchu nad 900 °C shoří kobalt na oxid kobaltnatý CoO. Ten vzniká i při působení vodní páry na kov zahřátý do červeného žáru. Za normální teploty je kobalt málo reaktivní, ale za vyšších teplot se často za vzniku plamene slučuje s mnoha prvky (síra, fosfor, arsen, antimon, cín, zinek, křemík, bor, halogeny…). Neslučuje se však s dusíkem a vodíkem.

Historický vývoj[editovat | editovat zdroj]

O prvním používání sloučenin kobaltu se dozvídáme z egyptských archeologických nálezů. Ty pochází z doby 2600 př. n. l. a jedná se keramiku a skleněné perly, které byly barveny kobaltovou modří do modra. Horníci ve středověku označovali jako kobalty rudy, které se i přes svůj kovový vzhled nedaly hutnicky zpracovat na kov. Jméno kobalt má základ v německém pojmenování skřítků Koboltů, kteří byli spíše zlomyslní a kazili horníkům práci. Přítomnost kobaltu totiž zhoršovala kvalitu a zpracovatelnost vytěžených niklových rud a kobaltové příměsi i více ohrožovaly jejich zdraví, protože se při jejich pražení uvolňovaly nebezpečné jedovaté plyny s obsahem As4O6. Později se toto označení omezilo pouze na rudy, které se daly obtížně hutnicky zpracovat a barvily sklo na modro. Kov, který byl součástí těchto rud, objevil roku 1735 švédský chemik Georg Bradnt a nazval jej cobalt rex a roku 1780 T. O. Bergman ukázal, že jde o nový prvek.

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Ruda kobaltu

Oproti příbuznému niklu je zastoupení kobaltu na Zemi i ve vesmíru výrazně nižší. V zemské kůře činí průměrný obsah kobaltu kolem 25 mg/kg, čímž se zařazuje na 30. místo ve výskytu prvků na zemi. Jeho procentuální obsah odpovídá 29 ppm (parts per milion = počet částic na 1 milion částic). V mořské vodě se jeho koncentrace pohybuje na úrovni 0,27 mikrogramu v jednom litru. Předpokládá se, že ve vesmíru připadá na jeden atom kobaltu přibližně 15 milionů atomů vodíku.

V přírodě nejsou známa naleziště rud s převažujícím množstvím kobaltu. Ten vždy pouze doprovází niklové rudy a nalezneme jej i jako doprovodný prvek v sulfidických rudách mědi nebo olova. Nejdůležitější nerosty kobaltu jsou smaltin CoAs3, linnéit Co3S4 a kobaltit CoAsS. V Nové Kaledonii v Kanadě se nachází manganová čerň, která obsahuje kobalt a nazývá se asbolan. V ryzím stavu je možné nalézt kobalt v množství 0,5–2,5 % v železných meteoritech.

Největším zásoby rud s významným podílem kobaltu jsou v Rusku, Číně, Austrálii, Demokratické republice Kongo a Zambii. Například roku 2005 se vytěžilo 22 000 tun kobaltových rud.

Výroba[editovat | editovat zdroj]

Základ pro výrobu kobaltu tvoří míšně, které se získávají při hutnickém zpracování rud niklu, mědi a olova obsahujících arsen, kde je kobalt přítomen zejména jako arsenid. Z míšně se vyráběly oxidy kobaltu, které se používaly při výrobě kobaltových barev a nemusely být v příliš čistém stavu. Dnes se však vyrábí zejména kovový kobalt.

Příprava čistého kobaltu je velmi náročná, protože největší problém činí odstranit nikl, který tvoří podstatnou část kobaltových rud. Nejčastěji se postupuje tak, že se rudy kobaltu nebo míšně pražením převedou na směs oxidů a arseničnanů, která se podle červeného zbarvení nazývá safor nebo cafra. Tato směs se rozpustí v kyselině chlorovodíkové a sulfanem se srazí měď, olovo, bismut a další těžké kovy. Po oxidaci chlorem se srazí arsen a železo uhličitanem vápenatým jako hydroxid železitý a arseničnan vápenatý. Pak se přidá chlorové vápno v takovém množství, aby se srazil jen kobalt, který se sráží přednostně před niklem. Díky tomu zůstane nikl přítomen v roztoku a kobalt, který je nyní přítomen v podobě svého oxidu se může od stop niklu ještě několikrát přečistit. Nakonec se oxid kobaltnato-kobaltičitý redukuje uhlím nebo koksem a získá se tak kovový kobalt.

