Dhoul

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Dhoul

Dhoul
Dhoul
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: Živočichové (Animalia)
Kmen: Strunatci (Chordata)
Třída: Savci (Mammalia)
Řád: Šelmy (Carnivora)
Čeleď: Psovité (Canidae)
Rod: Dhoul (Cuon)
Druh: Dhoul (C. alpinus)
Binomické jméno
Cuon alpinus
Pallas, 1811
Cuon-alpinus-map.png

Dhoul (Cuon alpinus) někdy též dhól, přezdívaný rudý pes, ryšavý pes, či rudý vlk je psovitá šelma a jediný druh rodu Cuon. Je rozšířen v jižní, východní a jihovýchodní Asii. Živí se středně velkými kopytníky, menšími živočichy a ovocem. Žije ve skupinách. Jeden jeho poddruh žil na území Čech v době pozdního pleistocénu. V současné době je dhoul veden jako ohrožený druh a odhaduje se, že ve volné přírodě žije pouhých 2 500 dospělých jedinců.[1]

Rod a jméno[editovat | editovat zdroj]

Dhoul je jediným zástupcem rodu Cuon. Tento rod se od rodu Canis odlišuje tím, že jeho zástupci mají nižší počet stoliček a vyšší počet struků. Český název dhoul je odvozen z anglického pojmenování dhole. Etymologie tohoto jména není zcela jasná. Zřejmě je odvozeno od kannadaského tōḷa (vlk). Někteří autoři 19. století spojovali toto slovo s tureckým deli (bláznivý, šílený). Další pojmenování pro tyto šelmy je: rudý pes, ryšavý pes, divoký pes, hvízdající pes, rudý vlk, horský vlk. Indové mu přezdívají také kólsun, rudý ďábel (lál rákšas), ďábelský pes či džunglový ďábel. Na jihovýchodní Sibiři je nazýván subri, na Sumatře aďak.

Evoluce a taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Dhoulové mají svůj původ v pleistocénním období. Příbuznost s jinými psovitými šelmami je stále předmětem sporů. Podle všeho mají blíže k šakalům než k vlkům, psům hyenovitým nebo psům pralesním. Podle jedné z teorií se stali sociálními zvířaty žijícími ve smečkách adaptací na sdílení životního prostoru s tygry a levharty.

Celkem existuje 6 uznávaných poddruhů dhoulů, z toho 3 již vyhynuly.

  • Cuon alpinus alpinus (Pallas, 1811) - dhoul východní nebo ussurijský
  • Cuon alpinus hesperius (Afanasjev and Zolotarev, 1935) - dhoul západní nebo ťanšanský
  • Cuon alpinus sumatrensis (Hardwicke, 1821) - dhoul sumatranský nebo sumaterský
  • Cuon alpinus europaeus (Bourguignat, 1875) † - žil ve střední a alpské Evropě, mj. i na území dnešní České republiky
  • Cuon alpinus fossilis (Nehring, 1890) † - žil v Německu
  • Cuon alpinus priscus (Thenius, 1954) †

Poddruh Cuon alpinus alpinus, který je největší a nejrozšířenější, se někdy dělí na samostatné poddruhy jako je dhoul čínský, indický či sundský. Některé zdroje udávají existenci až 11 poddruhů.

Lebka jávského dhoula
Pár dhoulů z Port Lympne Wild Animal Park, Kent, U.K.

Popis[editovat | editovat zdroj]

  • Délka těla: 88 - 113 cm
  • Hmotnost: 10 - 25 kg (samice obvykle 12-15 kg, samci v průměru 14-20 kg)
  • Výška v kohoutku: 42 - 55 cm

