Liška obecná (šelma)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Liška obecná

Popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: šelmy (Carnivora)
Čeleď: psovití (Canidae)
Rod: liška (Vulpes)
Binomické jméno
Vulpes vulpes
Linné 1758
rozšíření lišky obecné
rozšíření lišky obecné

Liška obecná (Vulpes vulpes) je nejrozšířenější divoce žijící zástupce šelem. Oblast jejího přirozeného výskytu zahrnuje Eurasii, Severní Ameriku a severní Afriku. Jako extrémně nebezpečný invazní druh je vedena v Austrálii, kam byla zavlečena v 19. století, a na ostrově Vancouver.

Liška je nejrozšířenější středně velká šelma České republiky a vlastně i celé severní polokoule. Je lovena pro kožešinu, případně jako sport (obzvláště ve Velké Británii a jí kulturně ovlivněných zemích), na kožešinu se i chová. Lišky mohou být přenašeči různých nemocí, zejména pak zvláště nebezpečné vztekliny. Kromě toho se mohou někteří jedinci (zejména v období, kdy krmí mláďata) specializovat na vykrádání kurníků či králíkáren.

Liška je oblíbenou postavou různých bajek a bájí, kde často vystupuje v roli chytrých a lstivých vítězících nad hloupějšími siláky. Ve zvířecí symbolice evropských národů ztělesňuje lstivost a vychytralost, jedná se ale o antropomorfismus (polidšťování).

Popis[editovat | editovat zdroj]

Liška na sněhu
Vulpes vulpes- Lebka

Liška je relativně štíhlá psovitá šelma s poměrně dlouhýma špičatýma ušima a dlouhým huňatým ocasem. Stavbou těla a lebky se liška jen málo liší od slabšího psa. Tělo je 100 až 140 cm dlouhé včetně oháňky a v kohoutku 30 až 40 cm vysoké. Oháňka měří 35 až 45 cm. Tělesná váha značně kolísá, udává se rozpětí 4 až 10 kg, výjimečně může přesáhnout i 12 kg[1]. Pohlavní dimorfismus (rozdíl mezi jedinci založený na základě pohlaví) je nevýrazný.

Nejobvyklejší barevná kombinace je rezavá srst na většině těla, dolní část obličeje, břicho a konec ocasu žlutobílé, nohy a uši na konci černé. Kromě této barevné kombinace se v přírodě běžně vyskytují ještě dvě další, tzv. stříbrná a černá. U domestikovaných forem se vyskytují i další zabarvení. Zejména u rezavé formy existuje široká škála odstínů barev a diferencí ve velikosti různě barevných ploch, takže lze říci, že stejně zbarvené lišky prakticky neexistují. Trvalý chrup má 42 zubů podle vzorce 3,1,4,2/3,1,4,3. Mléčný chrup má pouze 28 zubů.

Chování (etologie)[editovat | editovat zdroj]

Liška se dokáže pohybovat rychlostí 40 km/h, tedy asi jako pes [2]. Svůj revír v okruhu 6–8 km si vyznačuje vizitkami, což je trus poznamenaný pachem žláz.

Liščí nory[editovat | editovat zdroj]

Boční (nahoře) a půdorysný (dole) řez jednoduchou liščí norou se dvěma vsuky a dvěma komůrkami.

