Oghuzové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o historickém etniku Uzů a jejich chanátu v Asií. O totožném etniku Uzů v Evropě pojednává článek Uzové.
Oguzští Turci
Oguzové
1. řádek: Abdülhamid II.Parvíz DavudiAtatürk

2. řádek: BerdymuhamedovErdoanChameneí

Populace
Sia-číňané, Ting-lingové, Siung-nuové → Oguzové
Země s významnou populací
ČínaMongolskoRuskoDžungárieŤan-šan

Střední AsieUkrajinaBalkánPersieAnatolie
[pozn. 1]

1.Mongolsko
2.Rusko
3.Čína
Oguzové
8 Oguz-Tatař
9 Oguz
5 Oguz
6 Oguz
30 Oguz-Tatař
220 př.n.l.-7. století
500-1210
500-848
552-840
744-???
582-699/750
Džungárie Oguzové
9 Oguz
5 Oguz
6 Oguz
3 Oguz
718-758
500-848
552-840
744-???
644-???
Ťan-šan Oguzové
10 Oguz
5 Oguz
6 Oguz
3 Oguz
758-766
583-1041
552-840
744-???
644-???
1.Střední Asie
2.Rusko
3.Ukrajina
4.Balkán
5.Anatolie
Oguzští Turci
24 kmenů
9 Oguz
10 Oguz
Uzové
770-1041

500-848
583-1041
8. až 9. století
1.Střední Asie
2.Persie
3.Anatolie
4.Balkán
5.Blízký východ
Seldžučtí Turci
8 Oguz-Tatař
1037–1194
500-1210
1.Anatolie
2.Balkán
3.Širší
Blízký východ
Osmanští Turci 1299–1922
Jazyk(y)

• staročínština • prototurkičtina • oghuzština • oghurština •
• starotatařština • staroturečtina • staroperština • staroruština •

Náboženství

teismustengrismusnestoriánstvímanicheismus
buddhismusortodoxní křesťanství
islám - • sunnitský islámší'itský islámsúfismus

Oghuzští Turci nebo Oghuzové, Oguzové (turecky a ázerbájdžánsky Oğuzlar, uzbecky Oʻgʻuzlar, kazašsky Оғыздар, Oğyzdar, řecky ΟνξοιOufi, persky اغوزOghūz, arabsky أوغوزŪghūz a varianty: Ghuzz, Guozz, Kuz, Oğuz, Okuz, Ouz, Ouzoi, Uğuz a Uz) byli raně-středověkou historickou kmenovou konfederaci turkiců ve Střední Asii. Je třeba poznamenat, že řecké zdroje používaly jméno Oufi (nebo Ouvvi) označujíc Oguzské Turky, jménem, které také používaly k označení Asijských Hunů čili Siung-nuů. Oguzové migrovali na západ z oblasti Žety-su (česky Sedmiříčí) po střetu s karluckou (3-Oguzové) větví Ujgurů. Západní hranicí jejich území se pak na čas stalo Kaspické moře. Potomky Oguzů byli i pozdější zakladatelé několika různých států, jako třeba: Ghaznovská říše, Seldžucká říše, Rúmský sultanát, Chórezmská říše, Osmanská říše, a taky několika dynastií: Safíovská dynastie, Afšárovská dynastie, Kádžárovská dynastie a další, a termín og-uz dnes přetrvává v označení pro jihozápadní skupinu turkických oguzských jazyků.

Původ[editovat | editovat zdroj]

Sága Ogurů a Oguzů[editovat | editovat zdroj]

Bez pochopení ságy Ogurů a Oguzů (烏古斯人) je historie znehodnocena, zvláště když evropští historici používají termín jako „někde v hloubce Asie“ nebo „v šedi věků“. Ogurové jsou bratři Oguzů. Pravděpodobně od počátku rozdělení (nejdříve v 3. století př. n. l.) jejich společný prototurkický jazyk se začal rozcházet poněkud foneticky. Kvalifikovanou odlišnosti jsou změny přízvuku na začátku slov „Ogurského“ ‚dž,d,g‘ na „Oguzské“ ‚j,i‘ (například: Džilan, Dilom, Gilan → Jilan je označení „hada“ atd.) a v ostatní části slova ‚r‘ na ‚z‘.
Lingvisté naznačují, že aplikace tohoto jednoduchého starověkého jazykového pozorování umožňuje diskriminaci a klasifikaci jazyků přímo a snadno. Tyto rozdíly byly atestovány domorodými názvy, které tradičně spojujeme s nejlidnatější subdivizemi s profesním nebo geografickým umístěním: Burtas (jak včelí úl), Agačery (Agathyrsi-lesní muž), Suas (Čuvaš-jak voda), Madžar (Maďar-lesní muž), Tauar (Tochař-horský muž), Suvar (Sabir-vodní muž), atd.

