Holub domácí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Holub domácí

Holub domácí
Holub domácí
Vědecká klasifikace
Říše: Živočichové (Animalia)
Kmen: Strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: Ptáci (Aves)
Podtřída: Letci (Neognathae)
Řád: Měkkozobí (Columbiformes)
Čeleď: Holubovití (Columbidae)
Rod: Holub (Columba)
Druh: Holub skalní (Columba livia)
Binomické jméno
Columba livia f. domestica
Gmelin, 1789

Holub domácí (Columba livia f. domestica) je domestikovaná forma holuba skalního, chovaný pro maso nebo pro zábavu (z estetických důvodů nebo kvůli holubí poště). Zdivočelí domácí holubi žijí ve velkých hejnech ve městech a někteří lidé je považují za škůdce (někdy jsou označováni jako „létající potkani“), protože svým trusem znečišťují budovy a sochy. Můžou i roznášet nemoci, ale obavy ze zdravotních rizik jsou neopodstatněné.[1] Naopak někteří lidé je vnímají pozitivně jako zpestření městského prostředí nebo zdroj zábavy (krmení).

Zdomácnění holuba proběhlo již v Přední Asii, odtud se rozšířil jeho chov do Egypta a do dalších zemí v oblasti Středozemního moře i dále do Asie.

Holubník

Holub domácí je společenský, žije v hejnech a hnízdí v koloniích. Kolonii ovládá několik nejsilnějších samců. Je výborný letec. Holubi bývají chováni v holubníku. Tvoří páry. Při sezení na vejcích a v péči o mláďata se oba holubi pravidelně střídají. Mláďata se líhnou za 17 až 18 dní od snesení vajec.

Průměrná délka těla divokého holuba skalního je 33 cm a hmotnost 300 g. U holuba domácího se značně liší tělesné proporce, hmotnost i vzhled. Plemen holubů chovaných na celém světě je více než 1000. V organizovaných chovech je těchto uznaných plemen méně. Jsou rozděleni do skupin. Například: rejdiči, voláči, rackové, holubi poštovní, holubi bradavičnatí, holubi barevní a řada dalších.

Holubí pošta byla dlouhou dobu lidských dějin prakticky nejrychlejším způsobem dopravování zpráv. Její nevýhodou však bylo jednak to, že holub unese jen velmi omezený náklad, jednak to, že se dokázal pouze vracet na místo, kde už dřív byl a odkud byl původně převezen. Dnes má holubí pošta jen malý praktický význam, jde spíš o sport a koníček.

Ve vojenství se (kromě pošty) používal rovněž k zapalování nepřátelských objektů a na začátku 20. století byly prováděny pokusy s využitím holubů pro vzdušné snímkování.

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Zoologicky patří do řádu Columbiformes (měkkozobí), čeledi Columbidae (holubovití) a podčeledi Columbinae (holubi). Patří mezi nejstarší domácí zvířata.

Holubi mají zobák poměrně tenký, přímý, při kořeni měkký a mírně naduřelý, což umožňuje dospělým ptákům při krmení mláďat sevřít jejich zobák a neporanit jej. Opeření tvoří obrysové peří, prachové peří chybí. Obrysové peří se vyměňuje postupně po celý rok. Vole je vytvořeno, slepá střeva a žlučník chybějí.

Mláďata jsou po vylíhnutí zprvu slepá a téměř lysá. Nejprve je rodiče krmí kašovitou hmotou vytvářenou ze stěn volete (tzv. holubí mléko), později semeny a plody, jimiž rodiče plní nejdříve své vole, zapíjejí vodou a vyvrhují potom do volete mláďat. Vyžadují dostatek pitné vody. Kostrční žláza chybí, je vytvořen drobivý prach. Etologickou zvláštností holubů je pití vody sáním a neobvyklá poloha při spánku - hlavu jen zatahují, nevkládají ji pod křídlo.

Původ a domestikace[editovat | editovat zdroj]

Holub domácí - Columba livia f. domestica (Linné, 1758) - je potomkem divoce žijícího holuba skalního - C. livia (Gmelin, 1789). Existují však více či méně podložené teorie, podle nichž se na vzniku holuba domácího podílelo více divokých předků, zvláště také asijští holub sněžný (C. leuconata) a horský (C. rupestris), západoafrický holub guinejský (C. guinea), a dokonce vyhynulý americký holub stěhovavý (Ectopistes migratorius). Nejzajímavější je názor, že kdysi popsaný holub polní (C. affinis) byl samostatným druhem a vlastním předchůdcem holuba domácího, který domestikací v holuba domácího vlastně zanikl (Havlín 1983).

