Dynastie Sung

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sung
 Dynastie Tchang 960–1279 Dynastie Jüan 
geografie
Mapa
Severní Sung v roce 1111
hlavní město:
Pien-ťing (960-1127)
Lin-an (1127-1276)
rozloha:
2 800 000 km² (roku 1111)
obyvatelstvo
počet obyvatel:
118 800 000 (roku 1120)
státní útvar
vznik:
960, Song Tchaj-cu sjednotil Čínu
zánik:
1279, Kublaj-chán dobyl říši
Státní útvary a území
Předcházející:
Dynastie Tchang Dynastie Tchang
Nástupnické:
Dynastie Jüan Dynastie Jüan
Čínský znak Tento článek obsahuje čínský text.
Bez správné podpory asijských jazyků se Vám mohou namísto čínských znaků zobrazovat otazníky, čtverečky nebo jiné symboly.
History of China
Historie Číny
STAROVĚKÁ ČÍNA
3 vznešení a 5 vladařů
Dynastie Sia 2100–1600 př. n. l.
Dynastie Šang 1600–1046 př. n. l.
Dynastie Čou 1045–256 př. n. l.
 Západní Čou
 Východní Čou
   Období Jara a Podzimu
   Období válčících států
CÍSAŘSKÁ ČÍNA
Dynastie Čchin 221 př. n. l.–206 př. n. l.
Dynastie Chan 206 př. n. l.–220 n. l.
  Dynastie Západní Chan
  Dynastie Sin
  Dynastie Východní Chan
Období tří království 220–280
  Wej, Šu & Wu
Dynastie Ťin 265–420
  Západní Ťin 16 Království
304–439
  Východní Ťin
Severní & Jižní dynastie
420–589
Dynastie Suej 581–618
Dynastie Tchang 618–907
  ( X Wu Ce-tchien 690–705 )
5 dynastií &
10 říší

907–960
Dynastie Liao
907–1125
Dynastie Sung
960–1279
  Severní Sung Z. Sia
  Jižní Sung Ťin
Dynastie Jüan 1271–1368
Dynastie Ming 1368–1644
Dynastie Čching 1644–1911
MODERNÍ ČÍNA
Republika 1912–1949
Spor o Čínu ...
Čínská
lidová republika

1949–současnost
Čínská
republika

(Tchai-wan)
1945–současnost

Dynastie Sung (čínsky: 宋朝, pinyin: Sòng Cháo, výslovnost IPA: [sʊ̂ŋ tʂʰɑ̌ʊ̯]) byla jedna z čínských dynastií, která vládla od roku 960 až do roku 1279. Následovalo po období, které je označováno jako Pět dynastií a deset království, a představovalo čas stability a rozvoje. Poprvé na světě tu byla vláda, jež začala tisknout bankovky nebo papírové peníze, a první čínská vláda, která založila stálé vojenské námořnictvo. V období vládnutí dynastie je také poprvé zaznamenáno využití střelného prachu, stejně jako první rozeznání skutečného severu s pomocí kompasu.

Dynastie Sung se dělí na dvě periody: Severní Sung (čínsky 北宋, od 960 do 1127) s hlavním městem Pien-ťing a Jižní Sung (čínsky 南宋, od 1127 do 1279), období po ztrátě vlády nad severní Čínou, s nově založeným hlavním městem Lin-an.[1] I po ztrátě území na severu zahrnovala říše Sung celých 60% čínské populace a většinu nejproduktivnější zemědělské půdy.[2] Dynastie Jižní Sung posílila svou flotilu pro obranu hranic říše a také pro podnikání námořních misí do ciziny.

Pro zahnání dynastie Ťin a později i Mongolů vyvinula Sung revoluční vojenskou technologii, a to střelný prach. Roku 1234 byla říše Ťin dobyta Mongoly, kteří tak získali kontrolu nad severní Čínou. Tento fakt jen podpořil jejich nesnadné vztahy s Jižní Sung. Chán Möngke zemřel v roce 1259, při dobývání města Čchung-čching. Novým chánem byl prohlášen jeho mladší bratr Kublaj, který byl roku 1271 prohlášen i čínským císařem.[3] O osm let později Kublaj definitivně porazil dynastii Sung, sjednotil celou Čínu a založil novou vládnoucí dynastii Jüan (1271–1368).[4]

Během 10. a 11. století se počet obyvatel Číny zdvojnásobil. Zapříčinily to mimo jiné zvětšení produkce rýže ve střední a jižní části země, brzy dozrávající rýže z jižní a jihovýchodní Asie a vytváření přebytků potravin.[5][6] Podle záznamů ze sčítání lidu v období Severní Sung měla říše cca 50 milionů obyvatel, tedy více než říše Chan a Tchang. Tato data pocházejí z Dvaceti čtyř historií. Dramatický nárůst populace podnítil ekonomickou revoluci ve středověké Číně. Zapříčinil také postupný ústup centrální vlády od regulace tržní ekonomiky, růst vlivu vyšší společnosti, tzv. džentry, na místní správu a rozvoj hlavního města. Za dynastie Severní Sung byl Pien-ťing třikrát větší než starověký Řím.[7]