Dhoulí feny mají 6-7 párů struků, přičemž u ostatních psovitých je běžných 5 párů. Stoličky jsou slabší a je jich méně než mají ostatní psovití. Zbarvení srsti osciluje od rudé, rudohnědé či ryšavé na hřbetu a bocích po béžové až žlutobílé na břiše a hrdle. Spodní část těla je obvykle světlejší, ale není to vždy pravidlem. Ocas je sytěji do hněda zbarvený a na svém konci může být až téměř černý. Dhoulové mají vůči tělu relativně kratší nohy, ale přesto dokáží výborně skákat jak do dálky tak do výšky. Jsou schopni běžet rychlostí až 50 km/h, což je mezi psovitými nepříliš výrazný výkon. Dhoulové vydávají různou paletu zvuků ("křik", "mňoukání", "kdákání"), z nichž nejvýraznějším je hvízdání, které používají ke shromáždění členů klanu v hustém lesním porostu. Dhoulové se dožívají v průměru 10-15 let, v zajetí i více. Sexuálně zralí jsou ve věku 1 rok.[2]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Dříve byl dhoul rozšířen v jižní, východní a jihovýchodní Asii - v Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Pákistánu, Afghánistánu, Tádžikistánu, Rusku, Číně, Tibetu, Mongolsku, Nepálu, Indii, Bhútánu, Bangladéši KLDR, Jižní Koreji, Myanmaru, Indočíně, Thajsku, Malajsii, Sumatře a Jávě. V poslední době ledové žili i v Evropě a podle jednoho nálezu zřejmě i v Severní Americe. Dokonce i na Sardinii žil tzv. dhoul sardinský (Cynotherium sardous), který však nebyl blízce příbuzný se skutečným rodem dhoul - Cuon.

V současnosti nejsou zprávy o výskytu dhoulů v Rusku a bývalých republikách Sovětského svazu. V Číně s výjimkou Tibetu se vyskytují jen zcela vzácně na jihu. V Severní Koreji zřejmě stále žijí, ale chybí hodnověrné údaje. V Indii jsou poměrně rozšíření, ale jejich počty výrazně klesají. V podhůří Himálají a v Kašmíru se místy vyskytují. V Bhútánu se populace dhoulů uzdravuje z travičské kampaně, kterou od 70. let 20. století vedla proti těmto zvířatům vláda. V Bangladéši je jejich výskyt nepotvrzený. V Myanmaru přežívají zhruba na 11 místech. V Thajsku a Indočíně je jejich populace velmi roztříštěná. V Malajsii žijí na 4 místech. Na Jávě a Sumatře se vyskytují v rezervacích.

Biotop dhoulů je poměrně různorodý. Osciluje od tropických deštných lesů, přes střídavě vlhké lesy, sušší tropické lesy, savany, stepi, polopouště, horské oblasti až po opadavé lesy mírného pásu. Nežije v pouštních oblastech. Přes schopnost žít v různých podmínkách preferují tyto šelmy spíše řidčeji zalesněný terén před čistě travnatým.

Chování[editovat | editovat zdroj]

Dhoulové jsou v některých ohledech více společenští než vlci, ale mají méně hierarchické členění skupiny. Sociální strukturou se nejvíce podobají psům hyenovitým. Dominantní dhoulové jsou těžko identifikovatelní, neboť nedávají najevo ostatním členům svou převahu. Ti jim nicméně občas prokazují své submisivní postavení. Žijí spíše v klanech než ve smečkách. Zvířata ve smečkách loví vždy společně, klany nikoli. Klany tvoří několik skupin po 3-5 zvířatech, které především v jarním období žijí a loví osamoceně. Během ostatních ročních období se tyto skupiny sdružují do klanů, které čítají obvykle 5-12, ale někdy až 40 zvířat. V minulosti mohly být tyto skupiny ještě početnější. Dhoulové nejsou příliš teritoriálními šelmami a neexistuje důkaz, že by používali moč či drápali zem při značkování svého území, jako to dělají jiní psovití.

U indických dhoulů spadá páření do období mezi říjnem a lednem. Na rozdíl od vlčích smeček, může u dhoulích klanů zabřeznout více než jedna samice. Březost trvá 60-63 dnů a vrh čítá obvykle 4-6 mláďat. Štěňata rostou rychleji než vlčata a sají mléko nejméně 58 dní. Během té doby klan krmí samici v doupěti či v jeho blízkosti. I po odstavení štěňat zůstává alespoň jeden dospělý člen klanu u doupěte, když jsou ostatní na lovu. Ve věku 6 měsíců se mláďata přidávají k loveckým výpravám dospělých, přičemž asi od 8 měsíců věku se podílejí na zabíjení větší kořisti.

Dhoulové pronásledují antilopu nilgau, kresba z roku 1886.
Dhoulové v indickém národním parku Bandipur
Velká skupina dhoulů útočí na tygra, kresba z roku 1807

Potrava a lov[editovat | editovat zdroj]

Dhoul loví velké množství různých zvířat, především jeleny. Patří mezi ně axis (čital), sambar, muntžak, kančil, barasinga, sika, jelen lyrorohý, různé druhy srnců a další. Dále je na jejich jídelníčku divoké prase, gaur, vodní buvol, banteng, antilopa nilgau, koza, zajíc, krysa himálajská, koza šrouborohá, kozorožec sibiřský, hulman a skot. Občas chytá i ptáky a hmyz. Existuje alespoň jeden záznam, že ulovili mládě slona, navzdory houževnaté obraně matky, jež způsobila zranění či zabití několika útočníků. Nejsou známy případy, že by dhoulové napadli člověka (pochopitelně kromě zvířat se vzteklinou). Jako doplněk stravy jedí ovoce a to v míře větší, než jiní psovití. V pohoří Ťan-šan byli pozorováni, jak konzumují velké množství rebarbory. V zajetí se rovněž rádi živí trávou či různými rostlinami. Dhoulové loví dobytek v podstatně menší míře než například vlci. Nicméně v Bhútánu bylo dříve napadání dobytka ze strany dhoulů považováno za poměrně velký problém.

Předtím, než se klan vydá na lov, dochází k předloveckým sociálním rituálům, jež zahrnují tulení, tření těl a napodobování sexuálního aktu. Dhoulové jsou především denními lovci, spoléhají se převážně na zrak a loví nejčastěji v brzkých ranních hodinách. Nejsou sice tak rychlí jako jiné psovité šelmy, ale na druhou stranu dokáží svou kořist pronásledovat mnoho hodin. Během nahánění a útočení na kořist se jednotliví členové klanu střídají v aktivitě. Většina štvanic je krátká, končí do 500 metrů. Dhoulové často zaženou pronásledované zvíře do vody a tím ho výrazně zpomalí.

Pokud větší kořist doženou, jeden dhoul chytne zvíře za čumák a ostatní psi, kteří ho drží za slabiny a zadní nohy, ho strhnou na zem. Nezabíjejí prokousnutím hrdla. Občas oslepí svou kořist prokousnutím očí. Psi rozpářou kopytníkům slabiny a břicho a sežerou vnitřnosti, kromě žaludku, který obvykle nekonzumují. První nechají nažrat mláďata, když jsou nablízku. Větší úlovek si jednotliví psi roztrhají a žerou v ústraní. Mrchožrouti dhoulům u kořisti většinou nevadí. Serau je zřejmě jediný kopytník, který se dhoulům dokáže účinně bránit - má silnou kůži a krátké ostré rohy, jimiž může psy snadno probodnout.

Vztahy s ostatními predátory[editovat | editovat zdroj]