Již Hérodotos (484 př. n. l.425 př. n. l.), popisuje detailně starověké Skýtské Agačery (Agathyrsi), kteří, stejně jako Sabiři-Suvaři, mluvili jazykem Ogurské větve. Později to taky potvrzuje starověký řecký zeměpisec Ptolemaios (85-165). Staré západní zdroje umísťují starověké západní Ogurské kmeny ve stepích východní Evropy a na Středním východě, zatímco čínské zdroje umísťují jejich soudobé východní Ogurské kmeny ve stepích Střední Asie a pouště Taklamakan. Ptolemaios se zmiňuje o řece Jajik (Ural),[pozn. 2] jako o řece Džajik v „Ogurském dialektu“, a potvrzuje že Ogurové jsou předci Bulgarů, Kangarů, nebo Hunů žijících před 2. stoletím mezi západní Sibiři a stepích Itilu.
V další kapitole dějin, se setkáváme s Ogurštími Huny již v manželských svazcích s Ogurštími Ujguři. Východní a západní Hunové patřili k Ogurské jazykové rodině. Ujgurové, kteří patřili k Tie-lejským kmenům, byli ze skupiny Ogurů. Podstatné je, že Tie-lejské kmeny nebyly nutně všechny Oguzské a že ze všech Tie-lejských kmenů Ogurštích Hunů se vyčlenil další Tie-lejský - Ogurský kmen Ujgurů v manželských svazcích. Turci a další Oguzské kmeny, ve 2. století př. n. l. zůstávají mimo Ogurskou strukturu moci na úkor Ogurských kmenů. Ve východní Evropě Oguři pokračovali ve své nadvládě až do arabských válek. Třicetiletá posloupnost válek zdecimovala celé místní obyvatelstvo. Dominance Ogurů je proměnila v uprchlíky v jejich vlastní zemi, a vedla k přílivu jejich východních sousedů Oguzů. Ačkoli jazykově převládající Ogurská většina ve východní Evropě přežila do 15. století, stala se stále více ovlivněna Oguzskými jazyky Pečěněhů, Oguzů a Kypčaků. To znamená, že kmenové ethnonyma jsou starší než -‚r‘/-‚z‘ rozdělení, a kmeny, jejichž jméno končící na -‚ar‘/-‚er‘/-‚ir‘/-‚ur‘ nemusí nutně patřit do Ogurské skupiny.

Bez kladných důkazů, v žádné době by se nemělo předpokládat že Ogurové byli výhradně Ogurové, a odpovídajícím způsobem Oguzové byli výhradně Oguzové. Jednou z nejčasnějších Turkických konfederací souhrnně známá pod názvem Tuchsové čili Tocharové, může být zahrnuta do Oguzských Aseů a Ogurských Bulgarů a Sabirů-Suvarů (Sabaroi). Označení „Azští Bulgaři“ může naznačovat jejich bývalou politickou příslušnost, a nikoli jejich jazykové vlastnosti, přesně jako etnicky různé kmeny Turkutaských kaganátů nesly ethnonym „Türk“. Subjekty kmene Azů/Asů, se samostatným tématem, z Asyrštiny jako „Az-kiši“, byly historicky spjaté s téměř každým v oblasti Střední Asie, zasahující až na Střední východ, do střední Evropy a na Dálný východ. Ze záblesků historických záznamů se zdá, že ‚r‘/‚z‘ rozdělení došlo v rámci Kangarských kmenů, produkci dvou pra-ethosů, Kangarů a Azů. Tito Azové se nacházeli severně od Kangarů, nebo alespoň zaujímali vyšší nadmořskou výšku horských oblastí, s blízkostí horské tajgy, zatímco Ogurští Kangaři dávali přednost otevřené stepi Kazachstánu a Taklamakanu - Tarimská pánev.
Pro historické období je několik svědectví že Ogurové a Oguzové koexistovali ve stejných politických organizacích, volně se míchali a sjednocovali. Tie-lejská domorodá větev Bulgarské, Turkutské, Chazarské, Kimäcké, Kypčacké, taktéž i Ogurské Ujgurské a Oguzské Kyrgyzské konfederace (kaganáty), a taky Turkické konfederace (svazy, unie, kaganáty) a její potomci, zahrnovala jak Ogurské tak i Oguzské kmeny.

Pojmenování a etymologie Oguzů[editovat | editovat zdroj]

Jméno „Oguz“ je možné datovat od nejstarších dob. Čínské prameny z 2. století př. n. l. se zmiňují o kmeni O-Kut (v té době to bylo jméno "Turek"). Je to čínská verze domorodého jména, která se v turkických jazycích nazývá Ogur, protože některé Turkické kmeny vyslovovali hlásku ‚z‘ jako ‚r‘. Oblasti jako Tarbagataj a Kobdo, kde čínské zdroje uvádějí osady O-Kutů, jsou známé jako Turkická území.

Jméno „Oguz“ pochází ze slova „Ok“ → šíp, „Ok“ v turkických jazycích také znamená „kmen“. V té době byla tato slova přeložena do čínštiny jako "kmen". Podle tohoto je slovo "Oguz" tvořeno připojením „Ok“ z koncovkou ‚z‘, což ve staroturkickém jazyku znamená ukončení v množném čísle. Slovo „Oguz“ nebylo etnické jméno a přímo znamená „Turkické kmeny“. Jako příklad by mohl být název z číslicí: On-Ok → deset kmenů → On-Okové → 10-Oguzové.

Název „Oguz“ byl poprvé použit v Turkutských textech v prvním runovém nápise nalezeném na břehu řeky Barlyk (Ulu-Kem → runy u Jeniseje). Ten říká o „šesti Oguzských kmenech“, které vstoupily do konfederace. Tyto nápisy naznačují, že v předchozím čase Oguzové žili v tomto údolí (u Jeniseje) a vytvořili spojení. Orchonské runové nápisy nedělají rozdíl mezi Oguzy a Turkuty neboli Modřími Turky, navíc Oguzové byly hlavní složkou Turkutských kaganátů. Slovo 'Türk' je politický termín. V tomto ohledu jsou Oguzové a Turkuti neboli Modrý Turci → Turci stejní.