Využití[editovat | editovat zdroj]

Cena kobaltu je díky jeho poměrně nízkému výskytu i obtížnosti výroby dosti vysoká a v některých obdobích dosahuje burzovní cena kobaltu úrovně stříbra. Proto je především v metalurgii využíván pouze v případech, kdy se nedá nahradit některým levnějším kovem a do slitin je legován obvykle jen v relativně nízkém množství.

Slitiny[editovat | editovat zdroj]

V ocelářském průmyslu slouží kobalt jako složka některých nástrojových ocelí, které musí vykazovat vynikající mechanické vlastnosti – tvrdost, pevnost a odolnost. Z ocelí tohoto typu se vyrábějí nástroje a přípravky pro obrábění kovů (rychlořezná ocel), ale i např. turbíny plynových generátorů, součásti spalovacích motorů a vrtné hlavice pro geologický průzkum.

Stellity jsou slitiny kobaltu s přibližně 50 % kobaltu, 27 % chromu , 12 % wolframu, 2,5 uhlíku a až 5 % železa. Ve stopovém množství ještě obsahují mangan a křemík. Tyto velmi tvrdé slitiny se používají pro odlévání součástí strojů a obráběcích nástrojů. Jsou ještě tvrdší než rychlořezné oceli, ale také podstatně dražší.

Pro výrobu velmi silných permanentních magnetů se používá typ slitin s obchodním názvem Alnico, které se skládají ze železa, kobaltu, niklu, hliníku a mědi. Jde o velmi silný permanentní magnet, který překoná 25krát výkon ocelových magnetů.

Pro pacienty, kteří si nemohou dovolit uhradit běžné dentální slitiny z drahých kovů se jako levná varianta používá několik typů slitin na bázi kobaltu, molybdenu, wolframu a niklu. Tento materiál velmi dobře odolává korozním vlivům, ale obtížně se zpracovává pro velmi vysokou tvrdost a vysoký bod tání.

Slinuté karbidy[editovat | editovat zdroj]

Kovový kobalt je společně s karbidem wolframu základní složkou tvrdokovů. Tyto umožňují třískové obrábění s ještě vyšší produktivitou než rychlořezné oceli. Používají se i ve strojírenství pro výrobu součástí, které musejí mít vysokou tvrdost a otěruvzdornost i za vysokých teplot.

Galvanické pokovování[editovat | editovat zdroj]

Odolnost kovového kobaltu proti vlivům prostředí (atmosférická oxidace, působení vody) znamená, že elektrolytickým vyloučením kobaltového povlaku na povrchu méně ušlechtilého kovu jej ochráníme proti korozi.

Barvení skla a keramiky[editovat | editovat zdroj]

sklo obarvené kobaltovou modří

Soli kobaltnaté i kobaltité jsou barevné, obvykle modré nebo červené. Přídavkem solí kobaltu do skloviny nebo keramické hmoty se docílí toho, že výsledný výrobek je po vytavení a vypálení trvale zbarven. Toto znali a používali již staří Egypťané a Římané.

U keramických materiálů nebo porcelánu se však spíše používá tzv. glazování, kdy je primárně vypálený střep pokryt vrstvou tekuté glazury, která jako barvicí pigmenty obsahuje většinou soli různých těžkých kovů. Opětným vypálením předmětu v peci se glazura stabilizuje ve formě různých směsných oxidů, křemičitanů a dalších solí, které trvale zbarví její povrch. Protože barva glazovací směsi před vypálením je vždy jiná než po konečném tepelném zpracování, je finální vzhled výrobku vždy otázkou zkušenosti a řemeslné dovednosti keramika.

V keramickém průmyslu se kobalt dnes používá zejména jako bělidlo k optickému vyrovnání žlutavého nádechu, který vytváří železnaté sloučeniny.

