Husa velká

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Husa velká

Greylag-Goose.jpg
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: ptáci (Aves)
Podtřída: letci (Neognathae)
Řád: vrubozobí (Anseriformes)
Čeleď: kachnovití (Anatidae)
Rod: husa (Anser)
Binomické jméno
Anser anser
(Linnaeus, 1758)

Husa velká (též husa divoká nebo šedá;[2] Anser anser) je široce rozšířený druh eurasijské husy. Společně s husou labutí (A. cygnoides) je též předkem všech plemen husy domácí (A. anser f. domesticus) vyšlechtěné ve střední Evropě.[3]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Dvojice letících hus

Je naší největší původní husou, dorůstá délky 75–100 cm, v rozpětí křídel měří 147–180 cm a váží 2,5–4 kg. Hmotnost u samců se přitom pohybuje mezi 3–5 kg, u samic pak mezi 2-3,5 kg.[4] Má zavalité tělo, dlouhá silná brka a silný zobák. Opeření má hnědošedé s tmavším zbarvením na hlavě a světlejším břichem s proměnlivým černým pruhováním. Svrchní strana křídel je převážně světlá s černými letkami, končetiny má růžové a zobák žlutý (u poddruhu husa velká evropská - A. a. anser) nebo růžový (u poddruhu husa velká asijská - A. a. rubrirostris).[5] Obě pohlaví se zbarvením neliší, mladí ptáci pak postrádají černé zbarvení na břiše a mají navíc i šedé končetiny a šedožlutý zobák.

Ve střední Evropě žije podobná husa polní (A. fabalis), která je celkově hnědší a od husy velké se liší také tmavým zobákem s různě širokým oranžovým pruhem.

Hlas[editovat | editovat zdroj]

U druhu bylo zaznamenáno více než 12 různých hlasových projevů,[6] z nichž je nejčastější a nejznámější tříslabičné „ga-ga-ga“, které zní v porovnání s jinými husami drsněji a hlouběji.[7]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Husa velká žije na rozsáhlém území Eurasie. Její rozšíření pozměnil člověk, jelikož se jednalo o lovný druh. Hnízdí zejména v severní a východní Evropě (na Islandu, ve Skandinávii, Německu, Polsku) a v Asii v rozmezí od Turecka až po Čínu. Člověkem byla zavlečena též na Falklandské ostrovy.[1] Většina populací je tažných, evropští ptáci zimují ve Velké Británii (v případě islandské populace), Nizozemsku, Španělsku, Francii, Středomoří a severní Africe.[8]

Evropská populace čítá 120 000-190 000 párů.[9]

V Česku hnízdí hlavně na rybníčcích v oblastech jižních Čech a Moravy. Počet hnízdících ptáků je zde přitom odhadován na 580-670 párů.[5]

Stanoviště[editovat | editovat zdroj]

Hejno migrujících hus

K životu preferuje močály, jezera a rybníky s dostatečně zarostlými břehy, ostrůvky a přilehlými loukami, na kterých pátrá po potravě. Polodivoce se s ní lze setkat též na větších parkových jezírcích.

Způsob života[editovat | editovat zdroj]

Může být aktivní jak ve dne, tak v noci. Hřaduje na otevřených vodních plochách. Žije v trvalých párech, které se s výjimkou hnízdního období sdružují v hejnech čítajících i několik tisíc jedinců.[10] Od září do konce října odlétá na jih, odkud se zpět do střední Evropy vrací již během února. Migruje ve známých formacích tvaru písmene V.

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Živí se téměř výhradně rostlinnou stravou, požírá přitom jak rostliny vodní, tak suchozemské. Nejčastěji se v její potravě objevují různé druhy travin. Dále se živí kořínky, hlízami, bobulemi, semeny (např. obilnin) a ve velmi malé míře také malými vodními živočichy.[8][11]

Hnízdění[editovat | editovat zdroj]

Mláďata

Pohlavně dospívá ve věku 2-3 let.[8] Hnízdí jednou ročně od března do července.[7] Námluvy i samotné páření probíhá na vodě. Velké hnízdo z rákosových stébel a větviček staví samotná samice v rákosí, na vrbách i na ostrůvcích pod keři[11] a následně jej vystýlá peřím.[12] V jedné snůšce je 4-6 smetanově bílých, 85,9 x 58,4 mm velkých vajec,[5] na jejichž 27-28 denní inkubaci se podílí samotná samice.[8] Samec během tohoto období zůstává v blízkosti hnízda a střeží jej od případných predátorů. Mláďata jsou prekociální, opeřují se ve věku 50-60 dnů[8] a s rodiči zůstávají obvykle až do začátku další hnízdní sezóny.

Ve volné přírodě se dožívá až 20 let.[8] Zatím nejstarší volně žijící jedinec zaznamenaný v Evropě se dožil celých 23 let a 7 měsíců.[13]

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Mezi hlavní predátory husy velké patří velcí dravci, jakými jsou zejména orli, krkavcovití, zdivočelí psi a lišky. Ohrožuje jí též ztráta přirozeného biotopu, kterou způsobuje např. vysušování mokřadů, znečišťování vod, otrava olovem a rušení na hnízdištích.[1][8]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Anser anser [online]. The IUCN Red List of Threatened Species, [cit. 2010-10-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. husa velká Anser anser [online]. BioLib, [cit. 2010-10-24]. Dostupné online.  
  3. H. Kolbe, Die Entenvögel der Welt, 5. vydání, Ulmer Eugen Verlag (1999). ISBN 3-8001-7442-1 (německy)
  4. Sächsisches Landesamt für Umwelt und Geologie: Wildlebende Gänse und Schwäne in Sachsen – Vorkommen, Verhalten und Management, Drážďany, 2006. Veröffentlichung im Rahmen der Öffentlichkeitsarbeit des Sächsischen Landesamtes für Umwelt und Geologie, str. 9 (německy)
  5. a b c DUNGEL, Jan; HUDEC, Karel. Atlas ptáků České a Slovenské republiky ale i v německu. Praha : Academia, 2001. ISBN 9788020009272. S. 36.  
  6. Hans-Heiner Bergmann; Hans-Wolfgang Helb; Sabine Baumann; Die Stimmen der Vögel Europas – 474 Vogelporträt mit 914 Rufen und Gesängen auf 2.200 Sonogrammen, Aula-Verlag, Wiesbaden, 2008, ISBN 978-3-89104-710-1, str. 47 (anglicky)
  7. a b VOLKER, Dierschke. Ptáci. Praha : Euromedia Group, k. s., 2009. ISBN 978-80-242-2193-9. S. 219.  
  8. a b c d e f g VARGAS, Saul. Anser anser [online]. Animal Diversity Web, [cit. 2010-10-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. Anser anser [online]. BirdLife, [cit. 2010-10-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. Stastny K. (1989): Oiseaux aquatiques. Gründ, Paříž. ISBN 2-7000-1816-8 (francouzsky)
  11. a b BEZZEL, Einhard. Ptáci. Dobřejovice : Rebo Productions CZ, 2003. ISBN 9788072342921. S. 50.  
  12. LE-DANTEC, Daniel. Oie cendrée [online]. Oiseaux.net, [cit. 2010-10-24]. Dostupné online. (francouzsky) 
  13. European Longevity Records [online]. The European Union for Bird Ringing, [cit. 2010-10-24]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Steinbachův velký průvodce přírodou, GeoCenter, Praha, 1994.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]