Zubr evropský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo Zubr. Možná hledáte: Zubr (pivo).

Wikipedie:Jak číst taxobox Zubr

Zubr v Bělověžském národním parku
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: sudokopytníci (Artiodactyla)
Čeleď: turovití (Bovidae)
Podčeleď: tuři (Bovinae)
Rod: bizon (Bison)
Binomické jméno
Bison bonasus
Linné, 1758
poddruhy
  • Zubr evropský (B. bonasus bonasus)
  • Zubr kavkazský (B. bonasus caucasicus)

Zubr (Bison bonasus), někdy též zubr evropský či bizon evropský, je zvíře z čeledi turovitých (Bovidae). Společně s bizonem americkým (B. bison) jsou jedinými dvěma žijícími zástupci rodu bizon (Bison). Zubr je menší než bizon. Samec je 290 cm dlouhý, váží 530–920 kg, kohoutková výška je 180–195 cm. Samice je téměř o polovinu menší, váží 320‒540 kg. [1] Zubr se vzhledově velmi podobá bizonovi. Má světle až tmavě hnědou srst. Líná na jaře. Zubr je největší volně žijící přežvýkavec v Evropě.

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Zubr (Bison bonasus Linneaus, 1758) a bizon americký (B. americanus) jsou poslední dva žijící zástupci rodu bizon (Bison H. Smith, 1827) z čeledi turovití (Bovidae Gray, 1872). Rod bizon je součástí podčeledi tuři (Bovinae Gray, 1821). Pro druh Bison bonasus se někdy rozlišují tři poddruhy. Jsou to B. b. bonasus Linneaus, 1758 původně žijící v Bělověžském pralese na území dnešního Běloruska a Polska. Dále se jedná o vyhynulý poddruh B. b. hungarorum Kretzoi, 1946 – rozšířený původně v Karpatech a v Transylvánii. Třetím poddruhem je vyhynulý B. b. caucasicus Turkin et Saturnin, 1904 z Kavkazu. V průběhu záchrany kriticky ohroženého zubra vznikly následující linie:

  • Nížinná linie (označovaná též písmenem L nebo jako Bělověžská linie) – tvořena výhradně zvířaty pocházejícími z bělověžské populace.
  • Nížinně-kavkazská linie (označovaná písmeny LC) – vzniká z 11 příslušníků poddruhu B. b. bonasus a 1 býka poddruhu B. b. caucasicus.

Fylogenetický původ[editovat | editovat zdroj]

Zubr evropský v ZOO Praha

Současné studie interpretují nálezy kostí těchto zvířat tak, že rod Bison pochází z jihovýchodní Asie. V průběhu pliocénu a pleistocénu byli zástupci tohoto rodu rozšířeni v mírném pásu Evropy a Asie[2] a přecházeli přes Beringovu úžinu do Severní Ameriky.[3] První paleontologické nálezy pak pocházejí právě z pliocénu. Jedná se o druhy Probison dehmi pocházející z Indie a druh Protobison kushkunensis z Kavkazu. Postupně se vyvíjí dvě formy zubra: krátkorohý a později i dlouhorohý. V průběhu poslední doby ledové dochází v Evropě ke zmenšení tělesného rámce. Obecně se předpokládá, že B. bonasus vzniká právě v průběhu posledního glaciálu z původního druhu označovaného jako B. priscus.

Podle nových prací[4] se však zdá, že zubr je mezidruhovým křížencem, jehož předci jsou oba dnes již vyhynulí. Z matčiny strany je to pratur (Bos primigenius), otcem byl Bison priscus nebo Bison schoetensacki.[5]

Historické rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Podle tradičního modelu[6] zahrnoval areál rozšíření zubra velkou část Evropy včetně jižní Skandinávie jižně od 60° s. š. a severu Iberského poloostrova. Na východě zasahovalo rozšíření k řece Volze, odtud dál po Kavkaz a pravděpodobně až k jižnímu pobřeží Kaspického moře. Někteří autoři[7] zahrnují do areálu rozšíření zubra také asijskou část dnešní Ruské federace mezi 50° a 60° s. š. možná až po jezero Bajkal. Nejnovější vědecké studie[8] posunují areál rozšíření zubra v období posledních osmi tisíc let, tedy nástupu zemědělství a rozmachu civilizace, více na východ kontinentu, především do střední a východní Evropy. V tomto období chyběl jak ve větší části jižní i západní Evropy, tak v jižním Švédsku.

Vyhubení ve volné přírodě[editovat | editovat zdroj]

Proces vymírání zubrů postupoval spolu s rozšiřováním civilizace na evropském kontinentu. V severovýchodní Francii v Ardenách a ve Vogézách přežili až do 14. století. V Braniborsku byli zubři v 16. st. odchytáváni a chováni v oborách. Relativně dlouho přežili ve Východním Prusku, především díky ochranářským snahám císaře Viléma I.[9] V těchto dobách spočívala ochrana v zákazu lovu a v zimním přikrmování. V 16. století zubři začali vymírat v Maďarsku, zvířata poměrně dlouho přežila v Transylvánii v dnešním Rumunsku. V tamních Rodenských horách byl poslední zubr uloven r. 1762, čímž byl vyhuben zubr karpatský.[10] Od začátku 19. století se volně žijící zubři prokazatelně vyskytovali pouze v Bělověžském pralese v dnešním Polsku a Bělorusku a na Kavkaze. V r. 1918 zbývalo v Bělověži posledních 68 zubrů, pravděpodobně r. 1919 zde byl zabit poslední. Na Kavkaze byl poslední kus zastřelen r. 1927.[11]

Záchrana zubra[editovat | editovat zdroj]

V době, kdy byli zubři vyhubeni ve volné přírodě, zůstalo naštěstí několik zvířat v zajetí, především v soukromých chovech v Anglii, Německu, Polsku a Švédsku. Ve dnech 25.- 26. srpna 1923 byla v Berlíně založena Mezinárodní společnost pro záchranu zubra. Ta shromáždila informace o posledních 54 jedincích (některé zdroje uvádějí 56 jedinců), kteří tehdy žili v zajetí. Řada zvířat však nebyla schopná chovu. Základem nížinné linie se tak stalo pouhých sedm zvířat, základem nížinně-kavkazské linie pak dvanáct zvířat. V r. 1932 byl vydán první registr chovných zvířat, který se později změnil v Plemennou knihu, která je nyní vedena odborníky v polské Bělověži. Po zvýšení početního stavu zvířat v zajetí (v roce 1953 žilo na světě již 184 zubrů) se započaly snahy o reintrodukci. První reintrodukční projekt začal v polské Bělověži v letech 1952-1966. Podle posledních dostupných údajů[12] žilo v roce 2010 na celém světě 4431 zubrů, z toho ve volné přírodě a v polodivokých chovech 2956 a v zajetí 1475.

Nároky na prostředí[editovat | editovat zdroj]

Původním životním prostředím zubra jsou oblasti listnatých a smíšených lesů mírného pásu, dává přednost porostům s bohatým podrostem a mýtinami.[13] Jejich adaptabilita je však mnohem větší. Mohou žít v otevřených lesostepích i v nepříliš strmých horských terénech. Na Kavkaze vystupují až do nadmořské výšky 2100 metrů nad mořem.[14] Navíc praxe ukazuje, že těmto zvířatům nevadí ani poměrně fragmentovaná krajina. Například v Litvě se zubři běžně vyskytují v kulturní, mozaikovité krajině s lesy, loukami a zemědělsky obdělávanými plochami.[15] Zubry neodrazují ani rozsáhlé smrkové monokultury. V běloruské části Bělověžského pralesa obývají zubři porosty s převahou jehličnanů.[16] Na rozdíl od ostatních zástupců velkých turů se zubr nikdy nekoupe s výjimkou překonávání vodních toků při migraci.[14]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Základní potravu zubrů tvoří zhruba 50 druhů trav a bylin a 10 druhů stromů.[17] Potrava zubrů se výrazně liší podle prostředí, kde se vyskytuje. V polské části Bělověže obsahuje celkem 131 cévnatých rostlin. Z toho je 27 druhů stromů a keřů, 14 druhů trav a ostřic a 96 druhů dvouděložných bylin. Stromy a keře tvoří v celkové skladbě potravy 33 %, trávy a byliny 67 %. Jejich oblíbenou potravou jsou i žaludy, nejrůznější lesní plody, například ostružiny, a houby.[18] V běloruské části Bělověžského pralesa je potravní nabídka pro zubry pestřejší; obsahuje 331 rostlinných druhů, nejvíce z nich byly zastoupené lipnicovité trávy.[19]

Rozšíření v ČR[editovat | editovat zdroj]

Zubr evropský byl jedním z největších žijících zvířat, která žila na území dnešní České republiky. U nás vyhynul přibližně v polovině 18. století. Na jejich přítomnost na našem území dodnes odkazují místopisné názvy, jako obce Zubří, Zubrnice, vodní toky Zubřina, Zubřinka nebo erby některých šlechtických rodů. Zubry chová řada tuzemských zoologických zahrad, první čistokrevní zubři se objevili v 50. letech 20. století v Zoo Praha. Od 90. let 20. století se pak v České republice objevila řada soukromých chovů, z nichž mnohé později zanikly. Od roku 1997 propaguje ochranářská společnost Česká krajina návrat zubrů do volné přírody.[20] Nejrozsáhlejší oborou, kterou zubři v České republice obývají, je Židlov v Ralsku. Tam byli v únoru roku 2011 přivezeni zubři z Polska a drženi v karanténě. Původně měli být vypuštěni do obory v prosinci,[21] nakonec bylo ale stádo tvořené jedním býkem, čtyřmi kravami a třemi telaty vypuštěno do obory až na přelomu března a dubna 2012.[22]

Význam zubrů pro ekosystém[editovat | editovat zdroj]

Zubr byl po dlouhá léta vnímán především jako cíl ochranářských snah. V posledních letech se však tento pohled výrazně mění. Zubři jsou stále více považováni za nezbytnou součást fungujícího evropského ekosystému. Právě vymírání celé řady ohrožených druhů závislých na přirozených loukách a pastvinách, jakou jsou například motýli, je moderní vědou stále častěji vysvětlováno jako důsledek absence zubrů, ale i dalších druhů velkých kopytníků, jako jsou divocí koně a pratuři, v evropské přírodě.[23] Proto jsou zubři stále častěji považováni za nezbytný prostředek k ochraně mnoha ohrožených druhů rostlin i živočichů.[24]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Dostál, D. et al. 2012. Návrat zubra evropského (Bison bonasus) do České republiky. Česká krajina 2012. Kutná Hora. str. 7. Dostupné online
  2. Pucek, Z. et al. 2002. European bison. Bison bonasus: Current state of the species and action plan for its conservation. Mammal Research Institute, Polish Academy of Science. Bělověž. str. 13.
  3. Flerov, K. K. 1979. Systematic and evaluation. In: Sokolov, E. V. (ed) European bison. Nauka Publisher. Moskva. str. 9-127
  4. Verkaar, E. L. C. a kol., 2004: Maternal and Paternal Lineages in Cross-Breeding Bovine Species. Has Wisent a Hybrid Origin? Molecular Biology and Evolution 21 (7): 1165-1170.
  5. Krátký souhrn této problematiky v češtině viz Robovský, J., 2007: Druhy, které jsou mezidruhovými kříženci - chránit je či nikoliv? Gazella 34: 51-66.
  6. Heptner , V. G. et al 1988: Wisent. 557‒599, In: Mammals of the Soviet Union, I. Artiodactyla and Perissodactyla. Washington, D.C. 1988.
  7. Flint, V. E. 2002 et al, Strategy for conservation the European bison in the Russian Federation. Russian Academy of Sciences, Moscow 2002: Str 1–45.
  8. Kuemmerle, T. et al 2012: Reconstructing range dynamics and range fragmentation of European bison for the last 8000 years. Diversity and Distributions 18: Str. 47–59.
  9. Pucek, Z. et al. 2004. European bison. Status Survey and Conservation Action Plan. IUCN/SSC Bison Specialist Group. IUCN, Gland, Switzerland and Cambridge, UK. ix + 54 stran
  10. Sztolcman, J. 1924. Matériaux pour l’histoire naturelle et pour l’historique du Bison d’Europe (Bison bonasus Linn.). Annales Zoologici Musei Polonici Historiae Naturalis 2. Str. 49–136.
  11. Dostál, D. et al. 2012. Návrat zubra Návrat zubra evropského (Bison bonasus)do České republiky. Česká krajina 2012. Kutná Hora. str. 11. Dostupné online
  12. EBPB 2010 (Raczyński J. ed.). 2011: Księga Rodowódowa żubrów / European Bison Pedigree Book 2010. Białowieski Park Narodowy, Białowieża. 61 stran
  13. Sládek, J. a Mošanský, A. 1985: Cicavce okolo nás. Osveta Martin. 246 stran
  14. a b Heptner, V. et al. 1988: Wisent. str. 557‒599 v Mammals of the Soviet Union, I. Artiodactyla and Perissodactyla. Washington, D.C.
  15. Balčiauskas, L. 1999: European bison (Bison bonasus) in Lithuania: status and possibilities of range extension. Acta Zoologica Lituanica. Biodiversity 9, 3: Str. 3–18
  16. Krasiński, Z. A., Bunevich A. N. a Krasińska M. 1994: Characteristics of the European bison populations in the Polish and Belarussian parts of the Białowieża Forest. Parki Narodowe i Rezerwaty Przyrody 13, 4: Str. 25–67.
  17. Kazmin V. D. a Smirnov K. A. 1992: Zimnee pitanie, kormovye resursy i troficheskoe vozdeistvie zubra na lesnye fitocenozy Tsentral’nogo Kavkaza. Byulleten’ Moskovskogo obshchestva ispytatelei prirody, Otdel biologicheskii 97, 2: Str. 26–35.
  18. Borowski S. a Kossak S. 1972: The natural food preferences of European bison in seasons free of snow cover. Acta Theriologica, 17: Str. 151‒169.
  19. Korochkyna L. N. 1969: Vidovoj sostav lesnoj travjanistoj rastitelnosti v pitanii zubrov Belovezhskoj Pushchi. Beloveuhskaja Pusjcha Issled. 3: Str. 204‒221
  20. Dalibor Dostál. Do české přírody se vrátí zubři. Red. Dalibor Dostál. Denik.cz [online]. 2009-12-21 [cit. 2012-12-23]. Dostupné online.  
  21. Martin Trdla. Lesníci vypustí do bývalé tankové střelnice u Ralska stádo zubrů. Red. Martin Trdla. iDNES.cz [online]. 2011-12-30 [cit. 2012-02-21]. Dostupné online.  
  22. Šárka Škapiková. V oboře Židlov v Ralsku potkáte v lese zubry. Red. Šárka Škapiková. Rozhlas.cz [online]. 2012-03-28 [cit. 2013-01-25]. Dostupné online.  
  23. Dostál, D. 2006: Motýli v Česku vymírají, protože krajině chybí zubři. Deník (30. 10. 2006), Str. 30.
  24. Jirků, M. et al. 2012: Rewilding – nová výzva pro českou ochranu přírody, str. Česká krajina. Str. 4.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]