Zdroj radioaktivního záření[editovat | editovat zdroj]

Ozářením stabilního izotopu kobaltu 59Co energetickými neutrony (např. v jaderném reaktoru) vzniká nestabilní 60Co. Tento radioizotop se rozpadá s poločasem 5,2714 let za uvolňování silného gama-záření. Kobalt byl z tohoto důvodu někdy zvažován pro použití ve svrchním plášti jaderné bomby (takzvaná kobaltová bomba), po výbuchu by došlo k výše zmíněné transmutaci a zamoření oblasti radioizotopem 60Co (praktická aplikace tohoto typu není známa).

Protože 60Co lze poměrně snadno připravit a manipulace s ním není obtížná, využívá se v medicíně jako zdroj gama-paprsků pro ozařování rakovinných nádorů a dalších tkání. Přístroj pro ozařování se nazývá kobaltové dělo a jeho podstatou je silná olověná ochranná schránka válcovitého tvaru, která propouští potřebné gama-záření pouze v úzkém paprsku určeným směrem.

Izotop 60Co je využíván i v defektoskopii pro vyhledávání vnitřních skrytých vad materiálů. Uvolněným zářením jsou prozařovány kovové součásti důležitých aparatur – zařízení pro jaderný průmysl, chemické reaktory pro vysoké tlaky, části kosmických raket apod. Citlivý detektor snímá množství gama paprsků, které materiálem projdou a výskyt vady (trhliny, chybného svaru) se projeví změnou intenzity měřeného záření.

Ozařování gama-paprsky slouží i k likvidaci hub, plísní a dřevokazného hmyzu v historicky cenných dřevěných předmětech, které není možno ošetřit klasickými chemickými přípravky kvůli zachování jejich vzhledu.

Sloučeniny[editovat | editovat zdroj]

Kobalt dokáže tvořit sloučeniny v oxidačních stavech od Co1- do Co5+, avšak většina jednoduchých sloučenin kobaltu se odvozuje od dvojmocného kobaltu a většina komplexních sloučenin se odvozuje od trojmocného kobaltu. V organokovových sloučeninách může kobalt dosáhnout i nižších oxidačních čísel.

Anorganické sloučeniny[editovat | editovat zdroj]

V anorganických sloučeninách kobalt vystupuje v oxidačních stavech od Co1+ do Co5+, přičemž největší význam mají sloučeniny kobaltnaté a kobaltité. V dalších oxidačních stavech jsou sloučeniny nestabilní, a proto nemají praktický význam. Jednoduché anorganické sloučeniny tvoří více kobaltnaté soli a komplexní tvoří více kobaltité soli.

Sloučeniny kobaltnaté Co2+[editovat | editovat zdroj]

Uhličitan kobaltnatý
Chlorid kobaltnatý
Dusičnan kobaltnatý
  • Hydroxid kobaltnatý Co(OH)2 je v čerstvém stavu zprvu modrá sraženina, která se stáním zbarvuje do světle růžové barvy, je nerozpustná ve vodě, rozpustná v kyselinách na kobaltnaté soli. Za přístupu vzduchu se sraženina oxiduje na hydratovaný oxid kobaltitý. Za přítomnosti oxidačních činidel v roztoku je možno získat až hydratovaný oxid kobaltičitý, který ale není v čistém stavu. Hydroxid kobaltnatý se připravuje přidáním alkalického hydroxidu k roztoku kobaltnaté soli.
  • Bromid kobaltnatý CoBr2 je v bezvodém stavu zelená krystalická látka, v hydratované podobě tvoří červenou krystalickou látku, dobře rozpustnou ve vodě. V roztoku tvoří komplexní sloučeniny (viz níže) bromokobaltnatany. Bromid kobaltnatý se připravuje spalováním kobaltu v parách bromu.
  • Jodid kobaltnatý CoI2 je v bezvodém stavu zelenošedý prášek, v hydratované podobě je to tmavě červená krystalická látka, dobře rozpustná ve vodě, lihu a acetonu. V roztocích tvoří komplexní sloučeniny (viz níže) jodokobaltnatany. Jodid kobaltnatý se připravuje spalováním kobaltu v parách jodu.
  • Uhličitan kobaltnatý CoCO3 je v čisté podobě fialovočervený prášek, nerozpustný ve vodě. V roztoku vytváří podvojné sloučeniny. Při klasickém srážení kobaltnaté soli roztokem alkalického uhličitanu vznikají zásadité uhličitany, které mají modrou barvu. Pokud se však kobaltnatá sůl sráží v roztoku nasyceném oxidem uhličitým, vznikne hexahydrát uhličitanu kobaltnatého.

