Krahujec obecný

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Krahujec obecný

Krahujec obecný (samec)
Krahujec obecný (samec)
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: ptáci (Aves)
Podtřída: letci (Neognathae)
Řád: dravci (Falconiformes)
Čeleď: jestřábovití (Accipitridae)
Rod: jestřáb (Accipiter)
Binomické jméno
Accipiter nisus
(Linnaeus, 1758)
Rozšíření krahujce obecného (červeně hnízdiště, zeleně celoroční výskyt, modře zimoviště)
Rozšíření krahujce obecného (červeně hnízdiště, zeleně celoroční výskyt, modře zimoviště)

Krahujec obecný (Accipiter nisus) je malý druh dravce z čeledi jestřábovitých (Accipitridae).

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Rozlišuje se 6 poddruhů:[1]

  • A. n. nisus (Linnaeus, 1758) – Evropa, Malá Asie, západní Sibiř
  • A. n. nisosimilis (Tickell, 1833) – Asie od západní Sibiře dále na východ
  • A. n. melaschistos Hume, 1869 – střední Čína, severní Indie
  • A. n. wolterstorffi Kleinschmidt, 1901 – Korsika a Sardinie
  • A. n. granti Sharpe, 1890 – Kanárské ostrovy a Madeira
  • A. n. punicus Erlanger, 1897 – severní Afrika

Popis[editovat | editovat zdroj]

Samice

Krahujec obecný je štíhlý dravec s krátkými širokými křídly a dlouhým ocasem, umožňujícími rychlé manévrování v hustém porostu. Samice je zřetelně větší než samec a může dosahovat až dvojnásobné hmotnosti. Samec dorůstá délky 29–34 cm a v rozpětí křídel měří 58–65 cm, samice je dlouhá 35–41 cm a v rozpětí křídel dosahuje 67–80 cm. Hmotnost samce je 105–196 g, samice 185–350 g.

Samec má břidlicovitě šedý hřbet a křídla, rezavé tváře a hruď a bílé, rezavě pruhované břicho. Samice je zespodu hnědošedě pruhovaná a rezavé zbarvení na tvářích a hrudi zpravidla postrádá (někdy je však v malé míře patrné i u ní). Mladý pták je svrchu tmavohnědý s rezavými lemy per na „předloktí“. Proužkování na spodině těla má řidší, na hrudi často přerušované a nepravidelné. Zobák je šedý se žlutým ozobím, nohy žluté a duhovka tmavožlutá až oranžově červená.

Samice může být zaměněna za samce jestřába lesního, od kterého se liší menší velikostí, menším zobákem, tenčíma nohama (u krahujce je běhák tenčí než průměr oka, u jestřába naopak) a štíhlejším spodkem těla. V letu se pozná podle mírně zvlněné (nikoliv rovné) letové dráhy a odlišné siluety, kdy má hranatější ocas s ostřejšími cípy a užším koncem, poměrně kratší vnitřní část křídla, štíhlejší tělo, kratší krk a větší hlavu.[1][2][3]

Nijak často se neozývá, a to ani u hnízda. Nejčastěji lze zaslechnout rychlé štěbetavé nebo chichotavé „kjukjukjukjukju“ nebo „kekekekekeke“.[2]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Krahujec obecný je druh s palearktickým typem rozšíření obývající severní Afriku, Evropu a Asii. V Evropě jde po káni lesní o nejběžnějšího dravce. Jeho početnost silně závisí na přímém pronásledování, vlivem kterého se od 19. století výrazně snižovala. V první polovině 20. století došlo díky ochranným opatřením k opětovnému nárůstu stavů, ale v letech 1950–70 přišel další pokles zaviněný používáním pesticidů.[3] Nejvýrazněji početnost ovlivnil insekticid DDT, který způsobuje ztenčení skořápky u vajec a vede tak k jejich puknutí pod sedícím ptákem.[4] V roce 2004 byla velikost evropské populace odhadována na více než 340 000 párů.[5] Žije v lesích všech typů, také v parcích a zahradách ve městech.[2][3]

Výskyt v ČR[editovat | editovat zdroj]

V ČR hnízdí na celém území do 900–1150 m n. m. Celková početnost se v posledních desetiletích mírně zvyšuje; v letech 1985–89 byla odhadována na 3200–3900 párů a v období let 2001–03 na 3500–4500 párů.[3]

Tah[editovat | editovat zdroj]

Částečně tažný druh. Ptáci z izolovaných středoasijských populací, Sibiře a severní Evropy jsou převážně tažní, populace v Anglii a Belgii téměř výlučně stálé a ptáci ve zbytku areálu v různé míře tažní, stálí nebo přelétaví. Zimoviště ptáků ze severní Evropy leží hlavně v západní a střední Evropě a zčásti také ve Španělsku, Francii a Itálii.[3]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Potravu tvoří z téměř 98 % ptáci, vzácně se v ní objevují také savci, plazi a hmyz. Během analýzy 157 žaludků českých a 30 žaludků slovenských krahujců bylo v potravě zjištěno celkem 182 ptáků, 31 drobných savců, 1 veverka, netopýr a ještěrka a ve 13 žaludcích také hmyz. Ptáci byli nejčastěji zastoupeni vrabcem domácím a vrabcem polním (dohromady 45 kusů), strnadem (16 kusů), sýkorami (13 kusů) a chocholoušem (8 kusů). Samec běžně loví kořist o hmotnosti do 40 g, příležitostně do 120 g (hlavně z čeledí pěnkavovití, vrabcovití, strnadovití, sýkorovití), samice pravidelně do 150 g a příležitostně i nad 500 g (hlavně z čeledí drozdovití a špačkovití).

Lovecký revír měří v průměru 2–5 km. Na kořist číhá skryt ve větvích stromů, méně často se uchyluje také k aktivnějšímu způsobu lovu, kdy prolétává svým revírem bez předem určeného cíle a snaží se zaskočit nic netušící kořist nečekaným vpádem. Zaměřuje se především na nepřehledné a členité úseky (křoviny, husté lesy, zastavěná území…). Létá skrytě (těsně nad zemí, podél stěn, prolétává křovinami a stromy…), aby byl kořistí spatřen co možná nejpozději a mohl se jí zmocnit dříve, než stihne patřičně zareagovat. Uchvacuje ji obvykle v letu do napřažených pařátů a následně oškubává na tzv. trhaništi, které se nachází na pařezu nebo jiném vyvýšeném místě. Denní spotřeba potravy jsou u samce 2–3 ptáci velikosti vrabce, u samice 3–4. Během hnízdění je denní spotřeba jedné rodiny s mláďaty zhruba 12–15 ptáků.[3]

Hnízdění[editovat | editovat zdroj]

Hnízdo s mláďaty

Hnízdí jednotlivě, teritoriálně a monogamně, vzácně se objevují i případy bigamie. Některé páry se vytvářejí pouze na jednu hnízdní sezónu, jiné spolu setrvávají několik let. Hnízdiště bývá za příhodných podmínek využíváno opakovaně, hnízdo však staví vždy nové. Hnízdní revír samec obsazuje často již v březnu, ale někdy až v průběhu dubna nebo počátkem května, samice se zde objevuje o pár dnů později. Součástí toku jsou svatební lety, při kterých oba ptáci za širokých rozmachů křídel vystoupají vzhůru a poté prudce klesají.

Hnízdo je na větvích stromů těsně při kmeni, obvykle na jehličnanech ve výšce 5–10 m. V ČR bývá většinou na smrku, méně často na borovici nebo jedli. Je dosti velké, až 70 cm široké a 30 cm vysoké, postaveno z větviček a vystláno jemnějšími částmi téhož materiálu, mechem, kůrou a peřím. Stavba trvá zhruba 2 týdny, obvykle staví více samec než samice. Někdy využívá i stará hnízda vran, sojek nebo veverek.

Hnízdí 1x ročně od dubna do července. Snůška čítá 3–6 (1–7) bílých, hnědavě skvrnitých vajec o rozměrech 40,5 x 32,5 mm a hmotnosti 20–24 g. Snášena jsou v intervalu 2–3 dny. Inkubace trvá 31–35 dnů a zajišťuje ji samotná samice. Mláďata se líhnou postupně a prvních 8–14 dnů jsou zahřívána samicí, která jim také trhá potravu přinášenou samcem. Později odlétá lovit i samice, samec sám však nikdy mláďata nekrmí. Hnízdní péče trvá 3–4 týdny, vzletnosti dosahují ve stáří 5 týdnů a po dalších 3–4 týdnech se rodina rozpadá.

Z 1868 českých hnízd bylo vyvedeno nejčastěji 5 mláďat (513 hnízd), ztráty činily 27,5 % (355 hnízd). Příčinami byla neoplozená nebo zachlazená vejce, nedostatek potravy, kanibalismus mezi mláďaty a predace (nejčastěji jestřábem, puštíkem a kunou lesní). Pohlavní dospělosti dosahuje ve stáří 1–3 let. Průměrná délka života je 3–4 roky,[4] nejvyšší známý věk kroužkovaného ptáka v ČR 15 let.[3]

Význam[editovat | editovat zdroj]

Krahujec obecný byl lidmi odpradávna pronásledován jako škůdce drobného ptactva a pernaté zvěře, z výzkumů však vyplývá, že jejich celkové početní stavy nijak vážněji neohrožuje. Dle vyhlášky č. 395/1992 Sb. je v České republice zvláště chráněn jako silně ohrožený druh.[3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Thiollay, J. M. (1994): Family Accipitridae (Hawks and Eagles). In: del Hoyo, J.; Elliott, A. & Sargatal, J. (eds): Handbook of Birds of the World (Vol.2: New-World Vultures to Guineafowl). Lynx Edicions, Barcelona. ISBN 978-84-87334-15-3
  2. a b c SVENSSON, L. a kol.. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. 2.. vyd. Praha : Ševčík, 2012. ISBN 978-80-7291-224-7.  
  3. a b c d e f g h HUDEC, K. a kol.. Fauna ČR. Ptáci 2. Praha : Academia, 2005. ISBN 80-200-1113-7.  
  4. a b STEVENS, M.. Accipiter nisus [online]. University of Michigan, [cit. 2014-09-01]. Dostupné online.  
  5. BUEFIELD, I.; BOMMEL, F. van. Birds in Europe: population estimates, trends and conservation status. Cambridge : BirdLife International, 2004. Dostupné online. ISBN 978-0946888535.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Černý W.: Ptáci. Praha: Artia, 1980.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Galerie Accipiter nisus ve Wikimedia Commons