Koroptev polní

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Koroptev polní

Koroptev polní
Koroptev polní
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: ptáci (Aves)
Podtřída: letci (Neognathae)
Řád: hrabaví (Galliformes)
Čeleď: bažantovití (Phasianidae)
Rod: koroptev (Perdix)
Binomické jméno
Perdix perdix
Linnaeus, 1758
Rozšíření koroptve polní
Rozšíření koroptve polní
Hejno koroptví při hledání potravy

Koroptev polní (Perdix perdix) je malý druh hrabavého ptáka z čeledi bažantovitých (Phasianidae).

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Rozlišuje se celkem 8 poddruhů:[1][2]

  • Koroptev polní holandská (P. p. sphagnetorum) – severovýchodní Nizozemí a severozápadní Německo
  • Koroptev polní francouzská (P. p. armoricana) – Francie
  • Koroptev polní pyrenejská (P. p. hispaniensis) – sever Pyrenejského poloostrova
  • Koroptev polní italská (P. p. italica) – Apeninský poloostrov
  • Koroptev polní ruská (P. p. lucida) – východní Evropa po Ural a severní Kavkaz
  • Koroptev polní evropská (P. p. perdix) – zbytek areálu v Evropě včetně Velké Británie a Irska
  • Koroptev polní západosibiřská (P. p. robusta) – Ural východně přes Kazachstán po severozápadní Sibiř a Kavkaz
  • Koroptev polní maloasijská (P. p. canescens) – Turecko, Kavkaz, severozápadní Írán

Popis[editovat | editovat zdroj]

  • Délka těla: 29–31 cm
  • Rozpětí křídel: 45–48 cm
  • Hmotnost: 350–450 g

O něco větší než holub, zavalitá, s krátkým ocasem a nohama. Tváře a hrdlo jsou oranžovohnědé, hruď jemně vlnkovaně popelavě šedá, břicho bělavé s nápadnou podkovovitou černavě hnědavou skvrnou. Pohlaví jsou podobná, samec se liší sytějším zbarvením s výraznější kresbou a větší skvrnou na břiše. Mladý pták je celý žlutohnědý a šedohnědý bez skvrny na břiše.[3]

Hlas[editovat | editovat zdroj]

Při vzlétnutí vydává ostré „prri prri prri“ nebo „rik rik rik“. Obě pohlaví se často soumraku a v noci ozývají také drsným, několikrát opakovaným „kierrik“.[3]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Má evropsko-turkestánský typ rozšíření, s izolovanými populacemi na jihu Evropy a v Malé Asii. Úspěšně introdukována byla také do Severní Ameriky. Stálý pták.[1]

Výskyt v ČR[editovat | editovat zdroj]

V ČR hnízdí na většině území, nejpočetněji v nížinách a teplejších pahorkatinách, ale místy i vysoko v horách. V průběhu 20. století došlo na našem území k rapidnímu snížení početnosti. Zatímco ještě v roce 1935 se kmenové stavy v tehdejším Československu odhadovaly na 6 milionů kusů, roku 1965 byly jarní kmenové stavy odhadnuty na pouhých 772 824 kusů. Příčinami jsou zejména změny v zemědělském hospodaření, zahrnující scelování pozemků, mechanizaci a chemizaci (hlavně používání pesticidů). V posledních desetiletích se stavy opět pomalu navyšují; v letech 1985–89 byla celková početnost odhadována na 9–18 tisíc párů, v období let 2001–03 na 11–22 tisíc párů.[1][4]

Prostředí[editovat | editovat zdroj]

Vyhledává otevřenou zemědělskou krajinu s remízky a jinými úkryty, hlavně na nebo v blízkosti obdělávaných polích.[3]

Hnízdění[editovat | editovat zdroj]

Hnízdí monogamně. Páry se za příznivého počasí začínají tvořit již v únoru, jinak až v průběhu března. Hnízdo je mělká jamka v zemi, většinou na okraji porostu, vystlaná suchými stébly trav. Hnízdí 1x ročně od dubna do července. Samice snáší v jednodenních intervalech 12–20 žlutohnědých, žlutoolivových, žlutozelených nebo šedozelených neskvrněných vajec o rozměrech 34,99 x 26,46 mm. Inkubace začíná 1 nebo několik málo dnů po snesení posledního vejce a trvá 23–25 dnů, sedí pouze samice, zatímco samec hlídá v blízkosti hnízda. Mláďata se líhnou během 2–3 hodin a již po zhruba 2 hodinách opouštějí hnízdo. Zpočátku jsou značně choulostivá a v případě chladného nebo deštivého počasí často hynou. Vodí je oba rodiče. Vzletnosti dosahují ve stáří 16 dnů. Ztráty během hnízdění jsou vysoké; ze 76 hnízd bylo neúspěšných 67 (88,15 %), nejčastěji z důvodu predace (35 hnízd, 46,06 %; hlavně vránou, ježkem, psem, kočkou a lasicovitými) nebo zničení člověkem (7 vysečením, 4 úmyslně a 7 neúmyslně). 14 hnízd (18,42 %) bylo opouštěno z neznámých příčin. Pohlavní dospělosti dosahují v 1. roce života. Nejvyšší známý věk ve volné přírodě je 5 let a 2 měsíce.[1]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Převážně rostlinná, na jaře a v létě s doplňkem živočišné složky. Rostlinnou potravu tvoří semena, zrna obilovin a vegetační části rostlin, živočišnou téměř výhradně hmyz, nejvíce mravenci a jejich kukly, nosatci a sarančata. Potrava mláďat je první 3 týdny z 90 % tvořena živočišnou potravou, později její podíl postupně klesá ve prospěch rostlinné potravy a po 8. týdnu života dosahuje pouze 10–15 %.[1]

Význam a ochrana[editovat | editovat zdroj]

V ČR byla koroptev polní zhruba od roku 1895 až do let 1945–55 hlavním lovným ptákem. V roce 1905 bylo např. jen v samotných Čechách uloveno 1 500 000 kusů, v období 1924–29 v celém Československu ročně průměrně 674 000 kusů. Po následujícím poklesu stavů se po mnoho let nestřílela vůbec, v současnosti je uvedena mezi zvěří, u které mohou vzniknout ojedinělé případy, kdy bude z různých důvodů nezbytné provést odstřel. Dle vyhlášky č. 395/1992 Sb. je zvláště chráněna jako ohrožený druh.[1][5]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f HUDEC, K. a kol.. Fauna ČR. Ptáci 2. Praha : Academia, 2005. ISBN 80-200-1113-7.  
  2. McGowan, P. J. K. (1994): Family Phasianidae (Pheasants and Partridges). In: del Hoyo, J.; Elliott, A. & Sargatal, J. (eds): Handbook of Birds of the World (Vol.2: New-World Vultures to Guineafowl). Lynx Edicions, Barcelona. ISBN 978-84-87334-15-3
  3. a b c SVENSSON, L. a kol.. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. 2.. vyd. Praha : Ševčík, 2012. ISBN 978-80-7291-224-7.  
  4. ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, V.; HUDEC, K.. Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice 2001-2003. Praha : Aventinum, 2006. ISBN 80-86858-19-7.  
  5. ŠÁLEK, M.; ŠŤASTNÝ, K.; ZEMAN, J.. Pták roku 1998 KOROPTEV POLNÍ. Praha : Česká společnost ornitologická, 1998.