Zoologická zahrada

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jedna z nejznámějších amerických zoo v newyorském Bronxu

Zoologická zahrada (zkráceně zoo, nesprávně ZOO - nejedná se o zkratku) je vědecké a osvětové zařízení určené k chovu ohrožených druhů zvířat v zajetí, pokud možno v podmínkách co nejbližších přirozenému životu druhu v přírodě. Díky existenci zoologických zahrad se podařilo zachránit již řadu vymírajících druhů (např. zubr, kůň Převalského, berneška havajská, bažant mandžuský, aligátor čínský).

Historie[editovat | editovat zdroj]

Starověk[editovat | editovat zdroj]

Chov divokých zvířat v zajetí je historicky doložen již z období starověku. Nejstarší doklady pocházejí z Egypta, kde byla některá zvířata chována v chrámových či palácových zahradách už v období Staré říše, ve městě Nechen byla zvířata chována již v 1. polovině 3 tis. př. n. l.. Později, ve 2. tis. př. n. l. byla zvířata chována i v jiných městech, např. ve Vesetu. Někteří faraoni, např. Hatšepsut nebo Thutmose III. dováželi divoká zvířata ze země Penet na východě Afriky. K chovaným druhům patřily opice, zejména pavián pláštíkový, krokodýli, antilopy, pštrosi nebo kočkovité šelmy. Často se jednalo zároveň o zvířata uctívaná ve staroegyptském náboženství a jejich chov měl i kultickou funkci, např. v případě krokodýlů, býků, adaxů, ibisů či jiných ptáků. O málo později je chov divokých zvířat doložen také v Mezopotámii, zejména ve středoasyrské a novobabylónské říši. Asyrští králové Tiglatpilesar III., Aššurnasirpal II. Sinacherib či Aššurbanipal chovali ve svých palácích lvy, levharty, velbloudy, kozorožce, slony a jiná zvířata, která byla v některých případech i vystavována a ukazována poddaným. Z doby krále Aššurnasirpala II. pochází tento nápis: "Všechna kolik jen jich je, zvířata nížin i hor, jsem přivedl a shromáždil v hlavním městě, abych je ukázal svým poddaným."[1]

Zvířata chovali ve svých palácích také féničtí či izraelští panovníci, např. Šalomoun podle první knihy královské choval ve svém paláci v Jeruzalémě pávy a opice. Perští králové z dynastie Achajmenovců chovali ve svých palácích lvy, kterým někdy předhazovali zločince odsouzené k smrti, což dokládá biblická kniha Daniel. Méně zpráv máme o chovu zvířat v antickém Řecku, ve 4. stol. existovala zoologická zahrada v makedonské Pelle, založená Alexandrem Velikým, zde prováděl výzkumy Aristotelés. Ve starověkém Římě se divoká zvířata, zejména používala ke krutým gladiátorským zápasům. V aréně byla zvířata zabíjena speciálně vycvičenými gladiátory - venatiory, štvána proti sobě navzájem nebo jim byli předhazováni zločinci odsouzení k smrti. Tato forma popravy se v římském právu označovala jako ad bestias. Zvířata byla do Říma dovážena z Afriky, Asie i severní Evropy, jednalo se hlavně o lvy, tygry, levharty, medvědy, ale také krokodýly, slony, nosorožce, pratury, divoká prasata či zubry. Později byla dovážena i neškodná zvířata, např. žirafy, pštrosi, jeleni, tuleni či antilopy, které venatioři zabíjeli pro pobavení publika. Dovoz zvířat postupem času dosáhl nestvůrných rozměrů, např. za vlády císaře Trajána bylo zabito v arénách víc než 11 000 různých zvířat. Zápasy se zvířaty neskončily ani po nástupu křesťanství, ukončil je v 6. stol. ostrogótský král Theoderich. V Byzanci zanikly až po roce 680 n. l.

Od nejstarších dob byla divoká zvířata chována také ve starověké Indii a Číně, často jako součást palácových zahrad. Již ve 12. stol. př. n. l. zřídil zakladatel dynastie Čou, král Wen, velký park zvaný Zahrada moudrosti, kde byli chováni jeřábi, bažanti a jeleni. V Indii existovaly zahrady se zvířaty za vlády dynastie Maurjů ve 3 stol. př. n. l. byly v nich chováni jeleni, antilopy, ptáci, ale také tygři. Rovněž aztéčtí panovníci měli u svého paláce v Tenochtitlánu zahradu s různými druhy zvířat, jako byli jaguáři, pumy, hadi nebo draví ptáci, ale také sbírku znetvořených a tělesně postižených lidí.

Středověk a raný novověk[editovat | editovat zdroj]

Ve středověké evropě byl známým chovatelem zvířat Karel Veliký, který u svého dvora v Cáchách choval různé ptáky, velbloudy jednohrbé, lvy, ale také slona indického jménem Abbás, který zde přežil 8 let. Zvířata chovali ve středověku na svých dvorech také muslimští chalífové a lutnáni nebo čínští a japonští císařové. Počátkem 15. století byla do Číny dovezena první žirafa. V Evropě chovali od 11. století zejména dravé ptáky, medvědy a lvy angličtí, francouzští i římskoněmečtí panovníci, ale také papežové. Známými milovníky zvířat byli angličtí králové Vilém Dobyvatel, Jindřich III. či Eduard II. Ve 13. století choval Fridrich II. Sicilský ve svých zvěřincích v Luceře a Palermu např. velbloudy, slony, žirafu nebo ledního medvěda. Když se roku 1234 císař vypravil do Německa potrestat odbojného syna Jindřicha, nechal za sebou ve slavnostním průvodu německými městy vést celý zvěřinec včetně žirafy.

O málo později chovali lvy také čeští králové. První zmínka o lvech v Praze je z roku 1280, kdy benátský dóže upomíná královnu Kunhutu o zaplacení dvou lvů. Chov lvů rozšířili Karel IV. a Václav IV., později za renesance byla v Praze chována i další zvířata včetně opic a exotických ptáků, což platí o vládě Ferdinanda I. a Rudolfa II. Zvěřinec pražského hradu přežil třicetiletou válku i období baroka, zanikl až v průběhu 18. stol., za vlády Marie Terezie, přibližně v téže době, kdy byla založena menažerie (pozdější zoo) ve vídeňském Schönbrunnu.

V 16. a 17. století byla do Evropy v souvislosti se zámořskými plavbami dovezena mnohá zvířata z Asie, Afriky i Ameriky. Zvěřince byly nezbytnou součástí panovnických zahrad v celé Evropě od Moskvy po Edinburgh a Lisabon. Mezi nejoblíbenější chovance patřili už tradičně lvi a medvědi, kteří byli někdy využíváni k zápasům mezi sebou nebo štváni velkými psy. Zápasy většinou nekončily zabitím zvířat, zejména proto, že šelmy byly značně drahé a obtížně dostupné. Dovážely se také opice, papoušci a další zvířata. V průběhu 16. stol. byl do Lisabonu dovezen nosorožec indický a dva sloni, do Neapole zebra, do Ferrary tygr, do Florencie krokodýl, žirafa a slon africký, do Pisy čínští bažanti. Ve Vídni žil v 2. pol 16. století jeden slon indický více než 20 let. Někteří panovníci, jako např. Jindřich IV. Navarrský nebo habsburský císař Leopold I. v tomto období chovali gepardy, které používali k lovu. Na konci 15. století je poprvé doložen termín Tiergarten, používaný pro ZOO i v současné němčině, a to pro zvěřinec hrabat württemberských ve Stuttgartu.

Podle vzoru panovníků si budovali vlastní zvěřince na svých sídlech také bohatí šlechtici. Častými obyvateli hradních příkopů byli zejména medvědi. Koncem 15. století choval jihočeský magnát Půta Švihovský z Rýznburka na hradě Rabí opici, snad paviána. Od 16. století byli v zámeckých parcích chováni bažanti, pávi, okrasné kachny a husy, různí jeleni. Své zvěřince mívaly ve středověku a raném novověku také kláštery, zejména ve Francii a tehdejším Burgundsku.

V období renesance a baroka byly ve zvěřincích někdy předváděny i souboje zvířat, zejména lvů a medvědů s velkými psy, ale také např. slona s tygrem (poč. 18. stol. v Paříži) či nosorožcem (v 16. stol v Lisabonu). zvířata (např. sloni a medvědi) byla nucena defilovat před panovníkem nebo předvádět různé kousky, právě proto se ubikace ve zvěřincích německy označovaly jako zwinger (od něm. slovesa zwingen - "nutit"). zvířecí zápasy zakázala na území Habsburské monarchieMarie Terezie roku 1752, např. ve Španělsku či Rusku ale tato tradice přežila až do poč. 19. stol. Většina panovnických zvěřinců ve středověku a raném novověku nebyla přísupná veřejnosti. Výjimkou byl snad jen zvěřinec v londýnském Toweru, založený roku 1204 a od konce 16. stol. přístupný veřejnosti, v 17. století jej mohl navštívit každý, kdo s sebou přinesl slepici, psa nebo jiné zvíře jako krmení pro šelmy. Veřejnosti byla zvířata předváděna především v kočovných zvěřincích a od 2. pol. 18. století také v cirkusech. Tato zařízení měla vyloženě zábavní a komerční charakter, předváděla nejen exotická zvířata, ale také různé kuriozity, abnormality a zrůdy, jako např. srostlé jedince domácích zvířat, zvířata s nadbytečnými končetinami, někdy i lidské zrůdy. Výklad byl barvitý, doprovázený skandálními podrobnostmi, zvěřince předváděly lidožravé tygry, třistaleté krokodýly, dvacetimetrové hroznýše, mumifikované mořské panny, neškodní kaloni byli vydáváni za upíry atd. je snad zbytečné připomínat, že životní podmínky zvířat v těchto zařízeních byly zpravidla otřesné, zvířata byla chována v malých pojízdných klecích nebo pouze přivázaná na řetěze a zcela neodborně krmena, často různými zbytky a odpadky jídla. Totéž platí i o medvědářích, kteří od středověku až do 20. stol. předváděli ochočené "tancující" medvědy a někdy i jiná zvířata, jako např. opice či velbloudy. V současné době se s nimi můžeme setkat v jihovýchodní Evropě, ale zejména v Indii. Jejich medvědi jsou obvykle podvyživení a ve špatném zdravotním stavu, metody drezúry jsou velmi tvrdé, často za hranicemi týrání.

Vznik moderních zoo[editovat | editovat zdroj]

Za první skutečnou zoologickou zahradu je odborníky považována nejčastěji zoo ve vídeňském Schönbrunnu otevřená v roce 1752. Až do 19. stol. však byla určená především pro členy habsburského dvora. První zoologickou zahradou určenou primárně pro veřejnost byla zoo v Paříži, zřízená rozhodnutím Konventu roku 1789 v prostorách botanické zahrady Jardin des plantes, kam byla přivezena zvířata z královského zvěřince ve Versailles. Termín zoologická zahrada a populární zkratka ZOO byly poprvé použity pro londýnskou zoo, založenou v Regent's Parku roku 1828. Mnoho zoologických zahrad bylo v 19. století založeno buďto spolky nadšenců a milovníků zvířat, nebo obchodníky a hostinskými z reklamních důvodů. Např. zoo v Drážďanech založil spolek chovatelů drůbeže, zoo v Norimberku vznikla jako reklama při jednom hostinci atd. Podmínky chovu zvířat v prvních zoo se moc neodlišovaly od dřívějších zvěřinců. Zvířata byla chována v malých klecích, příkopech nebo úzkých výbězích zvaných zwingery (od německého slovesa zwingen - nutit). Od poloviny 19. stol. se rozšířila móda chovu zvířat v ubikacích napodobujících exotické budovy, např. sloni byli chováni v indických pagodách, velbloudi v mešitách, žirafy ve staroegyptských chrámech atd. Podobné budovy lze dodnes vidět např. v zoo v Antverpách či v Lipsku. Kromě zvířat zde byli jako atrakce vystavováni také domorodci z Afriky, latinské Ameriky či Tichomoří, často i s ukázkami folklóru a tradičního způsobu života.

Revoluční změnu v koncepci zoologických zahrad zavedl roku 1907 Karl Hagenbeck, ředitel ZOO v Humburku a velkoobchodník s exotickými zvířaty. Ten zavedl chov zvířat ve volných výbězích, ohrazených pouze příkopy, výstavbu umělých skal pro medvědy, kozorožce či paviány a budování velkých voliér pro ptáky. Tento trend je v různých obměnách využíván v zoologických zahradách dodnes. Hagenbeck navrhoval výstavbu podobných výběhů i v jiných zoologických zahradách. V pražské zoo je památkou na Hagenbecka výběh pand červených umístěný naproti hlavnímu vchodu.

Od poloviny 20. stol. začaly být v západní Evropě i USA zřizovány safari parky, chovající zvířata ve velkých společných výbězích, nabízející návštěvníkům bezprostřední kontakt se zvířaty. Návštěvníci mohou přes prostor safari projíždět buďto svými vlastními automobily nebo specializovaným dopravním prostředkem (autobus, vláček). Vzhledem k tomu, že hluk automobilových motorů a výfukové plyny poškozují zdraví zvířat, ale také z bezpečnostního hlediska, je výhodnější využití specializovaných vozidel. zvlášť dobře se osvědčují elektromobily. Obdobným trendem jsou průchozí expozice, zejména ptáků. v nich mohou návštěvníci procházet přímo prostorem výběhu nebo voliéry. Průchozí expozice jsou sice atraktivní, ale zároveň riskantní z hlediska bezpečnosti návštěvníků i chovaných zvířat. Nelze v nich chovat silná a nebezpečná zvířata, uplatňují se zde proto hlavně ptáci, ze savců např. klokani, hlodavci (mara stepní, psoun prériový), letouni (noční pavilony netopýrů a kaloňů) nebo drobné šelmy (mangusty, surikaty). Někdy se do podobných ubikací umisťují i opice či lemuři, což je ale spojeno s řadou rizik (nebezpečí pokousání, škodlivé přikrmování "žebrajících" opic, krádeže předmětů). Z důvodů ochrany chovaných zvířat před týráním, krádeží (např. v případě papoušků, hlodavců, želv) či nepovoleným krmením ze strany návštěvníků je vhodné, aby byly průchozí expozice opatřeny dozorem nebo alespoň monitorovány kamerou.

Zoologické zahrady v Česku[editovat | editovat zdroj]

Expozice „Vodní svět“ v Zoo Praha

Nejstarší zoologická zahrada na českém území je ZOO Liberec, která byla založena v roce 1919.[2][3]

Zoologická zahrada Praha[editovat | editovat zdroj]

Jednou z nejznámějších českých zoo je Zoologická zahrada Praha. Chová přes 600 druhů zvířat,[4] z nichž typický je kůň Převalského, kterého má zahrada i ve znaku a jehož celosvětovou plemennou knihu vede. Dalšími atraktivními zvířaty jsou sloni, tygři, lachtani, tučňáci a gorily, v poslední době i varani komodští nebo gaviálové.

Na věhlasu pražské zoo mají zásluhy především tři ředitelé:

  • Jiří Janda – její zakladatel a první ředitel, který se 30 let snažil o založení zoo v Praze
  • Zdeněk Veselovský – dlouholetý ředitel, který se i přes těžké podmínky v dobách socialismu zasloužil zejména o její ohlas v odborném světě
  • Petr Fejk – zasadil se o výraznou modernizací zoologické zahrady a její zatraktivnění pro návštěvníky (nové typy výběhů, zlepšený vzhled pavilónů)

Další významné zoologické zahrady v Česku[editovat | editovat zdroj]

Expozice plameňáků v ZOO Drůr Králové

Po pražské zoo je nejnavštěvovanější zoo ve Zlíně, umístěná v atraktivním prostředí anglického parku u zámku Lešná. Po ní následují nově zrekonstruována zoo v Ostravě a v Plzni.[5] Právě Plzeňská zoo chová v rámci České republiky nejvíce zvířat, a to jak druhů, tak i jedinců.

Proslulá je i ZOO Dvůr Králové, kterou proslavil zejména v 70. letech 20. století její tehdejší ředitel, vynikající zoolog a cestovatel Josef Vágner. Založil zde v Česku unikátní africké safari: 30 ha velké výběhy s volně vypuštěnými stády afrických kopytníků a ptáků. Návštěvníky vozí přímo mezi zvířata safaribusy. Jistá forma safari je k dispozici také v chomutovském zooparku a v ZOO Olomouc.

Největší z českých ZOO pokud jde o rozlohu je Podkrušnohorský zoopark Chomutov, který se rozkládá na 112 hektarech[6] a specializuje se na chov zvířat z oblasti Eurasie. Naopak nejmenší rozlohu mají Zoo Hodonín a ZOO Chleby. Nejvíce druhů zvířat chová Zoo v Plzni, kde žije téměř 7 000 zvířat v 1 210 druzích.

Na prvním místě v počtu celosvětově chráněných druhů je pražská a plzeňská zoo, z nichž každá chová téměř 250 druhů.[7] V počtu ohrožených živočichů v Česku je na prvním místě malá ZOO Ohrada (u Hluboké nad Vltavou), která má přes 50 těchto druhů. Na chov české a evropské fauny se specializují také ZOO Děčín a Podkrušnohorský zoopark Chomutov. ZOOpark ve Vyškově je zase zajímavý specializací na chov exotických a krajových plemen domácích zvířat.

Méně dobrou pověst mají Zoo Brno a Zoo Ústí nad Labem, především vinou zastaralých, dosluhujících ubikací. I tyto zahrady se však mohou pochlubit zajímavými expozicemi a pozoruhodnými chovatelskými úspěchy.

V posledních deseti letech se v českých zoo projevuje trend rozčlenění prostoru zahrady podle geografických oblastí. nejvýrazněji se tato tendence projevuje v plzeňské a zlínské zoo, ale projevuje se i v nové rekonstrukci zahrad v Jihlavě a Ostravě, do budoucna plánuje obdobnou koncepci i Zoo Olomouc.

Legislativa[editovat | editovat zdroj]

Zoologickou zahradou (Zoo) smí být v Česku označováno pouze zařízení, které od Ministerstva životního prostředí obdrželo licenci k provozování zoologických zahrad. To ji vydává na základě zákona č. 162/2003 Sb., o podmínkách provozování zoologických zahrad,[8] který vychází z evropské směrnice č. 1999/22/ES.[9]

Při vydávání licence se posuzuje zejména, zda zařízení

  • má vhodné zařízení na ustájení živočichů z pohledu jejich zdraví a vhodných životních podmínek
  • má zavedené opatření k zabránění úniků živočichů
  • má zajištěnu pravidelnou veterinární péči
  • provádí výchovu veřejnosti k ochraně přírody (zejména poskytováním informací o vystavených druzích, jejich přírodních stanovištích a úloze v ekosystémech)
  • účastní se výzkumu prospěšného pro ochranu druhů
  • má dostatek odborného personálu vzhledem k počtu chovaných živočichů.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Volf, Jiří - Tylínek, Erich - Samková,Zuzana: ZOO útočiště zvířat. Praha: Panorama, 1992, s. 23.
  2. ČTK. Nejstarší zoo v ČR - ZOO Liberec - slaví devadesátiny [online]. České noviny, [cit. 2010-04-26]. Dostupné online.  
  3. 15 Jahre ZOO - Reichenbergs Tiergarten [online]. 1934, [cit. 2010-04-26]. Dostupné online. (německy) 
  4. Stavy zvířat [online]. Zoo Praha, [cit. 2009-09-23]. Dostupné online.  
  5. Výroční zpráva 2012 [online]. Unie českých a slovenských zoologických zahrad, 2013, [cit. 0201-12-18]. Kapitola Ekonomické údaje o výkonech zoo v roce 2012. Dostupné online.  
  6. Unie českých a slovenských zoologických zahrad [online]. Unie českých a slovenských zoologických zahrad, 2012, [cit. 2012-03-13]. Kapitola Členské zoo. Dostupné online.  
  7. Zoologické zahrady v ČR a jejich zapojení do ochrany biologické rozmanitosti [online]. Ministerstvo životního prostředí, 2007-31-12, [cit. 2012-03-13]. Dostupné online.  
  8. Sbírka zákonů [online]. Nakladatelství Sagit, [cit. 2012-03-12]. Kapitola Zákon ze dne 18. dubna 2003 o podmínkách provozování zoologických zahrad a o změně některých zákonů (zákon o zoologických zahradách). Dostupné online.  
  9. Směrnice Rady 1999/22/ES ze dne 29. března 1999 o chovu volně žijících živočichů v zoologických zahradách [online]. EurLex, 1999, [cit. 2012-03-15]. Dostupné online. (česky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]