Sedmihradsko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sedmihradsko
Transilvania
Erdély
Siebenbürgen
Vlajka
vlajka
Znak
znak
geografie
Hlavní město: Kluž
Rozloha: 103 093[1] km²
Nejvyšší bod: Negoiu (2 535 m n. m.)
Časové pásmo: +2
obyvatelstvo
Počet obyvatel: 7 723 313[2]
Hustota zalidnění: 74,9[3] ob./km²
Jazyk: rumunština, maďarština, němčina
Národnostní složení: Rumuni (74,68 %), Maďaři (19,6 %), Romové (3,38 %), Němci (0,73 %)
Náboženství: katolíci (13,75 %), pravoslavní (64,40 %). protestanté (15,36 %)
správa regionu
Nadřazený celek: Rumunsko Rumunsko
Druh celku: historická země

Sedmihradsko, známé také jako Transylvánie (rumunsky Transilvania nebo Ardeal, maďarsky Erdély, německy Siebenbürgen) je historická země rozkládající se v dnešním Rumunsku.

Transylvánie je také známá díky vlivu románu Drákula Brama Stokera, hrad Bran je populární turistický cíl, neboť v románu vylíčený Drákulův hrad se také nazýval Bran a opravdovému hradu se podobá.

Transylvánie (světle žlutě) v rámci Rumunska

Geografie[editovat | editovat zdroj]

O Sedmihradsku (resp. Transylvánii) se dnes hovoří ve dvou významech:

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Sikulsko.

Většina obyvatel jsou Rumuni (74,7 % v roce 2002), existuje zde však silná maďarská menšina (19,6 %)[4], která přežila drastickou rumunizaci v průběhu 20. let a zejména po druhé světové válce za komunistické diktatury. Němci, kteří ještě v 19. století tvořili okolo 12 % obyvatel, zaujímají nyní pouze 0,7 %. Další výraznější menšinou jsou Romové (okolo 3 %).

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Ve starověku a v raném středověku[editovat | editovat zdroj]

Ve starověku území dnešního Rumunska obývali Dákové; v místech dnešního města Hunedoara stálo dácké středisko Sarmizegetusa. Po roce 100 byl dácký král Decebalus poražen Trajánem a vítězní Římané v kraji vybudovali doly, silnice, několik sídlišť (Apulum, dnes Alba Iulia; Napoca, dnes Cluj-Napoca). Roku 271 získali území Vizigóti, později Hunové, resp. Avaři. Během stěhování národů tudy prošla výrazná vlna slovanské migrace.

Součást Uherska[editovat | editovat zdroj]

9. století před příchodem Maďarů

Na konci 10. století dobyli území Maďaři, kteří nad ním získali kontrolu roku 1003, kdy uherský král Štěpán I. podle legendy porazil zdejšího domácího knížete s titulem Gyula. I nadále zde převažovalo Romanizované obyvatelstvo (předci Rumunů) a východ byl obýván Sékely. Od té doby bylo až do roku 1526 Sedmihradsko v rámci Uherského království autonomním knížectvím v čele s vojvodou.

Roku 1211, nabídl Uherský Král, Ondřej II., území Burzenland Řádu německých Rytířů aby "bojovali proti, dosud pohanským, Kumánským nájezdníkům a zalidnili deserta et inhabita zdejšího kraje" výměnou za částečnou autonomii a možnost ražení mincí. Němečtí rytíři zahájili politiku zalidňováví z Německa. Tito osadníci přicházeli převážněn z Porýní a Vestfálska, ale i z Durynska a Bavorska, a začalo se jim říkat Sedmihradší Sasové. Osadníci se rozšířili na severovýchodě a jihu Sedmihradska a založili zde mj. města Kronstadt (Brașov), Schäßburg (Sighișoara) či Hermannstadt (Sibiu). Roku 1224 jim král Ondřej II. v listině Diploma Andreanum udělil řadu výsad a autonomii v čele se Sibiňským hrabětem. Obdobné výsady a autonomii získali i Sékelové, jimž vládl Sékelský hrabě. Sékelové a Sasové měli za úkol střežit zdejší úseky uherských hranic. Tato etnika zároveň tvořila dva ze tří zdejších politických národů - třetím byla zdejší maďarská šlechta, jíž zde vládl přímo sedmihradský vojvoda, který byl Sékelskému a Sibiňskému hraběti nadřízen jen v otázkách financí, mincovnictví, vojenství a společných sněmů. Naopak většinoví Rumuni byli v postavení nevolníků.

Roku 1421 započaly nájezdy Turků do Sedmihradska z Valašska, proti nimž se postavili zdejší Sékelové a Sasové, ale byli přemoženi. Uherský a český král, moravský markrabě a římský císař Zikmund nebyl schopen včas reagovat, protože byl právě zainteresován v husitských válkách, zatímco sedmihradský kníže, jmenovaný uherským králem, byl zainteresován převážně v uherské politice; sedmihradské sněmy nebyly svolávány už desítky let a tak zde nebyl nikdo, kdo by koordinoval obranu Sedmihradska. Ve třicátých letech 15. století zde propukaly protesty a vzpoury maďarských a rumunských nevolníků. V důsledku snahy zdejší maďarské šlechty, Sasů a Sékelů potlačit tyto protesty a bránit Sedmihradsko před Turky, podepsali zástupci těchto tří privilegovaných skupin 2. února 1438 dohodu, jíž došlo k vytvoření tzv. Unie tří národů (Unio Trium Nationum). Tato unie pak hrála až do 19. století důležitou roli ve vnitřní politice Sedmihradska. V 15. století vynikl zdejší rodák Jan Hunyadi, který zvítězil v bitvě u Varny (1444).

Nezávislé knížectví[editovat | editovat zdroj]

Sedmihradské knížectví roku 1606

Po bitvě u Moháče roku 1526 se Sedmihradsko v čele s Janem Zápolským stalo po dobytí Pešti roku 1541 samostatným knížectvím ve vazalském poměru k Osmanské říši, k němuž byla připojena i východní část vlastních Uher, na nějaký čas včetně východního Slovenska (tyto oblasti byly označovány jako Partium). V Sedmihradsku existovala náboženská svoboda. V následujícím 16. a 17. století hrálo úlohu důležitého nárazníkového pásma mezi impériem rakouských Habsburků a Osmanskou říší. V letech 1599 - 1600 bylo Sedmihradské knížectví spojeno v jeden stát s Valašskem a Moldávií pod vládou Michaela Chrabrého.

V rámci Habsburské monarchie[editovat | editovat zdroj]

„Drákulův hrad" Bran
Sedmihradské velkoknížectví roku 1857. Tyto hranice Sedmihradska existovaly v letech 1849 - 1860

Roku 1699 získala Sedmihradsko Habsburská monarchie, v jejímž rámci tvořilo do roku 1848 autonomní korunní zemi, kterou 2. listopadu 1765 povýšila Marie Terezie na velkoknížectví. Zpočátku k němu náleželo i Partium, jehož poslední zbytky byly Uhersku navráceny roku 1860. Za revoluce v roce 1848 sepsali 15. května 1848 zdejší Rumuni petici, kterou požadovali zrovnoprávnění. Tomuto požadavku však nebylo vyhověno, naopak byl pod uherským nátlakem přijat zákon vyhlašující plné spojení Sedmihradska s Uherskem. Tento zákon však nakonec nebyl realizován a rakouská říšská ústava ze 4. března 1849 Sedmihradsko a Uhersko opět plně oddělila, přičemž Sedmihradsko a Uhersko přišly o své samosprávné instituce. Říjnovým diplomem byla roku 1860 obnovena autonomie obou korunních zemí, ale Sedmihradsko přišlo o zbytek Partia a zmenšilo se tím na 57 243 km². 1. července 1863 svolal císař František Josef I. do Sibině Sedmihradský sněm, na němž došlo ke zrovnoprávnění Rumunů.

Znovusloučení s Uherskem[editovat | editovat zdroj]

Po Rakousko-uherském vyrovnání se Sedmihradsko stalo částí Zalitavska v jehož rámci bylo znovuzačleněno do Uherska a spolu se zrušením jeho zemských institucí přestalo 20. června 1867 existovat jako územní jednotka. Zákonem z roku 1868 pak bylo jeho území nově rozděleno na 15 žup. Od 90. let 19. století zde uherská vláda započala s maďarizací.

Součást Rumunska[editovat | editovat zdroj]

Po první světové válce se 1. prosince 1918 sešlo v Alba Iulii 1228členné Národní shromáždění sedmihradských a uherských Rumunů, vedené vůdci Sedmihradské rumunské národní strany a Sociálně demokratické strany, které vydalo rezoluci požadující sjednocení všech Rumunů v jednom státě, což poté schválili i zdejší Němci. 22. prosince 1918 se v Kluži proti tomu postavili zdejší Maďaři, kteří zde potvrdili svoji loajalitu Uhersku. Na základě Trianonské smlouvy připadlo Sedmihradsko, polovina Banátu a další území Rumunsku; tomu patří dodnes (s malou mezihrou v letech 19401945, kdy byla jeho severní část na nátlak Německa postoupena Maďarsku).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Číslo udává rozlohu Sedmihradska v širším významu.
  2. Číslo udává počet obyvatel Sedmihradska v jeho širším významu.
  3. Číslo udává hustotu obyvatelstva Sedmihradska v jeho širším významu.
  4. Árpád Varga E., Hungarians in Transylvania between 1870 and 1995, Original title: Erdély magyar népessége 1870–1995 között, Magyar Kisebbség 3–4, 1998 (New series IV), pp. 331–407. Translation by Tamás Sályi, Teleki László Foundation, Budapest, 1999

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ROTH, Harald. Kleine Geschichte Siebenbürgens. Köln : Böhlau, 1996. ISBN 3-412-16295-7. (německy) 
  • VIOREL, Roman; HOFBAUER, Hannes. Transsilvanien, Siebenbürgen: Begegnung der Völker am Kreuzweg der Reiche. Vídeň : Promedia, 1996. ISBN 3-85371-115-4. (německy) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]