Seldžucká říše

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Seldžucká říše
سلجوقيان / Saljūkiyān
السلاجقة / al-Salājika
Büyük Selçuklu Devleti
 Oguzský jabguluk
 Karachanidský chanát
 Ghaznovská říše
 Fátimovský chalífát
 Byzantská říše
 Edesské hrabství
1037–1194
Státní znak
znak
geografie
Mapa
Seldžucká říše v roce 1092 po smrti Malika Šáha I.
hlavní město:
rozloha:
3 900 000 km² - 1080.
obyvatelstvo
perština (oficiální jazyk dvoru)[1][2][3],
arabština (jazyk vědy[1], vzdělání a teologie[3])
oghuzské jazyky (mluvené vládci, armádou a místní obyvateli v každodenní řeči)
státní útvar
monarchie
Státní útvary a území
Předcházející:
Oguzský jabguluk Oguzský jabguluk
Karachanidský chanát Karachanidský chanát
Ghaznovská říše Ghaznovská říše
Fátimovský chalífát Fátimovský chalífát
Byzantská říše Byzantská říše
Edesské hrabství Edesské hrabství
Nástupnické:
Rúmský sultanát Rúmský sultanát
Chórezmská říše Chórezmská říše
Ajjúbovský sultanát Ajjúbovský sultanát
Danišmendovci Danišmendovci
Zengíovci Zengíovci
Búríjovci Búríjovci
Asasínové Asasínové
Jeruzalémské království Jeruzalémské království
Tripolské hrabství Tripolské hrabství
Antiochijské knížectví Antiochijské knížectví

Velká Seldžucká říše (persky دولت سلجوقیان, Dawlat Seljūqiyān, turecky Büyük Selçuklu Devleti) byla středověká muslimská monarchie založená kınıkským klanem Oghuzů[pozn. 1], jejichž členové byly vyznavači sunnitského islámu.

Za dob svého největšího rozmachu kontrolovala rozsáhlé území táhnoucí se od Hindúkuše až do východní Anatolie a ze Střední AsiePerskému zálivu. Postup Seldžuků do Střední Asie znamenal začátek držení moci v rukou turkických národů v této oblasti, přetrvávající v podstatě až dodnes.

Seldžucká říše byla založena Tugrul-begem a jeho bratrem Čagri-begem (synové Michail-bega, plným jménem: Michail bin Saldschūq, vládl v roce 1009–1037, jež byl Seldžuk-begovým synem) roku 1037 po neúspěšných pokusech jeho předchůdce a zakladatele Seldžucké dynastie, Seldžuk-bega. Seldžukové sjednotili pod svoji vládu nejednotný východní islámský svět a hráli klíčovou roli v první a druhé křížové výpravě. Seldžuci se také zasloužili o persianizaci svých území, čímž dali vzniknout turkicko-perské tradici.

Seldžuk Beg[editovat | editovat zdroj]

Seldžuk-beg pocházel z jednoho ze středoasijských oguzských kmenů – Kınıků. Jako vojenský velitel su-baši byl v službách Chazarské říše, ač měl pozici velitele Oguzů v Oguzském jabguluku (Oguzské knížectví) V druhé polovině 10. století se neúspěšně zapojil do boje o trůn, záhy pak ztratil pozici a se svojí rodinou a částí armády se stěhoval směrem do ChorásánuÍránu. Zde získali pastviny a na oplátku poskytli vojenskou sílu pro válečná střetnutí Kara-chánidů a Sámánovců. Po pádu Samánovské říše se Seldžuk se svým klanem usadil v Chorézmu. Po jeho smrti roku 1009 táhl jeho lid ještě dále na jih.

Seznam panovníků Seldžucké říše[editovat | editovat zdroj]

  1. Seldžuk-beg
  2. Turul-beg (10371063) (Seldžukův vnuk, zakladatel)
  3. Alp Arslan (10631072)
  4. Malik Šáh I. (10721092)
  5. Mahmúd I. (10921094)
  6. Barkijaruk (10941105)
  7. Malik Šáh II. (1105)
  8. Muhammed I. (11051118)
  9. Ahmed Sandžar (11181153)
  10. Davud (1131–1132)
  11. Tugrul-beg II. (1132–1134)
  12. Mesud (1134–1152)
  13. Melik-šáh III. (1161–1176)
  14. Muhammed II. (1153–1160)
  15. Sulejman-šáh II. (1160–1161)
  16. Arslan (1161–1176)
  17. Tugrul-beg III. (1176–1194)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. V tomto období byl termín Oghuz mezi Turky postupně nahrazen výrazem Turkoman / Türkmen, nicméně tento název byl poprvé zmíněn arabskými a perskými historiky

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Savory, R. M. and Roger Savory, Introduction to Islamic civilisation, (Cambridge University Press, 1976 ), 82.
  2. Black, Edwin, Banking on Baghdad: inside Iraq's 7,000-year history of war, profit and conflict, (John Wiley and sons, 2004), 38.
  3. a b C.E. Bosworth, „Turkish Expansion towards the west“ in UNESCO HISTORY OF HUMANITY, Volume IV, titled „From the Seventh to the Sixteenth Century“, UNESCO Publishing / Routledge, p. 391: „While the Arabic language retained its primacy in such spheres as law, theology and science, the culture of the Seljuk court and secular literature within the sultanate became largely Persianized; this is seen in the early adoption of Persian epic names by the Seljuk rulers (Qubād, Kay Khusraw and so on) and in the use of Persian as a literary language (Turkish must have been essentially a vehicle for everyday speech at this time)

Související odkazy[editovat | editovat zdroj]