Keramika

Cihly

Keramika (řecky „pro hrnčířství“) je anorganický nekovový materiál nebo uhlíkový materiál, vyrobený za vysokých teplot. První keramika se objevuje ke konci paleolitu. Šlo o hliněné sošky, které představovaly první izolované pokusy o její výrobu a brzy vymizely. (V 8. století př. n. l. se objevují první výrobky užité keramiky - tedy nikoli už jen sošky pravěkých umělců.)

V dnešní době se názvem keramika dále označují i některé hi-tech materiály, používané například v armádě jako součásti pancéřování. Obvykle se jedná o slinuté karbidy kovů (wolframu, titanu, chromu, molybdenu, tantalu, niobu a jiných), oxid hlinitý (Al₂O₃), různé nitridy a boridy. Mají pochopitelně i své civilní využití, karbidy kovů se používají například na různých vrtácích nebo pilách a jiných nástrojích jako takzvané hroty nebo vložky z tvrdokovu – nejběžnějším příkladem je vrták do betonu s hrotem z „vidia“.

Charakteristické vlastnosti keramických materiálů

• nízká elektrická a tepelná vodivost
• vysoká pevnost, ale i křehkost a s ní související velmi nízká pružnost
• vynikající odolnost proti vysokým teplotám, rychlým změnám teploty a korozi
• odolná vůči vlhkosti (úprava glazováním), chemickým vlivům a ionizujícímu záření
• stabilní fyzikální a chemické vlastnosti
• značně smrštivá při spékání
• porézní - pokud je poréznost nežádoucí, upravuje se glazováním

Dělení keramiky

Tradiční

• hrubá keramika - cihlářské výrobky
• jemná keramika - ostatní keramické výrobky.

Dle chemického složení

• silikátová
• bezsilikátová
• oxidová
• bezoxidová

Dle způsobu užití

• pro izolátory a součástky silnoproudé elektrotechniky
• pro součástky odolné vůči náhlým změnám teploty
• pro vysokofrekvenční techniku - konstrukční materiál
• pro vysokofrekvenční techniku – kondenzátorové materiály