Sloučeniny kobaltité Co3+[editovat | editovat zdroj]

  • Fluorid kobaltitý CoF3 je v bezvodém stavu hnědý prášek, v hydratované podobě chromově zelený prášek, rozpustný ve vodě, ale vodou se rozkládá. V roztoku lze připravit komplexní sloučeniny (viz níže) fluorokobaltitany. Připravuje se působením fluoru na chlorid kobaltnatý nebo přímou fluorací kovu.

Sloučeniny kobaltičité Co4+[editovat | editovat zdroj]

Toto oxidační stejně jako Co5+ není pro sloučeniny kobaltu typické a kobalt v něm vytváří pouze několik sloučenin. Oxid kobaltičitý CoO2 je nestabilní látka, ale má schopnost tvořit soli se zásadotvornými oxidykobaltičitany. Ty jsou ovšem také nestabilní, stejně jako oxid sám. Doposud se podařili připravit Sr2CoO4 a Ba2CoO4. Tyto sloučeniny nemají praktický význam. Tyto sloučeniny se připravují oxidu a chloridu alkalického kovu nebo kovu alkalické zeminy s oxidem kobaltitým za přístupu vzduchu.

Komplexní sloučeniny[editovat | editovat zdroj]

Nuvola apps important.svg

Tento článek používá staré názvosloví komplexů. Nové názvosloví bylo přeloženo v létě 2007. Změny se týkají zejména názvů anorganických ligandů.

Nejvíce koordinačních sloučenin tvoří kobalt v oxidačních číslech II a III. Velmi neochotně tvoří oxoaniony, s výjimkou CoVO43- a CoIIO34-.

Oxidační stav IV (d5)[editovat | editovat zdroj]

Komplexních sloučenin kobaltu s oxidačním číslem IV je málo. Například některé sloučeniny s fluorem a smíšené oxidy kovu (většinou málo čisté).

Oxidační stav III (d6)[editovat | editovat zdroj]

Komplexy trojmocného kobaltu jsou téměř bez výjimky nízkospinové, oktaedrické a velmi stabilní (LFSE = 2,4 Δo). Nestálost hexaaquakobaltitého kationtu [Co(H2O)6]3+ je způsobena jeho oxidačními schopnosti. Rozkládá se, pokud není roztok kyselý (pH < 7), oxiduje dokonce vodu za vývoje kyslíku. Je však přítomen v celé řadě solí: modrý oktadekahydrát síranu kobaltitého Co2(SO4)3•18H2O nebo podvojné soli MCo(SO4)2•12H2O (M = K, Rb, Cs a NH4). Vysokospinové kobaltité komplexy jsou pouze fluorokobaltitany [CoF6]3- a častěji I[CoF5]2-.

CoIII poskytuje mnoho komplexních koordinačních sloučenin, a to zvláště s dusíkatými donorovými ligandy. Nejvýznamnější jsou amoniakáty kobaltité [Co(NH3)6]3+, [Co(NH3)6X]2+ a [Co(NH3)6X2]+. Tyto sloučeniny vynikají pestrou barevností a dobrou stálostí na vzduchu i v roztoku, vyskytuje se u nich také mnoho izomerií. K velmi známým amoniakátům patří amonikáty chloridu kobaltitého. K nejznámějším z nich patří oranžově žlutý chlorid hexaamminkobaltitý [Co(NH3)6]Cl3 dříve známý jako luteochlorid kobaltitý, červený chlorid pentaammin-aquakobaltitý [Co(NH3)5(H2O)]Cl3 dříve známý jako roseochlorid kobaltitý, purpurový chlorid chloro-pentaamminkobaltitý [CoCl(NH3)5]Cl2 dříve známý jako purpureochlorid kobaltitý, chlorid dichloro-tetraamminkobaltitý [CoCl2(NH3)4]Cl, která je známa ve dvou izomerních formách cis a trans, v cis formě je tato sloučenina modrofialová a je známa jako violeochlorid kobaltitý a v trans formě zelená a známa jako praseochlorid kobaltitý. Další známé komplexy jsou žlutě zbarvený chlorid pentaamin-nitrátokobaltitý [Co(NH3)5NO2]Cl2 dříve známý jako xanthochlorid kobaltitý, chlorid tetraammin-dinitrokobaltitý [Co(NH3)4(NO2)2]Cl, která je známa ve dvou izomerních formách cis a trans, v cis formě je tato sloučenina žlutá a je známa jako flavochlorid kobaltitý a v trans formě šafránově zbarvená a známa jako croceochlorid kobaltitý. Toto staré triviální názvosloví se stalo základem prvního názvosloví komplexů, které se přeneslo i na sloučeniny jiné než chloridů a kobaltitého kationu a to i přesto, že barvy komplexů jiných kationů kovů neodpovídali - např. [Cr(NH3)5(H2O)]Br3 se pojmenoval roseobromid chromitý, a to i přesto, že sloučenina není červená, ale bílá až světle oranžová.