Holubi jsou domovem v mírné části palearktické oblasti. Lze mít za to, že k prvním domestikačním pokusům došlo proto, že člověk odedávna sdílel s holubem skalním skalní skrýše (rozsedliny, jeskyně apod.) a bystré smysly holuba skalního varovaly člověka před hrozícícm nebezpečím; nelze zde vyloučit ani uplatnění autodomestikace tím, že se holubi sami aktivně přidružovali k lidským sídlištím. Později, při přechodu člověka k polnímu hospodaření, se holub přiživoval na výsledcích práce lidí a ti ho chytali i pojídali. Lidské stavby mu v mnoha případech nahradily nedostatek skalních hnízdišť; člověk naopak přivítal možnost vybírání vajec a mláďat z hnízd. Později se k tomu přidružily i podněty náboženské - stal se brzy obětním a kultovním zvířetem; někdy byl i uctíván. V zásnubních projevech a v přísné monogamii holuba skalního člověk viděl symbol lásky, míru a plodnosti. Proto se holub stal i posvátným zvířetem pohanů a později symbolizoval nebeský mír u velkých náboženství (křesťanství, židovství a islám). Teprve později se u některých národů uplatňuje holub pro chutné maso (Egypťané, Římané, Evropané apod.). Počátky domestikace holuba skalního jsou starého data, snad před více než 6000 lety v asijském domestikačním centru, s největší pravděpodobností v Mezopotámi a Přední Asii. Římané zavedli chov holuba domácího v celém římském impériu pro maso. V poštovní a zpravodajské službě a ve vojenství se holubi používali již od dob starého Egypta.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.tierrechte.de/themen/stadttauben/stellen-stadttauben-eine-gesundheitsgefaehrdung-dar

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Bauer, Wilhelm. Chováme holuby. Víkend. 2010. 96 S. Tvrdá vazba.
  • Bauše, Bohumil; Bublák, Petr; Braun, Jan; Flora, Severín. Stará česká holubářská literatura. Nakladatelství: Václav Tichý. 1. vyd. 2011. 688 S
  • Bureš, J. a kol. Chov holubů. Praha: Státní zemědělské nakladatelství. 1965. 338 S. (Obsahuje barevné přílohy)
  • Horváth, János. Pěstování poštovních holubů. 1956. 198 S.
  • Mrštík, Vojtěch. Praktické holubářství. Nakladatelství Domov. XIV. svazek knihovny časopisu "Rádce" v Předmostí na Moravě. (Vskutku velice staré vydání!)
  • Mrštík, Vojtěch. Holubí plemena a jejich chov. Nakladatelství: Václav Tichý. 2009. 631 S.
  • Pangrác, Emanuel. 111 x holubi - vzácná, zvláštní, exotická a odlišná plemena na počátku 21. století očima jejich chovatelů. I. díl.
  • Pangrác, Emanuel. Holubi - běžná, vzácná a exotická plemena na počátku 21. století. 381 S. II. díl. (948 barevných fotografií, 217 plemen holubů)
  • Pangrác, Emanuel. Holubi na počátku 21. století. 416 S. III. díl. (Tvrdá vazba, 890 barevných fotografií, 220 plemen holubů).
  • Pangrác, Emanuel; Rameš, David; Nádvorník, Pavel. Holubi poštovní, domácí a divocí v 21. století. IV. díl. (Tvrdá vazba)
  • Petrovský, Miroslav. Naše holubářství. Nakladatelství: Václav Tichý. 2010. 408 S.
  • Sousedík, Tomáš. Český stavák a jeho příbuzní. Nakladatelství: Václav Tichý. 1. vyd. 2008. 256 S. (48 barevných stran).
  • Špatný, František; Šír, Vladislav; Jeřábek, Antonín; Eder, Robert. Holubářství v Čechách. Pohledy do historie. Nakladatelství: Václav Tichý. 2008. 480 S.
  • Tichý, Václav. Naši velcí voláči. Nakladatelství: Václav Tichý. 2005. 143 S.
  • Tyller, Milan; Petržílka, Slavibor. Holubi. Aventinum. 1995. 224 S. (Obrazová dokumentace, ilustrace)
  • Tureček, Václav a kol. Holubářství. Praha: Státní zemědělské nakladatelství. 1985. 156 S. (Publikace formátu A5, měkká vazba, obsahuje standardy chovaných holubů etc.)
  • VESELOVSKÝ, Zdeněk. Obecná ornitologie. 1. vyd. Praha : Academia, 2001. 356 s. ISBN 80-200-0857-8.  
  • Vráblík, František. Poštovní holubi - jak je poznáváme. Nakladatelství Jihočeských tiskáren. 1. vyd. 1991. 83 S.
  • Zavadil, Rostislav; Bureš, Jan. Příručka chovatele holubů. Praha: Státní zemědělské nakladatelství. 1974. 340 S.
  • Župka, František; Čermák, Jaroslav. Vzorník plemen holubů. Praha: Státní zemědělské nakladatelství. 1974. 465 S.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]