Sedmihradsko
| Sedmihradsko Transilvania Erdély Siebenbürgen |
|||
|---|---|---|---|
|
|||
| geografie | |||
|
|
|||
| Hlavní město: | Kluž | ||
| Rozloha: | 103 093[1] km² | ||
| Nejvyšší bod: | Negoiu (2 535 m n. m.) | ||
| Časové pásmo: | +2 | ||
| obyvatelstvo | |||
| Počet obyvatel: | 7 723 313[2] | ||
| Hustota zalidnění: | 74,9[3] ob./km² | ||
| Jazyk: | rumunština, maďarština, němčina | ||
| Národnostní složení: | Rumuni (74,68 %), Maďaři (19,6 %), Romové (3,38 %), Němci (0,73 %) | ||
| Náboženství: | katolíci (13,75 %), pravoslavní (64,40 %). protestanté (15,36 %) | ||
| správa regionu | |||
| Nadřazený celek: |  Rumunsko |
||
| Druh celku: | historická země | ||
Sedmihradsko, známé také jako Transylvánie (rumunsky Transilvania nebo Ardeal, maďarsky Erdély, německy Siebenbürgen) je historická země rozkládající se v dnešním Rumunsku.
Obsah |
Geografie [editovat]
O Sedmihradsku (resp. Transylvánii) se dnes hovoří ve dvou významech:
- historické Sedmihrady tvoří centrální část Rumunska ohraničenou hřebeny Východních, Jižních a Západních Karpat (Munţii Apuseni). Toto území se přibližně kryje s dnešními župami Alba, Bistriţa-Năsăud, Braşov, Cluj, Covasna, Harghita, Mureş, a Sibiu, dále do něj patří asi dvě třetiny župy Hunedoara, polovina župy Sălaj, jihovýchod župy Maramureş, okrajová severozápadní část župy Bacău, jihozápad župy Neamţ, malá okrajová část župy Vâlcea a jihozápad župy Suceava, a zaujímá zhruba 57 000 km².
- v současné době se jako Sedmihradsko či Transylvánie označuje celá západní část Rumunska, tedy historické Sedmihradsko včetně Banátu a regionů Krišana, Satmar a Maramureš. Rozloha tohoto území činí přibližně 100 000 km² (tj. 42 % rozlohy země).
Obyvatelstvo [editovat]
Většina obyvatel jsou Rumuni (74,7 % v roce 2002), existuje zde však silná maďarská menšina (19,6 %)[4], která přežila drastickou rumunizaci v průběhu 20. let a zejména po druhé světové válce za komunistické diktatury. Němci, kteří ještě v 19. století tvořili okolo 12 % obyvatel, zaujímají nyní pouze 0,7 %. Další výraznější menšinou jsou Romové (okolo 3 %).
Dějiny [editovat]
Ve starověku a v raném středověku [editovat]
Ve starověku území dnešního Rumunska obývali Dákové; v místech dnešního města Hunedoara stálo dácké středisko Sarmizegetusa. Po roce 100 byl dácký král Decebalus poražen Trajánem a vítězní Římané v kraji vybudovali doly, silnice několik sídlišť (Apulum, dnes Alba Iulia; Napoca, dnes Cluj-Napoca). Roku 271 získali území Vizigóti, později Hunové, resp. Avaři. Během stěhování národů tudy prošla výrazná vlna slovanské migrace.
Součást Uherska [editovat]
Na konci 10. století dobyli území Maďaři, kteří nad ním získali kontrolu roku 1003, kdy uherský král Štěpán I. podle legendy porazil zdejšího domácího knížete s titulem Gyula. I nadále zde převažovalo Romanizované obyvatelstvo (předci Rumunů) a východ byl obýván Sékely. Od té doby bylo až do roku 1526 Sedmihradsko v rámci Uherského království autonomním knížectvím v čele s vojvodou.
Na popud uherských králů sem v polovině 12. století a poté začátkem 13. století přišli němečtí osadníci (převážně z Porýní a Vestfálska, ale i z Durynska a Bavorska), jímž se začalo říkat Sedmihradší Sasové. Ti se usadili na severovýchodě a jihu Sedmihradska a založili zde mj. města Kronstadt (Braşov), Schäßburg (Sighişoara) či Hermannstadt (Sibiu). Roku 1224 jim král Ondřej II. v listině Diploma Andreanum udělil řadu výsad a autonomii v čele se Sibiňským hrabětem. Obdobné výsady a autonomii získali i Sékelové, jimž vládl Sékelský hrabě. Sékelové a Sasové měli za úkol střežit zdejší úseky uherských hranic. Tato etnika zároveň tvořila dva ze tří zdejších politických národů - třetím byla zdejší maďarská šlechta, jíž zde vládl přímo sedmihradský vojvoda, který byl Sékelskému a Sibiňskému hraběti nadřízen jen v otázkách financí, mincovnictví, vojenství a společných sněmů. Naopak většinoví Rumuni byli v postavení nevolníků.
Roku 1421 započaly nájezdy Turků do Sedmihradska z Valašska, proti nimž se postavili zdejší Sékelové a Sasové, ale byli přemoženi. Uherský a český král, moravský markrabě a římský císař Zikmund nebyl schopen včas reagovat, protože byl právě zainteresován v husitských válkách, zatímco sedmihradský kníže, jmenovaný uherským králem, byl zainteresován převážně v uherské politice; sedmihradské sněmy nebyly svolávány už desítky let a tak zde nebyl nikdo, kdo by koordinoval obranu Sedmihradska. Ve třicátých letech 15. století zde propukaly protesty a vzpoury maďarských a rumunských nevolníků. V důsledku snahy zdejší maďarské šlechty, Sasů a Sékelů potlačit tyto protesty a bránit Sedmihradsko před Turky, podepsali zástupci těchto tří privilegovaných skupin 2. února 1438 dohodu, jíž došlo k vytvoření tzv. Unie tří národů (Unio Trium Nationum). Tato unie pak hrála až do 19. století důležitou roli ve vnitřní politice Sedmihradska. V 15. století vynikl zdejší rodák Jan Hunyadi, který zvítězil v bitvě u Varny (1444).
Nezávislé knížectví [editovat]
Po bitvě u Moháče roku 1526 se Sedmihradsko v čele s Janem Zápolským stalo po dobytí Pešti roku 1541 samostatným knížectvím ve vazalském poměru k Osmanské říši, k němuž byla připojena i východní část vlastních Uher, na nějaký čas včetně východního Slovenska (tyto oblasti byly označovány jako Partium). V Sedmihradsku existovala náboženská svoboda. V následujícím 16. a 17. století hrálo úlohu důležitého nárazníkového pásma mezi impériem rakouských Habsburků a Osmanskou říší. V letech 1599 - 1600 bylo Sedmihradské knížectví spojeno v jeden stát s Valašskem a Moldávií pod vládou Michaela Chrabrého.
V rámci Habsburské monarchie [editovat]
Roku 1699 získala Sedmihradsko Habsburská monarchie, v jejímž rámci tvořilo do roku 1848 autonomní korunní zemi, kterou 2. listopadu 1765 povýšila Marie Terezie na velkoknížectví. Zpočátku k němu náleželo i Partium, jehož poslední zbytky byly Uhersku navráceny roku 1860. Za revoluce v roce 1848 sepsali 15. května 1848 zdejší Rumuni petici, kterou požadovali zrovnoprávnění. Tomuto požadavku však nebylo vyhověno, naopak byl pod uherským nátlakem přijat zákon vyhlašující plné spojení Sedmihradska s Uherskem. Tento zákon však nakonec nebyl realizován a rakouská říšská ústava ze 4. března 1849 Sedmihradsko a Uhersko opět plně oddělila, přičemž Sedmihradsko a Uhersko přišly o své samosprávné instituce. Říjnovým diplomem byla roku 1860 obnovena autonomie obou korunních zemí, ale Sedmihradsko přišlo o zbytek Partia a zmenšilo se tím na 57 243 km². 1. července 1863 svolal císař František Josef I. do Sibině Sedmihradský sněm, na němž došlo ke zrovnoprávnění Rumunů.
Znovusloučení s Uherskem [editovat]
Po Rakousko-uherském vyrovnání se Sedmihradsko stalo částí Zalitavska v jehož rámci bylo znovuzačleněno do Uherska a spolu se zrušením jeho zemských institucí přestalo 20. června 1867 existovat jako územní jednotka. Zákonem z roku 1868 pak bylo jeho území nově rozděleno na 15 žup. Od 90. let 19. století zde uherská vláda započala s maďarizací.
Součást Rumunska [editovat]
Po první světové válce se 1. prosince 1918 sešlo v Alba Iulii 1228členné Národní shromáždění sedmihradských a uherských Rumunů, vedené vůdci Sedmihradské rumunské národní strany a Sociálně demokratické strany, které vydalo rezoluci požadující sjednocení všech Rumunů v jednom státě, což poté schválili i zdejší Němci. 22. prosince 1918 se v Kluži proti tomu postavili zdejší Maďaři, kteří zde potvrdili svoji loajalitu Uhersku. Na základě Trianonské smlouvy připadlo Sedmihradsko, polovina Banátu a další území Rumunsku; tomu patří dodnes (s malou mezihrou v letech 1940–1945, kdy byla jeho severní část na nátlak Německa postoupena Maďarsku).
Odkazy [editovat]
Reference [editovat]
- ↑ Číslo udává rozlohu Sedmihradska v širším významu.
- ↑ Číslo udává počet obyvatel Sedmihradska v jeho širším významu.
- ↑ Číslo udává hustotu obyvatelstva Sedmihradska v jeho širším významu.
- ↑ Árpád Varga E., Hungarians in Transylvania between 1870 and 1995, Original title: Erdély magyar népessége 1870–1995 között, Magyar Kisebbség 3–4, 1998 (New series IV), pp. 331–407. Translation by Tamás Sályi, Teleki László Foundation, Budapest, 1999
Literatura [editovat]
- ROTH, Harald. Kleine Geschichte Siebenbürgens. Köln : Böhlau, 1996. ISBN 3-412-16295-7. (německy)
- VIOREL, Roman; HOFBAUER, Hannes. Transsilvanien, Siebenbürgen: Begegnung der Völker am Kreuzweg der Reiche. Vídeň : Promedia, 1996. ISBN 3-85371-115-4. (německy)
Související články [editovat]
Externí odkazy [editovat]
- (česky) Sedmihradská správa
- (česky) Sedmihradsko na www.navychod.cz
- (česky) Tomáš Vašut: Sedmihradsko a Maďaři
