Skřivan polní

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Skřivan polní

Skřivan polní
Skřivan polní
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: ptáci (Aves)
Podtřída: letci (Neognathae)
Řád: pěvci (Passeriformes)
Čeleď: skřivanovití (Alaudidae)
Rod: skřivan (Alauda)
Binomické jméno
Alauda arvensis
Linnaeus, 1758

Skřivan polní (Alauda arvensis) je malý druh zpěvného ptáka z čeledi skřivanovitých (Alaudidae).

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Rozlišuje se 13 poddruhů:[1][2]

  • A. a. arvensis Linnaeus, 1758 – většina Evropy
  • A. a. scotica Tschusi, 1903 – Britské ostrovy
  • A. a. guillelmi Witherby, 1921 – severní Portugalsko, severozápadní Španělsko
  • A. a. sierrae Weigold, 1913 – jižní Portugalsko, střední a jižní Španělsko
  • A. a. cantarella Bonaparte, 1850 – jižní Evropa od severovýchodního Španělska východně po Kavkaz
  • A. a. dulcivox Hume, 1872 – jihovýchod evropské části Ruska a západní Sibiř jižně po severozápadní Čínu a jihozápadní Mongolsko
  • A. a. harterti Whitaker, 1904 – severozápadní Afrika
  • A. a. armenica Bogdanov, 1879 – jihovýchodní Turecko, Írán
  • A. a. intermedia Swinhoe, 1863 – střední Sibiř po severovýchodní Čínu a Koreu
  • A. a. kiborti Zaliesski, 1917 – jižní Sibiř, severní a východní Mongolsko a severovýchodní Čína
  • A. a. pekinensis Swinhoe, 1863 – severovýchodní Sibiř, Kamčatka, Kurily
  • A. a. lonnbergi Hachisuka, 1926 – severní část Sachalinu
  • A. a. japonica Temminck & Schlegel, 1848 – jižní část Sachalinu, Kurily, Japonsko a Rjúkjú

Popis[editovat | editovat zdroj]

O něco větší než vrabec (délka těla 16–18 cm). Opeření je u obou pohlaví nenápadné, svrchu a na hrudi šedohnědé, tmavě čárkované, na břiše bílé. Na temeni je vztyčitelná tupá chocholka (podobný chocholouš obecný má chocholku delší a špičatější). V letu jsou nápadné bílé lemy krajních ocasních per a bělavý zadní okraj křídla. Létá ploše vlnitě, za zpěvu vystoupá na třepetajících se křídlech do výšky 50–100 m, odkud zase pomalu klesá a nakonec padá k zemi s přitaženými křídly.

Hlas[editovat | editovat zdroj]

Vábení je rozmanité, nejčastěji „príít“, „prrlyy“, „prry–yt“ aj. Zpěv tvoří dlouhá řada drnčivých, cvrlikavých a hvízdavých tónů, prokládaných imitacemi hlasů jiných druhů ptáků.[2][3]

Skřivan polní

Nahrávka se zpěvem

Problémy s přehráváním? Nápověda.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Druh s palearktickým typem rozšíření. Areál sahá od jižní Evropy a severozápadní Afriky východně po Kamčatku a Japonsko. Zavlečen byl také na Nový Zéland, do Austrálie a Severní Ameriky. Je částečně tažný, zimoviště ptáků ze severních populací leží v západní Evropě, Středomoří, severní Indii a jižní Číně. Stavy ve většině evropských zemích zhruba od 60. let 20. století silně klesají. Příčinou je silná intenzifikace zemědělství, spojená s větším používáním hnojiv a chemických látek, dokonalejšími technologiemi a vznikem rozsáhlých monokultur. I přesto, že východoevropské populace zůstaly stabilní, byl skřivan polní v Evropě charakterizován jako zdecimovaný.[2][4]

Hnízdí v otevřené zemědělské krajině, na podzim a v zimě se často vyskytuje na strništích a úhorech.

Výskyt v ČR[editovat | editovat zdroj]

V České republice hnízdí velmi početně od nížin až do alpínského pásma hor. V posledních desetiletích se jeho početnost snižuje; v letech 1985-89 byla velikost hnízdní populace odhadnuta na 800 000–1 600 000 párů, v období let 2001–03 na 700 000–1 400 000 párů.[2]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Potrava je smíšená. Na jaře a v létě požírá hlavně hmyz, na podzim a v zimě převážně zelené lístky a semena. Mláďata krmí výhradně živočišnou stravou. Potravu hledá většinou na zemi, méně i pod jejím povrchem nebo na rostlinách.[2]

Hnízdění[editovat | editovat zdroj]

Hnízdo skřivana polního s vejci

Hnízdí jednotlivě a teritoriálně. Samci se na hnízdišti objevují průměrně o 13 dnů dříve než samice a krátce nato začínají obsazovat hnízdní revíry, které vyznačují hlasitým zpěvem v letu. Často využívá stejné okrsky více let po sobě. Je sociálně monogamní, vzácně se vyskytují i případy polygamie. Hnízdo je na zemi v nízkém porostu, většinou u hustšího trsu. Samice na hnízdišti hloubí hned několik důlků, z nichž 4–5 začne vystýlat materiálem a v 1 postaví hnízdo. Vystláno je většinou jen suchou trávou, listy a kořínky, méně často i žíněmi, chlupy, mechem a několika pírky. Stavba prvního hnízda trvá 8–10 dnů, druhé je hotové již za 4–5 dnů.

Hnízdí 2–3x ročně od března do července. Snůška čítá 3–4 (1–5) šedavá, nahnědlá a zřídka i bělavá, hustě tmavošedě nebo tmavohnědě skvrnitá vejce o rozměrech 22,84 x 16,85 mm. Snášena jsou denně v ranních hodinách, sezení začíná před snesením posledního vejce. Inkubace trvá 10–12 dnů, sedí pouze samice. Mláďata se líhnou během několika hodin a jsou krmena oběma rodiči. Hnízdo opouštějí po 7–11 dnech a plné vzletnosti dosahují ve stáří 18 dnů. Po osamostatnění se slučují do menších hejn. Roční úmrtnost mláďat od dosažení vzletnosti je 38 %, dospělých ptáků 33,5 %. Většina ztrát je způsobená predátory, hlavně krkavcovitými, motáky, liškami, lasicemi a kunami, a dále zemědělskými stroji. Pohlavní dospělosti dosahují ve 2. kalendářním roce, nejvyšší známý věk je 9 let a 5 měsíců.[2]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Juana, E. de; Suaréz, F.; Ryan, P.; Alström, P. & Donald, P. (2004): Family Alaudidae (Larks). In: del Hoyo, J.; Elliott, A. & Christie, D. A. (eds): Handbook of Birds of the World (Vol.9: Cotingas to Pipits and Wagtails). Lynx Edicions, Barcelona. ISBN 978-84-87334-69-6
  2. a b c d e f HUDEC, K. a kol.. Fauna ČR. Ptáci 3. Praha : Academia, 2005. ISBN 80-200-1113-7.  
  3. SVENSSON, L. a kol.. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. 2.. vyd. Praha : Ševčík, 2012. ISBN 978-80-7291-224-7.  
  4. CEPÁK, J. a kol.. Atlas migrace ptáků České a Slovenské republiky. Praha : Aventinum, 2008. ISBN 978-80-86858-87-6.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Dungel J., Hudec, K. (2001): Atlas ptáků České a Slovenské republiky; str. 160. Academia, Praha.
  • Dierschke, V. (do češtiny přeložil Jan Robovský, 2009): Ptáci; str. 23. Euromedia Group, Praha.
  • Šťastný, K.; Drchal, K. Naši pěvci. Praha : SZN, 1984. 174 S.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]