Hyena skvrnitá

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Hyena skvrnitá

Hyena skvrnitá
Hyena skvrnitá
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: šelmy (Carnivora)
Čeleď: hyenovití (Hyaenidae)
Podčeleď: hyeny (Hyaeninae)
Rod: hyena (Crocuta)
Binomické jméno
Crocuta crocuta
Erxleben, 1777

Hyena skvrnitá (Crocuta crocuta Erxleben, 1777) největší druh hyeny, žijící v Africe jižně od Sahary. Je zároveň nejhojnější velkou africkou šelmou.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Hyena skvrnitá je poměrně velké zvíře, s robustní stavbou. Její tělo měří 95–166 cm, ocas 40 cm. Hmotnost dosahuje až 85 kg. Samice jsou většinou poněkud větší než samci. Stavbou těla se podobá ostatním hyenám, má však ještě robustnější kostru se silným osvalením. Především její široká hlava s tupým čenichem a mimořádně silnými žvýkacími svaly působí až neforemně. Její chrup je výborně uzpůsoben k drcení kostí, pravděpodobně má nejsilnější stisk čelistí ze všech šelem. Na hlavě jsou nápadné i okrouhlé, odstávající boltce a hnědé, mírně šikmé oči. Tělo má porostlé krátkou, hrubou a dost řídkou srstí béžové, šedohnědé až rezavé barvy s černými či tmavohnědými skvrnami, hřbetní hříva je mnohem slabší než u hyeny žíhané či čabrakové. Jako ostatní hyeny má delší přední než zadní končetiny, přesto dokáže běžet velmi rychle a především vytrvale.

Areál rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Hyena skvrnitá obývá savany a polopouště Afriky od Mali a Súdánu až po sever Jihoafrické republiky. Nevyhýbá se ani horským oblastem, například v Etiopii žije i ve výšce nad 2000 m n. m. Nežije v pouších a v souvislých lesích. Na většině území je poměrně běžná, místy, zvláště v jižní Africe, však byla vyhubena jako údajný škůdce domácích zvířat.

Způsob života[editovat | editovat zdroj]

Hyena skvrnitá žije v rodinných klanech či tlupách, čítajícch až 30 zvířat, vedených dominantní samicí. Zatímco samice tráví ve svém klanu celý život, samci žijí kočovně - u jednoho klanu tráví většinou jen jedno období rozmnožování a poté se přesunou jinam. Teritorium klanu si hyeny značkují ostře páchnoucím výměškem análních žláz, ale také akusticky - hlasitým chechtavým vytím. Jsou aktivní především za soumraku a v noci, neplatí to však bez výjimky. Většinu dne tráví hyeny v podzemních norách, které si samy hrabou. Pokud však mají možnost, rády obsadí opuštěnou noru hrabáče, dikobraza či prasete bradavičnatého. Někdy přespávají také v jeskyních. Velmi rády se hyeny před svými doupaty sluní.

Smečka uloví i velké kopytníky, jakými jsou třeba zebry. Někdy tlupa přepadne i stáda domácích zvířat. Dokonce zraní i lva, nebo jej odežene od kořisti (má se za to, že při poměru hyen ku lvicím 3:1 je rovnováha sil, při vyšším počtu hyen lvice zpravidla ustupují). Hyena většinou odežene od kořisti i levharta. Troufá si i na lov lvích a výjimečně i sloních mláďat. Rovněž sama vyhledává mršiny. Svým mohutným chrupem rozdrtí i silné kosti. Hyena skvrnitá patří mezi úspěšné sprintery. Na kratší vzdálenosti dokáže běžet rychlostí až 64 km v hodině.[1] Je ale na rozdíl od kočkovitých šelem i velmi vytrvalým běžcem - tomu odpovídá i velikost jejího srdce, které je 2x větší, než srdce lva.[zdroj?]

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Březost trvá 99-130 dnů a samice rodí obvykle 1-3 mláďata. ta se rodí již s otevřenýma očima a porostlá jemnou černou srstí. Mláďata se mezi sebou často perou a nemá-li pro ně matka dost potravy, může se stát, že nejsilnější mládě zakousne a sežere své sourozence. Především sourozenci stejného pohlaví se k sobě chovají velmi agresívně. Matka se o mláďata pečlivě stará téměř rok, poté mladí samci klan opouštějí, zatímco samičky zůstávají i nadále v blízkosti matky. Mláďata hyen lze velmi snadno ochočit. Hyeny pohlavně dospívají ve věku 2-3 let a v zajetí se mohou dožít až 40 let, v přírodě se dožívají nanejvýš 20 let.

Hyeny a člověk[editovat | editovat zdroj]

Pro svou nevzhlednost, podivný hlas i mrachožravost je hyena skvrnitá africkými domorodci velmi obávána a má pověst magického zvířete. Za jistých okolností může být hyena skvrnitá nebezpečná dětem či lidem, osaměle tábořícím v buši, jedná se ale jen o výjimečné případy. Etiopané v minulosti věřili, že se někteří lidé zvaní qora mohou lykantropicky proměňovat v hyeny a v této podobě škodit ostatním členům komunity nebo i zabít jiného člověka. Usvědčení qorové, patřící často ke kastě kovářů, byli v minulosti obvykle zabiti. Lidé, kteří údajně umí s hyenami komunikovat, žijí dosud v etiopském městě Hararu. Právě zde je krmení hyen skvrnitých masnými odpadky známou atrakcí pro turisty. V Súdánu i jinde v oblasti Sahelu je rozšířeno mnoho představ o nebezpečnosti hyen, které prý svým hlasem lákají lidi na osamělé místo a tam je napadnou. Pes, na kterého padne stín hyeny prý zahyne, oněmí nebo onemocní vzteklinou a zdejší čarodějnice na hyneách údajně v noci jezdí. Přesto podle Súdánců zabití hyeny přináší neštěstí a zbraň, jíž bylo zvíře zabito, není radno nadále používat, protože je magicky poskvrněná a jistě by v kritické situaci svého majitele zradila. Východoafričtí Masajové, Karamodžané a další příbuzná etnika odnášejí své zemřelé do buše, aby se stali potravou hyen. Proto je pro ně hyena skvrnitá tabu. V jižní a východní Africe používají kouzelníci při přípravě tradičních léků či při obřadech různé části těla hyeny skvrnité, například její trus, chlupy, čenich, pohlavní orgány či žluč. Obdobné pověry přejali od domorodců i Evropané, kteří je dále šířili. Středověké bestiáře i díla pozdějších přírodopisců popisovaly hyeny jako zlá, zákeřná a zbabělá zvířata, která se živí mrtvolami a mohou napadat i slabé tvory včetně dětí. Neoprávněnost těchto názorů odhalil koncem 19. století Alfred Brehm a později především nizozemský zoolog Hugo van Lawick, který se pozorováním hyen soustavně zabýval. Přesto se obraz hyen jako zákeřných, zbabělých a odpudivých zvířat objevuje ještě v populárním animovaném filmu Lví král.

Kam do ZOO[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BRYL, Marek; MATYÁŠTÍK, Tomáš. Rychlost savců - Savci, internetová encyklopedie [online]. Univerzita Palackého, upol.cz. Dostupné online.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]