Dalšími stabilními dusíkatými komplexy jsou hexanitrokobaltitany [Co(NO2)6]3-. Tyto komplexní sloučeniny mají žlutéoranžové zbarvení a jsou málo rozpustné ve vodě. Oranžový hexanitrokobaltitan sodný Na3[Co(NO2)6] se připravuje smísením roztoků dusičnanu kobaltitého, dusitanu sodného a kyseliny octové za provádění vzduchem. Sodná sůl se používá jako zkoumadlo na draselné soli, protože hexanitrokobaltitan draselný K3[Co(NO2)6] známý pod názvem Fischerova sůl je ve vodě nerozpustný. Působením fluoru vzniká vysokospinový paramagnetický hexafluorokobaltitan draselný K3[CoF6].

Stálé jsou i hexakyanokobaltitany [Co(CN)6]3-. Jsou to žluté krystalické netoxické látky, které vznikají oxidací kyanokobaltnatanů. Volnou kyselinu kyanokobaltitou získáme působením sulfanu na sraženinu kyanokobaltitanu olovnatého.

Komplexy s kyslíkovými donory jsou méně stálé. Výjimkou jsou zelené penta-2,4-dionátové (acetylacetonátové) komplexy [Co(acac)3] a oxalatokobaltitany [Co(C2O4)3]3-, které mají také zelenou barvu a připravují se rozpouštěním hydratovaného oxidu kobaltitého v koncentrovaném roztoku kyseliny šťavelové a následným sražením alkalickým uhličitanem. K významnějším komplexům patří Durantova sůl K2[Co(OH)(C2O4)2(H2O)].

Kobaltité komplexy jsou odolné vůči hydrolýze, pokud k ní přece jenom dojde, vznikají vícejaderné komplexy s můstkovými ligandy OH-, NH2-, NH2- a NO22-.

Oxidační stav II (d7)[editovat | editovat zdroj]

CoII tvoří s většinou známých aniontů jednoduché soli, které krystalizují v podobě hydrátů. Obsahují růžový kationt hexaaquakolbaltnatý [Co(H2O)6]2+. Pokud se do vodného roztoku přidá alkalická látka, vzniká hydroxid kobaltnatý Co(OH)2 s amfoterním charakterem. V nadbytku konc. hydroxidů vznikají tmavě modré roztoky tetrahydroxokobaltnatanů [Co(OH)4]2-. Pomalým srážením z roztoku při teplotě 0 ˚C vzniká nestálá modrá forma hydroxidu kobaltnatého. Zahříváním za nepřístupu vzduchu přechází na růžovou.

Kobaltnaté komplexy jsou oproti kobaltitým méně početné, méně stabilní a náchylné k oxidaci. Nejběžnější jsou vysokospinové oktaedrické komplexy. Dokonce i kompex [Co(H2O)edta]- dodržuje koordinační číslo 6 a chelaton III (edta, kyselina ethylendiamintetraoctová) má jeden kyslíkový atom nekoordinovaný (chová se jako pětivazný ligand). Větší stálost vůči oxidaci mají kationtové ligandy [Co(L-L)3]2+, obsahující dvoudonorové dusíkaté ligandy jako en (ethylendiamin), bipy (bipyridyl) a phen (fenanthrolin).

Běžné jsou také modré tetraedrické komplexy, neboť při konfiguraci d7 jsou výhodné (LFSE = 6/5 Δt). Obsahují aniont [CoX4]2-, kde X = F, Cl, Br, I, SCN a OH. Chloro-, bromo- a jodokobaltnatany existují výjimečně i v oktaedrickém uspořádání. Oktaedrické kyanokobaltnatany jsou stálé pouze v atmosféře vodíku za normální teploty.

