Vzteklina

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Pes domácí nemocný tichou formou vztekliny
Pes domácí nemocný tichou formou vztekliny
Klasifikace
MKN-10 A82
MeSH C02.782.580.830.750
Statistické údaje – obě pohlaví[1]
Mortalita

2 na 100 000 v Asii

4 na 100 000 v Africe
Klinický obraz
Průběh akutní
Příčiny nebo
rizikové faktory
virové onemocnění
Postižený systém centrální nervová soustava

Vzteklina (též rabies, běsnění, lyssa) je akutní virové onemocnění centrálního nervového systému všech teplokrevných živočichů včetně lidí. Virus vztekliny se přenáší slinami, tedy v praxi nejčastěji pokousáním.[2]

Nemoc se projevuje změnami chování, zvýšenou dráždivostí, agresivitou, parézami a paralýzami. Jakmile nemoc propukne, končí téměř vždy smrtelně. Tomu se dá zabránit včasným očkováním lidí, u kterých došlo, nebo mohlo dojít k nákaze: protilátky přítomné během inkubační doby zabrání postupu viru do mozku a vzteklina vůbec nepropukne. Léčba v pozdějších stádiích nemoci je pouze symptomatická. Z metod této podpůrné léčby se zatím jeví nejslibnější tzv. Milwaukee protokol,[3] původně se jednalo o experimentální léčbu tehdy patnáctileté Jeanny Giese: dívka přežila, přestože nebyla očkovaná. Od té doby se podařilo zachránit několik dalších lidí.[3] Navzdory jistým úspěchům však na vzteklinu ročně umírá přes 55 tisíc lidí,[1] především v Asii a v Africe.[1]

Vzteklina se vyskytuje téměř na celém světě a lidské záznamy o její existenci jsou starší než 5000 let.[4] Nákaza vytváří přírodní ohniska, ve kterých jako rezervoár nemoci slouží především šelmy a letouni.[5] V ČR bylo v roce 1953 zavedeno povinné očkování domácích psů[6] a od roku 1989 do roku 2009 probíhala 2× ročně i orální vakcinace lišek.[7] Díky tomu byl poslední výskyt vztekliny v Česku zaznamenán v dubnu 2002, u lišky v okrese Trutnov,[7] a od roku 2004 je Česká republika prohlášena za zemi vztekliny prostou.[7]

Původce onemocnění[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku virus vztekliny.

Původcem vztekliny je RNA virus z rodu Lyssavirus z čeledi Rhabdoviridae. Jedná se o poměrně jednoduše stavěný,[5] obalený virus, jehož virion má tvar projektilu. Klasickou vzteklinu způsobuje lyssavirus sérotypu 1.[5] V rámci rodu lyssavirus existuje dalších šest sérotypů, izolovaných hlavně z netopýrů, které rovněž způsobují onemocnění nerozlišitelné od vztekliny. Klasické antirabické vakcíny však nemusí poskytovat ochranu proti všem sérotypům viru.[5]

Ve vnějším prostředí je virus poměrně odolný, přežívá dobře vyschnutí a je konzervovaný nízkými teplotami, při teplotách pod bodem mrazu přežívá měsíce. V zakopaném mrtvém těle zvířete si může uchovat virulenci i několik týdnů,[5] při teplotách kolem 20 °C zůstane živý až jeden týden. Je citlivý k UV záření, sluneční záření jej ničí do jedné hodiny. Většina dezinfekčních prostředků je též použitelná, velmi účinný je formaldehyd, dobré jsou i dezinfekční prostředky na bázi chlóru, lze použít i kyseliny, louhy, tuková rozpouštědla, mýdla a saponáty.[5] Nejrychlejší dekontaminaci předmětů lze zajistit jejich ponořením do vroucí vody nebo jejich opálení plamenem, vysoké teploty virus vztekliny ničí okamžitě.[5]

Epizootologie[editovat | editovat zdroj]

K infekci vzteklinou jsou náchylní všichni teplokrevní živočichové, u ptáků však bylo onemocnění pozorováno jen po experimentální infekci.[8] Rezervoárem nemoci jsou především šelmy a letouni, kteří představují zdroj infekce i pro jiné savce, kteří slouží jen jako náhodní hostitelé, kteří chorobu již dále nešíří.[5]

Virus vztekliny není jednotný. I v rámci sérotypu-1 se jednotlivé kmeny liší povrchovými antigeny na povrchu virionu: tyto změny se dají zjistit použitím monoklonálních protilátek a vzteklinové viry se podle nich dělí na jednotlivé genotypy; varianty viru se ale odlišují i svojí genetickou výbavou, prokazatelnou pouze analýzou genomu. Navíc se jednotlivé odlišné kmeny viru, tzv. biotypy, liší geografickým rozšířením, patogenními vlastnostmi a živočišným druhem, který je hlavním rezervoárem.[9] Jednotlivé biotypy jsou adaptovány na konkrétního hostitele, pro který je vysoce infekční, takže k nákaze stačí menší množství virových částic, a vysoce patogenní, s krátkou inkubační dobou a velkým množstvím vylučovaného viru ve slinách. Pro jiné druhy zvířat je tento konkrétní biotyp infekční výrazně méně, potřebná infekční dávka může být až 100 000krát větší.[9] Neadaptovaný virus nemusí být u jiného druhu schopen vyvolat onemocnění, infekce vyvolá jen tvorbu protilátek a zvíře je k další infekci již odolné.[9] Jiný než rezervoárový hostitel se může při infekci chovat i jako nespecifický, dead-end hostitel, který sice onemocní a uhyne, ale pro další šíření vztekliny nemá význam. Ovšem dojde-li k úspěšné infekci a virus je schopen vylučování i z nespecifického hostitele, virus se může opakovaným pasážováním na novém hostiteli adaptovat na tento nový druh, pro který je následně opět vysoce infekční a patogenní, a vznikne nový biotyp s novým hlavním rezervoárovým druhem zvířete.[9]

Graf populační hustoty vnímavého rezervoárového živočicha při postupu epizootie vztekliny: S0 je původní hustota populace na vztekliny prostých územích, St je nejnižší hustota vnímavých hostitelů, při které se vzteklina dokáže ještě šířit. Po prudkém poklesu množství vnímavých zvířat po postupu vlny nákazy v enzooticky zamořených územích vznikají aktivní ohniska v místech, kde množství vnímavých zvířat opět překročí St.

Z epizootologického hlediska jsou dále rozeznávány dvě formy vztekliny: městská (urbánní), kde je hlavním zdrojem nákazy pes, a sylvatická (lesní), kde jsou zdrojem volně žijící zvířata. Vzteklina je onemocnění s přírodní ohniskovostí, s periodickým propuknutím nákazy ve chvíli, kdy hustota vnímavých hostitelů překročí určitou hranici a choroba se snadno šíří z jednoho zvířete na druhé. Vzplanutí vztekliny sníží množství vhodných hostitelů a počet nemocných zvířat se sníží na jednotlivé případy, které udržují chorobu přítomnou v populaci. Při "přeskočení" vztekliny a adaptaci biotypu na nového hostitele se dále vzteklina šíří jako epizootie, vlnovitě postupující rychlostí 30–60 km za rok do nezasažených území s naivní populací hostitelů a v oblastech za frontou se dále opět udržuje enzooticky s pravidelným vzplanutím nákazy v ohniscích.[10]

Vzteklina psů[editovat | editovat zdroj]

Vzteklina psů je z hlediska ohrožení zdraví lidí nejvýznamnějším biotypem vztekliny. Urbánní forma vztekliny, jejímž hlavním rezervoárem je pes domácí, představuje hlavní zdroj infekce člověka v rozvojových zemích, především v Africe a v Asii.[11] Celosvětově je 99 % všech případů vztekliny člověka způsobeno právě urbánní formou vztekliny, s nákazou pocházející od psů.[12] Vzteklina psů se vyskytuje celosvětově. Viry adaptované na psa cirkulují v psí populaci, nezávisle na výskytu sylvatické formy vztekliny.

Vzteklina divokých zvířat[editovat | editovat zdroj]

Vzteklina lišek[editovat | editovat zdroj]

Vzteklina lišek koluje v lišcí populaci, která tak slouží jako zdroj nákazy pro ostatní vnímavá zvířata a zprostředkovaně i pro člověka

Virus vztekliny lišek obecných se v několika různých, více či méně příbuzných biotypech vyskytuje v Evropě, v Asii a v Severní Americe.[9] V Evropě je liška obecná nejvýznamnějším rezervoárem sylvatické formy vztekliny.[5] Liška obecná je hlavním rezervoárem vztekliny též na většině území bývalého Sovětského svazu, nicméně přítomné biotypy mohou cirkulovat též v populaci korsaka, vlka obecného nebo psíka mývalovitého.[13]

Vzteklina lišek polárních je způsobena odlišným biotypem, který se vyskytuje endemicky v oblastech za severním polárním kruhem, na Aljašce, v Kanadě, v Grónsku, na souostroví Špicberky a v Ruské Federaci. V Kanadě je biotyp adaptovaný na lišku polární schopný kolovat i v populaci lišek obecných a skunka pruhovaného.[14] a je hlavním zdrojem vztekliny v provinciích Québec[15] a Ontario.[14] Ve státě Texas je rezervoárem specifického biotypu vztekliny liška šedá.

Pes a kočka jsou k nákaze virem vztekliny lišek obecných 300 000krát odolnější než liška, která je velmi vnímavá.[5] Liška nakažená liščím biotypem vztekliny vylučuje virus ve slinné žláze v 90–100 % případů, podobně je na tom i skunk. Virus ale vylučuje už jen 83 % jezevců, 50 % nemocných kun a 30–70 % nemocných psů.[5] Z hlediska rizika liščí vztekliny pro člověka je důležitým hostitelem kočka domácí: vylučují virus ve slinách v 80 % případů[5] a u polodivoce žijících koček, jejichž teritoria se překrývají s teritorii lišek, může snadno dojít k přenosu infekce.[5] Na enzooticky zamořených územích se vzteklina objevuje ve zhruba čtyřletých cyklech s nejvyšším počtem případů v březnu a v dubnu a s druhým, i když menším vrcholem na podzim.

Vzteklina psíků mývalovitých[editovat | editovat zdroj]

Psík mývalovitý je rezervoárem vztekliny na Dálném východě,[13] Mongolsku, v severní Číně[9] a v Koreji.[16] V Jižní Koreji je psík mývalovitý hlavním vektorem vztekliny, vyskytuje se u něj ve čtyřletých cyklech, s největším počtem případů v lednu a v únoru.[16]

Dále je psík mývalovitý rezervoárem vztekliny ve Východní Evropě: zde je nepůvodním, invazním druhem, který do volné přírody Evropy pronikl z kožešinových farem.[9] Virus vztekliny, který v Evropě napadá psíky mývalovité, byl původně adaptovaný na lišky,[17] ale v populaci psíků mývalovitých se snadno šíří[18] a především v Pobaltí je psík mývalovitý společně s liškou obecnou nejvýznamnějším rezervoárovým zvířetem.[19]

Vzteklina skunků[editovat | editovat zdroj]

Na východním pobřeží U.S.A. a v Ontariu pochází nákaza skunků od mývalů, na Středozápadě však v populaci skunka pruhovaného koluje biotyp adaptovaný přímo na tento druh

Skunkové jsou nejvýznamnějším rezervoárem sylvatické formy vztekliny v Severní Americe. Skunk bělohřbetý a skunk dlouhoocasý mají omezený areál rozšíření a tím pádem i omezený význam jako vektory vztekliny,[20] skunk západní a skunk skvrnitý mají zase přirozeně nižší populační hustotu, která neumožňuje snadné šíření nákazy.[20] Skunk pruhovaný je však ve Spojených státech a v Kanadě hlavním zdrojem vztekliny.[21] Na východním pobřeží Spojených států je vzteklina skunků způsobena mývalím biotypem viru (viz vzteklina mývalů severních).[22] V Kanadě, v provinciích Ontario a Quebec, a ve státe New York koluje v populaci skunků místní liščí biotyp viru,[20] ke kterému jsou skunkové stejně vnímaví jako lišky.[9] Dále na kontinentě existují dva odlišné varianty viru, adaptovaného přímo na skunka pruhovaného: jedna je endemicky rozšířena v kanadských provinciích Manitoba, Saskatchewan a Alberta, na americkém Středozápadě a v Kalifornii,[21] druhá způsobuje vzteklinu skunků v Texasu a Kansasu.[21] Ve státe Missouri a v Arkansasu se pak vyskytují obě varianty viru.[20]

Vzteklina skunků je v těchto státech přítomná endemicky, nemá tendence vytvářet vlnovitě šířící se epizootie jako vzteklina lišek či mývalů.[20] U skunků propuká vzteklina v šesti- až osmiletých cyklech, s největším počtem případů na jaře a na konci podzimu.[20]

Vzteklina mývalů severních[editovat | editovat zdroj]

Biotyp, jehož hlavním rezervoárem je mýval severní, se endemicky vyskytuje na celém východním pobřeží Spojených států Amerických. Vzteklina mývalů se poprvé objevila na Floridě na začátku 50. let 20. století,[23] epizooticky se rozšířila směrem na sever a v současnosti je přítomna v pásu od států Florida a Alabama na jihu až do státu Maine na severu.[23][24] V červenci 1999 se nákaza objevila v Kanadě v provincii Ontario, ale vakcinační programy její postup zastavily a poslední nemocný mýval byl v Kanadě zjištěn v roce 2005.[25] Ve Spojených státech běží programy orální vakcinace mývalů, které udržují nákazu v současných hranicích a brání jejímu rozšíření směrem na západ.[26] V zamořených oblastech se vzteklina mývalů objevuje v pětiletých cyklech.[23]

Vzteklina promyk a mangust[editovat | editovat zdroj]

Mangusta liščí je rezervoárem vztekliny v Jižní Africe

Promyka malá je kromě psa domácího nejvýznamnějším vektorem vztekliny v Karibiku. V oblasti je nepůvodním druhem, byla dovezena v 19. století jako lovec potkanů na plantážích cukrové třtiny, v současnosti je považována za škůdce a invazní druh. Vzteklina promyk malých je přítomná v Grenadě, v Portoriku, na Kubě, v Dominikánské republice a na Haiti, na Grenadě a Portoriku jsou hlavním rezervoárem vztekliny.[27] Vzteklina promyk malých na Karibských ostrovech je pravděpodobně způsobena virem vztekliny psů, který není na promyky adaptovaný,[9] v některých oblastech má až 50 % všech promyk vytvořené protilátky proti vzteklině po abortivní infekci.[27]

V Jižní Africe je vektorem vztekliny mangusta liščí,[9][28] vlastní biotyp viru vztekliny hostí též promyka červená.[29]

Vzteklina netopýrů[editovat | editovat zdroj]