V některých oblastech žijí dhoulové společně s tygry a levharty. Soupeření mezi těmito šelmami je zčásti eliminováno jiným výběrem kořisti, ačkoli k jistému překrývání dochází. Dhoulové a levharti napadají téměř výhradně kořist maximálně 175 kg těžkou (průměr na dhouly je 35,3 kg, na levharty pouze 23,4 kg), zatímco tygři dokáží útočit na zvířata těžší než 176 kg (nicméně tygří průměr je 65,5 kg). Každý z těchto predátorů navíc upřednostňuje jiné druhy a někdy i pohlaví v rámci jednoho druhu, což omezuje vzájemnou konkurenci. Ve zcela vzácných případech dhoulové napadají tygry. Pokud k tomu dojde, tygři se většinou brání tak, že zadní část těla drží u stromu či křoví a odráží útoky psů. Když se rozhodnou tuto výhodnou obranou pozici opustit a pokusí se utéct, jsou obvykle dhouly zabiti. V opačném případě většinou přežijí. Za zabití tygra psi v mnoha případech platí značnými ztrátami, neboť tygr dokáže dhoula zabít jediným úderem tlapy. Leopardi loví dhouly, pokud k tomu mají příležitost (mláďata, osamocení jedinci) a naopak smečky dhoulů se snaží napadat levharty a odhánět je od kořisti, kdykoli můžou. Dříve se myslelo, že dhoulové byli důležitým faktorem v redukci asijské gepardí populace, nyní je tento názor zpochybňován. Dhoulí klany příležitostně napadají černé medvědy himálajské a medvědy pyskaté, přičemž se jim snaží zabránit, aby našli útočiště v jeskyni.

Často se zdůrazňuje nepřátelství dhoulů vůči vlkům. Tuto animositu popsal například Rudyard Kipling v Knize džunglí, kde boj obou skupin zvířat vylíčil téměř jako nenávistnou vyhlazovací válku. Vzájemná konkurence mezi nimi určitě panuje, nicméně v mnoha případech dokáží tyto dvě psovité šelmy lovit a živit se jedna vedle druhé. Dhoulové výjimečně vytvářejí smíšené skupiny s šakaly obecnými.

Dhoul alias rudý vlk na ruském pamětním rublu z roku 2005

Vztahy s lidmi: lov a ochrana[editovat | editovat zdroj]

Podobně jako mnohé další psovité šelmy byli i dhoulové lidmi odedávna pronásledováni. Indové je zabíjeli kvůli ochraně dobytka a britští kolonizátoři proto, že je obviňovali z úbytku populace divokých lovných zvířat. Za mrtvé dhouly se platily i odměny. Od roku 1972 jsou v Indii na základě "Wildlife Protection Act" chráněni, neboť jejich počty do té doby extrémně poklesly. Kůže dhoulů není a nebyla příliš vyhledávána jako trofej či obchodní artikl s výjimkou Mandžuska a Dálného východu, kde byla jejich zimní kožešina považována za nejteplejší a byla velmi drahá. V Rusku panuje zákaz lovu od roku 1971, přesto zde v současnosti pravděpodobně již nežijí. V jiných státech jsou chráněni především v rámci rezervací. Tyto zákazy nedokáží zabránit pytlákům a farmářům v jejich zabíjení. Kromě lovu a ničení životního prostředí ohrožují dhouly především nemoci jako vzteklina a psinka zavlečené mezi ně zdivočelými psy domácími. Útoky dhoulů na člověka (vyjma případů onemocnění vzteklinou) nejsou známy, je však možné, že některé útoky na lidi, připisované vlkům (např. v indickém státě Uttarpradéš v 70. letech 19. stol.) způsobili dhoulové.

Dhoulové v lidské kultuře[editovat | editovat zdroj]

Dhoulové se objevují na buddhistických kamenných reliéfech Bhárhut stúpa z roku asi 100 př. n. l. V některých starých evropských textech - například v ostrogótských ságách - jsou portrétováni jako pekelní psi. Asi nejznámější a velmi negativní popis dhoulů je v druhé Knize džunglí od Rudyarda Kiplinga. V kapitole Ryšavý pes (Red dog) jsou dhoulové vylíčeni jako krvelačné bestie ničící vše živé, které tvoří obrovské smečky čítající stovky členů. Ostatní obyvatelé džungle se jejich nájezdů velmi obávají a prchají před nimi. Vlčí smečka však pomocí lsti, kterou připraví adoptovaný člověk Mauglí a had Ká, dhouly přes těžké ztráty porazí a jejich nájezd zastaví.

V epizodě zvané Alfa v šesté sérii seriálu Akta X je čínský "kryptodhoule" (Wanshangský dhoul) obviňován z řady zabití.

Reference a poznámky[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Dhole na anglické Wikipedii.

  1. IUCN - Cuon alpinus
  2. Dhole home Page

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu