Saladin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o osobě. O vesnici na Prachaticku pojednává článek Saladín.
Saladin
Saladin2.jpg
Saladin
Doba vlády 11741193
Úplné jméno Saláh ad-Dín Júsuf ibn Ajjúb
Narození 1138
Tikrít
Úmrtí 4. března 1193
Damašek
Předchůdce Núr ad-Dín
Nástupce al-Azíz I.
Dynastie Ajjúbovci
Otec Nadžmuddín Ajjúb


Saladin (1138, Tikrít4. března 1193, Damašek); kurdsky: Selahadîne Eyubî; arabsky: Saláh ad-dín Júsuf ibn Ajjúb; صلاح الدين يوسف ابن ايوب) byl kurdský muslim a vojenský velitel, který žil ve 12. století. Založil dynastii Ajjúbovců, která vládla v Egyptě a Sýrii.

V roce 1187 zlomil moc křižáckých států ve Svaté zemi v bitvě u Hattínu a přinutil ke kapitulaci Jeruzalém. Později uzavřel s křesťanskými panovníky smlouvy, které umožňovaly poutníkům Svaté město navštěvovat. Pro svou statečnost a vojenskou zdatnost, jakož i ušlechtilost je uznáván v křesťanských i muslimských zemích.

Cesta k moci[editovat | editovat zdroj]

Saladin se narodil v kurdské rodině Nadžmuddína Ajjúba, guvernéra Baalbeku, ale na výchovu byl poslán ke svému strýci Šírkúhovi, který byl důstojníkem na dvoře Núruddína, guvernéra Sýrie. Ten bojoval proti fátimovskému chalífátu o nadvládu nad Egyptem, díky čemuž se Saladin v roce 1169 mohl stát jedním z egyptských vezírů. Měl bránit Egypt před výpady křižáků z jeruzalémského království, což byla velmi náročná role vzhledem k jeho nepříliš silné pozici. Nakonec se mu podařilo fakticky ovládnout celou egyptskou říši, přestože formálně stále podléhal Núruddínovi. V této funkci zrevitalizoval tehdejší egyptskou ekonomiku a zreorganizoval celou armádu.

Saladinova vláda[editovat | editovat zdroj]

Souboj Saladina s Richardem Lví srdce
Ajjúbovský sultanát r. 1188

Po smrti Núr ad-Dína (Núruddína) (1174) se Saladin prohlásil sultánem a začal samostatnou politiku. Tato politika byla postavena na expanzivních vojenských akcích, nejprve proti menším okolním muslimským státům a poté již proti křižákům. Dokud postupoval proti muslimským státům, využíval Křižácké státy jako nárazníkové pásmo proti Núr ad-Dínově Sýrii. Po ovládnutí Sýrie se oženil s Núruddínovou vdovou, čímž stvrdil legitimitu své vlády a začal boje s křižáky.

Osobním lékařem Saladína byl židovský filozof Moše ben Maimon (Maimonides). Saladín jej jmenoval představeným všech egyptských Židů.

V bojích s křižáky byl relativně úspěšný až do 25. listopadu 1177, kdy utrpěl těžkou porážku v bitvě u Montgisardu. O deset let později (4. července 1187) dokázal rozdrtit křižáckou armádu v bitvě u Hattínu a krátce poté, 2. října 1187 dobyl Jeruzalém. Jeruzalém se tak po 88 letech vlády křižáků dostal do muslimských rukou. Po dobytí Jeruzaléma dobyl i většinu křižáckých hradů a pevností. To vyvolalo třetí křížovou výpravu, kdy se král Richard Lví srdce pokusil dobýt Jeruzalém zpět. Mezi těmito dvěma muži panoval zvláštní vztah. Ač proti sobě bojovali, chovali k sobě vzájemně velkou úctu. Například v bitvě u Jaffy, když pod Richardem zemřel kůň, mu Saladin poslal nového. Richard Lví srdce sice nebyl schopen dobýt Jeruzalém, ale Saladin si uvědomil, že dlouhodobě není schopen vést takovouto válku, proto roku 1192 došlo k uzavření příměří a dohody z Ramly, která zajišťovala volný přístup křesťanským poutníkům do města. Tato dohoda byla výhodná pro obě strany, protože křesťanům zůstaly zachovány některé palestinské přístavy a Saladin vrátil svaté křesťanské relikvie. Kompromis umožnil křesťanským poutníkům navštěvovat boží hrob a další svatá místa v Jeruzalémě, Saladin se tak zbavil nebezpečného protivníka, protože zbylá území křižáckých států byla jen pouhým stínem jejich moci před bitvou u Hattínu.

O rok později Saladin zemřel, podle jedné legendy se po otevření jeho pokladnice, aby z ní byl financován pohřeb, zjistilo, že téměř všechny své peníze rozdal potřebným. Saladinovo tělo bylo pohřbeno v umajjovské mešitě v Damašku.

Saladínova vláda směřovala k zajištění říše i po stránce její jednoty. Věnoval pozornost nejen organizaci správy a vojska, ale také posílení kulturní sounáležitosti vlastního území, proto bývá považován za jednoho z nejvýznamnějších příznivců islámské vědy a kultury. Tyto kroky tuto říši stabilizovaly a tak svým nástupcům přenechal stabilní a prosperující říši.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
  • BALDWIN, Marshall W., a kol. A History of the Crusades. Vol. 1, The first hundred years. Madison : University of Wisconsin Press, 1969. 707 s. Dostupné online. (anglicky) 
  • BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. Praha : Academia, 1995. 228 s. ISBN 80-200-0512-9.  
  • DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. Praha : Orbis, 1973. 214 s.  
  • GABRIELI, Francesco. Křížové výpravy očima arabských kronikářů. Praha : Argo, 2010. 344 s. ISBN 978-80-257-0333-5.  
  • HINDLEY, Geoffrey. Saladin a počátky džihádu. Praha : Baronet, 2009. 256 s. ISBN 978-80-7384-203-1.  
  • HROCHOVÁ, Věra; HROCH, Miroslav. Křižáci ve Svaté zemi. 2. vyd. Praha : Mladá fronta, 1996. 289 s. ISBN 80-204-0621-2.  
  • HROCHOVÁ, Věra. Křížové výpravy ve světle soudobých kronik. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1982. 255 s.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Meč a kříž : (1066-1214) : rytířské bitvy a osudy I. Praha : Mladá fronta, 2005. 278 s. ISBN 80-204-1289-1.  
  • NICOLLE, David. Třetí křížová výprava 1191 : Richard Lví srdce, Saladin a zápas o Jeruzalém. Praha : Grada, 2008. ISBN 978-80-247-2382-2.  
  • REGAN, Geoffrey. Rozhodující bitvy : padesát dvě bitvy, které změnily svět : od Salaminy k válce v Perském zálivu. Praha : Naše vojsko, 2006. 263 s. ISBN 80-206-0824-9.  
  • SMAIL, Raymond Charles. Crusading Warfare (1097-1193). New York : Barnes & Noble Books, 1956. 272 s. ISBN 1-56619-769-4. (anglicky) 
  • WOLFF, Robert L.; HAZARD, Harry W., a kol. A History of the Crusades. Vol. 2, The later Crusades, 1189-1311. Madison : University of Wisconsin Press, 1969. 871 s. Dostupné online. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]


Ajjúbovští sultáni
Předchůdce:
11741193
Saladin
Nástupce:
al-Azíz I.