Zajíc polní

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Zajíc polní

Popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: zajíci (Lagomorpha)
Čeleď: zajícovití (Leporidae)
Rod: zajíc (Lepus)
Binomické jméno
Lepus europaeus
Pallas, 1778
Mapka s rozšířením (červeně oblasti, kde je zajíc původním druhem, růžově oblasti, kam byl zavlečen)
Mapka s rozšířením (červeně oblasti, kde je zajíc původním druhem, růžově oblasti, kam byl zavlečen)
Trus zajíce polního

Zajíc polní (Lepus europaeus) je hojný druh zajíce žijící na velkém území Evropy, na severu zasahuje až do Skandinávie a Skotska. Obývá i západní Asii. Jako nepůvodní druh se dnes však vyskytuje např. i na území Jižní Ameriky nebo v Austrálii. Jeho přirozeným biotopem jsou otevřené krajiny, především pole, louky, okraje lesů aj., kde je díky svému hnědému zbarvení velmi dobře zamaskován.

Stavba těla[editovat | editovat zdroj]

Zajíc polní dorůstá 50 – 70 cm a dosahuje hmotnosti mezi 2,5 - 6,5 kg. Je velmi zdatným běžcem, běhá běžně 40 km/h a v nebezpečí až 74 km/h[1] a dobře kličkuje. Protože má přední nohy oproti zadním krátké, je rychlejší při běhu do kopce, než dolů. Má dlouhé uši, na koncích tmavé.

Vzhled[editovat | editovat zdroj]

Žlutohnědé až hnědošedé barvy s krátkým černým ocasem s bílou špičkou a dlouhýma ušima. Většina lidí stále nesprávně řadí zajíce do řádu hlodavců. V současnosti patří do zvláštního řádu zajíci. Právě tyto, v poměru s tělem obrovské, ušní boltce mu umožňují velmi dobře slyšet. Mimo sluchu má i velmi dobře vyvinutý hmat a čich. Trošku horší už je to se zrakem, ale i tak vidí velmi dobře. Hlavně za šera a tmy. Tento druh je mimo jiné zajímavý i stavbou svého těla. Zadní nohy má mnohem silnější a delší než přední. Je to tedy velmi dobrý skokan.

Rozmnožování a způsob života[editovat | editovat zdroj]

Zajíc polní žije samotářsky, v malé hloučky se zajíci sdružují jen v době páření(honcování), to začíná převážně v únoru, ale za teplého počasí i v lednu nebo v prosinci a trvá až do srpna nebo do září. Vidíme-li tedy na poli pobíhat více zajíců, první z nich je říjná zaječka a za ní průvod zajíců. Březost trvá 42 dnů a rodí se 2 až 5 mláďat. Mláďata se rodí plně osrstěna a na rozdíl od mláďat králíka divokého vidí. Každá zaječka za rok odrodí 7 až 10 zajíčků. Mnoho z nich však uhyne, a tak za rok přežijí jen 2 až 4. Je býložravý, přes léto požírá zejména různé byliny, zbytky plodin po sklizni, přes zimu okusuje i větve a na jaře vyhledává také mladé pupeny. Své území si značkuje sekretem. Mezi jeho přirozené predátory patří zejména orli a masožraví dravci, např. lišky nebo vlci.

Díky novým zemědělským postupům na území mnoha evropských států jeho populace v minulých letech drasticky poklesla. Dříve docházelo k jeho přemnožení, hustota byla až 2000 zajíců na 1000 hektarů a dovedl tak působit velké škody zemědělcům i lesákům[2].

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BRYL, Marek; MATYÁŠTÍK, Tomáš. Rychlost savců - Savci, internetová encyklopedie [online]. Univerzita Palackého, upol.cz. Dostupné online.  
  2. HANZÁK, Jan. Naši savci. Praha : Albatros, 1970. Kapitola Zajíc polní, s. 122.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku European Hare na anglické Wikipedii.