Káně lesní

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Káně lesní

Buteo buteo 1 (Lukasz Lukasik).jpg
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: ptáci (Aves)
Podtřída: letci (Neognathae)
Řád: dravci (Falconiformes)
Čeleď: jestřábovití (Accipitridae)
Rod: káně (Buteo)
Binomické jméno
Buteo buteo
(Linnaeus, 1758)
Mapka s rozšířením
Mapka s rozšířením
     hnízdiště     zimoviště     oblasti s celoročním výskytem

Káně lesní (Buteo buteo), známá také pod starším názvem káně myšilov,[1] je středně velký druh dravcečeledi jestřábovitých (Accipitridae).

Popis[editovat | editovat zdroj]

V letu

Dorůstá 50–57 cm, v rozpětí křídel měří 113–130 cm[2] a váží 775-975 g.[3] Má kompaktní postavu, dlouhá široká křídla s černými konci letek, v letu široce rozevřený, krátký, zakulacený ocas s tmavým pruhováním a s tmavou páskou na konci, žluté neopeřené končetiny a žlutý, na konci černě zbarvený zobák. Jinak má však káně lesní ze všech ptačích druhů jedno z nejproměnlivějších zbarvení opeření, které se může pohybovat od čistě bílé až po téměř černou.[2] Obecně přitom platí, že svrchu je pták zbarven jednolitě, zatímco spodinu těla mívá světlejší a alespoň částečně pruhovanou. Pohlaví jsou zbarvena stejně.[4]

Ve střední Evropě hrozí záměna s velmi podobnou, ale vzácnější kání rousnou (Buteo lagopus), která má světlý ocas a izolovanou tmavou skvrnu v ohbí spodiny křídla, a s včelojedem lesním (Pernis apivorus), který má na rozdíl od káně lesní žluté oči a užší křídla.[5]

Hlas[editovat | editovat zdroj]

Ozývá se nejčastěji mňoukavým, daleko slyšitelným „vijé“, které často napodobuje sojka obecná (Garrulus glandarius). Mláďata pak o potravu již od prvního dne žebrají protáhlým „piiij piiij“, které se s přibývajícím věkem stává hlubší a hlasitější.[6] (zvuk nahrávka s varovným hlasem).

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Hnízdí v téměř celé Evropě s výjimkou Islandu, části Irska a Skandinávského poloostrova,[2] východně zasahuje v podobě širokého pruhu přes střední Asii až po Japonsko. Zatímco v Evropě jsou populace především stálé (s výjimkou těch severských), asijští ptáci na zimu většinově migrují na jih a jihovýchod kontinentu (viz mapka s rozšířením).[3]

V Evropě je káně lesní s téměř 1 milionem hnízdících párů nejhojnějším dravcem vůbec.[2]České republice se zdržuje početně po celý rok, hnízdí zde v počtu 9,5–13 000 párů, a to až po nadmořskou výšku 1300 m n. m., a zimuje v počtu 20 000–50 000 jedinců.[7] U jeho populačního trendu byl přitom v minulých letech zaznamenán mírný vzestup.[8]

Hnízdí v lesích, za potravou zalétává na otevřená prostranství, jakými jsou např. pole, louky nebo pastviny;[2][4] často vysedává také u silnic.[3]

Chování[editovat | editovat zdroj]

Během hnízdního období jsou káňata teritoriální, mimo toto období, zejména pak v oblastech s nadbytkem kořisti, však často tvoří menší volné skupiny. Ty lze zaznamenat i během tahu. Je známá díky svým zásnubním letům, při kterých kruhově plachtí, volně padá a opět stoupá.[9]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Struktura potravy může být podle místních podmínek, též vzhledem k proměnlivému životnímu prostoru káněte, silně variabilní.

Káně na pozorovatelně (tmavá morfa)

Potrava káně lesní je tvořena převážně malými savci, ve střední Evropě se pak jedná především o hraboše polní (Microtus arvalis). Dále požírá také ptáky, většinou mladé jedince, plazy (ještěrky, hady), červy, obojživelníky (většinou žáby) a ryby, konkrétně mrtvé nebo umírající jedince. Často vyhledává i auty sražená zvířata, čímž se sama vystavuje nebezpečí kolize s vozidly.[6][10]

V oblasti kolem Castellu v bavorském obvodu Dolní Franky byly v letech 1945 až 1960 doloženy 384 druhy ukořistěných zvířat na hnízdech, přičemž savci (hlavně myši) tvořili 70 procent a ptáci 12 procent. Zbytek tvořili plazi 15 % a obojživelníci 3 %[11].

V letech 1981-84 byla v okolí Berlína provedena studie zabývající se složením potravy u ještě neopeřených mláďat. Na hnízdech bylo jako kořist zaznamenáno celkem 257 druhů živočichů, z čehož 37 % představovali malí savci (především hraboši), 59 % ptáci, 1 % plazi, další 1 % obojživelníci a zbývající 2 % pak ryby.[12]

Hnízdění[editovat | editovat zdroj]

Pohlavně dospívá ve 2. nebo 3. roce života.[13] Páry jsou monogamní a mnohdy spolu setrvávají po celý život. Rozměrné hnízdo z větví buduje zpravidla vysoko v koruně stromu. První vejce samice začínají ve střední Evropě klást již v březnu, většinou však až v polovině dubna. V jedné snůšce bývají obvykle 2–3, někdy i 1 nebo 4 bílá, červeno-hnědě skvrnitá, průměrně 56 x 45 mm velká vejce vážící asi 60 g.[14] Jsou kladena v intervalu 2 až 3 dnů a na jejich 33–35 denní inkubaci se podílí oba rodiče. Mláďata hnízdo opouští po 42–49 dnech, ale stále se nacházejí v jeho blízkosti a ještě dalších 6–10 týdnů jsou rodiči krmena. Poté hnízdní teritorium opouští a usazují se obvykle několik kilometrů od jeho hranic. I přesto však byly zaznamenány i případy, kdy se mládě uchýlilo od hnízda ve vzdálenosti celých 200 km.[13]

Mláďata v hnízdě

Úmrtnost mladých ptáků v prvním roce života činí 51 %, v druhém roce 32 % a ve třetím roce již jen 29 %.[15]

V přírodě se obvykle dožívá asi 10 let. Nejstarší káně kroužkovaná v České republice byla sražena autem ve věku 17 let a 1 měsíce,[1] vůbec nejstarší ve volné přírodě žijící jedinci se pak dožili celých 26 let.[10]

Hrozby[editovat | editovat zdroj]

V současné době ji ohrožuje především pronásledování, kolize s vozidly, zranění na drátech elektrického napětí, rušení na hnízdištích a kácení lesů, které mnohdy vede ke ztrátě hnízd.[10]

Klasifikace[editovat | editovat zdroj]

Káně lesní je jedním z 28 zástupců rodu Buteo, který je v Eurasii a Africe zastoupen 10 druhy. Jejími nejblíže příbuznými jsou přitom káně bělochvostá (B. rufinus), stepní (B. hemilasius) a horská (B. oreophilus), s kterými tvoří tzv. superdruh.[16]

Poddruhy[editovat | editovat zdroj]

Rozeznáváme 11 poddruhů:[16][17]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b POŘÍZ, Jindřich. káně lesní [online]. BioLib, [cit. 2010-08-23]. Dostupné online.  
  2. a b c d e VOLKER, Dierschke. Ptáci. Praha : Euromedia Group, k. s., 2009. ISBN 978-80-242-2193-9.  
  3. a b c KHOLOVÁ, Helena (autorka českého překladu). Ptáci. Praha : Euromedia Group, k. s., 2008. ISBN 9788024222356.  
  4. a b BEZZEL, Einhard. Ptáci. Dobřejovice : Rebo Productions CZ, 2003. ISBN 9788072342921.  
  5. viz ilustrace letících dravců v Dierschkeovi (citace č. 2) na stranách 144–145
  6. a b U. Glutz von Blotzheim; K. M. Bauer, E. Bezzel: Handbuch der Vögel Mitteleuropas, Band 4 Falconiformes. Akademische Verlagsgesellschaft, Frankfurt am Main 1971 ISBN 3-400-00069-8
  7. DUNGEL, Jan; HUDEC, Karel. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Praha : Academia, 2001. ISBN 9788020009272.  
  8. Jednotný program sčítání ptáků [online]. Česká společnost ornitologická, [cit. 2010-08-23]. Dostupné online.  
  9. R. G. Bijlsma (1998): Handleiding veldonderzoek Roofvogles. 2. upravené vydání, KNNV, Utrecht. str. 134 (německy)
  10. a b c T. Mebs, D. Schmidt: Die Greifvögel Europas, Nordafrikas und Vorderasiens. Franckh-Kosmos Verlags GmbH & Co. KG, Stuttgart 2006 ISBN 3-440-09585-1 (německy)
  11. Mebs, T. (1964): Zur Biologie und Populationsdynamik des Mäusebussards (Buteo buteo) unter besonderer Berücksichtigung der Abhängigkeit vom Massenwechsel der Feldmaus (Microtus arvalis). J. Orn. 105, str. 247–306
  12. Hastädt, V. & Sömmer, P. (1987): Ein Beitrag zur Ernährung nestjunger Mäusebussarde Buteo buteo (L.). Populationsökologie Greifvogel- u. Eulenarten 1, str. 267–277
  13. a b P. E. Davis, J. E. Davis (1992): Dispersal and age of first breeding of Buzzards in Central Wales. British Birds 85, str. 578–587 (anglicky)
  14. S. Cramp, K. E. L. Simmons: The Birds of the Western Palearctic, Vol. 2. Oxford University Press, Oxford 1980 ISBN 0-19-857505-X (anglicky)
  15. T. Mebs (1964): Über Wanderungen und bestandsgestaltende Faktoren beim Mäusebussard (Buteo buteo) nach deutschen Ringfunden. Vogelwarte 22, str. 180–194
  16. a b L. Kruckenhauser, E. Haring, W. Pinsker, M. J. Riesing, H. Winkler, M. Wink, A. Gamauf (2004): Genetic vs. morphological differentiation of Old World buzzards (genus Buteo, Accipitridae). Zoologica Scripta, 33, str. 197–211 (anglicky)
  17. Eurasian Buzzard (Buteo buteo) [online]. The Internet Bird Collection, [cit. 2010-08-23]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]