Společenský život během vlády dynastie Sung byl pulzující. Elity společnosti se shromažďovaly, aby viděly a kupovaly vzácná umělecká díla, lid se účastnil veřejných festivalů a města měla živé zábavní čtvrti. Šíření literatury a vědomostí bylo posíleno brzkým objevením tisku z dřevěných desek a v 11. století vynálezem tisku pohyblivými tiskovými písmeny. Technologie, věda, filosofie, matematika, inženýrství a další intelektuální činnosti v říši Sung vzkvétaly. Filosofové jako Ču Si a Čcheng I oživili konfucianismus novým výkladem, naplnili ideály buddhismu a kladli důraz na novou organizaci klasických textů, čímž přinesli principy neokonfucianismu. Ačkoliv úřednické zkoušky v Číně existovaly už od vlády dynastie Suej, za Sung se staly opravdu významnými. Byly také hlavním faktorem vedoucím ke změně aristokratické elity na elitu byrokratickou.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Dějiny dynastie Sung a Seznam sungských císařů.

Severní Sung[editovat | editovat zdroj]

Císař Tchaj-cu během své vlády (960–976) dobyl ostatní země a sjednotil Čínu, čímž ukončil období Pěti dynastií a deseti království. V městě Pien-ťing, dnešním Kchaj-fengu, vytvořil silnou centrální vládu celého impéria. Podporou úřednických zkoušek, tedy výběrem státních byrokratů podle jejich schopností, nikoliv aristokratického původu, si zajistil administrativní stabilitu v zemi. Také podporoval projekty zabezpečující efektivní komunikaci napříč impériem. Jedním takovým projektem byl kartografy vytvořený velký atlas, složený z detailních map jednotlivých provincií a měst.[8] Kromě toho Tchaj-cu podněcoval i vědu a technologické inovace, jako zbudování hodinové věže s orlojem, kterou navrhl a postavil Čang S'-sün.[9]

Sungský dvůr udržoval diplomatické vztahy s indickou dynastií Chola, Fátimovským chalífátem, malajským královstvím Šrívidžaja a chanátem Karakhanid a dalšími zeměmi, které byly také obchodními partnery říše.[10][11][12][13] Avšak byly to nejbližší sousedé Číny, kteří měli největší vliv na její domácí a zahraniční politiku. Už od počátku dynastie kolísala mezi válčením a diplomatickým jednáním s Kitany dynastie Liao na severovýchodě a Tanguty dynastie Západní Sia na severozápadě. Severní Sung použila vojenskou sílu k potlačení dynastie Liao a znovuzískání Šestnácti prefektur, území pod kontrolou Kitanů, jež bylo tradičně považováno za část vlastní Číny.[14] Avšak sungské síly byly odraženy armádami dynastie Liao, které každoročně pořádaly útočné výpravy na severní území říše Sung. Toto ukončila až roku 1005 dohoda Šan-jüan.

Jižní Sung[editovat | editovat zdroj]

Rodokmen[editovat | editovat zdroj]

Rodokmen dynastie je zjednodušený, zahrnuje především císaře a následníky trůnu. Uvedeno je:

  • pořadí narození (kolikátý syn),
  • příjmení (Čou, ) a osobní jméno, data narození a úmrtí,
  • datum jmenování následníkem trůnu
  • u knížat též knížecí titul,
  • chrámové jméno (tučně), poslední císař je však znám pod svým osobním jménem jako císař Ping

u císařů ještě:

  • doba vlády.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
adopce
 
 
 
 
 
 
Čao Chung-jin 趙弘殷 899–956
Süan-cu 宣祖
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
2
 
 
 
 
 
3
 
 
Čao Kchuang-jin 趙匡胤 927–976
Tchaj-cu 太祖
960–976
 
 
 
 
 
Čao Kuang-i 趙光義 939–997
Tchaj-cung 太宗
976–997
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
2
 
4
 
3
 
4
Čao Te-čao 趙德昭 951–979
kníže I z Jen 燕懿王
 
Čao Te-fang 趙德芳 959–981
kníže Kchang-chuej z Čchin 秦康惠王
 
Čao Cheng 趙恆 968–1022
Čen-cung 真宗
997–1022
 
Čao Jüan-fen 趙元份 969–1005
kníže Kung-ťing z Šang 商恭靖王
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
2
 
2
 
6
 
3
Čao Wej-ťi 趙惟吉
kníže z Ťi 冀王
 
Čao Wej-sien 趙惟憲 979–1016
vévoda z Jing 英國公
 
Čao Čen 趙禎 1010–1063
Žen-cung 仁宗
1022–1063
 
Čao Jün-žang 趙允讓 995–1059
kníže An-i z Pchu 濮安懿王
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
4
 
3
 
 
 
 
 