Liščí nora je v zemi vyhrabané obydlí, které primárně slouží jako úkryt a prostor pro vyvádění mláďat. Mimo období rozmnožování dává většina lišek přednost životu venku, v oblastech s hustou vegetací, přestože se občas ukryjí v noře, aby se vyhnuly špatnému počasí [3]. Liščí nory jsou nejčastěji vyhrabávány ve svahu kopce, v soutěskách, útesech, srázech u vodních toků, příkopech, propadlinách, strouhách, skalních štěrbinách a opuštěných lidských stavbách. Přitom dbají na dobře odvodněnou půdu. Nory hloubené mezi kořeny mohou být v použitelném stavu po celá desetiletí, zatímco hloubené ve stepi slouží jen několik let [4]. Při výskytu svrabu (prašiviny) liška noru definitivně opouští, pravděpodobně v důsledku obranného reflexu proti jeho šíření [4]. V pouštních oblastech Evropy a Asie využívá liška též doupat vlků, dikobrazů a dalších velkých savců, stejně jako vyhloubených koloniemi pískomilů. Ve srovnání s doupaty hloubenými liškou polární, jezevcem, svištěm, liškou korsakem nejsou nory lišky obecné příliš složité. Doupě lišky obecné se skládá z jedné nebo několika vstupních chodeb (vsuků), hlavní chodby a dočasných bočních nor tvořených menší chodbou zakončenou vystlanou komůrkou. Hlavní vsuk vede směrem dolů pod úhlem 40–45° a rozšiřuje se do hlavní chodby, z níž odbočuje několik menších průchodů ústících do komůrek. Hloubka stavby kolísá mezi 0,5 až 2,5 m. Jen zřídka zasahuje ke hladině spodní vody. Hlavní průchod může dosáhnout délky až 17 m, nejčastěji je průměrná délka 5–7 m. Liška obecná čistí noru na jaře od nadbytečné půdy rychlými pohyby, nejprve předních tlapek. Takto nahrabanou zeminu pak vyhazuje zadními tlapkami na vzdálenost přes 2 metry od vsuku. Když se narodí liščata, kopaninu ušlape, čímž vytvoří prostor, kde si liščata mohou hrát a přijímat potravu [4]. Noru někdy sdílejí se svišti [5] nebo jezevci [6]. Zatímco jezevci úzkostlivě nory čistí a defekují venku, liška obecná běžně nechává zbytky potravy povalovat okolo nory [7].

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Liščí mládě

Hárání (kaňkování) přichází zpravidla v lednu a v únoru. V té době se o jednu lišku uchází několik samců a toto soupeření bývá doprovázeno zápasy. Vlastní páření se odbývá většinou uvnitř nory většinou v lese, málokdy na otevřené ploše nebo v polích. Liška si noru buďto vyhrabe nebo osidlí noru po jiné zvěři. Jedna má několik nor: jednu hlavní, kde jsou i mláďata, ostatní jsou rezervní pro případ nebezpečí, aby měla kam mláďata přenést.

V době kaňkování se lišky ozývají protáhlým chraptivým štěkotem. Názor na dobu březosti není jednotný. Udává se, že probíhá v rozmezí 50 až 56 dnů. Mláďata se rodí slepá a pokrytá vlnitou šedočernou srstí. Průměrný počet je 4 na vrh, byly ale zaznamenány případy až třinácti. Mláďata poprvé otevřou oči za 2 týdny a zhruba první tři týdny jsou závislá na matčině mléce. Masitou potravu začínají přijímat, když se jim zpevní chrup a čelisti.

Zhruba po měsíci vycházejí liščata před noru a hrají si tam. K výměně chrupu dochází asi ve 4. měsíci věku. I tehdy zůstávají ještě společně s matkou a přespávají většinou v rodinné noře. Dojde-li stará liška k názoru, že nora byla odhalena (např. člověkem), přenese nebo dovede mláďata do jiné nory.

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Městská liška na „lovu králíků“

Liška je relativně nenáročný všežravec. V bývalém Sovětském svazu bylo popsáno na 300 druhů živočichů a několik desítek rostlinných druhů, kterými se živí[4]. Je schopná se v případě výpadku oblíbené kořisti rychle přeorientovat a velmi ráda dává přednost tomu, co je snadno ukořistitelné a má vysokou energetickou hodnotu (oportunismus v potravě). Složení potravy je tak silně závislé na místních podmínkách. V přepočtu na myši spotřebuje 15 až 20 myší denně. (Tyto a další údaje podle [8] a [9]).

Rozdělení potravních zdrojů vypadá zhruba takto:

  • Myš a jí podobní hlodavci (lumíci, hraboši, veverkovité, pískomili [4]): Tvoří převážně - až na lokální výjimky - jednu z nejdůležitějších kořistí. Jsou k dispozici ve dne i v noci téměř celoročně.
  • Ptáci (převážně pěvci, hrabaví a vodní ptactvo) tvoří sekundární okruh potravy. [4]
  • Králík může místy tvořit hlavní kořist (zejména v oblasti dun. Obdobně, ale méně často, též zajícovití, dikobrazovití, mýval severní a vačice. [4]
  • Žížaly loví zvláště na vlhkých loukách. S ohledem na vysoký obsah tuku a proteinů tvoří energeticky velmi hodnotnou potravu. Kromě toho pozře i brouky, housenky a plže.
  • Žáby, ještěrky a ryby.
  • Zajíce, koroptve polní, kachny divoké, jehňata atd.: Liška nemá fyzickou dispozici k úspěšnému ulovení zdravých dospělých jedinců, mláďata nebo oslabené dospělé kusy však ulovit dokáže.
  • Srnčí zvěř: Lišky mají schopnost ulovit dospělý kus, pokud je omezen v pohybu vysokým sněhem. Obvykle ale strhává pouze srnčata do 2 měsíců věku [10]. Průzkumy v různých zemích v různých ročních dobách doložily vliv lišky na stav srnčí zvěře: Na okrese Berner Mittelland (v kantonu Bern) bylo odhadnuto, že jedna liška od května do června uloví průměrně jedenáct srnčat [11]. Ve Skandinávii, kde ve druhé polovině 70. let a v 80. letech došlo v důsledku rozmachu svrabu (prašiviny) ke značnému úbytku liščí populace, stoupl počet srnčat, která vodila srna ještě na podzim, o 30%. Stav srnčí zvěře pak stoupl o 64%. Na norském ostrově Jøa (oblast Nord-Trøndelag) odlovily lišky téměř polovinu srnčat v prvních měsících života. Na nedaleko od Jøa ležícím ostrově Storfosna (oblast Sør-Trøndelag), kde se liška nevyskytuje, pošlo proti tomu jen 18 % čerstvě vržených srnčat [10]. Na ostrově Jøa přitom padlo za oběť lišce více srnčat hledajících úkryt na loukách. Předpokládá se, že lišky dokázaly z chování srn vyčíst, kde se srnčata skrývají [10]. Jen velmi zřídka liška ukořistí koloucha jelena lesního.
  • Slepice, husy, kachny domácí bývají loveny hlavně v době liščat, kdy liščí rodina má zvýšenou potřebu přísunu potravy, jelikož jedna slepice vydá za asi 50 myší.
  • Ovoce - plody jako např. třešně, švestky, mirabelky, maliny, borůvky liška ráda konzumuje, pokud nejsou příliš kyselé.
  • Mršiny: Tak jako jiná zvířata, i lišky poznaly, že podél některých silnic nabízí přejetá zvířata dobrý zdroj potravy. Přitom se liška může stát sama obětí automobilismu.
  • Odpad: Ve městech se lišky živí kromě výše uvedeného i kompostem, před dům nachystaným krmivem pro kočky domácí a pod. Na rozdíl od koček liškám chutná i sladké. Zbytky čokoládových keksů a jiné na cukr bohaté zbytky jídla jsou velmi oblíbené.

Při dočasném přebytku zakládají zásoby. K tomu vyhrabou v měkké půdě asi 10 cm hlubokou jamku, do ní vloží potravu a opět ji zahrabou. Tyto skrýše později nachází pomocí čichu.

Lišky dávají přednost lovu brzy ráno před východem slunce a za soumraku [4]. Pokud loví myším podobnou zvěř, nejprve určí místo výskytu sluchem, pak zaútočí až 5 m dlouhým skokem, v letu kormidlují oháňkou a zvysoka dopadají na kořist [12]. Mršiny typicky požírají jen v pozdních večerních hodinách a v noci [4]. Ukořistěnou potravu intenzívně hájí a jsou ochotny o ni bojovat i se silnějšími predátory [12]. Příležitostně loví i pro zábavu, tedy více, než mohou spotřebovat. Během jednoho období rozmnožování čtyři lišky zabily každá kolem 200 racků, nejčastěji v noci za větru, tedy za nepříznivých podmínek k létání. Odnášení drůběže a pernaté zvěře z klecí může mít původ právě v lovu pro zábavu [3][12]. Liška obecná nemá ráda chuť krtků, ale chytá je živé a nosí mláďatům na hraní [12].

Liška a nemoci[editovat | editovat zdroj]

Lišky v zajetí

Lišky trpí prašivinou, vzteklinou a tasemnicí liščí. Prašivinu a vzteklinu mohou přenést i na hospodářská zvířata a domácí mazlíčky. Vzhledem k nebezpečnosti vztekliny se pro její potlačení ve většině civilizovaných zemí praktikuje program očkování skrze imunizační návnadu.

Liška a lidé[editovat | editovat zdroj]

Liška získala pověst chytrého, někdy i vychytralého zvířete a takto také vystupuje v mnoha literárních dílech, zajímavé je, že se tak děje v mnoha kulturách.
V eskymáckých mýtech vystupuje hned v mýtu o stvoření světa, kde chce ponechat vládu tmy, v tom jí zabrání zajíc, někdy havran.
Pravděpodobně nejstarším literárním dílem, kde vystupuje liška, je sumerský mýtus Enki a Ninchursanga. Již v tomto mýtu je liška považována za chytrou, proto je požádána bohem Enlilem, aby našla a přivedla uraženou bohyni Ninchursangu, což liška provede.
V Řecku se v literatuře liška objevuje např. v Ezopových bajkách hned několikrát, ačkoliv zde není vždy ten, kdo někoho přechytračí, ale někdy je i ona přechytračena.
Liščí moudrost naznačuje i latinské přísloví „Vulpes non iterum capitur laqueo“, které se překládá jako „Liška se nedá chytit dvakrát“. Antického původu jsou i rčení jako "Každá liška svůj ocas chvílí" nebo "Liška neprchá tam, kam mrskne ocasem."

Ve středověku byla liška poměrně populární zvíře, o čemž svědčí i fakt, že pronikla do heraldiky, na štítu měli lišku např. vladykové z Úloha. Mezi nejpopulárnější díla středověké literatury patří také starofrancouzský satirický Roman de Renard, neboli Román o lišákovi, na jehož motivy napsal později J. W. Goethe známou poemu Ferina lišák. Popularitu lišky dokazuje i fakt, že se stala jedním z atributů svatého Bonifáce.

V období renesance a baroka dosáhl velké popularity lov lišek, a to norováním, ale později i formou parforsního honu (jeho dědictvím je známá anglická štvanice na lišku). Lišky byly v 16.-18.. století zneužívány k surové zábavě zvané vyhazování lišek nebo eufemisticky liščí tanec, při níž byly lišky (nebo i kočky, králíci a jiná zvířata) vyhazovány do vzduchu jakýmisi švihadly, přičemž se obvykle při pádu zabily nebo vážně zranily. Je téměř neuvěřitelné, že se jednalo o oblíbenou součást dobových loveckých plesů, které se účastnily i dámy. Zvláštním milovníkem lišíčích tanců byl saský kurfiřt August Silný.

V novověku liška vystupuje v mnoha pohádkách (např. O chytré kmotře lišce, O ptáku Ohniváku a lišce Ryšce, atp. ), zároveň se dostala do znaků a log firem a nakonec i do názvů vojenských operací a přezdívek vojenských velitelů. Přezdívka odkazující na lišku u válečných velitelů je nejčastěji přidělována zkušeným válečníkům, kteří dovedně využívají lsti a kladení různých pastí k poražení silnějšího protivníka. Příkladem může být maršál Rommel, známý jako Liška pouště.

Ve snáři lze najít hned několik lišek a vysvětlení, co to znamená, častá jsou vysvětlení, která nějak souvisí se sexualitou nebo s úspěchem.

V čínské, japonské, vietnamské a korejské mytologii se objevuje liška jako démonická bytost, která na sebe může brát lidskou podobu, nejčastěji krásné mladé dívky. Tato bytost se čínsky nazývá chu li ťin, japonsky kitsune, korejsky kumiho a vietnamsky cửu vĩ hồ. Podle tradice může taková liščí čarodějka sát lidem krev nebo životní energii čchi, ale v některých případech může naopak člověku pomoci. Největší moc má mít liška s devíti ocasy. Podle legendy Feng šen jan ji byla devítiocasá nebeská liška pravou podobou poslední královny čínské dynastie Šang jménem Ta ťi. Tato královna v čínské tradici neblaze proslula svou krutostí, nemravností a čarodějnictvím. Rovněž kniha Zkazky o šesteru cest osudu od Pchu Sung - linga, žijícího v 17. století, vypráví mnoho povídek o liščích čarodějkách.

V šintoismu je liška průvodkyní a atributem kami plodnosti Inari. Z těchto důvodů se s liškou setkáváme i v moderních anime a jiných japonských filmech ( např. Kurosawův film Sny). Liščí čarodějky se objevují i v některých románech žánru fantasy nebo v horrorech.

Myslivost[editovat | editovat zdroj]

Liška obecná je podle myslivců přemnoženou zvěří a je povolen její celoroční odstřel.[13] Odborníci[kdo?] argumentující jejím přemnožením uvádí, že únosný stav je jedna liška na 500 ha[zdroj?], stavy jsou často dvacetinásobně vyšší, a tím je zvýšeno riziko přenosu vztekliny, prašiviny a některých parazitárních onemocnění na jiná zvířata nebo člověka. Faktem ovšem je, že od doby zavedení orální vakcinace byla u lišek vzteklina zaznamenána naposledy v roce 2002, a i řadu let předtím se jednalo spíše o ojedinělé případy.[14]

Myslivci mohou využit více způsobů lovu, a to:

  • norování - za pomoci loveckého psa (tzv. norníka) je liška vytlačena z nory, liščata pes vynese po odstřelu lišky
  • hon - při honu na drobnou zvěř je možno lišku odstřelit
  • čekaná - pomocí stop lze najít místo kde se zdržuje nebo její noru, a na těchto místech se pak čeká, až se liška objeví, popř. se pokládají návnady - tzv. újedě, tedy kusy masa sloužící jako návnada (zakázáno veterinárním zákonem)
  • šoulačka - pomocí stop, nebo loveckého psa, který může lišku vystopovat, pak může dojít k odstřelu
  • vábení - pomocí vábniček (např. zaječího vřeštidla nebo myškovačky) lze přivábit lišku z velké vzdálenosti

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Rotfuchs na německé Wikipedii a Red fox na anglické Wikipedii.

  1. HANZÁK, Jan. Naši savci. Praha : Albatros, 1970. Kapitola Liška obecná, s. 248.  
  2. BRYL, Marek; MATYÁŠTÍK, Tomáš. Rychlost savců - Savci, internetová encyklopedie [online]. Univerzita Palackého, upol.cz. Dostupné online.  
  3. a b Harris, Stephen; Yalden, Derek (2008). Mammals of the British Isles. Mammal Society; 4th Revised edition edition. ISBN 0-906282-65-9.
  4. a b c d e f g h i Heptner, V. G.; Naumov, N. P: Mammals of the Soviet Union Vol.II Part 1a, SIRENIA AND CARNIVORA (Sea cows; Wolves and Bears). Science Publishers, Inc. USA, 1998. ISBN 1-886106-81-9
  5. Feldhamer, Thompson & Chapman 2003, pp. 528–30
  6. Heptner, V. G; Nasimovič, A. A; Bannikov, A. G; Hoffmann, R. S: Mammals of the Soviet Union Vol.II Part 1b, CARNIVORA (Weasels; Additional Species). Smithsonian Institution Libraries and National Science Foundation, Washington D.C, 2001.
  7. Dale 1906, pp. 15–17
  8. Felix Labhardt: Der Rotfuchs. Naturgeschichte, Ökologie und Verhalten dieses erstaunlichen Jagdwildes. Paul Parey – Verlag, Hamburg 1990, ISBN 3-490-33812-X
  9. MacDonald, D: Unter Füchsen – Eine Verhaltensstudie. Knesebeck-Verlag, München 1993, ISBN 3-926901-63-2
  10. a b c Reidar Andersen, Patrick Duncan, John D. C. Linnell (Hrsg): The European Roe Deer: The Biology of Success. Scandinavian University Press, Oslo 1998, ISBN 82-00-37682-6
  11. Fred Kurt: Das Reh in der Kulturlandschaft. Ökologie, Sozialverhalten, Jagd und Hege. Kosmos Verlag, Stuttgart 2002, ISBN 3-440-09397-2
  12. a b c d MacDonald, D: Running with the Fox. Guild Publishing, London, 1987. ISBN 0-8160-1886-3.
  13. 245/2002 Sb. o době lovu jednotlivých druhů zvěřě a o bližších podmínkách provádění lovu, § 1
  14. Státní veterinární správa ČR, vzteklina v ČR

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ANDĚRA, Miloš a GAISLER Jiří. Savci České republiky. Praha, Academia 2012.
  • ČERVENÝ, Jaroslav a kolektiv. Encyklopedie myslivosti. Ottovo nakladatelství, Praha 2003.
  • ŠKALOUD, Vojtěch. Liška a větší šelmy. Nakladatelství Brázda, Praha 2009.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu

Související články[editovat | editovat zdroj]