Neokonfucianismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ču Si, hlavní postava neokonfucianismu

Neokonfucianismus (zjednodušená čínština: 宋明理学; tradiční čínština: 宋明理學; pinyin: songmingLǐxué, často zkráceno na 理學, li-süe, doslova „učení o li“) je termín používaný pro různorodé proudy konfucianismu, které se ve snaze o obrodu konfuciánské filosofie formovaly od poloviny 9. století. V první fázi dosáhly tyto snahy vrcholu v 11. století za dob Severních Sungů v podobě učení Ču Siho.[1] Ču Siho škole konkuruje především škola Wang Jang-minga z dob dynastie Ming a škola Tai Čena z mandžuských dob.[2]

Pozadí vzniku[editovat | editovat zdroj]

Neokonfucianismus se vyvinul z učení konfucianismu, jehož počátky sahají do 6. století př. n. l. do dob Konfucia. Po Konfuciově smrti je jeho učení dále rozvíjelo s těšilo se výsadnímu postavení u prostých obyvatel Číny i čínského císařského dvora. S příchodem mahájánového buddhismu do Číny počátkem našeho letopočtu začal konfucianismus na svém postavení ztrácet – buddhismus oproti konfucianismu totiž nabízel svým stoupencům jednak možnost příštího zrození a tudíž život po smrti, a jednak umožňoval vstup do mnišského stavu ženám a mladším synům, kteří by se jinak nemohli vymanit z pevně dané společenské hierarchie založené na Konfuciově učení. Vedle buddhismu se v prvních stoletích našeho letopočtu začal masově šířit i taoismus a konfucianismus tak na čas ustoupil do pozadí.[3]

Proti masovému rozšíření buddhismu se však brzy začal stavět část úřednictva, která se obávala dalšího oslabování pozic konfucianismu (a tím i narušení výsadního postavení úřednické aparatury). Koncem 40. let 9. století přitom nastal vrchol těchto snah. zejména díky konfuciánskému úředníku Chan Jüovi začal být buddhismus a taoismus tvrdě potlačován.[4] I díky tomuto silnému oslabení pozic taoismu a buddhismu byla připravena živná půda pro opětovný návrat konfucianismu k moci.

Ču Si[editovat | editovat zdroj]

John K. Fairbank vidí počátek neokonfuciánství v době, kdy Džurčeni svrhli Severní Sungy. V této době totiž působili a svá díla napsali jedni z hlavních učenců neokonfuciánství, kterým se však dostalo širší pozornosti a uznání v době, kdy na scénu nastupuje Ču Si.[5] Ču Si, rodák z dnešní provincie Fu-ťien, byl za své radikální výstupy proti neschopné úřednické aparatuře několikrát trestán, mimo jiné ho stihlo i vyhnanství. Stal se významným učencem tehdejší doby, dle Josepha S. Wua byl Ču Si nejvýznamnější učenec čínského filozofického myšlení od dob Konfucia.[6] Své učení zaznamenal do množství spisů, k nejvýznamnějším patří Čtyři knihy; tento spis obsahuje texty a rozsáhlé analytické komentáře spisů Velké učení, Učení středu, Konfuciových Hovorů a Meng-c'.

Učení[editovat | editovat zdroj]

Ču Si ve své nauce spojil jednak různorodé proudy neokonfuciánských myšlenek a jednak k nauce tradičního konfucianismu „přidal“ některé další prvky buddhismus a taoismu. Základní princip neokonfucianismu tvoří nauka o li, čchi a tchaj-ťi. Zatímco čchi je materiální princip všech věcí (i živých bytostí), li je podstata, idea, která existenci těchto věcí provází. Zatímco čchi má každá věc jedinečné (např. každý strom je jiný – jeden větší, další menší apod.), li je pro jednotlivé druhy věcí totožné (např. li stromu bude stejné i pro další strom). Zatímco li určuje ráz, povahu věci, čchi dává každé věci jedinečnou formu. Pojem tchaj-ťi (většinou překládáno jako „nejvyšší nejzazší“) pak dotváří obraz makrokosmu – jedná se o všeprostupující princip řídící celý vesmír. Koncept tchaj-ťi je blízký konceptu tao v taoismu.[7]

Čchi většiny lidí je natolik temné, že zastiňuje jejich li. Řečeno přeneseně, materiální a fyzické potřeby většiny lidí jsou natolik silné, že překrývají jejich inteligenční potenciál a rozvoj ducha, který je ukryt v li. Člověk se podle Ču Siho proto musí snažit odbourat své temné čchi pomocí meditací, studií a úvah o konfuciánských principech, aby tak dosáhl harmonie s přírodou, rodinou i společností.[8]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BERTHRONG, John H.. Neo-Confucian Philosophy [online]. Internet Encyclopedia of Philosophy, [cit. 2010-02-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ELIADE, Mircea; CULIANU, Ioan P.. Slovník náboženství. Praha : Český spisovatel, 1993. S. 152.  
  3. Hooblerovi (1997), s. 45–49.
  4. Hooblerovi (1997), s. 52.
  5. FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1998. (Dějiny států) ISBN 80-7106-249-9. S. 168.  
  6. Joseph S. Wu, in: McGreal (1998), s. 147.
  7. Joseph S. Wu, in: McGreal (1998), s. 148.
  8. OVERMYER, Daniel L.. Náboženství Číny: Svět jako živý organismus. Praha : Prostor, 1998. S. 65–66.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HOOBLER, Thomas; HOOBLER, Dorothy. Konfucianismus, Nakladatelství Lidové Noviny, ISBN 80-7106-190-5. Praha : Nakladatelství Lidové Noviny, 1997. ISBN 80-7106-190-5.  
  • Ču Si (Zhu Xi). In MCGREAL, Ian. Velké postavy východního myšlení: slovník myslitelů. Praha : Prostor, 1998. ISBN 80-85190-93-1. S. 147–151.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]