Jestřáb lesní

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Jestřáb lesní

Dospělý samec jestřába lesního s mladým holubem hřivnáčem
Dospělý samec jestřába lesního s mladým holubem hřivnáčem
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: ptáci (Aves)
Podtřída: letci (Neognathae)
Řád: dravci (Falconiformes)
Čeleď: jestřábovití (Accipitridae)
Rod: jestřáb (Accipiter)
Binomické jméno
Accipiter gentilis
(Linnaeus, 1758)
Rozšíření jestřába lesního (žlutě hnízdiště, zeleně celoroční výskyt, modře zimoviště)
Rozšíření jestřába lesního (žlutě hnízdiště, zeleně celoroční výskyt, modře zimoviště)

Jestřáb lesní (Accipiter gentilis) je středně velký druh dravce z čeledi jestřábovitých (Accipitridae).

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Rozlišuje se 8 poddruhů:[1]

  • A. g. gentilis (Linnaeus, 1758) – Evropa, severozápadní Afrika
  • A. g. arrigonii (Kleinschmidt, 1903) – Korsika, Sardinie
  • A. g. buteoides (Menzbier, 1882) – severní Evropa a Asie od Švédska východně po řeku Lenu
  • A. g. albidus (Menzbier, 1882) – severovýchodní Sibiř
  • A. g. schvedowi (Menzbier, 1882) – Asie od Uralu východně po Sachalin a Kurily a jižně po střední Čínu
  • A. g. fujiyamae (Swann & Hartert, 1923) – Japonsko
  • A. g. atricapillus (Wilson, 1812) – Severní Amerika
  • A. g. laingi (Taverner, 1940) – Haida Gwaii, Vancouver

Popis[editovat | editovat zdroj]

Jestřáb lesní je největší druh rodu Accipiter.[2] Samice dosahuje přibližně velikosti káně (délka těla 58–64 cm, rozpětí křídel 108–120 cm), samec je zhruba o třetinu menší (délka těla 49–56 cm, rozpětí křídel 90–105 cm). Hmotnost samce se pohybuje mezi 517–1170 g, samice v rozmezí 820–1509 g. Má krátká zakulacená křídla a dlouhý ocas, umožňující rychlé manévrování a prudké otočky v hustém lese. Svrchu je modrošedý (samec) nebo šedohnědý (samice), zespodu bílý, jemně černě proužkovaný. Temeno a tváře tmavé, kontrastující s výrazným bílým nadočním proužkem. Mladý pták je svrchu hnědý a zespodu béžově bílý s řídkým hnědým čárkováním. Nohy jsou žluté, duhovka dospělého oranžová až červená, mladého bledě nažloutlá.

V Evropě může být zaměněn s podobným, ale výrazně menším krahujcem obecným. V letu se liší o něco delšími a špičatějšími křídly, oblejšími cípy ocasu, širším kořenem ocasu a více vyčnívající hlavou, vsedě jsou důležitým rozpoznávacím znakem nohy, které jsou u jestřába lesního přibližně 3x silnější.[1][3][4]

Mimo hnízdní období se téměř neozývá, na hnízdišti vydává pronikavé „kekekekekekekekeke“.

Jestřáb lesní

Volání

Problémy s přehráváním? Nápověda.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Jestřáb lesní má holarktický typ rozšíření v lesním pásmu severní polokoule. Je převážně stálý nebo potulný, pouze nejsevernější populace jsou zčásti tažné. V průběhu 19. a 20. století došlo v Evropě k výraznému poklesu stavů, zapříčiněnému hlavně intenzivním pronásledováním a od 50. let 20. století také používáním pesticidů.[4] V posledních desetiletích evropská populace mírně narůstá, v roce 2004 v Evropě hnízdilo více než 160 000 párů.[5] Žije skrytě v lesích, hlavně ve vzrostlých jehličnatých porostech, za potravou občas zaletuje i do otevřené krajiny.

Výskyt v ČR[editovat | editovat zdroj]

V ČR hnízdí na celém území, spíše v lesnaté kulturní krajině, v nesouvislých lesích v podhůřích a v lužních lesích než uvnitř hlubokých lesů v horách. Nejvýše vystupuje v Jeseníkách do 1200–1300 m n. m. a na Šumavě do 1150 m. Celková početnost se i přes zákonnou ochranu nadále snižuje; v letech 1985–89 v ČR hnízdilo 2000–2800 párů a v letech 2001–03 1800–2500 párů.[6]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Jestřáb lesní při útoku na veverku

Živí se hlavně ptáky a savci, výjimečně požírá i plazy, bezobratlé a mršiny. Složení potravy se liší dle ročního období a místní nabídky. Na jaře a v létě loví hlavně lesní druhy ptáků, na podzim a v zimě v potravě postupně roste podíl savců, hlavně drobných hlodavců, a přibývá též ptáků otevřené krajiny.[4]

Na hnízdech v Polsku bylo z 1539 kusů kořisti 94 % ptáků, nejčastěji sojka (19 %), holubovití (18 %), drozdovití (14 %) a datlovití (6 %).[7] Na hnízdech v ČR byli zjištěni holubovití (hlavně holub hřivnáč a holub domácí; 30,1 %), krkavcovití (nejčastěji sojka; 16,9 %), drozdovití (nejvíce drozd zpěvný; 21,9 %), ostatní pěvci (5,9 %), dravci (2,3 %), sovy (3,7 %), veverka (3,2 %). Podíl drobné lovné zvěře (kachna divoká, koroptev polní, bažant obecný, zajíc polní) dosahoval celkem 11 %.[4] Ve Walesu tvořili potravu jestřábů v průběhu hnízdního období z 87 % ptáci a ze 13 % savci; z ptáků převažovali holub domácí, holub hřivnáč, vrána, havran, straka, sojka, drozd brávník, drozd zpěvný a kos černý, ze savců veverka popelavá a králík divoký.[8] V původnějších podmínkách severní Evropy jsou hlavní potravou lesní kurové.[4]

Denní spotřeba potravy odpovídá 14 % tělesné hmotnosti. Loví většinou na volnějších místech v lese, méně i na otevřených prostranstvích mimo les. Kořist vyhlíží za letu nevysoko nad porostem nebo vsedě z pozorovatelny a chytá ji po prudkém výpadu do napřažených pařátů.[4]

Hnízdění[editovat | editovat zdroj]

Hnízdí jednotlivě a teritoriálně. Páry jsou stálé a trvale udržují i stejný domovský okrsek o rozloze přibližně 5 km². Obvykle od března, ale někdy i koncem zimy nebo již na podzim předvádí nad hnízdištěm svatební lety, během kterých několikrát mocně udeří křídly a následně kolmo vzletí s roztaženými křídly a ocasem.

Mláďata na hnízdě

Hnízdo je na vysokých stromech, u kmene i v rozsoše silnějších větví, většinou v odlehlejších částech starých porostů, ale někdy i zcela nekryto. V ČR bylo nejčastěji zjištěno na jehličnanech (smrku, jedli, borovici) ve výšce 15–20 m. V revíru obvykle buduje několik hnízd, která nepravidelně střídá. Stavebním materiálem jsou větve, kotlinka je vystlána trávou, stonky nebo kousky kůry. Hnízdo staví oba ptáci. Hnízdí 1x ročně od března do května. Snůška čítá 2–4 (1–5) světle nazelenale modrých nebo světle šedých vajec o rozměrech 57,2 × 45,1 mm a hmotnosti kolem 51 g. Snášena jsou obvykle ve dvoudenních intervalech a sezení začíná nejspíš od snesení prvního vejce. Inkubace trvá 35–40 dnů, sedí převážně samice, které samec 1–2x denně přináší potravu a přitom ji na hnízdě střídá, aby se mohla proletět. Své hnízdo si prudce brání a útočí přitom i na větší druhy dravců. Mláďata jsou prvních 8–10 dnů zahřívána samicí, která jim také trhá potravu přinášenou samcem, později loví oba rodiče. Denně jsou mláďata krmena 3–5x. Hnízdo opouštějí po 36–40 dnech, v 43 dnech dosahují vzletnosti a krmena jsou až do stáří 70 dnů, poté z hnízdního revíru mizí. Pohlavní dospělosti dosahují zpravidla ve 2. roce, ale někdy již v průběhu 1. roku života.

Hnízdní úspěšnost je 73 %, velká část ztrát je způsobena přímým pronásledováním (vybírání hnízd, odstřel). Úmrtnost v prvním roce života je 80 %, ve druhém 50 % a v dalších letech 40 %. Nejvyšší známý věk okroužkovaného ptáka je 19 let.[4]

Význam[editovat | editovat zdroj]

Jestřáb lesní je myslivci považován za škodnou zvěř a byl proto po staletí intenzivně pronásledován a odchytáván do zvláštních pastí, tzv. jestřábích košů. Negativní vliv na populace drobné zvěře nebyl nikdy vědecky prokázán, určité škody může místy působit na domácí drůbeži, lze jim však předcházet preventivní ochranou drůbeže. Patří mezi druhy často používané v sokolnictví. V ČR je dle vyhlášky č. 395/1992 Sb. zvláště chráněn jako ohrožený druh.[4]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Thiollay, J. M. (1994): Family Accipitridae (Hawks and Eagles). In: del Hoyo, J.; Elliott, A. & Sargatal, J. (eds): Handbook of Birds of the World (Vol.2: New-World Vultures to Guineafowl). Lynx Edicions, Barcelona. ISBN 978-84-87334-15-3
  2. Northern Goshawk [online]. Quebec Biodiversity Website, [cit. 2014-09-01]. Dostupné online.  
  3. SVENSSON, L. a kol.. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. 2.. vyd. Praha : Ševčík, 2012. ISBN 978-80-7291-224-7.  
  4. a b c d e f g h HUDEC, K. a kol.. Fauna ČR. Ptáci 2. Praha : Academia, 2005. ISBN 80-200-1113-7.  
  5. BUEFIELD, I.; BOMMEL, F. van. Birds in Europe: population estimates, trends and conservation status. Cambridge : BirdLife International, 2004. Dostupné online. ISBN 978-0946888535.  
  6. Šťastný, K., Bejček, V., Hudec, K., 2006: Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice, Praha, Aventinum.
  7. ZAWADZKA, D.; ZAWADZKI, J.. The Goshawk Accipiter gentilis in Wigry National Park NE Poland - numbers, breeding results, diet composition and prey selection. Acta Ornithologica. 1998, roč. 33, čís. 3–4. Dostupné online.  
  8. TOYNE, E. P.. Breeding season diet of the Goshawk Accipiter gentilis in Wales. Ibis. 2008, roč. 140, čís. 4. Dostupné online.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]