Vzteklinové viry adaptované na letouny se vyskytují po celém světě. V Evropě jsou netopýři nositeli specifických sérotypů vztekliny: viru evropské netopýří vztekliny typu 1 (EBLV-1, sérotyp 5) a viru evropské netopýří vztekliny typu 2 (EBLV-2, sérotyp 6). Podobně jako virus klasické vztekliny, ani netopýří viry neinfikují všechny druhy letounů, ale jsou hostitelsky specifické: EBLV-1 způsobuje onemocnění netopýrů večerních a netopýrů tripolitánských,[30] EBLV-2 napadá netopýry rodu Myotis. Vzteklina netopýrů je v jejich populaci enzootická a výjimkou není překonání infekce a tvorba protilátek.[30] Při propuknutí choroby je netopýr neschopný letu, nevyhledává úkryt a vydává nenormální zvuky. Vzácně je možný přenos i na pozemní savce (kunu skalní, kočku, ovce) a na člověka.[31] Z epizotoologického hlediska však vzteklina netopýrů nepředstavuje větší hrozbu, protože lišky jsou k infekci netopýřími viry velmi odolné, takže možnost adaptace netopýřího viru a způsobení epizootie lišek je jen teoretická, a nepravděpodobná.[32]

Upír obecný je významným rezervoárem vztekliny v Latinské Americe

V Africe jsou netopýři nositeli dalších sérotypů vztekliny: jedná se o netopýří virus Lagos (séropyp 2), izolovaný z kaloně plavého a dalších plodožravých netopýrů v Nigérii a virus Duvenhage (sérotyp 4), vyskytující se u hmyzožravých netopýrů v Jižní a Východní Africe.[33] Virus Duvenhage je prokazatelně přenosný i na člověka, virus Lagos nikdy nebyl u člověka diagnostikován.[33] Nejnověji objeveným sérotypem je Shimoni bat virus, izolovaný v Keni z pavrápence Commersonova.[34]

V Asii jsou netopýři nosiči dalších, specifických sérotypů lyssavirů: v Kyrgyzstánu byl z mozku netopýra východního izolován virus Aravan,[35] v Tádžikistánu byl objeven virus Khujand,[36] a z oblasti pochází též další dva sérotypy viru, Irkut a Západokavkazský netopýří virus (WCBV, West Caucasian bat virus).[37]

V Austrálii jsou kaloni rezervoárem sérotypu 7, australského netopýřího viru. I tento sérotyp může být přenesen na člověka v omezené míře i na další druhy savců.[9]

Na americkém kontinentě je vzteklina netopýrů způsobena klasickým virem vztekliny, sérotypem-1. Viry adaptované na netopýry nejsou patogenní pro ostatní savce a způsobují u nich infekci jen neochotně.[9] Nejvýznamnějším rezervoárem je upír obecný, a to v celé Latinské Americe. Upíři představují hlavní zdroj infekce pro skot, jen v Brazílii Upír obecný je zároveň vůči vzteklině poměrně odolný, u 3–28 % jedinců byly nalezeny protilátky proti vzteklině, jako důkaz abortivní infekce.[38] Vzteklina upírů je přenosná na člověka, ale nové údaje ukazují, že i u něj je možná abortivní infekce.[39] Nositeli vztekliny v Americe je kromě upírů též několik druhů hmyzožravých netopýrů, jako je netopýr mexický a další druhy rodu Lasiurus, netopýr hnědý a další druhy rodu Eptesicus, netopýři rodu Myotis, dále morousové, jako je morous guánový.[9] Biotyp viru morouse guánového je odlišný od viru vztekliny upírů,[9] takže mezi jednotlivými druhy netopýrů a jejich virem vztekliny patrně panují podobné vztahy jako mezi vzteklinou a jejími čtyřnohými rezervoáry.

Vzteklina u jiných druhů savců[editovat | editovat zdroj]

V omezené míře slouží jako rezervoáry vztekliny i jiné druhy savců, především tedy psovitých šelem: vzteklina vlků obecných je závažná z epidemiologického hlediska, protože nemocní vlci ztrácí strach z člověka a napadají lidi i domácí zvířata.[9] Občasné epizootie vztekliny se objevují u vlků na Aljašce[40] i v Ruské federaci a Mongolsku v obou případech se jedná pravděpodobně o nákazu liščím biotypem viru,[13] vzteklina adaptovaná přímo na vlka nebyla zjištěna.[9] V Africe virus vztekliny psa může kolovat v populacích divokých psovitých šelem, zvláště šakalů, a mezi šakaly čabrakovými se může vzteklina přenášet nezávisle na jiných vektorech.[41] Vektorem vztekliny je též pes ušatý, u kterého se objevují pravidelné epizootie vztekliny[42] a Společně s mangustami je on a šakal čabrakový hlavním vektorem sylvatické vztekliny v Africe. Další psovité šelmy jsou spíše oběťmi nákazy, epizootie vztekliny jsou problémem u kriticky ohrožených vlčků etiopských[43] i u psů hyenovitých. Ohrožená zvířata jsou proto chráněna očkováním.

Biotyp méně patogenní vztekliny se vyskytuje u hyen skvrnitých, v Serengeti má 37 % všech hyen protilátky proti vzteklině, zvláštností je též potvrzení skrytého nosičství, kdy klinicky zdravá hyena intermitentně vylučuje virus vztekliny ve slinách.[44]

Na hranicích mezi Spojenými státy a Mexikem byl přítomen biotyp vztekliny, adaptovaný na psa domácího a na kojota, ale ten byl vakcinačními programy vymýcen v roce 2004.[45] V Brazílii je vektorem specifického kmenu vztekliny pes šedý.[46] Býložravci jsou většinou dead-end hostitelé, kteří již nemoc nešíří na jiná zvířata, výjimkou kudu velký: u kterého je vzeklina schopná šířit se z jednoho zvířete na druhé a udržovat se tak v populaci těchto antilop.[47] Epizootie vztekliny kudu v období od 1975–1985 zahubila 20 % tehdejší populace, až 50 000 zvířat.[48] Mezi jednotlivými zvířaty se vzteklina nepřenáší pokousáním, ale olizováním při sociálním kontaktu a při spásání trnitých keřů, kdy dochází jednak ke vzniku oděrek v ústní dutině zvířete, tak ke kontaminaci vegetace infekční slinou.[48]

Ostatní druhy savců mohou onemocnět, ale pro další šíření nákazy nemají význam.

Vzteklina ptáků[editovat | editovat zdroj]

U ptáků je vzteklina velmi sporadická, většina ptačích druhů je prakticky nevnímavá. Ptáci nejsou považováni za přirozeného hostitele ani za součást infekčního řetězce. Přestože starší publikace uvádějí vznik spontánního onemocnění u drůbeže po pokousání liškou, ptáci onemocní jen výjimečně a s atypickým průběhem (spíše parézy než excitační příznaky). Experimentálně lze vyvolat vysokými dávkami viru vztekliny pouze přechodné a lehké porušení všeobecného zdravotního stavu, bez vylučování viru do okolí. Zatím nebyl zaznamenám případ vzniku vztekliny u lidí od ptáků. Izolace viru vztekliny byly popsány u káně lesní, jestřába lesního, luňáka červeného, kachen a sovy pálené. Experimentální infekce byly úspěšné u jestřábů, sokolů, krkavců, zpěvných ptáků,holubů, husí, kachen, kura domácího a pávů. Protilátky proti viru vztekliny byly zjištěny u volně žijících populací raroha prériového, jestřába lesního, orla skalního, kalouse pustovky, havranů, krkavců a špačků.[49][50]

Rozšíření nemoci[editovat | editovat zdroj]

Země vztekliny prosté

Ve světě[editovat | editovat zdroj]

Vzteklina je rozšířena téměř na celém světě. Za země vzteklinou nezasažené se považuje Velká Británie, Irsko či Austrálie, nicméně ve Velké Británii byly popsány případy netopýrů nakažených evropským netopýřím virem,[51] který je příbuzný viru vztekliny, a v Austrálii se u kaloňů a netopýrů vyskytuje australský netopýří virus.[52] Oba dva viry jsou schopné vyvolat smrtelné onemocnění člověka. Epizootie vztekliny, která se šíří po indonéských ostrovech, dále představuje značné riziko zavlečení i klasické vztekliny.[53] Vzteklina ani příbuzné viry se nikdy nevyskytovaly na Novém Zélandu, dále jsou zcela vztekliny prosté ostrovní státy v Oceánii, vzteklina se nikdy nevyskytovala ani na karibských ostrovech či na ostrově Mauricius, a není přítomna ani na Antarktidě. Podle Světové organizace pro zdraví zvířat (OIE) se může kterákoliv země stát zemí vztekliny prostou, má-li zaveden efektivní způsob monitoringu nákazy a opatření zabraňující nákaze, a na jejím území nebyl dva roky hlášený žádný případ vztekliny. Izolace netopýřích sérotypů nemá na status země prosté klasické vztekliny vliv.[54] Dle těchto kritérií jsou v roce 2012 vztekliny prosté následující země a teritoria:[55]

Andorra Finsko Lucembursko Saint-Pierre a Miquelon
Anguilla Formentera Madeira San Marino
Antigua a Barbuda Francie [p 1] Majorka Severní Mariany
Aruba Francouzská Polynésie Malta Seychely
Ascension Galapágy Martinik Singapur
Austrálie Gibraltar Mauritius Svatá Helena
Azory Guadeloupe Menorca Svatá Lucie
Bahamy Guam Monako Svatý Kryštof a Nevis
Baleáry Havaj Montserrat Svatý Vincenc a Grenadiny
Barbados Ibiza Německo Španělsko
Belgie Island Nizozemsko Švédsko
Bermudy Irsko Nizozemské Antily Švýcarsko
Britské Panenské ostrovy Jamajka Norfolk Tahiti
Cabrera Japonsko pevninské Norsko Tchaj-wan
Cookovy ostrovy Již. Georgie a Již. Sandwichovy ostrovy Palau Tokelau
Česká republika Kanárské ostrovy Panenské ostrovy Turks a Caicos
Dánsko Kajmanské ostrovy Pitcairnovy ostrovy Vánoční ostrov
Dominika Korsika Portugalsko Velikonoční ostrov
Faerské ostrovy Kokosové ostrovy Rakousko Velká Británie
Falklandy Kypr Réunion Wake
Fidži Lichtenštejnsko Řecko Wallis a Futuna

V ČR[editovat | editovat zdroj]

Česká republika v roce 2004 splnila kritéria OIE a od té doby má status vztekliny prosté země. Tato skutečnost byla deklarována ve věstníku OIE Disease Information č. 30 z 23. června 2004.[57] Poslední případ vztekliny pozemních obratlovců byl zaznamenán 19.4. 2002[57] u lišky v okrese Trutnov.[58]

V květnu 2005 byla v okrese Vyškov diagnostikována vzteklina u netopýra hvízdavého (Pipistrellus pipistrellus).[59] V Česku se jedná o čtvrtý potvrzený případ vztekliny netopýra, přičemž první byl zjištěn v roce 1994 a další dva případy v roce 1999. Vzteklina netopýrů (jedná se o evropský netopýří virus) je považována za specifickou variantu nákazy a jejím výskytem není dotčen statut vztekliny prostého státu dle kritérií OIE. Problémem monitoringu nákazy netopýrů je nízký počet vyšetřených vzorků a nízká kvalita vyšetřovaných kadaverů.[60]

V rámci monitoringu nákazy nadále probíhá vyšetřování uhynulých a ulovených lišek obecných a dalších zvířat: v roce 2010 bylo v referenčních laboratořích vyšetřeno 5424 kusů lišek, 32 kun, 15 srnců obecných, 200 koček domácích, 15 psů a 106 kusů ostatních zvířat, všechny s negativním nálezem.[60] V roce 2012 bylo zatím vyšetřeno 2567 zvířat.[61]

Historie nemoci[editovat | editovat zdroj]

Vzteklina je jednou z nejstarších známých onemocnění člověka. Nemoc je známa a doložená od 3000 př. n. l. Už ze starověkého Egypta pocházejí důkazy o této smrtelné chorobě v podobě fresek znázorňujících „vzteklé“ lidi a psy. První písemné záznamy o vzteklině pocházejí už ze starověkého Babylonu z 23. století před naším letopočtem.[62] Staří Řekové i Římané znali vzteklinu; latinský název pro vzteklinu s největší pravděpodobností pochází ze sanskrtu, ze slova rabhas – páchat násilí, řecké pojmenování – lyssa – je zase odvozeninou od slova lud – násilí. Vzteklina je zmíněna i v Ilias: egyptský bůh Sirius měl podobu šíleného psa (počty vzteklých šakalů stoupaly v létě, kdy vycházelo právě souhvězdí Velkého psa). Bohyně Artemis prý měla mít sílu léčit vzteklinu.

Vzteklinou se zabývali Démokritos i Aristoteles, ten však odmítal spojitost mezi kousnutím vzteklého psa a onemocněním u člověka.

V prvním století našeho letopočtu se vzteklinou zabýval římský lékař Aulus Cornelius Celsus; od něj pochází první popis průběhu vztekliny u člověka, Celsus také odhalil kousnutí nemocného psa jako prvotní příčinu onemocnění a doporučil i „léčbu“ vztekliny – vypálení rány rozžhaveným železem a ponořením pokousaného do studené vody. Tento způsob ošetřování ran způsobených nemocným zvířetem, společně s „desinfekcí“ kyselinou dusičnou, přetrval až do 18. století. Jako léčebné prostředky byla doporučována také konzumace jater vzteklého psa, račích očí, kohoutích mozků nebo hřebínků.

Ve středověku byl za příčinu vztekliny považován např. mráz, vysoká teplota, konzumace příliš horké potravy, žízeň, hlad, některé atmosférické jevy, kolísání teploty, nebo, což je pochopitelné, démonický původ. Vlkodlaci a upíři jsou pravděpodobně aspoň částečně produktem lidského strachu ze vztekliny.[63][64] Většina procesů s nimi spadá do období epidemií vztekliny: v roce 1271 vypukla epidemie vztekliny ve Francii, v roce 1500 ve Španělsku, 1586 ve Flandrech, Rakousku, Maďarsku a Turecku, 1604 v Paříži, 17211728 na Balkáně. „Léčba“ proto spočívala nanejvýš ve vymítání, nemocní většinou končili na hranici.

Během renesance se sice vyskytlo několik publikací o vzteklině – roku 1546 Girolamo Fracastoro popsal klinické stadium vztekliny i způsob přenosu,[65] Saluis z Bologne se rovněž zabýval vzteklinou, ale mezi obyčejnými lidmi nadále přetrvávala víra v nadpřirozený, ďábelský původ vztekliny.

Zprávy o vzteklině v Novém světě pocházejí už z počátku 16. století, kdy mnich Petrus Anglerius zaznamenal případy šílenství španělských vojáků po kousnutí netopýrem, v roce 1709 se o tomtéž zmiňuje Fray Jose Gil Ramirez.

V roce 1804 německý vědec Zinke poprvé dokazuje přenos vztekliny pomocí slin z nemocného psa na zdravého, v roce 1813 Francois Magenlie a Gilbert Breochut úspěšně přenesli vzteklinu z nemocného člověka na psa, v roce 1879 Victor Galtier přenesl vzteklinu z psa na králíka a z něj na jiného psa.

Roku 1881 členové Pasteurova týmu, Roux, Chamberlain, Thuillier dokázali, že původce se nachází v CNS a přenesli vzteklinu injekcí nervové tkáně nemocného zvířete. Poté bylo zjištěno, že virulence původce se vytrácí zhruba po 15 dnech – vakcínou ze sušené králičí míchy bylo 50 psů úspěšně chráněno proti vzteklině. 6. června 1885 byl po mnohačetném pokousání vzteklým psem očkován Joseph Meister, který se tak stal prvním zachráněným člověkem. V průběhu následujících 15 měsíců pak bylo naočkováno dalších 2500 lidí.

Z 19. století jsou dokumentovány případy vztekliny psů a koček a dalších zvířat na území Čech a Moravy. Ve dvacátých letech minulého století bylo ročně laboratorně potvrzeno 400–600 případů vztekliny. Z toho připadalo 86 % na psy. V období 1919–1937 zemřelo na vzteklinu jen v Československu celkem 132 lidí a téměř 25 000 jich bylo léčebně očkováno v Pasteurově ústavu v Praze. V ČR je od roku 1953 povinné očkování psů, což nákazovou situaci podstatně změnilo a těžiště nákazy se přesunulo do volné přírody. Poslední prokázané nakažení člověka vzteklinou v ČR bylo v 60. letech minulého století na Kroměřížsku, v roce 1993 byl původce nákazy „dovezen“ z Asie.

Vznik a průběh nemoci[editovat | editovat zdroj]

Virus je vylučován prakticky jen slinami, přičemž ve slinách se vyskytuje 3–5 dní před prvními klinickými příznaky. K infekci dochází většinou poraněnou kůží – hlavně pokousáním. Ve svalovině v místě pokousání se virus částečně pomnoží a šíří se nervovými drahami (tzv. „axonálním transportem“) do CNS. Tam se virus začne výrazně množit, způsobí nehnisavou meningoencefalitidu a dojde ke klinickým příznakům. Inkubační doba je v průměru 2–4 týdny (max. 15 měsíců u koně, min. 5 dnů u psa) a je závislá na množství viru, místě pokousání (čím blíže mozku, tím rychlejší nástup), kmenu viru a vnímavosti zvířete (resp. imunitní stav hostitele). Z CNS se šíří virus dále do slinných žláz, rohovky a parenchymatózních orgánů.

K infekci u ptáků (která je poměrně vzácná) může dojít pokousáním, např. liškou, nebo pozřením infikované kořisti. U dravců se připouští možnost kontaminace zobáku a pařátů od infikovaných a uhynulých divoce žijících zvířat. Virus se šíří z místa poranění endoneurálními lymfatickými cévami do CNS. Neutralizační protilátky vznikají u ptáků velmi rychle a neutralizují virus vztekliny uvolňovaný z nervových buněk. Tím se u ptáků vysvětluje vznik pouze místně omezené infekce i jejich rychlé uzdravení.[49][50]

Klinické příznaky[editovat | editovat zdroj]

U zvířat[editovat | editovat zdroj]

  • Zuřivá forma (nejčastější)
    • 1. stádium počáteční (prodromální, melancholické) – trvá 1–3 dny nastupují změny chování, apatie, deprese, paréza hltanu (nemožnost polykat, slinotok).
    • 2. stádium excitační (iritační) – trvá 3 dny, nastupuje agresivita, nemocné zvíře napadá jiná zvířata či lidi, vrhá se na stěny, okusuje nebo požírá nepoživatelné předměty (např. kameny), objevuje se silné svědění (zvířata se škrábou až do masa), šilhání, anisokorie (= nestejně rozšířené zornice) a paralýza hlasivek. Typické je narušení reflexů hlavových nervů a obrna lícního nervu.
    • 3. stádium paralytické – trvá 4–5 dní, nastává ochrnutí pánevních končetin, močového měchýře, konečníku, hrudních končetin a následný úhyn; teplota zpočátku 40–40,5 °C, později pokles pod normál.

Výše popsané jsou typické příznaky průběhu vztekliny běžného u většiny zvířat, kromě toho však vzteklina může probíhat jako tzv.:

  • Tichá forma – excitační stádium chybí, nebo je nevýrazné, převládá deprese a paralýza.
  • Atypická forma – chronický průběh, hubnutí, atrofie svalstva, zánět žaludku a střev.
  • Abortivní forma – zcela výjimečně, uzdravení zvířete bez jakýchkoliv příznaků.
  • Recidivní forma – návratná.
  • Smíšená forma – kombinace předchozích.

U zvířat chybí hydrofobie (známá u vztekliny lidí). U lišek, ale i jiných volně žijících šelem bývá naopak typické, že jedince uhynulé na vzteklinu lze najít v blízkosti vodních zdrojů či přímo v nich. Je to dáno tím, že lišky, které jsou v počátečním stádiu dehydratované, vyhledávají vodu.

Klinické příznaky u ptáků přirozeně i experimentálně infikovaných začínají rovněž krátkým excitačním obdobím, které se projevuje vyskakováním, křičením, pokusy vzlétnout, agresivitou vůči lidem a epileptiformními záchvaty, a pokračuje ataxií, slabostí končetin, padáním na bok a konečně paralýzou hlavy a krku. V průběhu dalších dnů mohou být pozorovány netečnost, ospalost, nezájem, nutkavé pohyby a úhyn. Někteří ptáci se mohou spontánně uzdravit.[49][50]

U lidí[editovat | editovat zdroj]

Člověk se vzteklinou

V rozvojových zemích ročně vzteklinou onemocní až 55 000 lidí.[66] Inkubační doba trvá 10 dnů až 6 měsíců a stejně jako u zvířat je závislá na infekční dávce, kmenu viru, vnímavosti a místě pokousání.

Projevuje se atypickým chováním, v němž se projevují absence strachu, záchvaty zuřivosti, bolest při použití motorického svalstva, nadměrná produkce slin, křeče, nadměrná vzrušivost (pohyb v místnosti, jediné šplouchnutí vody či i jen pohled na ni a představa zvuku šplouchnutí či nutnosti ji polknout vyvolá prudkou reakci – viz alternativní jméno hydrofobie) a další poruchy osobnosti. Zmiňovaná hydrofobie je následek ochrnutí polykacích svalů. Smrt nastává v kómatu za současné paralýzy všech svalů.

Léčba a prognóza u lidí[editovat | editovat zdroj]

Primární formu „léčby“ představuje očkování pokousaného jedince, v případě, že jsou pochybnosti o nakažení inkriminového zvířete, může lékař den počkat, bude-li odchyceno a vyšetřeno. Pokud se tak nestane, respektive stane a vzteklina je potvrzena, je zahájeno očkování napadeného člověka. K očkování je možno přikročit i později, obvykle má nakažený slušné šance, začne-li se do týdne po pokousání, nicméně riziko neúspěchu s rostoucí prodlevou stoupá. Pokud očkování uspěje, imunizovaný organismus zlikviduje infekci dříve, než pronikne do mozku. Šance na zabránění propuknutí choroby klesají s rostoucí prodlevou mezi pokousáním a první injekcí.

První očkování zavedené Louisem Pasteurem představovalo 14 dávek vakcíny, současná moderní metoda používá jednu dávku séra a 5 dávek vakcíny.

Propuknutí choroby až donedávna představovalo rozsudek smrti. V poslední době však experimentální medicína vyvinula nové léčebné postupy, jejichž hlavním principem je umělé navození kómatu a aplikace silných dávek virostatik a látek chránících mozek. Prvním a zatím jediným pacientem, na němž byla úspěšně vyzkoušena, je patnáctiletá Jeanna Giese z Wisconsinu, která se tak stala zatím jediným známým člověkem, který byl nakažen vzteklinou a přežil, aniž by byl očkován (je známo dalších 6 lidí, u kterých se objevily klinické příznaky vztekliny a přežili, nicméně ve všech případech byli očkovaní[67]). Jedná se o dlouhodobý a nákladný léčebný proces vyžadující navíc dlouhou rekonvalescenci. Celý postup dosud nebyl náležité vyzkoušen, takže ho nelze dostatečně zhodnotit, jeho finanční nákladnost navíc prakticky vylučuje, aby se v nejbližších desetiletích rozšířil mimo nejbohatší země světa, každopádně ale představuje novou naději. Otázkou však je, nakolik velkou – pokus napodobit tento léčebný postup v případě šestnáctiletého Zacharyho Jonese (květen 2006) se nesetkal s úspěchem. Mluvčí dětské nemocnice v Houstonu uvedla, že hoch byl přijat již s mnohem rozvinutější chorobou.[68]

Terapie u zvířat se neprovádí.

Diagnostika[editovat | editovat zdroj]

Babes-Negriho tělíska v Purkyňově buňce mozečku pacienta, který zemřel na vzteklinu

Základní metodou diagnostiky vztekliny u zvířat i lidí je přímá imunofluorescence, která se dělá z otisků řezů mozku (Amonův roh). Imunofluorescencí se prokazují virové antigeny přímo ve tkáni nakaženého jedince, je vysoce senzitivní a specifická a také relativně rychlá, přesná a levná. Jedná se ovšem o postmortální způsob diagnostiky a nedá se použít při diagnostice vztekliny u lidí (jedině jako metoda potvrzení po úmrtí pacienta).

V minulosti se dělaly také histologické řezy, u nemocných se často vyskytovaly typické intracytoplasmatické inkluze (tvořené virovými proteiny) zvané Babes-Negriho tělíska. Nejčastěji se tvoří v Purkyňových a pyramidálních buňkách Amonova rohu. Přestože jsou patognomickým znakem pro vzteklinu, od použití histologie se v diagnostice vztekliny upustilo, jejich nepřítomnost totiž vzteklinu ani zdaleka nevylučuje.

Biologický pokus, při kterém se suspenze z vyšetřované tkáně inokuluje 3–5 denním myškám a následně se provádí přímá imunoflourescence z jejich mozkové tkáně, se v minulosti prováděl v případě negativního či dubiózního fluorescenčního testu. Dnes se od něj upouští a živé myši jsou nahrazovány buněčnými kulturami, např. z myšího neuroblastomu aj.) Inokulace buněčných kultur se provádí zároveň s imunofluorescenčním testem. Virus se v kulturách prokazuje opět imunofluorescencí.

Intravitální metody jsou méně přesné a specifické a používají se jenom u lidí (zvířata, u kterých je vážné podezření na vzteklinu jsou utracena a vyšetřena imunofluorescencí). Používají se otiskové preparáty z rohovky, které se vyšetřují pomocí IF, izolace viru ze slin nemocného a sérologické průkazy protilátek v krvi nebo mozkomíšním moku. PCR slouží k průkazu virové RNA. Negativní výsledky však vzteklinu nevylučují. Protilátky se totiž často nestihnou vytvořit.

Diferenciální diagnostika u zvířat[editovat | editovat zdroj]

Při diagnostice vztekliny je třeba vyloučit všechny encefalopatie infekčního či neinfekčního původu, jež se projevují nějakými nervovými příznaky. Konkrétně je třeba odlišit:

Z neinfekčních nemocí je to například otrava strychninem či olovem.

Veterinární legislativa[editovat | editovat zdroj]

Každý pes, který pokousal člověka, musí být majitelem předveden na veterinární vyšetření a to 1. den po pokousání a poté 5. den od pokousání. Termín druhého vyšetření je stanoven právě kvůli tomu, že virus se vylučuje do slin 2–4 dny před prvními klinickými příznaky. Nejeví-li pes žádné nervové příznaky ani 5. den po pokousání je možnost přenosu infekce na člověka vyloučena. Každý pes na území ČR starší 6 měsíců a také lišky a jezevci chovaní v zajetí musí být povinně vakcinováni proti vzteklině a poté revakcinováni dle příbalového letáku vakcíny.[69] U koček není vakcinace povinná.

Opatření proti výskytu[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1989 se na území České republiky 2× ročně prováděla orální vakcinace lišek. Vakcinace se prováděla kladením vakcín zabalených v návnadě z rybího tuku (letecky či ručně), zhruba 12–15 návnad na km². K orální vakcinaci lišek se používá živá atenuovaná vakcína (např. Lysvulpen). Ve vakcíně je obsažen i tetracyklin, který slouží jako marker (vyšetřením uhynulých či zastřelených lišek se zjišťuje přítomnost tetracyklinu v kostech či zubech). Od orální vakcinace lišek se v ČR v r. 2010 upustilo.

Prevenci proti vzteklině u lidí představuje podávání vakcíny lidem v rizikových profesích, očkování domácích zvířat a vyhýbání se neznámým zvířatům. V ČR a většině vyspělých států je standardem očkování každého člověka, kterého pokousala volně žijící šelma nebo pes a kočka, a u něhož není možné jednoznačně vyloučit vzteklinu (zpravidla proto, že zvíře se nepodařilo zavčas odchytit). Očkování při důvodném podezření na infekci vzteklinou patří k jednomu z mála úkonů, které pacient v Česku nemůže odmítnout.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Francie splnila kritéria OIE v únoru 2010, nicméně problémem zůstávají ilegální dovoz nemocných štěňat, zatím poslední případ se stal v srpnu 2011[56]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Rabies [online]. WHO Media centre, 9/2011, [cit. 2012-07-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. SCHOENSTADT, Arthur. Rabies Transmission [online]. eMedTV, 4.5.2010, [cit. 2012-07-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b WILLOUGHBY, Rodney E. Are We Getting Closer to the Treatment of Rabies? [online]. Medscape Today, 2009, [cit. 2012-07-19]. Dostupné online.  
  4. LACKAY, Sarah N.; Zhen F. Fu. Rabies in small animals. Veterinary Clinics of North America: Small Animal Practice [online]. 7/2008, roč. 38, čís. 4 [cit. 19.7.2012]. Dostupné online. ISSN 0195-5616.  
  5. a b c d e f g h i j k l m SVOBODA, Miroslav; SENIOR, David F.; DOUBEK, Jaroslav, a kol. Nemoci psa a kočky II. díl. Brno : Česká asociace veterinárních lékařů malých zvířat, 2001. 2038 s. ISBN 80-902595-3-7. Kapitola Infekční a parazitární nemoci, s. 1825–1833. (česky) 
  6. Brožura o vzteklině [online]. Bioveta, [cit. 2012-07-19]. Dostupné online. (česky) 
  7. a b c Vakcinace lišek proti vzteklině skončila [online]. Praha: Státní veterinární správa ČR, 14.9.2010, [cit. 2012-07-19]. Dostupné online. (česky) 
  8. GOUGH, Patricia M.; JORGENSON, Richard D.. Rabies antibodies in sera of wild birds. Journal of Wildlife Diseases [online]. 7/1976, roč. 12 [cit. 20.7.2012], s. 392–395. Dostupné online. ISSN 0090-3558.  
  9. a b c d e f g h i j k l m n o p BLANCOU, Jean. The Evolution of Rabies Epidemiology in Wildlife [online]. School of Veterinary Medicine, UCDavis. Dostupné online. (anglicky) 
  10. COLLINGE, Sharon K.; RAY, Chris. Disease Ecology: Community structure and pathogen dynamics. New York : Oxford University Press, 2006. 227 s. ISBN 978-0-19-856708-0. Kapitola Spatial-temporal dynamics of rabies in ecological communities, s. 175. (anglicky) 
  11. Tiziana Lembo, Katie Hampson, Magai T. Kaare, Eblate Ernest, Darryn Knobel, Rudovick R. Kazwala, Daniel T. Haydon, Sarah Cleaveland. The Feasibility of Canine Rabies Elimination in Africa: Dispelling Doubts with Data. PLoS Neglected tropical diseases [online]. 2010, roč. 4, čís. 2 [cit. 18.8.2012], s. 626. Dostupné online. DOI:10.1371/journal.pntd.0000626.  
  12. Control of rabies [online]. Rabies Information System of the WHO Collaboration Centre for Rabies Surveillance and Research, [cit. 2012-08-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. a b c Kuzmin IV, Botvinkin AD, McElhinney LM, Smith JS, Orciari LA, Hughes GJ, Fooks AR, Rupprecht CE.. Molecular epidemiology of terrestrial rabies in the former Soviet Union.. Journal of Wildlife Diseases [online]. říjen 2004, roč. 40, čís. 4 [cit. 17.8.2012], s. 617–31. Dostupné online.  
  14. a b Controlling Fox Rabies in Ontario [online]. Ministry of Natural Resources Ontario, 2009, [cit. 2012-08-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. Outbreak of Rabies Cases in Northern Quebec’s Arctic Fox [online]. Canadian Cooperative Wildlife Heath Centre, 25.4.2012, [cit. 2012-08-17]. Dostupné online.  
  16. a b Dong-Kun Yang, Seo-Young Kim, Yoon-I Oh, Jeong Ah Lee, Soo-Dong Cho, Kyung-Woo Lee and Jae-Young Song. Epidemiological Characteristics of Rabies in South Korea from January 2004 to March 2011. Journal of Bacteriology and Virology [online]. 30.9.2011, roč. 41, čís. 3 [cit. 18.8.2012], s. 165 – 171. Dostupné online.  
  17. Dainius Zienius, Vilimas Sereika, Raimundas Lelešius. Rabies occurrence in red fox and raccoon dog population in Lithuania. Ekologija [online]. 2007, roč. 53, čís. 1 [cit. 14.8.2012], s. 59–64. Dostupné online. ISSN 0235-7224.  
  18. Singer A, Kauhala K, Holmala K, Smith GC.. Rabies in northeastern Europe--the threat from invasive raccoon dogs.. Journal of Wildlife Diseases [online]. 10/2009, roč. 45, čís. 4 [cit. 14.8.2012], s. 1121–37. Dostupné online.  
  19. Matouch O.. The rabies situation in Eastern Europe.. Developments in Biologicals. [online]. 2008, roč. 131 [cit. 14.8.2012], s. 27–35. Dostupné online.  
  20. a b c d e f Catherine Gremillion-Smith and Alan Woolf. Epizootology of Skunk Rabies in North America. Journal of Wildlife Diseases [online]. 1988, roč. 24, čís. 4 [cit. 18.8.2012], s. 620–626. Dostupné online.  
  21. a b c Charlton KM, Webster WA, Casey GA, Rupprecht CE.. Skunk Rabies.. Reviews of Infectious Diseases. [online]. 1988, roč. 10, čís. Suppl 4 [cit. 18.8.2012], s. 626–8. Dostupné online.  
  22. Guerra MA, Curns AT, Rupprecht CE, Hanlon CA, Krebs JW, Childs JE.. Skunk and Raccoon Rabies in the Eastern United States: Temporal and Spatial Analysis.. Emerging Infectious Disease [online]. září 2003 [cit. 18.8.2012]. Dostupné online. DOI:10.3201/eid0909.020608.  
  23. a b c The Raccoon Rabies Epidemic [online]. New York: Wadsworth Center, New York State Department of Health, [cit. 2012-08-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. Wildlife Reservoirs for Rabies [online]. Centers for Disease Control and Prevention, rev. 10.11. 2011, [cit. 2012-08-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. The facts about raccoon rabies [online]. Ministry of Natural Resources, Ontario, 2009, [cit. 2012-08-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  26. Preventing the Spread of Raccoon Rabies: National Rabies Management Program [online]. United States Department of Agriculture, [cit. 2012-08-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. a b C. O. R. Everard and J. D. Everard. Mongoose Rabies. Reviews of Infectious Diseases. 10 1988, roč. Supplement 4., s. S610–S614.  
  28. THOMSON, Gavin; MEREDITH, Courtney M. Wildlife Rabies in Southern Africa [online]. Onderstepoort: Department of Agricultural Development, [cit. 2012-08-18]. Dostupné online.  
  29. Bingham J, Javangwe S, Sabeta CT, Wandeler AI, Nel LH.. Report of isolations of unusual lyssaviruses (rabies and Mokola virus) identified retrospectively from Zimbabwe.. Journal of South African Veterinary Association [online]. červen 2001, roč. 72, čís. 2 [cit. 18.8.2012], s. 92–4. Dostupné online.  
  30. a b Sonia Vázquez-Morón, Javier Juste, Carlos Ibáñez, Eduardo Ruiz-Villamor, Ana Avellón, Manuel Vera, Juan E. Echevarría. Endemic Circulation of European Bat Lyssavirus Type 1 in Serotine Bats, Spain. Emerging Infectious Diseases [online]. 8/2008, roč. 14, čís. 8 [cit. 19.8.2012], s. 1263–1266. Dostupné online. DOI:10.3201/1408.080068.  
  31. Stantic-Pavlinic M.. Public health concerns in bat rabies across Europe. Eurosurveillance [online]. 2005, roč. 10, čís. 11 [cit. 19.8.2012], s. 576. Dostupné online.  
  32. Picard-Meyer E, Brookes SM, Barrat J, Litaize E, Patron C, Biarnais M, Healy DM, Johnson L, Fooks AR, Cliquet F.. Experimental infection of foxes with European bat lyssaviruses type-1 and -2.. Developments in Biologicals. [online]. 2008, roč. 131, s. 339–45.. Dostupné online.  
  33. a b Charmaine van Eeden. The Genome Sequence and Aspect of Epidemiology of Rabies-related Duvenhage Virus [online]. University of Pretoria, 21.10.2008, [cit. 2012-08-19]. Dostupné online.  
  34. Kuzmin IV, Mayer AE, Niezgoda M, Markotter W, Agwanda B, Breiman RF, Rupprecht CE.. Shimoni bat virus, a new representative of the Lyssavirus genus.. Virus research [online]. květen 2010, roč. 149, čís. 2 [cit. 20.8.2012], s. 197–210. Dostupné online.  
  35. Yohko T. Arai, Ivan V. Kuzmin, Yosuke Kameoka, Alexandr D. Botvinkin. New Lyssavirus Genotype from the Lesser Mouse-eared Bat (Myotis blythii), Kyrghyzstan. Emerging Infectious Diseases [online]. březen 2003, roč. 9, čís. 3 [cit. 20.8.2012], s. 333–337.. Dostupné online. DOI:10.3201/eid0903.020252.  
  36. Kuzmin IV, Orciari LA, Arai YT, Smith JS, Hanlon CA, Kameoka Y, Rupprecht CE.. Bat lyssaviruses (Aravan and Khujand) from Central Asia: phylogenetic relationships according to N, P and G gene sequences.. Virus Research. [online]. listopad 2003, roč. 97, čís. 2 [cit. 20.8.2012], s. 65–79. Dostupné online.  
  37. Kuzmin IV, Hughes GJ, Botvinkin AD, Orciari LA, Rupprecht CE.. Phylogenetic relationships of Irkut and West Caucasian bat viruses within the Lyssavirus genus and suggested quantitative criteria based on the N gene sequence for lyssavirus genotype definition.. Virus research. [online]. červenec 2005, roč. 111, čís. 1 [cit. 20.8.2012], s. 28–43. Dostupné online.  
  38. Daniel G. Streicker, Sergio Recuenco, William Valderrama, Jorge Gomez Benavides, Ivan Vargas, Víctor Pacheco, Rene E. Condori Condori, Joel Montgomery, Charles E. Rupprecht, Pejman Rohani, Sonia Altizer. Ecological and anthropogenic drivers of rabies exposure in vampire bats: implications for transmission and control. Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences [online]. 13.6.2012, roč. 279, čís. 1742 [cit. 19.8.2012], s. 3384–3392. Dostupné online. DOI:10.1098/rspb.2012.0538.  
  39. Amy T. Gilbert, Brett W. Petersen, Sergio Recuenco, Michael Niezgoda, Jorge Gómez, V. Alberto Laguna-Torres, Charles Rupprecht. Evidence of Rabies Virus Exposure among Humans in the Peruvian Amazon. The American Journal of Tropical Medicine and Hygiene [online]. 2012, roč. 87, čís. 2 [cit. 19.8.2012], s. 206–215. Dostupné online. DOI:10.4269/ajtmh.2012.11-0689.  
  40. Gregory J. Weller, Gerald W. Gamer, Donald G. Ritter. Occurrence of Rabies in a Wolf Population in Northeastern Alaska. Journal of Wildlife Diseases [online]. Roč. 31, čís. 1 [cit. 20.8.2012], s. 79–82. Dostupné online.  
  41. Bingham J, Foggin CM, Wandeler AI, Hill FW.. The epidemiology of rabies in Zimbabwe. 2. Rabies in jackals (Canis adustus and Canis mesomelas).. Onderstepoort Journal of Veterinary Research [online]. březen 1999, roč. 66, čís. 1 [cit. 20.8.2012], s. 11–23. Dostupné online.  
  42. Thomson GR, Meredith CD.. Rabies in bat-eared foxes in South Africa.. Onderstepoort Journal of Veterinary Research [online]. prosinec 1993, roč. 60, čís. 4 [cit. 20.8.2012], s. 399–403. Dostupné online.  
  43. Deborah A. Randall, Stuart D. Williams, Ivan V. Kuzmin, Charles E. Rupprecht, Lucy A. Tallents, Zelealem Tefera, Kifle Argaw, Fekadu Shiferaw, Darryn L. Knobel, Claudio Sillero-Zubiri, M. Karen Laurenson. Rabies in Endangered Ethiopian Wolves. Emerging Infectious Diseases. [online]. prosinec 2004, roč. 10, čís. 12 [cit. 20.8.2012]. Dostupné online. DOI:10.3201/eid1012.040080.  
  44. Marion L. East, Heribert Hofer, James H. Cox, Ulrich Wulle, Harald Wiik, Christian Pitra. Regular exposure to rabies virus and lack of symptomatic disease in Serengeti spotted hyenas.. Proceeding of the National Academy of Sciences of the United States of America [online]. prosinec 2001, roč. 98, čís. 26 [cit. 20.8.2012], s. 15026–31. Dostupné online. DOI:10.1073/pnas.261411898.  
  45. Andrés Velasco-Villa, Serena A. Reeder, Lillian A. Orciari, Pamela A. Yager, Richard Franka, Jesse D. Blanton, Letha Zuckero, Patrick Hunt, Ernest H. Oertli, Laura E. Robinson, Charles E. Rupprecht. Enzootic Rabies Elimination from Dogs and Reemergence in Wild Terrestrial Carnivores, United States. Emerging Infectious Diseases [online]. prosinec 2008, roč. 14, čís. 12 [cit. 20.8.2012], s. 1849–1854. Dostupné online. DOI:10.3201/eid1412.080876.  
  46. Bernardi F, Nadin-Davis SA, Wandeler AI, Armstrong J, Gomes AA, Lima FS, Nogueira FR, Ito FH.. Antigenic and genetic characterization of rabies viruses isolated from domestic and wild animals of Brazil identifies the hoary fox as a rabies reservoir.. The Journal of General Virology [online]. listopad 2005, roč. 86, čís. 11 [cit. 20.8.2012], s. 3153–62. Dostupné online.  
  47. Hübschle OJ.. Rabies in the kudu antelope ( Tragelaphus Strepsiceros).. Reviews of infectious diseases. [online]. listopad/prosinec 1988, roč. 10, čís. 4 [cit. 20.7.2012], s. 629–33. Dostupné online.  
  48. a b Karen Mansfield, Lorraine McElhinney, Otto Hübschle, Felix Mettler, Claude Sabeta, Louis H Nel, Anthony R Fooks. A molecular epidemiological study of rabies epizootics in kudu (Tragelaphus strepsiceros) in Namibia. BMC Veterinary Research [online]. 13.1.2006, roč. 2006, čís. 2:2 [cit. 21.8.2012]. Dostupné online. DOI:10.1186/1746-6148-2-2.  
  49. a b c JURAJDA, Vladimír. Nemoci drůbeže a ptactva – virové infekce. 1. vyd. Brno : ES VFU Brno, 2002. 184 s. ISBN 80-7305-436-1.  
  50. a b c RITCHIE, B.W. et al. Avian Medicine: Principles and Application. Florida, USA : Wingers Publ., 1994. 1384 s. ISBN 0-9636996-5-2. (anglicky) 
  51. European bat lyssavirus (EBLV) [online]. Department for Environment, Food and Rural Affairs, rev. 14.7.2011, [cit. 2012-07-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  52. Topic: Australian Bat Lyssavirus [online]. Queensland Government, 11.10.2010, [cit. 2012-07-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  53. DREWITT, Andy. Health experts say Australia must brace for rabies arrival from Indonesia [online]. The Australian, 3.1.2012, [cit. 2012-07-20]. Dostupné online.  
  54. KNOPF, Lea. OIE International Standards of Rabies [online]. OIE, 5.12.2008, [cit. 2012-07-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  55. Rabies risks in terrestrial animals, by country [online]. Health Protection Agency, rev. 11.3.2012, [cit. 2012-07-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  56. A Mailles, D Boisseleau, L Dacheux, C Michalewiscz, C Gloaguen, N Ponçon, H Bourhy, H Callon, V Vaillant, I Dabosville, P Morineau-Le Houssine. RABID DOG ILLEGALLY IMPORTED TO FRANCE FROM MOROCCO, AUGUST 2011. Eurosurveillance [online]. 18.8.2011, roč. 16, čís. 33 [cit. 26.7.2012]. Dostupné online.  
  57. a b Rabies in the Czech Republic: the Delegate declares his country free from this disease. Disease Information [online]. 23.6.2004, roč. 17, čís. 30 [cit. 1.8.2012], s. 208. Dostupné online. ISSN 1012–5329.  
  58. Státní veterinární správa České republiky. Vzteklina; nákazová situace v roce 2002. Informační bulletin [online]. 8/2003, roč. 2003 [cit. 1.8.2012]. Dostupné online.  
  59. Státní veterinární správa ČR. Problematika vztekliny a její výskyt v České republice [online]. Praha: Státní veterinární správa ČR, rev. 23.09.2011, [cit. 2012-08-01]. Dostupné online. (česky) 
  60. a b Státní veterinární správa České republiky. Vzteklina; nákazová situace v roce 2010. Informační bulletin [online]. 5/2001 [cit. 1.8.2012]. Dostupné online.  
  61. Počty zvířat vyšetřených na vzteklinu v roce 2012 [online]. Praha: Státní veterinární správa ČR, [cit. 2012-08-01]. Dostupné online. (česky) 
  62. WHO – Rabies
  63. Personal MD – Rabies May Have Inspired Vampire Legend
  64. Werevolves: The myths and the truths
  65. Bernard N. Fields, David Mahan Knipe, Peter M. Howley, Diane E. Griffin. Fields' virology. [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online.  
  66. WHO – Rabies
  67. CDC Rabies
  68. Medpage Today Rabies Kills Texas boy, 16
  69. ZÁKON ze dne 13. července 1999 o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Rabies encephalitis ve Wikimedia Commons

  • Slovníkové heslo vzteklina ve Wikislovníku
Star of life2.svg
Wikipedie neručí za správnost lékařských informací v tomto článku. V případě potřeby vyhledejte lékaře!
Přečtěte si prosím pokyny pro využití článků o zdravotnictví.