Fajáns

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tradiční fajáns z města Faenza

Fajáns (z franc. faïence, it. Faenza) je proslavený druh hrnčířských výrobků nažloutlé nebo načervenalé barvy, které jsou pokryty bílou neprůhlednou glazurou. Jsou považovány za jemnou keramiku, i když vzhledem často připomínají porcelán.

Výroba[editovat | editovat zdroj]

Jemná hmota k jejich výrobě se dobře vytáčí na hrnčířském kruhu a pak vypaluje při teplotě 1100 stupňů Celsia. Po ochlazení jsou výrobky glazovány a ještě jednou vypáleny při teplotě asi 900 °C. Malovaný dekor se nanáší buď před glazováním (barvy vysokého žáru), nebo až na hotové vypálené kusy. V tom případě jde o tzv. muflované barvy a výrobek se slabě vypaluje ještě potřetí.

Historie[editovat | editovat zdroj]

V Egyptě a Mezopotámii byla rozvíjena výroba glazovaných výrobků již 4 000 let př. n. l.; nejstarší známé hliněné glazované (fajánsové) nádobí na světě pochází z Egypta, z období 3300 př. n. l.[1] "Fajáns, často také zvaná egyptská pasta, která se používala pro vytvoření modrého nebo zeleného lemování, se získávala z přirozeně se vyskytujícího kamene, uhličitanu sodného. Ten obsahoval rozpustný sodík a po vysušení předmětu zanechal tenkou vrstvu křemene, který vytvořil glazurovaný povrch. Kolem roku 1600 př. n. l. se glazurování dále rozvíjelo až po zdobení nádob, sošek a dlaždic. Efekt lesklého glazurování se později používal i pro imitaci kovů."[2]

V Evropě (Bulharsko) nalézáme importovaný fajáns z hellénistického období Egypta - z období 100 let př. n. l.[3] V západní Asii se fajáns objevila v 5. století, prostřednictvím Maurů se dostala do Španělska a odtamtud do Itálie. V Itálii se od roku 1466 vyráběla ve městě Faenza (odtud název fajáns), dále v Urbinu a ve Florencii.

V 17. století až 18. století se výroba fajánse dostává z Itálie do Francie a Nizozemska. Holandská modrobílá fajáns, která se začala vyrábět v Delftu, měla velký úspěch ve světě. Francie vděčí za rozkvět fajánse králi Slunce, Ludvíku XIV. Ten poté, co ho finančně vyčerpala nákladná válečná tažení, nechal roztavit své zlaté a stříbrné nádobí a nahradil je nádobím z fajánse.

V Německu byly založeny fajánsové manufaktury v Hanau, Hamburku, Ansbachu a v Beyreuthu kolem roku 1660. Od začátku 19. století začíná výrobu fajánse vytlačovat porcelán a anglická kamenina.

První glazury se rozvíjely kolem roku 4000 př.n.l. v Egyptě nebo v Mezopotámii. Fajáns, často také zvaná egyptská pasta, která se používala pro vytvoření modrého nebo zeleného lemování, se získávala z přirozeně se vyskytujícího kamene, uhličitanu sodného. Ten obsahoval rozpustný sodík a po vysušení předmětu zanechal tenkou vrstvu křemene, který vytvořil glazurovaný povrch. Kolem roku 1600 př.n.l.se glazurování dále rozvíjelo až po zdobení nádob, sošek a dlaždic. Efekt lesklého glazurování se později používal i pro imitaci kovů.

Habánská fajáns[editovat | editovat zdroj]

U nás ji vyráběli Habáni zhruba 140 let od konce 16. do 30. let 18. století. Poté splynula s lidovou keramikou moravskou a slovenskou. Vliv italské renesance je patrný v šálech, soudcích, džbánech se střídmou heraldickou nebo rostlinnou dekorací.

Nejstarší manufakturu na výrobu fajánse na území Rakouska — Uherska v Holíči založil roku 1743 František Štěpán Lotrinský, manžel české a uherské královny Marie Terezie.

Majolika[editovat | editovat zdroj]

Této keramice v období Italské renesance se rovněž říká majolika podle jména ostrova Mallorca, přes který vedla obchodní cesta španělské fajánse do Itálie. V současné době se termín majolika používá i jako obecný název pro všechny keramické výrobky s cíničitou glazurou včetně delftské fajánse, francouzské fajánse atd.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.123egypt.cz/
  2. http://ceramic-studio.net/keramika-historie/czech-republic/pocatky_zdobeni/
  3. http://www.fysis.cz/Obrazky/BG/Musea.htm

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu