Krokodýl nilský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Krokodýl nilský

Krokodýl nilský
Krokodýl nilský
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: Živočichové (Animalia)
Kmen: Strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: plazi (Reptilia)
Řád: krokodýli (Crocodilia)
Čeleď: krokodýlovití (Crocodylidae)
Rod: krokodýl (Crocodylus)
Druh: Krokodýl nilský (Crocodylus niloticus)
Binomické jméno
Crocodylus niloticus
Laurenti, 1768
oblast rozšíření krokodýla nilského
oblast rozšíření krokodýla nilského

Krokodýl nilský (Crocodylus niloticus) je nejhojnější a nejznámější druh krokodýla, patří rovněž k druhům, dorůstajícím největší velikosti. Vyskytuje se na většině území Afriky a v Izraeli. Navzdory lovu i úbytku stanovišť zatím nepatří mezi ohrožené druhy. Pro svou kůži i maso se chová na krokodýlích farmách po celém světě.

Pojmenování[editovat | editovat zdroj]

Vědecký název Crocodylus niloticus dal zvířeti roku 1768 rakouský přírodovědec Josph Nicolaus Laurenti, toto pojmenování však má antické kořeny. Slovo krokodýl pochází z řečtiny a poprvé je doloženo v díle Hérodota. Doslova znamená "dlážděný červ", což má odkazovat na tvrdé hřbetní destičky. Už starověcí autoři jako Diodóros Sicilský používali označení crocodylus niloticus, tedy doslova nilský dlážděný červ. Podle pozdně antických Etymologií Isidora ze Sevilly je slovo crocodylus odvozeno od květiny krokusu, protože krokodýli mají stejně žluté břicho jako šafrán, získávaný z krokusu. Tento výklad však není obecně přijímán.

Afričtí domorodci nazývají krokdoýla nilského mnoha názvy. V Súdánu je krokodýl znám pod arabským názvem timsah, v západní Africe ho Hausové nazývají kada a Jorubové öni, ve východní Africe je znám pod svahilským názvem mamba, v Burundi je nazýván ingona, v jižní Africe ho Zuluové, Khosové, Tswanové či Vendové nazývají ngwena či kwena.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Krokodýl nilský patří mezi větší druhy krokodýlů. Za vhodných podmínek může dorůst délky až 700 cm a hmotnosti 1100 kg, ale jedinci delší než 450 cm jsou velmi vzácní. Největší žijící krokodýl nilský se jmenuje Gustav a žije ve volné přírodě na řece Ruzizi v Burundi, při posledním pozorování roku 2008 měřil více než 610 cm a vážil asi 1000 kg. Pohlavní dimorfismus není vyvinut, ale samci zpravidla dorůstají větší velikosti než samice.

Jako všechny druhy krokodýlů má krokodýl nilský kůži pokrytou hranatými šupinami, které se vzájemně nepřekrývají. Ty jsou na hřbetě a ocase podloženy kostními štítky (osteodermy), zatímco na hlavě je kůže pevně přirostlá k lebce. V zadní části hřbetu a na ocase tvoří šupiny dvojitý hřeben, který asi ve dvou třetinách délky ocasu splývá do jediného, vyššího hřebenu. Vzhledem k tomu, že pod kůží na břiše nemá vyvinuty osteodermy (tvrdé kostěné štíty), jeho kůže se hodí pro komerční využití. Z toho důvodu je hojně loven a rovněž chován na farmách.

Zbarvení je olivově zelené, šedé až modrozelené, často s tmavými skvrnami a proužky, především na bocích. Břicho je žlutavé, světle zelené nebo špinavě bílé. Končetiny jsou silné, přední mají pět prstů, zadní mají prsty jen čtyři, spojené malou plovací blánou. Hlava krokodýla nilského je dlouhá a poměrně široká, na konci poněkud zúžená. Počet zubů kolísá mezi 64-68, čtvrtý orní zub vyčnívá, jako u všech krokodýlovitých, ze zevřené tlamy. Zuby jsou kuželovité a neumožňují žvýkání. Zuby jsou zasazeny do jamek v čelistech (thekodontní typ chrupu) a během života se poměrně často vyměňují. Velcí, staří krokodýlové během života prodělali výměnu zubů nejméně čtyřicetkrát.

Způsob života[editovat | editovat zdroj]

Krokodýl nilský žije obvykle samotářsky, i když na vhodných stanoviších dosahje jeho populace značné hustoty. Samci jsou teritoriální a zejména v období páření neváhají napadat jiné krokodýly. Přes den se krokodýli nejčastěji sluní na břehu, odkud při vyrušení prchají do vody. Nejaktivnější jsou za soumraku, kdy také zpravidla loví. Přestože krokodýl na souši působí neohrabaně, při útěku nebo útoku na kořist dokáže vyvinout značnou rychlost. Ve vodě krokodýl nilský plave horizontálním vlněním dlouhého ocasu. Při útoku na kořist se krokodýl dokáže prudce vymrštit z vody do výšky 1-2 m. K odpočinku si krokodýli nilští vyhrabávají pod břehem prostorné nory, které mohou měřit až 10 m. Zde přečkávají i dlouhotrvající sucha nebo období nedostatku potravy, často i více zvířat pohromadě.

Ke v vzájemné komunikaci využívají krokodýlové širokou škálu optických, akustických a pachových signálů. Podčelistní pachové žlázy se uplatňují zejména v době páření. Na rozdíl od většiny plazů mají krokodýlové nilští poměrně široký hlasový repertoár. Samci v období páření hlasitě řvou, mláďata při líhnutí komunikují s rodiči zvláštním kvákáním, které se podobí káchání kachny. Při ohrožení mláďata přivolávají matku kvákáním a pištěním.

Mezi krokodýlem nilským a některými ptáky, zejména kulíkem nilským (Pluvianus aegyptius) a čejkou ostruhatou (Vanellus spinosus) esistují komenzální vztahy, podobně jako mezi velkými africkými savců a klubáky či volavkou rusohlavou. Ptáci se pohybují mezi krokodýly, slunícími se na břehu, odstraňují jim parazity i zbytky potravy, uvázlé mezi zuby. Mohou krokodýly rovněž varovat před nebezpečím.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Krokodýl nilský se ve starověku vyskytoval v celé Africe, na Madagaskaru a na Blízkém východě, např. v řece Jordán. V Egyptě a v asijské části svého areálu však byl v průběhu 19. století vyhuben. V současosné době se vyskytuje v Africe jižně od Sahary, od Mali, Senegalu a Súdánu až po Kapsko. Na Madagaskaru je poměrně vzácný, v Izraeli byl reintrodukován koncem 20. století. Je vázán na vodní plochy, především řeky a jezera, k životu mu ale stačí i rozsáhlejší bažina. Izolovaná populace žije dokonce i saharských oázách pohoří Tassíli. Zdejší krokodýli dosahují délky jen do 2 m a jejich populace je ohrožena vyhubením. Na Madagaskaru žije i jeskynních řekách (např. rezervace Ankarana) a nevyhýbá se ani brakické vodě.

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Krokodýl nilský je výlučně masožravý. Skladba potravy se mění v závislosti na věku a velikosti krokodýla. Mláďata do délky 1 m se zdržují při břehu, kde loví především hmyz (přes 60% potravy), dále žáby, korýše, pavouky či malé rybky. Starěí zvířata v délce 1-3 m se živí téměř výhradně rybami, jen malá část potravy připadá na korýše, měkkýše, žáby, vodní hmyz a drobné savce či plazy. Dospělá zvířata dorůstající 4-6 m loví velké ryby (zvláště sumce, okouna nilského, bahníky), želvy a jiné plazy, vodní ptáky, ale také savce, až do velikosti žirafy, buvola či slůněte. Častější kořistí jsou však pakoně, prasata bradavičnatá, vodušky, sitatungy či jiné antilopy.

Kořist krokodýl obvykle uchopí za přední končetinu nebo za čenich, stáhne pod hladinu a utopí. Porotože krokodýli nemohou žvýkat, trhají kořist nejčasěji tak, že se pevně zakousnou a pak otáčením kolem své osy vytrhnou kus masa. Konzumují také mršiny, naproti tomu kanibalismus je pouze výjimečný. Krokodýl má v čelistech nmimořádný stisk, dosahující síly až 13 kN.

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

V období páření krokodýli vydávají bučivé zvuky, zesiluje také jejich pach. v obou případech se jedná o prostředky komunikace mezipohlavími. Po páření, které probíhá ve vodě, si samice na břehu vyhrabě jámu, hlubokou asi 50-80 cm. Do ní naklade 20 až 80 vajec, která zahrabe. Počet vajec závisí na velikosti a kondici samice. Vejce mají ovální tvar a měří asi 8 x 6 cm. Po nakladení jámu s vejci samice zahrabává. Pohlaví mláďat není dáno geneticky, ale závisí na teplotě, při níž se vejce inkubují (podobně jako u mnoha druhů želv a některých ještěrů). Při teplotých nižích než 29 stupňů Celsia se líhnou samičky, při teplotě kolem 30 stupňů je poměr pohlaví vyrovnaný, při vyšších teplotách převažují samci. Inkubace zpravidla trvá 85-95 dnů. Po celou dobu inkubace samice snůšku obvykle hlídá před predátory, přesto mnoho vajec padne za oběť dravým ptákům, čápům marabu, varanům nilským, hyenám, promykám či paviánům. Po vylíhnutí mláďata přivolávají matku kvákavými zvuky. Samice mláďatům pomáhá vyhrabat se z jámy a často je v tlamě odnáší do vody, kde je nějakou dobu (1-5 měsíců) hlídá. U příbuzných druhů bylo pozorováno, jak v obodbí sucha samice převádí mláďata z vysychajícícho jezírka do řeky.

Krokodýli a člověk[editovat | editovat zdroj]

Staří Egypťané uctívli boha řeky Nilu jménem Sobek, jenž byl zobrazován s hlavou krokodýla. V jeho chrámech byli chováni krokodýli, které věřící krmili. Uhynulé krokodýly Egypťané také balzamovali. Krokodýlí kult ale nebyl rozšířen v celém Egyptě a místy, zvláště v Horním Egyptě, byli krokodýli naopak loveni a pojídání. V římské době byl krokodýl symbolem Egypta a jeho obraz se objevoval i na mincích. Římané krokodýly zneužívali při hrách v cirku. Zde byli krokodýli zabíjeni, štváni proti jiným zvířatům nebo jim byli předhazováni odsouzenci.

Ve středověkých bestiářích či Mandevillově cestopise se tradovalo mnoho představ o krokodýlech, kteří zabíjejí lidi a před jejich pozřením roní pokrytecké slzy, podle jiných legend žere krokodýl pouze muslimy a pohany, zatímco křesťanů si nevšímá.

V Africe a na Madagaskaru mnohé kmeny pokládají krokodýly za své předky, nebo věří, že se zemřelí lidé proměňují v krokodýly. Krokodýlí kult je dosud rozšířen např. mezi Šilúky v Jižním Súdánu, u etnika Dan v Pobřeží slonoviny nebo u Mossiú v Burkině Faso. Někde, zváště na Madagaskaru nebo v oblasti Velkých jezer (království Buganda a Buňoro) byli krokodýové používáni k ordálům, při nichž měl obviněný proplavat mezi krokodýly. Po celé Africe jsou rozšířeny představy o čarodějích, kteří se mohou lykantropicky proměňovat v krokodýly nebo je alespoň ovládat. V oblasti Pobřeží slonoviny, Libérie a delty Nigeru existovaly tajné společnosti krokodýlích lidí, kteíř nosili krokodýlí masky a provozovali obřady, včetně rituálních vražd a kanibalismu (obdoba známějších společností Levhartích lidí).

K lovu krokodýlů slouží v Africe především udice s velkým dvojhákem, případně harpuna, loví se rovněž odstřelem, především v noci, za pomoci reflektoru, kterým lovci krokodýly oslní. Dost rozšířené jsou i krokodýlí farmy, které se objevují v poslednídobě i v Evropě. V České republice jsou zastoupeny kontroverzním podnikem ve Velkém Karlově na Znojemsku. Využívá se kůže, především z břišních partií, ale také maso, přestože není příliš chutné. Afričtí domorodci využívají pachové žlázy, tuk i orgány krokodlýmů k magickým, medicínským nebo kosmetickým účelům. Vzhledem k velkým rozměrům a relativně rychlému růstu se krokodýl nilský nehodí pro chov v bytových podmínkách. Rovněž v ZOO se s ním setkáváme poměrně zřídka, v České republice je chová jen krokodýlí ZOO Protivín.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Moravec, Jiří: Svět zvířat VII. - Obojživelníci, Plazi. Praha: Albatros, 1999.
  • Vágner, Josef: Afrika, ráj a peklo zvířat, Praha, 1990.

Kategorie Crocodylus niloticus ve Wikimedia Commons