Amoniakáty kobaltnaté jsou komplexní sloučeniny, ve kterých se komplexně vázané molekuly vody nahradily molekulami amoniaku, většinou jde o červené nebo o světle červené látky. Například chlorid hexaamminkobaltnatý [Co(NH3)6]Cl2.

Karboxyláty CoII, např. červený octan [Co(OOCCH3)2]•4H2O, jsou na rozdíl od analogických sloučenin Rh monomerní a v některých případech je acetátový ligand jednodorový. Octan kobaltnatý je součástí katalyzátorů používaných v organické chemii při oxidacích, urychluje také schnutí laků a fermeže.

Organické sloučeniny[editovat | editovat zdroj]

K organickým sloučeninám kobaltu patří soli organických kyselin a zejména organokovové sloučeniny kobaltu.

  • Šťavelan kobaltnatý CoC2O4 je světle růžový prášek, nerozpustný ve vodě. V roztoku lze získat podvojné sloučeniny, které mají červenou barvu a jsou rozpustné ve vodě. Připravuje se srážením roztoku kobaltnaté soli rozpustným šťavelanem.

Biologický význam a zdravotní rizika[editovat | editovat zdroj]

Stopové množství kobaltu je důležité pro řadu živých organismů včetně člověka. Koncentrace několika desetin miligramů kobaltu na kilogram půdy prokazatelně zlepšuje zdravotní stav pasoucího se dobytka. Kobalt je také součástí jednoho z důležitých členů vitaminů skupiny B, vitaminu B12.

Otrava kobaltem může nastat pouze v případě vystaveni organizmu velkému množství kobaltu. Kobalt se přitom může do organizmu dostat v potravě, vdechováním prachu či aerosolu nebo při dlouhodobém kontaktu s pokožkou. Příznaky otravy se pak projeví obvykle po několika týdnech nebo i měsících trvalé expozice vysokými dávkami kobaltu. Obvykle se proto mohou vyskytnou prakticky pouze v průmyslových provozech pro zpracování kobaltu nebo jeho sloučenin.

Při dlouhodobé expozici prachem byly pozorovány problémy s dýcháním podobné astmatu nebo trvalejší problémy, jako je plicní fibróza. Stálý kontakt s pokožkou může způsobit podráždění a kožní vyrážky, které jen pomalu mizí. Potravní příjem velkého množství kobaltu najednou je velmi vzácný a pravděpodobně nebude příliš nebezpečný. Může způsobit nevolnost a zvracení, při dlouhodobém příjmu jsou pak známy problémy se štítnou žlázou, neurologické problémy a zvýšení krevní hustoty.[1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.nlm.nih.gov/medlineplus/ency/article/002495.htm

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Cotton F.A., Wilkinson J.:Anorganická chemie, souborné zpracování pro pokročilé, ACADEMIA, Praha 1973
  • Holzbecher Z.:Analytická chemie, SNTL, Praha 1974
  • Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie 1. díl, 1. vydání 1961
  • N. N. Greenwood – A. Earnshaw, Chemie prvků 1. díl, 1. vydání 1993 ISBN 80-85427-38-9

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]



Periodická tabulka chemických prvků
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18
H (přehled) He
Li Be B C N O F Ne
Na Mg Al Si P S Cl Ar
K Ca Sc Ti V Cr Mn Fe Co Ni Cu Zn Ga Ge As Se Br Kr
Rb Sr Y Zr Nb Mo Tc Ru Rh Pd Ag Cd In Sn Sb Te I Xe
Cs Ba * Hf Ta W Re Os Ir Pt Au Hg Tl Pb Bi Po At Rn
Fr Ra ** Rf Db Sg Bh Hs Mt Ds Rg Cn Uut Fl Uup Lv Uus Uuo
 
*Lanthanoidy  La Ce Pr Nd Pm Sm Eu Gd Tb Dy Ho Er Tm Yb Lu
**Aktinoidy  Ac Th Pa U Np Pu Am Cm Bk Cf Es Fm Md No Lr
 
Skupiny prvků: Kovy · Nekovy · Polokovy | Blok s · Blok p · Blok d · Blok f