Keramika
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Slovo keramika vzniklo z řečtiny. Označuje výrobky z různých typů hlíny (často s příměsí dalších nerostů), které vznikly tvarováním a vypalováním. První keramika se objevuje ke konci paleolitu.
V dnešní době se názvem keramika dále označují i některé hi-tech materiály, používané například v armádě jako součásti pancéřování. Obvykle se jedná o slinuté karbidy kovů (wolframu, titanu, chromu, molybdenu, tantalu, niobu a jiných), oxid hlinitý (Al2O3), různé nitridy a boridy. Mají pochopitelně i své civilní využití, karbidy kovů se používají například na různých vrtácích nebo pilách a jiných nástrojích jako takzvané hroty nebo vložky z tvrdokovu – nejběžnějším příkladem je vrták do betonu s hrotem z „vidia“.
Keramika bývá tradičně dělena na:
- hrubou keramiku, kterou se označují cihlářské výrobky a
- jemnou keramiku, kterou označujeme ostatní keramické výrobky.
Charakteristické vlastnosti keramických materiálů jsou
- nízká elektrická a tepelná vodivost,
- vysoká pevnost, ale i křehkost,
- vynikající odolnost proti vysokým teplotám a korozi.
