Fátimovský chalífát

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Fátimovský chalífát
 Abbásovský chalífát 9091171
Vlajka státu
vlajka
geografie
Mapa
hlavní město:
Mahdia (cca do roku 969),Káhira (založena roku 969)
rozloha:
9 000 000 km²
obyvatelstvo
počet obyvatel:
62 000 000
národnostní složení:
státní útvar
vznik:
909 (založení státu na území dnešního Tuniska a východního Alžírska)
zánik:
1171 (nástup dynastie Ajjúbovců a zrušení Fátimovského chalífátu Saladinem)
Státní útvary a území
Předcházející:
Abbásovský chalífát Abbásovský chalífát
Nástupnické:
Ajjúbovský sultanát Ajjúbovský sultanát
Sicilský emirát Sicilský emirát
Almorávidé Almorávidé
Emirát Zíriovců Emirát Zíriovců
Seldžucká říše Seldžucká říše
Edesské hrabství Edesské hrabství
Antiochijské knížectví Antiochijské knížectví
Tripolské hrabství Tripolské hrabství
Jeruzalémské království Jeruzalémské království

Arabská dynastie Fátimovců vládla v Egyptě a byla představitelem šíitského směru islámu.

Založení fátimovského chalífátu[editovat | editovat zdroj]

Fátimovci neuznávali svrchovanost bagdádského chalífy, vládce věřících, a začali tento titul používat roku 909 sami. Postupně ovládli severní Afriku včetně bohatého a strategicky významného Egypta, Sicílii, Sýrii, Palestinu a západní část Arabského poloostrova, a prosadili tak svoji svrchovanost ve velké části islámského světa. Roku 969 založili v Egyptě nové sídelní město šíitského chalífy Káhiru. V 90. letech 10. století se snažili rozšířit svoji moc z Aleppa a Antiochie do byzantské části Sýrie, ale to jim znemožnil byzantský císař Basileios II. Bulgaroktonos.

Konflikt se Seldžuky[editovat | editovat zdroj]

Moc Fátimovců dosáhla svého vrcholu v polovině 11. století. Poté nastal její pozvolný úpadek a fátimovská říše se začala rozpadat. Vinu na tom měli mimo jiné expanze Seldžuků, jejichž prioritou se stalo dobytí fátimovského Egypta a především na něm částečně závislého aleppského emirátu v Sýrii. Roku 1078 dobyli Seldžukové Jeruzalém, který byl dosud v moci Egypta. Roku 1095 nebo 1098 se Jeruzaléma znovu zmocnili fátimovští vojáci, vydrancovali město, pobili zdejší muslimy a vyhnali zbylé křesťanské obyvatelstvo. Mocenský spor mezi šíitskými Fátimovci a sunnitskými Turky ostře rozdělil muslimský svět a umožnil křižáckým státům ve Svaté zemi upevnit své postavení. Po zahájení křížových výprav byli Fátimovci dokonce ochotní spojit se s křižáky proti Seldžukům, z křesťanské strany však nebyl o spojenectví zájem.

Konec fátimovského chalífátu[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Křižácká tažení do Egypta.

Ve 12. století se postavení egyptských chalífů stalo již naprosto formálním. Skutečnou moc měli v rukou jejich vezíři, kteří bojovali mezi sebou. Jeden z nich zapojil do vnitřních rozepří egyptského státu nejprve mocného vládce Aleppa Núr ad-Dína a později – z obav před jeho rostoucím vlivem - také jeruzalémského krále. Díky zásahům v Egyptě se významně rozšířila Núruddínova moc tímto směrem. Roku 1169 dosáhl jeden z jeho nejvýznamnějších vojenských velitelů Šírkúh jmenování egyptským vezírem. Když po dvou měsících zemřel, zaujal toto místo jeho synovec, dosud neznámý velitel kurdského původu Saláhuddín ibn Ajjúb. Tak nastoupil cestu k moci jeden z nejproslulejších muslimských vládců, Saladin. Zpočátku vykonával funkci vezíra a formálně byl Núruddínovým místodržícím v Egyptě. Když pak v roce 1171 zemřel tehdejší fátimovský chalífa al-Ádid, zabránil Saladin jmenování jeho nástupce a podřídil šíitský Egypt sunnitskému chalífovi v Bagdádu.