Období Gök-Tureckých kaganátů (Turkutské) se překrývá z obdobím Tchangů. V Čínských zdrojích, na základě písemností z období vlády Tchangů (po roku 618),[pozn. 3] Devět kmenů, v nápisech zvané "Devět Oguzů", někdy „Devět Turkických kmenů (Turkuti a Modrý Turci → Gök-Turci)“ se uvádějí jako „Turci devíti kmenů (Gök-Turci)“, a někdy jako „Devět Tolesských kmenů“ či „Devět Tolesských Oguzů“, což se rozumí stejně jako „Devět Gök-Tureckých Oguzů“. Tvořící kořeny Gök-Turků jsou v Oguzských kmenech. Dále jsou Oguzové uvedeni nikoli samostatně (tj. „Oguzové“), ale jako „Kchuej-sing“ → „Devět kmenů“, a překlad slova „Oguz“ je uváděn jako „Tchu-ťüe“ → „Turek“, což svědčí o absenci nutnosti volat tuto skupinu dalšími názvy. Absence v památkách z doby Prvního Turkutského kaganátu k použití jména „Oguz“ svědčí o tom taky.

Ne-Oguzská pokolení (tj. „Ogurové“) nesla název „Turci“. Slovo „Turek“, byl politický název. Turkutský stát byl vytvořen starověkou vládnoucí dynastií turkických Ašinovců, s pomocí turkických skupin které ji obklopovali, organizovaných do svazku kmenů (tj. „Oguzové“). Zmatek, který vznikl v důsledku zmínky v islámských zdrojích o Ujgurech jako o „Devíti Oguzech“, je eliminován po přesné definici Ujgurkého pokolení a Gök-Tureckých „Devíti Oguzech“.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Oguzské Turky můžeme považovat za předky dnešních Turků, Seldžučtích Turků, Turkmenů, Ázerbájdžánců a některých dalších národů. Původ je smíšený a komplikovaný. Utvořili se uvnitř Turkutských kaganátů z více elementů. Jádrem byly zřejmě severoíránské kmeny z přiaralských stepí, blízké k Parthům. Ty se pod turkutskou nadvládou spojují a mísí s kmeny tureckými, část mohla být i ugrofinského původu. Postupně ale všechny začaly mluvit turecky. Původním náboženstvím byl šamanismus.

Oguzské kmeny byli ve příbuzenství s Pečeněžštími Kangaři,[pozn. 4] z nichž někteří byli dohola vyholený a další, někteří byli z malými vousy. Dle knihy Attila a Nomad Hordes - Atila a kočovné hordy "Kimäkové jim vystavěli řadu vyřezávaných dřevěných pohřebních soch, obklopených jednoduchými kamennými monolity - Balbaly." Autoři knihy vzaly na vědomí, že "...Oguzští válečníci sloužili v Byzanci od 9. století. Sloužili dokonce i ve Španělsku a Maroku, a téměř ve všech islámských vojskách na Blízkém východě od jedenáctého století. Ti Uz'ové či Tork'ové kteří se usadili podél ruské hranice byli postupně slavicizovaný, jež jako kavalerie 12. a počátku 13. století také hráli vedoucí roli v ruské armádě, kdy byli známý jako Karakalpak kmen čili Kara-kalpakové."[1]

Je známé, že počet domorodých seskupení nesoucí název Oguz, často s číslicí, reprezentuje množství kmenů sjednocených v kmenové unii. Jejich jméno znamenalo cosi jako bílí (ušlechtilí) lidé.

Tradiční dělení konfederace Oguzů[editovat | editovat zdroj]

V seznamech Mahmúda Kašgarského (Mahmud al-Kāshgharī, 11 století) a zdrojích Rašíd al-Din Hamadaniho (14 století) byl Oguz později také turkický výraz pro „kmen“. Oguzští Turci se tradičně dělí na dvě hlavní skupiny: Bozok'ySivé šípy a Üčok'yTři šípy.

Oguzské kmeny podle Oguz-kaganova eposu[editovat | editovat zdroj]

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Oghuzové
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Bozokové (Sivé šípy)
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Üčokové (Tři šípy)
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
"Günchán"
Kajı
Bajat
Alkaevli
Karaevli
 
 
"Ajchán"
Jazgır
Töker
Dodurga
Japrılı
 
 
"Jyldyzchán"
Avšar
Kızık
Begdili
Kargın
 
 
 
"Gökchán"
Bajındır
Bedženeg
Čavdur
Čepni
 
 
"Dagchán"
Salur
Ejmür
Alan-jurtlu
Üregil
 
 
"Denizchán"
Igdir
Bükdüz
Jiva
Kınık
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Totem
Káně
 
 
Totem
Orel
 
 
Totem
Orel jestřábí
 
 
 
Totem
Moták pochop
 
 
Totem
Poštolka rudonohá
 
 
Totem
Jestřáb lesní
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Oguzské kmeny podle eposu Mahmúda Kašgarského[editovat | editovat zdroj]

…ve svazu Oguzů je 22 divizí…
Pořadí Oguzská konfederace Turkmenských kmenů podle Divân-ı Lügati't-Türk Tamgy
01 První a hlavní: jsou Kynykové, dnes kagani.
Kinik.svg
02 Druhý: Kayıové jinak v literatuře nazýváni Kai, Kaj → Kajlar.
Zejména kmenové symboly Bulharského klanu Dulo a Oguzského kmene Qayп → Kajy jsou stejné.
Kayi.svg
03 Třetí: Bajundurové také Bajyndyr, v literatuře zvaný Baian, Bajan.
Bayundur.svg
04 Čtvrtý: Iwaové také nazýváni Jıwa, Jiva.
Yiva.svg
05 Pátý: Salgurové → Salur.
Salur.svg
06 Šestý: Avšarové → také Afšar, Avšarské kmeny.
Avsar.svg
07 Sedmý: Begtiliové → také Begdili nebo Bejdili.
Begdili.svg
08 Osmý: Bügdüzové.
Bugduz.svg
09 Devátý: Bajati
Bayat.svg
10 Desátý: Jazgyrové.
Yazir.svg
11 Jedenáctý: Ejmür → také Ejmir.
Eymur.svg
12 Dvanáctý: Karabölükové → také Karaevli.
Karaevli.svg
13 Třináctý: Alkabölükové → také Alkaevli.
Akevli.svg
14 Čtrnáctý: Igdırové také nazýváni İgder, İgdir a Igder.
Igdir.svg
15 Patnáctý: Juregirové také nazýváni Jüregir.
Yuregir.svg
16 Šestnáctý: Tutırkaové → Dondurga.
Dodurga.svg
17 Sedmnáctý: Ulajundlugové také nazýváni Alajund, Alan-jurtlu také Alajurtlu.
Alayuntlu.svg
18 Osmnáctý: Tügerové také nazýváni Düver, Düğer, Töker nebo Tüker.
Doger.svg
19 Devatenáctý: Bečenekové také nazýváni Bečenekiči, Pečenek, Pečeneg.
Pecenek.svg
20 Dvacátý: Čuvaldarové také nazýváni Čavundurové.
Cavuldur.svg
21 Jednadvacátý : Čepniové → Turkický kmen Bektašiů?.
Cepni.svg
22 Dvaadvacátý: Čaruklukové v malém počtu, jejich záznamy jsou málo dostupné.
None-100.gif

[3]

Zákony a tradice[editovat | editovat zdroj]

Historie Turkických národů
Historie Turkických národů
do 14. století
Turkucké kaganáty 552–744
  Turkuti
  Západní Turkuti
  Východní Turkuti
  Modří Turci
Avarský kaganát 564–804
Chazarský kaganát 618–1048
  Velké Bulharsko 632–668
  Volžské Bulharsko
  Dunajské Bulharsko
Türgešský kaganát 699–766
Ujgurský kaganát 744–840
Karachánský chanát 840–1212
  Západní Karachánové
  Východní Karachánové
Pečeněžský chanát
860–1091
Kimacko-Kypčacký chanát
743–1035
Kypčacko-Kumáský chanát
1067–1239
Stát Oguzský jabguluk
750–1055
Dynastie Šato 923–979
  Dynastie Pozdní Tchang
  Dynastie Pozdní Ťin
  Dynastie Pozdní Chan (Severní Chan)
Ghaznovská říše 963–1186
Seldžucká říše 1037–1194
Chórezmská říše 1077–1231
Rúmský sultanát Seldžuků 1092–1307
Dillíský sultanát 1206–1526
  Dynastie otroků (Dillí)
  Dynastie Chaldží
  Dynastie Tughlakovců
Mamlúcký sultanát (Káhira) 1250–1517
  Dynastie Bahríovců

Töre je sbírka povinných tradic a zvyků. Ochonsko-Jenisejské záznamy říkají, že stát nemůže existovat bez Töre. V epose Mahmúda Kašgarského, Divân-ı Lügati't-Türk[5]napsaného v 11. století se uvádí:

…slovo Töre se vysvětluje jako hlavní místo v domě, toto slovo v základním smyslu se používá jako zvyk, tradice…
— Mahmud al-Kāshgharī „Divân-ı Lügati't-Türk“

Podle Ziju Gökalpa, slova Töre a Türk můžou mít jeden kořen. Azgar Muchamadiev to potvrzuje nalezenými numismatickými mincemi: první Turanské mince používají "trgi" k označení "státu" → "zákona"[6]

Podle tohoto konceptu, slovo Türk znamená dodržování Töre. Töre existovalo ve všech stepích, a bylo kompilováno během tisíce let. Seldžukové a Osmani nazývali tradice, které zanechaly jejich předci „Oguz-Töre“. Nicméně, Töre se skládá nejen z tradic Oguzů, ale je nedílnou součástí celého Turkického světa. Podle historických pramenů náležejících k Hunům, Turkutům, Chazarům, Oguzům a Bulgarům, Turkičtí muži, byli zpravidla dlouhovlasý a jako projev úcty měli zvyk sundávat pokrývku hlavy.

Kultura a literatura[editovat | editovat zdroj]

Jeden z dávných Turkických dastanů byl o slavném hrdinovi Alp Er Tungovi (turecky Alp Er Tunga destanı). V práci Šáhnáme, básníka Firdausího (11. století) je zmíněn pod názvem „Afrasiab“. Žil po staletí v paměti Turků, jeho památka byla poctěná podle svátků Yog’i. Některé z vládnoucích rodin Turkiců (Karachánové, Ujguři, Seldžukové) se vztahují k němu. Kniha Dede Korkut (turecky Dede Korkut Kitâbı) se považuje za součást starověkých Oguzských dastanů. Zaujímá důležité literární místo kvůli svému popisu společnosti stepních Turků: jejich organizace, sociální struktury, tradice a zvyky. Další dastan, popisující život stepních Turků, je dastan o Manasovi (turecky Manas destanı), typickém hrdinovi v období Alp Era Tungu.

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Představy Turků o „Boží rozvinutosti“ směrovali k větší podstatě bytí představeného v materiální obloze. V Ochonských nápisech je výraz, který odhaluje Turkické kosmogonie v jedné větě:

”Use Kek Tangri asra yagyz yir kylyndykta ikin ara kishi oglu kylynmysh”
„Když Bůh stvořil modrou oblohu nahoře a zemi dole, také mezi nimi byl stvořen člověk“

Zde uvedený Kek Tangri je BůhNebe. Taky v průběhu doby Turkutů, Nebe pokrývající zemi a vládnoucí všem na zemi, byl v očích stepních národů Bůh. V 10. století měli Oguzové přesvědčení podobné tomuto. Na základě informací Ibn Fadlána, když Oguzové čelí nespravedlivému zacházení nebo měli jakékoli potíže, dívali se na oblohu a řekli: ”Bože!”. Základní turkické vyznání neměla antropomorfismi.

Počátky[editovat | editovat zdroj]

Sia-číňané, Ting-lingové, Siung-nuové[editovat | editovat zdroj]

Pradomovinou několika kmenových svazů, které se seskupili do konfederace středověkých Og-uz'ů nazývaných také Uz'ové, byla oblast v dnešním Mongolsku a Ruské Burjatské autonomní oblasti u povodí řeky Selengy v okolí jižní části Bajkalu. [pozn. 7].

Podle mnoha historiků, se použití slova "Oguz" datuje do příchodu Asijštích Hunů (220 př. n. l.). Titul "Oguz" byl dán Mao Tunu (Oguz kagan),[7][8] zakladateli Říše Asijkých Hunů, který je často považován za první turkickou politickou entitu ve Střední Asii. L.Torday ve své publikaci uvádí:

„Historie Oguzů - Uzů sahá do roku 178-177 př.n.l. když Mao Tun šan-jü, sjednocený lid na západ od Wu-sun'ů[pozn. 8] nazval Chu-čieh [pozn. 9] Nová výslovnost tohoto přepisu naznačuje, že to byly předkové Ogur'ů - Oguz'ů"
— L.Torday, „Jízdní lukostřelci„ Počátky historie Střední Asie[9]

Pravděpodobně měli souvislost s čínskými kmeny na východě.

Turkutské kaganáty[editovat | editovat zdroj]

První Turkutský kaganát (Turkuti)[editovat | editovat zdroj]

Asie kolem roku 600

V 6-9 století Oguzové žili v oblasti řeky Selenga, jež od roku 500 byli členy turkických kmenů a později taky Turkutských kaganátů.

V době nepokojů, které začaly v roce 630, padla vláda Východoturkutského kaganátu. V oblasti řek Tolga a Selenga, se Oguzové spojili do unie a vytvořili První Ujgurský kaganát (autonomie Wej-cheů (15 Ujgurských kmenů) [pozn. 10] v období bezvládí Tukutů).

Kutlukský kaganát (Modří Turci)[editovat | editovat zdroj]

V roce 682 ve válce u Kravího jezera (turecky Inek gölü) byli v tomto autonomním kaganátě poraženi Kutluk-kaganem (682-691-4) [pozn. 11]. Znepokojený s Kutlukovým vítězstvím, se Oguzové pokusili o spolupráci s číňany a kitany. Útok, který byl zahájen z Tonjukukůvho [pozn. 12] stanoviště na pobřeží Kravího jezera, proběhl pro turkuty úspěšně a eliminoval nebezpečí Oguzů. Později byl vládci Oguzského kaganátu který zemřel v této bitvě, Baz-kaganovi (???-682) [pozn. 13], postaven památník-balbal, přímo v Kutlukově hrobce.

V důsledku Bäkčor Kapagan-kaganových (691-4–716) vojnových tažení proti Oguzským kmenům, které byl nucen provést v roce 715, byl všechen jejich skot zabit. V roce 716 vypukla vzpoura 9 Oguzů (Tokuz Oguzové) a nastala smrt Kutlukova bratra Bäkčora. Kutlukův syn Kül-tegin (716–731) [pozn. 14] učinil 5 vojnových tažení proti Oguzům, u čtyř z nich se účastnil i Mokilian-kagan (716–734). V témže roce jeden z Oguzských kmenů - Bajirkuové → Bajir-gur (Pa-jie-ku) - byl podroben hrozným způsobem.

Vojevůdce Tonjukuk společně s Kutlukem zabili mnoho Číňanů na jihu, Kitajů na východě, Oguzů na severu.
Ale Oguzové nadále pokračovali v zápase s neustupujícími síly. I v roce, kdy z důvodu sucha byla spousta zvířat podechnuta, šel Mokilian k vojnovému tažení. 3 Oguzové → (Üč Oguzové → Karlukové), kteří napadli Ötüken byli ze aliance vyřazeni. Oguzové se spojili s Tatary a válu začali se zálohy, ale utrpěli porážku v boji u Agu, po nějž masy Oguzů opustily zemi a uprchli na jih k čínskému příhraničí (717-718).

Ujgurský kaganát[editovat | editovat zdroj]

Před vytvořením Druhého Ujgurského kaganátu, vůdce Ujgurů Bajan Čör (v čínských zdrojích známý jako kagan Mojan Čör), jež stál v čele Oguzů, nesl titul tegina. O něco později Oguzové nabrali na vážnosti vůči kaganátu. Tentokrát se jednalo o část z 8-Oguzů-Tatarů (Najmani). Mezi roky 747–750 si v Burgu a na břehu Selengy Bajan Čör-tegin podrobil Oguzy, kteří se připojili k 30 Oguzům-Tatařům. Překročením Selengy Oguzové ustoupily.

Pozdější informace o osudu Oguzů v jejich rodné zemi nejsou dostatečné, ale je jisté že přesídlily západním směrem. Členové domorodého svazu Oguzů přesídlily ve velkém množství z Orchonské oblasti do okolí Talasu a poté k Syrdarji. Dialekt Oguzů se oddělil od východoturkického dialektu spřed devátého století, a do jedenáctého století jazyk Oguzů ze Syrdarje se liší od východoturkických jazyků v lexikonu a výslovnosti.

Oguzský jabguluk[editovat | editovat zdroj]

Oguzský jabguluk
烏古斯葉護國
Oğuz Yabgu Devleti
 Turkucké říše 750–1055 Karachánský kaganát 
Kypčakové 
Chórezmská říše 
geografie
Mapa
Stát Oguzský Jagbulug v Kazachstánu, 750–1055
hlavní město:
obyvatelstvo
národnostní složení:
vládnoucí elita a příbuzenství:
Ujgurské kmeny
vojenská síla
Tie-lejové a ostatní[pozn. 15]
státní útvar
vznik:
zánik:
Státní útvary a území
Předcházející:
Turkucké říše Turkucké říše
Nástupnické:
Karachánský kaganát Karachánský kaganát
Kypčakové Kypčakové
Chórezmská říše Chórezmská říše

Karlukové[editovat | editovat zdroj]

V roce 758 Karlukové stanovili nadvládu v západní oblasti Talasu za pouhých sedm až osm let s hlavním městem Balasagun. Název „Turkmen“ začal být používán jako politický. Pokračovaly v uznání nadřazenosti Ötükenu (Druhého Ujgurského kaganátu). Karlukští cháni přiřadili svůj rodokmen vládnoucí dynastii Turkutského kaganátu, Ašinovské dynastie. Do té doby většina z Üč-Karlukské (Üč-Oguzové, Tři Karlukové) konfederace opustila Altaj a prvenství v Žety-su přešlo na Karlukské kmeny. V roce 766, potom co Karlukské kmeny obsadili Türgešský kaganát v Žety-su, vytvořily Chanát soustředěný pod vládou Jabguho, obsadili Sujab a přenesli tam svoje centrum. V té době žila Oguzská konfederace v údolí řeky Ču, kde ležela jejich rezidence Stará Guzie. Poté, co prohrála boj s Karluky o vedoucí pozice v Türgešském kaganátě, významná část Žety-suštích Oguzů zůstává na úpatí pohoří Karatau a údolí řeky Ču v Issyk Kulské kotlině. V roce 770 jejich větší část odešla k západu do Máveraünnehiru (Transoxanie).

Počátkem 9. století konfederace Oguzů, v spojenectví s Karluky a Kimaky, dobytím dolního toku Syrdarje a aralských stepí dobyli Kangaře a Pečeněhy, a tím zničily Kangarskou unii. Tyto kočovné kmeny Syrdarštích Kangarů byly nucené se připojit k Oguzům. Oguzové z aralských stepí vytlačili Pečeněhy z oblasti řek Emba a Ural dále na západ.
O útoku Oguzů na kmeny 9 Oguzů u Ušrusany (mezi Syrdarjou a Samarkandem) v létech 820-821 se zmiňuje Al-Tabari.
Koncem 9. století pak ve spojenectví s Chazary porazili Pečeněhy a pronikli do meziříčí mezi Volhou a Uralem. Část Pečeněhů se stěhovala na západ, k severní oblasti Černého moře. Oguzové přesunuli svoje centrum do Jangikentu (turecky Jenikent → Nové město) u Syrdarje. Boje s Pečeněhy pokračovaly i v 10. století.

V první polovině 10. století žili v "Oguzských stepích" (Mafazul-Guzija) u Syrdarje, ve městech Karadžuk (Faráb) [pozn. 16] a Sajram (Šymkent).[pozn. 17] Podle islámských geografů (Al-Balči, Istačri, Ibn-Haukal) a Chudud ul-Alem, se území Oguzů rozšířila do Kaspického moře na západě [pozn. 18] do města Jurgenč (Ürgenč)[pozn. 19] na jihu, do osady Džit na severozápadě a Baratekin na jih od Aralského jezera, na sever od Buchary [pozn. 20] v Máveraünnehiru (Transoxanie) a do města Sabran u úpatí Karadžukských hor.

Karachánové a islám[editovat | editovat zdroj]

Někdy v tomto období přijali Oguzové islám a stali se spojenci středoasijské muslimské dynastie Sámánovců ze Sogdiany. Oguzové společně s Emírem Ismáílem Sámáním (892-907) bojují proti Karlukům (Karachánové 840/940-1212) [pozn. 21] v Žety-su a u Talasu [pozn. 22]. Další tažení v roce 903 dále zabezpečilo Sámánídské hranice vůči karlukským nájezdům, a dovolilo muslimštím misionárům rozšířit své aktivity v regionu. Ve stejné době, Ahmadův (907-914, Ismailův syn) oguzský generál Simdžúr přijal v Zarangu kapitulaci Al-Mu'addala [pozn. 23]. Simdžúr byl pak dosazen jako guvernér Sístánu. Chórezm na severu byl rozdělen, jižní část zůstala pod autonomií Afrigidštích vládců [pozn. 24], zatímco severní část byla řízena Sámánidským úředníkem. Rok 940 je považován za konec kaganátu Karluků a jeho přímým pokračováním byla následná říše Karachánů.

V roce 950 zavedli „Oguzský jabguluk“ čili „Oguzské knížectví“ [pozn. 25], jež vytrvalo do roku 1040. Zakladatelem byl Kül Erkin-chán (950 - ????). Tvořily ho kmeny kočovné, polokočovné i částečně usedlé. Celkově se jednalo o 24 kmenů, rozdělených na dvě uskupení po 12 - Üčoky a váženější Bozoky.[3] Rozhodující vliv měla kočovnická šlechta, vlastnící velká stáda. V čele byl jabgu (džabgu, možná obojí výslovnost), což ovšem v hierarchii kočovnických vládců není titul úplného suveréna. Trůn byl dědičný, přesto byl ale vládce volen celonárodním shromážděním. Jeho zástupcem byl kül-erkin, následník měl titul inal, armádě velel sübaši. Centrem říše byl Jangikent na dolním toku Syr-darje.

V roce 960 Oguzové a Sámánové porazili Karluky čili Karachány a také je přiměli přestoupit k islámu. Oguzové v té době obývali step v oblasti řek Sarysu, Torgaj a Emba, na východě až k severním břehům jezera Balchaš. Zřejmě až v této době dochází k plné konsolidaci a dotvoření svazu.

Jedna část Oguzů, jenž do té doby byla pod nadvládou sámánovců v pozici otroka (mamlúk), převzala nad svými pány vládu a založila Gaznovskou říši (963–1187).[pozn. 26] Za zakladatele dynastie Gaznovců se považuje Alp Tegin, který byl také velitelem samánovské armády.[pozn. 27]

V roce 965 se Oguzové stali spojenci kyjevského knížete Svjatoslava v boji proti Chazarům v Povolží. V roce 985 opět ve spojenectví s kyjevským knížetem Vladimírem porazili Povolžské Bulhary, což zvýšilo politickou moc Oguzského státu.
V tomto období se jejich říše rozkládala od Povolží po střední tok Syr-darje a byla na vrcholu moci. Jejich severním sousedem byl mocný kaganát Kimäků, se kterým ale měli v této době přátelské styky. Jejich jižním sousedem bylo polo-nezávislé knížectví v Chórezmu, do roku 1002 spravované Símdžúrovskou dynastií, což byly vojenští vůdcové a guvernéři původem z oguzských otroků (mamlúk) taktéž pod navládou sámánovců. Vzpoury vůči šlechtě se staly obzvláště silné v druhé polovině 10. století, během vlády Ali Jabgu-chána (????-1040). Rozkol mezi vládnoucí větví Oguzů a Oguzskými Seldžuky se ukázal být na újmu státu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. data jsou uvedená podle doložených zdrojů, ačkoli bychom se mohly taky domnívat že ve skutečnosti svazy Oguzů byly dotvořeny dříve
  2. V 18. století byla ruskou carevnou řeka Jajik přejmenovaná na Ural
  3. roční kroniky Nová kniha Tchangů čínsky v českém přepisu Tchang-šu, pchin-jinem Tangshu, znaky 新唐書 a Kniha Tchangů čínsky v českém přepisu Ťiou Tchang-šu, pchin-jinem Jiu Tangshu, znaky 舊唐書 se čtyřmi různými překlady
  4. 2. gasirdin ekinši žartisindagi «Chaliktardin uly konis audarui» dep atalmiš ketken tarihi okigalardin netižesinde Ortalik Azijada žana memlekettik birlestikter, sonin išinde Ujsin, Jancaj, Kanly memleketteri kalyptasady.
  5. Oğuzname destan denemesi (Studie dastanu Oguz-name) napsal Rıza Nur v Káhiře, v roce 1928
  6. Oguzové se tradičně dělí na dvě hlavní skupiny: Bozok'ySivé šípy a Üčok'yTři šípy[3]
  7. délka toku Selengy je 1024 km
  8. Wu-sunové původně obývali území Kan-su
  9. Chu-čieh (čínsky v českém přepisu Chu-čch'ieh, pchin-jinem hùchǐeh)
  10. čínský fonetický název 15 Ujgurských kmenů v tom období byl Wej-che → : Jüan-che → Oguz, Süe-jentchuo → Syr-tarduš, Čchi-pi → Kibi, Tu-po → Tubalar, Kuli-kan → Kurykan, Pu-ku → Bul-gar, Pa-jie-ku → Bajir-gur, Tchung-luo → Ton-gra, Chun → Hun, A-si-ťie → Izgil, Ke-sa → Cha-sar, Si-ťie, A-tieh → Ediz, Paj-s' → Baisi a Ujgurové v užším smyslu slova.
  11. Kutluk-kagan (čínsky v českém přepisu Sie-tie-li-š' kagan, pchin-jinem xǐedǐelišǐ kěhàn, znaky 頡跌利可汗
    nebo osobním jménem čínsky v českém přepisu Ašina Kutluk, pchin-jinem āshǐnà gǔdǔlù, znaky 那骨咄祿)
  12. Tonjukuk (čínsky v českém přepisu Tchun-jü-ku, pchin-jinem tūnyùgǔ, znaky 暾欲谷) byl jabguem a vrchním vojevůdcem počas vlády čtyř turkutských kaganů.
  13. Baz-kagan osobním jménem (čínsky v českém přepisu Ašina Pu-čen, pchin-jinem āshǐnà bùzhēn, znaky 阿史那步真), kagan větve Oguzů přímo proklamovaný Turkuty
  14. Kül-tegin byl spoluvládce a bratr Mokilian-kaganův, Jollug-teginův, Tengri-kaganův a Koto-kaganův
  15. Kimäkové, Karlukové,
  16. Faráb, 39.2° S 63.6° V
  17. Ispidžab čili Čimkend, 42,3° S 69.8° V
  18. tedy poloostrov ve východní části tohoto moře přijal turkické jméno Mangyšlak
  19. Urgenč, 42,3° S 59.2° V
  20. 39,8° S 64.4° V
  21. s kolapsem Ujgurského kaganátu v roce 840, se Karlukský chán prohlásil "právním panovníkem stepních zemí" jako "Legitimní nástupce" tureckých vládců, oprávněn na titul Kara-chán s hlavním centrem Kara-ordu (nebo Kuz-Ordu) poblíž Balasagunu, bývalého Türgešského hlavního centra. Karlukové položili základ pro vznik Kara-chánského státu (932–1212)
  22. roku 893 Ismáíl Sámání dobyl hlavní město Karlukských Turků, Talas a přestavěl Nestoriánský kostel na mešitu.[10][11] Ismailův syn Ahmad, vyslal dvě vojenské výpravy (911 a 912 - 913) do Sistánu ke znovu zavedení Sámánídské kontroly nad provinciemi u Kaspiku.[12]
  23. Al-Mu'addala byl Saffaridským vládcem Zarangu v roce 911.
  24. Afrigidi (305-995) byla domorodá Chórezmská, Íránská[13][14][15] dynastie která vládla nad starověkým Královstvím Chórezm až do roku 995.
  25. staroturecky: Devet Oguz, turecky: Oguz Devleti čili „Oguzský stát“, nebo „Oguz Il “ čili „Země Oguzů“
  26. Tato rodina byla časem persianizována.
  27. Některé Turko-perské státy byly založené ve "Velkém Íránu“.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Nicolle, David; Angus McBride(1990). Atila a kočovné hordy. Osprey Publishing. ISBN 0-85045-996-6, ISBN 978-0-85045-996-8 (anglicky)
  2. Mehmedali, Emsal-i; Rıza Nur(1992). Oguzname:Emsal-i Mehmedali:XVI.yy.da yazlms Turk atasozleri kitab. Kairo:Turk Dunyas Arastrmalar Vakf ISBN 975-498-057-8, ISBN 978-975-498-057-8 (Turecky). 
  3. a b c Atalay, Besim. „Divanü Lügati't - Türk“. Ankara: Türk Tarih Kurumu Basımevi (2006). ISBN 975-16-0405-2, Cilt I, sayfa 57 (turecky)
  4. Maḥmūd, Kāshgarī; James Kelly, Kütüphanesi (Istanbul, Turkey) Millet(1982). Türk Şiveleri Lügatı = Dīvānü Luġāt-It-Türk. Duxbury, Mass:Tekin (turecky). 
  5. Maḥmūd, Kāshgarī; James Kelly, Kütüphanesi (Istanbul, Turkey) Millet(1982). Türk Şiveleri Lügatı = Dīvānü Luġāt-It-Türk. Duxbury, Mass:Tekin (turecky). 
  6. Azgar, Mukhamadiev(1995). „Písemnosti Túránie“ = „Problémy Lingvisticko-ethnologické-historie Tatarského lidu“. Kazaň:pp. 36-83 II. Nápisy na mincích z nové doby (dostupné online) (anglicky). 
  7. [Bichurin N.Ya., Shromažďování informací o národech Střední Asie ve starověku], vol. 1, Sankt Petersburg, 1851, pp. 56-57
  8. Taskin V.S., "Materials on history of Sünnu", transl., 1968, Vol. 1, p. 129
  9. Torday, L., Jízdní lukostřelci: Počátky historie Střední Asie. Durham Academic Press, 1997, str. 220-221 ISBN 1-900838-03-6, ISBN 978-1-900838-03-0. (anglicky)
  10. Renee Grousset, The Empire of the Steppes:A History of Central Asia, Transl. Naomi Walford, (Rutgers University Press, 1991), 142. ISBN 0-8135-1304-9, ISBN 978-0-8135-1304-1
  11. Samanids, C.E.Bosworth, The Encyclopedia of Islam, Vol. VIII, Ed. C.E.Bosworth, E.van Donzel, W.P.Heinrichs and G.Lecomte, (E.J.Brill, 1995), 1026.
  12. Samanids, C.E.Bosworth, 1027.
  13. C.E. Bosworth, “The Ghaznavids” in History of Civilization: Central Asia in History of Civilizations of Central Asia, Volume IV: The Age of Achievement : A.D. 750 to the End of the Fifteenth Century : Part One : The Historical Social and Economic Setting/edited by M.S. Asimov and C.E. Bosworth. Delhi, Motilal Banarsidass, 1999, 485 pages. (Vol. IV, Pt. I). ISBN 81-208-1595-5. Excerpt from page 101: “The ancient Iranian kingdom of Khwarazm had been ruled until 995 by the old established line of Afrighids of Kath, but control subsequently passed to the new line of Khwarazm Shahs, the Ma'munids of Gurganj”
  14. ” ĀL-E AFRĪḠ” IN Encyclopedia Iranica by C.E.Bosworth
  15. Clifford Edmund Bosworth, The New Islamic Dynasties: A Chronological and Genealogical Manual, Columbia University, 1996.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]