Hrnčířský kruh
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Hrnčířský kruh je stroj k vytváření keramiky. Byl pravděpodobně první známou formou kola a dodnes se používá k vytáčení kruhových hliněných nádob - amfor, mís, váz či hrnců.
Obsah |
[editovat] Historie
Hrnčířský kruh se poprvé objevil zhruba ve 2 tisíciletí př. n. l. v Egyptě, na Středním východě (Mezopotámie) a v Asii, ale kořeny nacházíme v Číně.
Kotouče se vyráběly z kamene nebo dřeva a točilo se jimi pomocí osy zasunuté do zářezu v horní části kola. Ve Středozemí otáčeli kruhem pomocníci, kteří tahali za řemenice nebo otáčeli jím nohama. Časem se prodloužením hřídele stal pohodlnějším a jednodušším nástrojem s výš zvednutým talířem, což umožnilo při práci sedět.
Od roku 1878 se k pohonu hrnčířského kruhu používá také strojní a později elektrický pohon.
[editovat] Technologie výroby
- V současné době jde o dva souběžně se otáčející dřevěné nebo železné kotouče propojené kolmou osou poháněné elektrickým zařízením. Dnešní stroje umožňují snižovat i zvyšovat otáčky pákou či pedálem. Větší spodní disk - šajba - je určen k pohonu hrnčířského kruhu, na střed horního menšího disku se pokládá hrouda jílovité hlíny. Ta se otáčí a umožňuje tak rovnoměrně vytvářet tvar nádoby:
- z volné ruky (tvaruje se jednou nebo oběma rukama)
- pomocí šablony či formy
- Někteří výrobci keramiky stále dávají přednost tzv. kopacímu (nožnímu) kruhu. Začíná vytáčet po rozkopání spodního talíře. Vytáčení se provádí při zpomalování otáčení kruhu. Keramik rukou otáčení ještě více zpomaluje.