13
Čao Šou-tu 趙守度
markýz z Lu-ťiang 庐江侯
 
Čao Cchung-jü 趙從郁
markýz z Sin-sing 新興侯
 
 
 
 
 
Čao Šu 趙曙 1032–1067
Jing-cung 英宗
1063–1067
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
1
Čao Š'-kchuo 趙世括
vévoda z Ťia 嘉国公
 
Čao Š'-ťiang 趙世將
markýz z Chua-jin 華陰侯
 
 
 
 
 
Čao Sü 趙頊 1048–1085
Šen-cung 神宗
1067–1085
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
6
 
11
Čao Ling-ťia 趙令稼
vévoda z Fang 房国公
 
Čao Ling-chua 趙令譮
vévoda z Čching 慶國公
 
Čao Sü 趙煦 1076–1100
Če-cung 哲宗
1085–1100
 
Čao Ťi 趙佶 1082–1135
Chuej-cung 徽宗
1100–1126
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
1
 
9
Čao C'-š' 趙子奭
vévoda z Wu 吳國公
 
Čao C'-čcheng 趙子偁 †  1143
kníže An-si ze Siou 秀安僖王
 
Čao Chuan 趙桓 1100–1161
Čchin-cung 欽宗
1126–1127
 
Čao Kou 趙構 1107–1187
Kao-cung 高宗
1127–1162
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
2
 
Čao Po-wu 趙伯旿
vévoda z I 益國公
 
Čao Šen 趙昚 1127–1194
Siao-cung 孝宗
1162–1189
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
3
Čao Š'-i 趙師意
vévoda z Čao 趙國公
 
Čao Tun 趙惇 1147–1200
Kuang-cung 光宗
1189–1194
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
2
Čao Si-lu 趙希瓐
kníže Žung 榮王
 
Čao Kchuo 趙擴 1168–1224
Ning-cung 寧宗
1194–1224
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
1
 
2
 
 
 
Čao Jün 趙昀 1205–1264
Li-cung 理宗
1224–1264
 
Čao Jü-žuej 趙與芮 1207–1287
kníže Žung 榮王
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Čao Meng-čchi 趙孟启 1240–1274
Tu-cung 度宗
1264–1274
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
1
 
2
 
3
Čao Š' 趙昰 1268–1278
Tuan-cung 端宗
1276–1278
 
Čao Sien 趙顯 1271–1323
Kung-cung 恭宗
1274–1276
 
Čao Ping 趙昺 1271–1279
císař Ping 怀宗
1278–1279

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Překlad Marin Hála, Jana Hollanová, Olga Lomová. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2007. [Dále jen Fairbank]. ISBN 978-80-7106-919-5. S. 107 - 138. (česky) 
  2. EBREY, Patricia Buckley; WALTHALL, Anne; PALAIS, James B. East Asia: A Cultural, Social, and Political History. Boston : Houghton Mifflin, 2006. [Dále jen Ebrey, Walthall a Palais]. ISBN 0-618-13384-4. S. 167. (anglicky) 
  3. ROSSABI, Morris. Khubilai Khan: His Life and Times. Berkeley : University of California Press, 1988. [Dále jen Rossabi]. ISBN 0-520-05913-1. S. 115. (anglicky) 
  4. Rossabi (cit. v ref. 3), s. 76.
  5. Ebrey, Walthall a Palais (cit. v ref. 2), s. 156.
  6. BROOK, Timothy. The Confusions of Pleasure: Commerce and Culture in Ming China. Berkeley : University of California Press, 1998. ISBN 9780520221543. S. 96. (anglicky) 
  7. Fairbank (cit. v ref. 1), s. 107.
  8. NEEDHAM, Joseph. Science and Civilization in China: Volume 3, Mathematics and the Sciences of the Heavens and the Earth. Cambridge : Cambridge University Press, 1959. ISBN 0-521-05801-5. S. 518.  
  9. NEEDHAM, Joseph. Science and Civilization in China: Volume 4, Physics and Physical Technology, Part 2: Mechanical Engineering. Cambridge : Cambridge University Press, 1965. ISBN 0-521-05803-1. S. 469–471.  
  10. HALL, Kenneth. Maritime trade and state development in early Southeast Asia. Hawaii : University of Hawaii Press, 1985. ISBN 0-8248-0959-9. S. 23.  
  11. SASTRI, K. A. N. The CōĻas. Madras : University of Madras, 1955. S. 173, 316.  
  12. SHEN, Fuwei. Cultural flow between China and the outside world. Peking : Foreign Languages Press, 1996. ISBN 7-119-00431-X. S. 158.  
  13. BROSE, Michael C. People in the Middle: Uyghurs in the Northwest Frontier Zone. Vyšlo v publikaci: WYATT, Don J. Battlefronts Real and Imagined: War, Border, and Identity in the Chinese Middle Period. New York : Palgrave MacMillan, 2008. ISBN 978-1-4039-6084-9. S. 258.  
  14. MOTE, F. W. Imperial China: 900–1800. Harvard : Harvard University Press, 1999. ISBN 0-674-01212-7. S. 69.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu