Porcelán

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Porcelánový talíř, tzv. „cibulák

Porcelán (zastarale též porculán) je keramická hmota, vzniklá vypálením keramického těsta tvořeného směsí kaolinu, ostřiva a taviva. Používá se pro výrobu nádobí, sanitární keramiky, elektrických izolátorů, dlaždic, ozdobných předmětů, v dentální keramice a mnoha dalších předmětů (hlavičky panenek aj.).

Porcelán byl objeven a vyráběn v Číně - tzv. protoporcelán od 7. století př. n. l., porcelán jak jej známe dnes pak od 7. století n. l. V Evropě bylo toto vzácné zboží v 17. a 18. století velmi ceněno, o čemž svědčí i to, že výraz „China“ se stal v Evropě obecným označením tohoto exotického produktu. Poté, co při pokusech o napodobení čínského porcelánu evropští keramici mnohokrát selhali, konečně v roce 1708 toto hledání rozřešil Ehrenfried Walther von Tschirnhaus, kterému asistoval Johann Friedrich Böttger. Receptem byla kombinace ingrediencí zahrnujících coldický jíl (druh kaolínu), vápenatý alabastr a křemičitý písek.

Při správném poměru všech složek a jejich dobrém vypálení vznikl dostatečně tvrdý, bílý a průsvitný materiálporcelán. V Evropě byl tento postup velmi komplikovaný (na rozdíl od Číny, kde lze jíly pro výrobu porcelánu přímo těžit z přírodních ložisek, bylo v Evropě nutno nalézt odpovídající kombinaci všech ingrediencí jak co se týče jednotlivých složek, tak i jejich poměru); lze tedy vliv orientálních manufaktur na objev porcelánu v Evropě považovat za minimální a spíše za inspirativní.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Budova míšeňské porcelánky

Tajemství pálení porcelánu první objevili v Číně. Už zhruba od roku 700 př. n. l. se v Číně pálí tzv. protoporcelán. Jsou to ještě ne zcela bílé, ani transparentní výrobky. Pravý porcelán se v Číně vyrábí asi až od 7. století n. l. Název kaolín vnikl od názvu kopce Gao-ling, kde těžili porcelánovou hlínu. Porcelánové zboží s celadonovou glazurou bylo určeno jen pro císaře a jeho dvůr. Do Evropy se dostal porcelán kolem roku 1290, kdy ho dovezl ze svých cest po Asii Marco Polo. Název "porcelán" vznikl z italského slova "porcella" – mušle, protože ji hmotou připomíná a když se kousek odštípne, zůstane po něm ploška připomínající mušli. Od té doby se Evropa snažila porcelán vyrobit sama. Po nějaké době, kolem 15. století se sice začal porcelán z Číny dovážet ve větším množství, ale bylo to stále velmi drahé zboží, které se vyvažovalo zlatem. Evropské porcelánky zatím nedokázaly vypálit na tak vysoké teploty, jaké porcelán vyžaduje. Jedna z prvních evropských napodobenin byl tzv. Medičejský porcelán v 15. století v Itálii. Byla to pórovitá hmota ze směsi bíle se pálících jílů, která nedosahovala takové pevnosti a už vůbec ne transparentnosti. Byla dekorována kobaltem, kterým se napodobovaly čínské vzory. Ty se uplatnily i na známé delftské fajánsy z Holandska, které napodobovaly i tvary čínských nádob. Objevit složení porcelánové hmoty se v Evropě podařilo po více než desetiletém úsilí až Ehrenfriedu Waltheru von Tschirnhaus a saskému lékárníku Johannu Friedrichu Böttgerovi (Janu Bedřichu Böttgerovi) r. 1708 v Míšni. Jeho první pokusy připomínaly spíše tvrdou kameninu.

Budova vídeňské porcelánky

Střep byl velmi pevný, slinutý, ale měl hnědočervenou barvu. Hmota se lila do kovových tepaných forem. Poté si všiml bílého prášku, který se používal na pudrování barokních paruk, a tak objevil naleziště kaolínu. Vyrábělo se na Míšeňském hradě, pracovní postup byl pečlivě střežen, a tajemství výroby bylo rozděleno mezi několik lidí. Roku 1718 se podařilo některým utéct z hradu a roku 1719 byla založena porcelánka ve Vídni.

Porcelán v Čechách[editovat | editovat zdroj]

První česká porcelánka byla založena roku 1792 v Horním Slavkově, druhá o 2 roky později v Klášterci nad Ohří, pak v Březové a Kysiblu roku 1803. Další porcelánky můžeme nalézt v Lokti, Chodově, Praze, Dalovicích, Žacléři a dalších městech.

Na konci 18. století se v severozápadních Čechách uskutečnilo několik pokusů s výrobou porcelánu, protože bylo známo, že se zde nalézají ložiska kvalitního kaolínu. V sousedním Durynsku vznikala již v průběhu druhé poloviny 18. století řada malých porcelánek. Tyto podniky inspirovaly podnikatele, kteří chtěli využít surovinové zdroje na Karlovarsku. Nejstarším podnikem na našem území bylo založení malé manufaktury v obci Háje u Horního Slavkova v roce 1789. Její snahy však byly málo úspěšné, jednak pro nedostatek finančních prostředků, jednak pro malý počet pracovníků. Úroveň prvních porcelánových výrobků byla zřejmě nízká. Společnost se rozpadla a výroba zde po čtyřech letech zanikla.

Horní Slavkov[editovat | editovat zdroj]

První naší úspěšnou továrnou na výrobu porcelánu, které se podařilo udržet výrobu dodnes (v roce 2011 byla činnost Slavkovské porcelánky zastavena), se stal podnik v Horním Slavkově. Vznik továrny zde podnítil v roce 1792 důlmistr Jan Jiří Paulus ve spolupráci s Janem Reumannem a Janem Pöschlem. Zakladatelé se snažili roku 1793 získat privilegium na výrobu porcelánu, ale jejich žádost nebyla úspěšná. Z postojů vídeňských úřadů vyplývá, že neměly zájem na vzniku porcelánek v oblasti severozápadních Čech především proto, aby neohrozili pozice preferované císařské vídeňské porcelánky. Bylo však také zřejmé, že první výrobky nově vzniklých provozů byly málo kvalitní.

První majitelé slavkovské továrny tedy nebyli příliš úspěšní, takže podnik byl prodán roku 1800 Luise Greinerové. Zlepšení situace továrny nastalo až v době, kdy do podniku vstoupil roku 1803 zeť L. Greinerové, lékař Jan Jiří Lippert ze Slavkova. Ten továrnu roku 1808 zakoupil, spojil se z důlním mistrem Václavem Haasem a podnik začal pracovat pod firmou Lippert a Haas. Teprve v této fázi se podařilo majitelům dospět k úspěšnější výrobě po technologické i výtvarné stránce. Hmota výrobků byla kvalitnější a dobře vypálená. V tvarovém řešení předmětů se projevil odklon od oblých barokních tvarů prvních výrobků, napodobujících produkci durynských porcelánek a začaly se uplatňovat válcové empirové tvary inspirované vídeňským, míšeňským i francouzským porcelánem. Charakter výzdoby se výrazně zdokonaloval i po stránce výtvarného provedení. Kromě pohledů na krajinu a významná místa severozápadních Čech se objevovaly i motivy z Prahy a z dalších zajímavých měst.

Privilegium k výrobě porcelánu získal Slavkov až roku 1812, neboť tehdy se již projevila proměna dřívějšího záporného postoje vídeňských i guberniálních úřadů k podnikání. Ve snaze o ekonomický vzestup začal stát podporovat rozvoj výroby a průmyslových podniků. V letech 1812–1817 musela továrna čelit letům neúrody a krize i ekonomickému dopadu napoleonských válek. Šťastnější období pro průmyslové podnikání i pro slavkovskou továrnu nastalo až po roce 1817. Literatura uvádí, že byli povoláváni mistři z ciziny, kteří měli vychovávat mladé pracovníky továrny.

Roku 1819 začala slavkovská továrna značit své výrobky trojmístným letopočtem a následující dvě desetiletí se stala dobou jejího plného rozvoje. Svědčí o tom její účast na výstavách průmyslových výrobků v Praze v letech 1828, 1829 a zejména v roce 1831, kdy továrna získala stříbrnou medaili. V tomto období se slavkovští návrháři i malíři soustřeďovali na řešení tvarů i výzdoby tehdy velmi oblíbených kávových koflíků, které se staly žádanými dárkovými i upomínkovými předměty a ozdobou vitrín v měšťanských i šlechtických interiérech.

Slavkovský porcelán byl oceňován nejen pro kvalitu porcelánové hmoty a polevy, pro tvarovou bohatost, ale i působivou malířskou výzdobu, kterou prováděla řada malířů. Zdrojem inspirace se stala antická mytologie a alegorické a symbolické motivy, které malíři čerpali ze soudobé knižní i volné grafiky.

Před polovinou 19. století se již továrna značně rozrostla a zaměstnávala přes 200 pracovníků a úspěšně se účastnila výstav průmyslových výrobků v Berlíně roku 1844 a v následujícím roce ve Vídni. Po polovině století se však začínaly projevovat příznaky krize výtvarné podoby slavkovského porcelánu. Pod tlakem dravé konkurence porcelánek, které sledovaly převážně komerční cíle a orientovaly se převážně na masovou, výtvarně průměrnou produkci, se snažil slavkovský podnik pod vedením Augusta Haase udržet svoji rentabilitu a neubránil se poklesu kvality výrobků.

V roce 1867 předal August Haas podnik svému synovi Jiřímu Haasovi a synovci Janu Cžjžkovi, kteří usilovali o modernizaci výroby. Pod firmou Haas a Cžjžek existovala továrna do roku 1945, kdy byla znárodněna a v roce 1958 se stala součástí podniku Karlovarský porcelán. V roce 1992 byl podnik privatizován a začal opět používat název z doby před rokem 1945.

Továrna se snažila posilovat svoje pozice na stávajících trzích a usiluvala o získání dalších trhů v Asii a Americe. Prezentovala se na výstavách u nás i v zahraničí a pečovala o propagaci výrobků. Po zakoupení ruským investorem s cílem vyvážet luxusní porcelán do Ruska se továrna bohužel dostala do potíží, ze kterých se už nevzpamatovala. Velký podíl na tom zřejmě měla příliš jednostranná orientace na ruský trh, kde bylo oproti asijskému porcelánu zavedeno téměř likvidační dovozní clo na evropský porcelán. Továrna byla nakonec 31.1. 2011 uzavřena. Nejstarší porcelánka v Čechách a jedna z nejstarších v Evropě je tak bohužel minulostí.

Klášterec nad Ohří[editovat | editovat zdroj]

Manufaktura na výrobu porcelánu založena roku 1793 Alsasanem J. N. Weberem, pensionovaným thunským lesmistrem a správcem panství, s pomocí specialisty z Durynska. Na kláštereckém panství v okolí Černic byla objevena zemina podobná kaolínu. To podnítilo Webera, aby za podpory hraběte, který mu byl nadále příznivě nakloněn, provedl zkoušku této zeminy. Hrabě propůjčil k tomuto účelu zahradní grotu, kde byla zbudována provizorní muflová pec a proveden výpal nádobí, tvarovaného tehdy podomácku. Pokus byl bezvýsledný. Nato Weber angažoval arkanistu J. N. Fetzera, aby vystavěl novou pec na místě domu beneficianta při někdejší loretánské kapli, ale ani tady nevyšel jediný zdařilý pokus a Fetzer byl propuštěn. Na jeho místo byl přijat J. G. Sonntag, jenž se nedlouho předtím vzdal výroby porcelánu v Hájích. Jeho přičiněním byla zbudována nová pec a stavení pro točírnu. První výpal v této peci se konal 15. září 1794 a svědectví tvrdí, že porcelán byl žlutavý a špinavý. Nejspíše z tohoto výpalu pochází jako první zkušební kus koflík s nápisem "Vivat Böhmen". Tento nejstarší klášterecký výrobek, koflík a miska z roku 1794, je podle Meyera významný především proto, že jde o jediný příklad, kdy se zachoval pokusný exemplář. V dnešní době je tento předmět nezvěstný.

V roce 1797 pronajímá na dobu šesti let porcelánku Christianu Nonnemu z Erfurtu, jenž byl obratný podnikatel, organizátor, obchodník s porcelánem a nájemce továren ve Volkstedtu a Ilmenau. Tím se konečně dostalo klášterecké porcelánce odborného vedení a výsledky toho se zřejmě dostavili zakrátko, neboť počátkem roku 1799 projevila vídeňská porcelánka zřejmé obavy z případné konkurence.

Klášterecké výrobky se řadu let vyznačovaly nečistou, šedou hmotou a kazovou glazurou. Ještě v roce 1796 se stávalo, že se celý výpal zničil a šel rovnou do stoupy. Podle zachovaných výrobků nelze hovořit o čistém bílém porcelánu dříve, než někdy po roce 1805.

Weber se vrátil koncem roku 1800 do Alsaska, kde v roce 1801 zemřel. Od jeho dědiců přejímá v roce 1803 porcelánku majitel panství J. M. Thun, a Nonne přesídlil do Kysiblu. Hrabě Thun přejímá továrnu definitivně do vlastního provozu až roku 1820. V majetku Thunů zůstala porcelánka až do znárodnění roku 1945. Po stránce tvarové doznívala v Klášterci ještě asi do roku 1810 durynská tradice, avšak zároveň již začaly pronikat vlivy Vídně s válcovitými empirovými tvary. Ve druhém desetiletí se projevuje tvarování převzaté z Míšně. Asi do roku 1815 se objevují také lázeňské koflíky s příslušnými vedutami z Karlových Varů, Mariánských Lázní a Teplic, provedenými podle grafických předloh.

Hrabě Thun získává 15. 3. 1822 privilegium k výrobě porcelánu. Zároveň se dostalo porcelánce práva užívat ve firemním označení státního znaku. O čtvrt roku později se téhož práva dostalo porcelánce v Březové, stejně jako Kysibl založené v roce 1803. Postavení Klášterce nebylo lehké, neboť silná konkurence Slavkova, který ve dvacátých letech vstupoval do své klasické epochy, sílící konkurence Březové, jejíž výrobky vynikaly jakostí střepu a konečně i konkurence Lokte, založeného roku 1815 a značně preferovaného Vídní, činily nepochybné překážky v odbytu.

Ještě před rokem 1837 je zde zaveden měditisk. Největšího rozkvětu porcelánka dosahuje za vedení ředitele J. Hillardta a zejména za K. Verniera v létech 1850 až 1872. Johann Hillardt nastoupil jako ředitel v roce 1836. Postavil třetí pec, změnil topivo ze dříví na hnědé uhlí a rašelinu a zavedl tuhou pracovní kázeň. Výsledky Hillardtova úsilí se projevili velice brzy. Styl druhého rokoka přijal Klášterec poměrně pozdě. Za Hillardtova vedení se výrazně zvýšil počet malířů a dekor se druhorokokově začal omezovat na květinové motivy. Karl Venier se ujal vedení továrny v roce 1848. Pro svou funkci byl odborně perfektně vybaven. Rekonstruoval mlýny, jež podle něho mohly za špatnou kvalitu střepu a rozšířil odbyt a zlepšil účetnictví. Vedoucího malíře poslal na studium do Vídně, protože pochopil i jistou zaostalost v jeho výtvarném projevu. Od roku 1859 se pálilo plynem.

Výroba po roce 1860, jak se zdá, začala více méně stagnovat, jakoby se pociťovala únava po mimořádném tvůrčím období v předchozích desetiletích. Nejinak tomu bylo i v jiných českých porcelánkách. Od roku 1857 se vyskytují jednoduché, kónické tvary různé velikosti a velice tenkého střepu, tzv. "sévreská forma". Do první poloviny šedesátých let se také řadí pokusy s tzv. rýžovým průsvitným dekorem, převzatým do Evropy z Persie a s dvoustěnným porcelánem s vrchním pláštěm prořezávaným.

Porcelánka se účastnila výstav jako roku 1857 v Paříži, 1865 v Linci, 1873 ve Vídni. Zde se Klášterec reprezentoval rozměrným dekorativním pohárem a džbánem. Pro výrobu porcelánu byla sedmdesátá léta obdobím značných změn. Potřeba vyhovět rostoucí poptávce po běžnějším a tedy i méně esteticky náročném užitkovém porcelánu, silná konkurence i nové technické vymoženosti porcelánu vynutili co nejrychlejší přechod k sériové výrobě. Komerční zaměření se odrazilo i ve struktuře výroby. Zcela vymizela náročná figurální plastika a porcelánka se orientovala výlučně na stolní nádobí a užitkový porcelán. Pracné ruční dekory byly stále více vytlačovány sériovou, stylově velmi různorodou dekorací.

Závěrem století patřila klášterecká porcelánka k největším výrobcům porcelánu u nás. Z pohledu přínosu její produkce pro výtvarný vývoj a snahami jiných porcelánek však nevyniká nad průměr. Důsledky vypuknutí druhé světové války nebyly zpočátku nijak hrozivé, ještě v roce 1941 směřoval vývoz do Švédska, Norska, Dánska, Švýcarska, Španělska, Chorvatska, Srbska, Bulharska, Rumunska a Holandska. Podle posudku německé společnosti pro užitkovou keramiku byla porcelánka zařazena do druhé nejlepší skupiny. Bylo ji uděleno právo vyrábět soupravy pro vojenské kantýny. Konec války a následné znárodnění však znamenaly nový směr v jejím dalším vývoji.

Březová (Pirkenhammer)[editovat | editovat zdroj]

Porcelánka, známá spíše pod svým starým názvem Pirkenhammer (někdy Pirken-Hammer, podle něm. názvu Březové Pirkenhammer), byla založena roku 1803 durynským obchodníkem Friedrichem Höckem v Březové (dnes Karlovy Vary-Březová). Po počátečních nesnázích byla pronajata v roce 1806 durynským podnikatelům Ferdinandu Cranzovi a Friedrichu Brothäuserovi. Roku 1811 byla prodána Johannu Martinu Fischerovi z Erfurtu a místnímu Christianu Reichebachovi. Ti pak získávají zemské privilegium k výrobě porcelánu v roce 1822. Pozdně barokní formy nádob, zdobené typickou lineární kobaltovou dekorací slaměnek i motivy ptáka a skal, nahrazují empírové válcové tvary nádob s květinovou dekorací, hlavně karmínovou. Ke konci Höckeho období nastupují tvary vídeňské, zdobené pestrými figurkami, čerpajícími hlavně z mytologie.

Už rok po převzetí porcelánky Fischerem a Reichenbachem se začíná porcelánce dařit. Již v roce 1829 získává jako první porcelánka v Čechách povolení k dekoraci vlastním měditiskem. Ve dvacátých a třicátých letech devatenáctého století nastává velký rozkvět porcelánky. V zlacení nádobí byla březovská porcelánka v první půli století na prvním místě mezi porcelánkami vůbec. Působili zde vnikající malíři, jako např. K. F. Quast, S. Schermer, nebo S. Wabersich. Po Fischerově smrti roku 1824 zde začal podnikat jeho syn Johann Christian Gottlieb, jenž se roku 1846 stal jediným majitelem porcelánky. Podnik však formálně byl nadále veden pod firmou Fischer & Mieg až do roku 1918.

I když se Ludwig Mieg snažil udržet továrnu jak po stránce technické, tak i umělecké na výši (v roce 1868 byl povolán francouzský malíř A. Carrier a založena učňovská malířská škola), komerční zájmy podporované snahou čelit stále se zvyšující konkurenci koncem století zákonitě zvítězily a umělecká kvalita se téměř ztratila. Jen kvalita střepu zůstala i nadále vynikající.

V roce 1919 vstoupila březovská továrna s dalšími porcelánkami do akciové společnosti koncernu EPIAG. Po roce 1945 byla továrna znárodněna a v roce 1958 začleněna do Karlovarského porcelánu n. p. jako speciální závod zabývající se převážně výrobou exkluzivního porcelánu zdobeného ruční malbou.

Složení porcelánu[editovat | editovat zdroj]

Na výrobu tvrdého porcelánu se používá směs 50 % kaolinu, 25 % křemene (ostřivo) a 25 % živce (tavivo). Někdy se přidává také křída a mramor. Měkký porcelán má menší podíl kaolinu. Porcelán se vyrábí z kaolínu, což je zvětralá živcová hornina. Je to čistá a kvalitní surovina, která se vyznačuje maximální pevností, transparentností a bělostí a pálí se při teplotách nad 1300 °C. Redukční prostředí, to znamená s omezeným přístupem vzduchu, zajistí jeho bělost, a zabrání nežádoucímu zabarvení způsobeného železitými nečistotami.

Fyzikální vlastnosti[editovat | editovat zdroj]

Hustota porcelánu je (dle druhu) 2400 – 2600 kg/m3. Relativní permitivita εr porcelánu je 4,5 až 7. Porcelán je izolantem (nevodičem).

Výroba[editovat | editovat zdroj]

Výroba v německé porcelánce v 60. letech 20. století

Směs kaolinu, křemene a živce se tře a proplachuje, potom je v lisu zbavována vody a sušena. Porcelánové výrobky se poté glazují a vypalují.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu