Daněk evropský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Daněk evropský

Daněk evropský
Daněk evropský
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: sudokopytníci (Artiodactyla)
Podřád: přežvýkavci (Ruminantia)
Čeleď: jelenovití (Cervidae)
Rod: daněk (Dama)
Binomické jméno
Dama dama
L., 1758
Dama dama map.png
Rozšíření daňka.

Daněk evropský nebo také skvrnitý (Dama dama L., 1758) z čeledi jelenovití (Cervidae) s lopatovitými parohy je evropský jelen, podobný svým zbarvením jelenu sikovi. Samice se nazývá daněla.[1]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Kohoutková výška u samců se pohybuje mezi 85 až 110 cm, u samic 75 až 90 cm. Bez kelky (ocasu) dosahují délky 130 až 175cm (samice 115 až 140 cm), ocas pak měří 18–27 cm. Hmotnost samců je 40 až 95 kg, samic 25 až 50 kg.[1] Letní červenohnědé zbarvení je bíle skvrnité. Skvrny jsou v podélných řadách. Břicho, vnitřní strany běhů a zrcátko, tj. bílá plocha v okolí řiti, jsou čistě bílé. Po hřbetě až na špičku ocasu neboli kelky se táhne černý pruh, který lemuje i zrcátko. Kelka je poměrně dlouhá a slouží jako dorozumívací prostředek. Černá kelka je totiž dobře znatelná na bílém zrcátku, v klidu zvěř kelkou neustále pohupuje a při úprku je vztyčená. Zimní zbarvení je tmavohnědé. Skvrny jsou nezřetelné, nebo nejsou vůbec patrné. Paroží je lopatkovité s očníkem a opěrákem, na lopatě tzv. dlani má pak zářezy tzv. krajkování. První prstovitý výběžek na spodu lopaty je pak tzv. palec .[2]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Daněk pochází z oblastí Středomoří a Malé Asie. Už v době antiky byl chován pro okrasu i chutné maso na území Itálie a jižní Francie, Gaius Iulius Caesar napsal, že Galové chovali daňky ve velkých ohradách. Za vlády Karla Velikého byli daňci z Francie vysazeni v Porýní. Z Anglie jsou uváděni v 2. polovině 11. století, byli tam přivezeni zřejmě v souvislosti s nástupem Viléma Dobyvatele. V téže době byli vysazeni i v Dánsku a Švýcarsku, ve 13. století jsou doloženi na území Uher. První zmínky o výskytu daňků v českých zemích jsou z roku 1465, kdy byli chováni na Moravě v oboře u Podivic na Vyškovsku[3]. V první polovině 16. století se dostali také do Čech, konkrétně do Královské obory v Praze a do Poděbrad.[2] Až do konce 19. století byli chováni v oborách. Tehdy byli vypuštěni do mnoha volných honbišť, kde dosud žijí. V současnosti jejich populace v ČR čítá okolo 11 000 kusů.

V 18. a 19. století byli daňci vysazeni i do Severní a Jižní Ameriky, do Austrálie a na Nový Zéland, kde zdivočeli a výrazně konkurují původním druhům býložravců.

Etologie[editovat | editovat zdroj]

Obývá listnaté a smíšené lesy. V přírodě je plachý, ale v oborách vychází na pastvu i na otevřená prostranství. Samice s mláďaty a mladší samci žijí v oddělených stádech, dospělí samci jsou někdy samotářští. Říje probíhá v říjnu, přibližně o měsíc později než u jelenů lesních. Samci při ní soupeří o výsadní postavení, obhajují teritorium a přetlačují se parohy. Daněk se v říji ozývá chrochtavými zvuky - rocháním, které vzniká vtahováním vzduchu do hrtanu. Daněk se v říji páří s více danělami. Říje ovšem není tak bojovná jako u jelenů. Březost trvá necelých 8 měsíců. Počátkem léta samice přivádí na svět jediné mládě. To se brzy dokáže postavit na nohy, ale až do stáří několika týdnů většinu času leží. Matka ho kojí 4 měséce. Celkově lze říci že veškeré projevy (říje, kladení, nasazení paroži atd.) jsou ve srovnání s jelení zvěří posunuté o 3 týdny. Daněk ve srovnání s ostatní sparkatou zvěří působí minimální škody, protože neloupe kůru stromů ani neokusuje jejich výhonky. Živí se převážně bylinami a trávou, na podzim sbírá také kaštany, žaludy ajiné plody. Pokud má možnost, rád navětěvuje pole, kde spásá oblilniny, pohanku apod. Pokud jsou daňci znepokojeni, mávají ocasem a ukazují jeho bílou spodní část. Při útěku se někdy odráží všemi čtyřmi končetinami a prudce odskakují.

Daňci a člověk[editovat | editovat zdroj]

V antickém Řecku byla známa představa, že daňci zabíjejí hady. Na ostrově Rhodu byli prý právě z tohoto důvodu vysazeni daňci. Je zajímavé, že v současnosti na tomto ostrově hadí vůbec nežijí, i když zde podle antických zpráv byli v starověku hojní. Tuto událost připomínají sochy daňka a daněly, umístěné ve rhodském přístavu. Pro svůj pěkný vzhled, nenáročnost a poměrně mírnou povahu jsou daňci s oblibou chováni v oborách a zámeckých parcích. Byla vyšlechtěna celá řada barevných forem - černá, bílá, tmavohnědá aj. Daňci jsou občas chováni na farmách pro chutné maso, nicméně farmový chov zvěře je spojen s celou řadou praktických i legislativních úskalí, zejména v souvislosti s porážkou a zpracováním produktů.[4]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b http://www.lesycr.cz/ls199/lesni-sprava-vodnany/obora-sedlice/o-obore/danek-evropsky.ep/
  2. a b K-Triumf: Areál sport relax [online]. K-Triumf, [cit. 2008-01-19]. Dostupné online.  
  3. Andreska-Jiří,-Andresková, Erika: Tisíc let myslivosti. Vimperk: Tina, 1993, s. 198.199.
  4. Žbánek, Stanislav: Chov jelenovitých, [cit. 2014-12-2]. Dstupné elektronicky: http://www.ifauna.cz/ruzne/clanky/r/detail/3011/chov-jelenovitych/

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]